Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


STUDIE

Odraz tradičních romských postojů, hodnot, symboliky a životních zkušeností v argotu čtyř jazyků

Vydáno dne 15. 05. 2009 (15532 přečtení)

Mgr. Zuzana Čengerová (*1979) vystudovala maďarskou, italskou a španělskou filologii na FFUK. V současné době je interní doktorandkou oboru Románské jazyky na Ústavu románských studií. Specializuje se na španělštinu. Ve své dizertační práci se zabývá vlivem romštiny na hovorovou španělštinu, k oblastem jejího hlavního zájmu patří lexikologie, sociolingvistika, jazykový kontakt a srovnávací jazykověda.

Posudky:

PhDr. Petr Čermák, Ph.D., Ústav románských studií FF UK - ZDE

PhDr. Jan Červenka, Ph.D., Ústav jižní a centrální Asie FF UK, seminář romistika - ZDE


Abstract:

The reflection of traditional Gypsy values, attitudes, symbols and life experience in the argot lexic of Roma origin. The argot of many European languages is characterized by a wide contribution of Roma origin words. Focusing especially on Spanish and some of the Central European languages (Czech, Hungarian, Romanian) we compare the presence of such Roma origin words in the colloquial language and argot and clasify them according to various criteria (e.g. original meaning conservation, modification or change), into several semantic groups. These groups, present in every investigated language, proove a striking lexic similarity. In fact, many Gypsy words such as “father”, “son”, “girl”, “non-Gypsy”, “God”, “devil”, “bread”, “money” etc. appear in every language which cannot be by chance. A special kind of traditional values, attitudes and life experience can be observed in the argot lexic of Roma origin for historical and social reasons. Taking into account these reasons and analyzing thems we are able to explain the presence of every single word of Roma origin in the argot of the majority language. The goal of this article is to point out this connection and provide an overview of the Roma origin words which are present in the argot of the European languages.

Klíčová slova:

Romové, romština, romismy, argot, slang, lexikologie, sociolingvistika


Obsah

Úvodem

I. Romismy a jejich místo v lexiku evropských jazyků

II. Romismy jako odraz tradičních romských postojů, hodnot, symboliky a životních zkušeností

1. Černá vs. bílá

2. My a oni, oni a my

3. Muž a žena

4. Rodina a komunitní hierarchie

5. Sociální stratifikace, žužo vs. degeš, paťiv vs. ladž, dobro vs. zlo a „nečistá“ slova

6. Láska, sex a prostituce

7. Základní části těla

8. Víra, rituály, smrt

9. Hudba, zábava a tanec

10. Řeč a emoce

11. Neprozradit: lest a podvod, chytrost vs. hloupost

12. Delikvence

13. Strach, nemoci a chudoba

14. Jídlo a pití, alkohol, opilost

15. Tradiční obživa, práce, peníze

16. Domov a bydlení

17. Zvířata

18. Romové – děti chvíle

Závěrem

Bibliografie


Odraz tradičních romských postojů, hodnot, symboliky a životních zkušeností v argotu čtyř jazyků

(Tento výstup vznikl za podpory Univerzity Karlovy v Praze, Filozofické fakulty z prostředků specifického výzkumu za rok 2008, číslo projektu GRANTY/2008/542.)

Úvodem 

Romské etnikum žije rozptýleně po celé Evropě. Romské dialekty v sobě nesou mnoho lexikálních i gramatických jednotek, které vypovídají o intenzivním jazykovém kontaktu s okolním obyvatelstvem. V této studii se však budeme zabývat fenoménem opačným – vlivem romštiny na slovní zásobu většinového obyvatelstva.  

Romskou slovní zásobu, která se dostala do argotu a hovorového jazyka, se však pokusíme uchopit z poněkud netradičního pohledu, kterým bude pohled sociokulturní. V centru naší pozornosti budou stát především čtyři jazyky: čeština, maďarština, rumunština a španělština. Z těchto jazyků se nám podařilo extrahovat velké množství romských výpůjček, které jsme nejprve sémanticky a gramaticky analyzovali, posléze jsme provedli též sociolingvistický průzkum jejich současného výskytu v hovorovém jazyce. V této stati nabízíme již hotový přehled sémantických okruhů romských výpůjček, v nichž se snažíme vysledovat jejich specifickou povahu. Domníváme se, že romské výpůjčky v jazyce okolního obyvatelstva mají vysokou výpovědní hodnotu z hlediska sociokulturního. Zobrazují se v nich totiž tradiční romské postoje, hodnoty, symbolika a životní zkušenosti. Poznáme-li blíže romské reálie, pochopíme v širším kontextu důvod, proč se do většinového jazyka dostala např. slova jako „muž“, „bratr“, „otec“, „dcera“, „ruka“, „milenec“, „hanba“, „hnus“, „jíst“, „pít“, „peníze“, „dům“, „duše zemřelého“, „pes“, „hlupák“, „ďábel“ a mnohá jiná.  

V této stati vycházíme z předpokladu, že informace o romských reáliích jsou pro většinu čtenářů zcela nové, proto jsme někdy zařadili i výklad, který sice nesouvisí přímo s konkrétními přejímkami, objasňuje však širší souvislosti a podává ucelenější vhled do problematiky.  

I. Romismy a jejich místo v lexiku evropských jazyků

Slova romského původu, někdy nazývaná romismy, se objevují ve všech evropských jazycích. Dosud povětšinou zůstávají stranou zájmu lingvistů zabývajících se lexikologií a jazykovým kontaktem. Zmínky o romském původu některých slov jsou sice roztroušeny v pracích o argotu či slangu konkrétního jazyka, ve slovnících těchto argotů a slangů, ojediněle i v etymologických slovnících, ve většině evropských zemí však neexistuje práce většího rozsahu, která by zaměřila pozornost pouze na romismy. Výjimku tvoří snad Španělsko a Velká Británie, kde se lingvisté tímto kontaktem do jisté míry zabývali a zabývají. Paradoxně se však jedná o státy, jejichž Romové již několik staletí romsky nehovoří. V těchto dvou státech došlo totiž k vytvoření tzv. pararomštin, které jsou zpravidla považovány za pouhý etnolekt většinového jazyka, nikoli za jazyk samotný.  

Průměrný mluvčí např. na našem území rozpozná poměrně snadno anglicismus či germanismus, ale o romismech nejspíš nikdy neslyšel. Souvisí to jednak s odvěkou a neustálou marginalizací romského etnika (a romského jazyka), jednak s tím, že romština pronikala do většinového jazyka téměř výhradně přes mluvu okrajových vrstev společnosti a podsvětí. Český mluvčí se tedy může domnívat, že pokud v češtině nějaká slova romského původu jsou, bude se jednat pouze o nějakou zločineckou hantýrku či vězeňský slang, a stejně tak to bude platit i o mluvčích většiny evropských zemí. Je pravda, že romismy jsou nejvíce zastoupeny v těchto okrajových jazykových vrstvách, mnohé z nich však pronikly i do obecného argotu a hovorového jazyka, aniž by o jejich původu zpravidla někdo něco tušil. Jednotlivé jazyky se mírou zastoupení romismů v obecném argotu a hovorovém jazyce značně liší. Relativně hodně romských slov najdeme např. v hovorové maďarštině, španělštině či rumunštině, o něco méně jich je ve slovenštině a výrazně méně pak v češtině. Příčiny těchto rozdílů jsou především historické a sociokulturní. Podívejme se tedy na situaci v našich zkoumaných jazycích trochu blíže.  

Především ve všech státech, jejichž jazyky zkoumáme, tedy v našich zemích (kam zahrneme české země i Slovensko), v Maďarsku, v Rumunsku i ve Španělsku žije početná romská komunita. Je samozřejmé, že Romové na územích těchto států hovoří různými romskými dialekty. Romština prošla nepochybně od příchodu Romů do Evropy svým vývojem, jednotlivé romské skupiny se od sebe více či méně vzdálily a s nimi i jejich nářečí. Romština je navíc vždy do velké míry ovlivněna jazykem okolí. Dodnes však platí, že původní, základní slovní zásoba zůstává ve všech evropských dialektech stejná. V naší práci však přistoupíme k určitému zjednodušení v tom smyslu, že budeme pracovat pouze s „jednou romštinou“, nikoli s jejími dialekty. Nebudeme tudíž zkoumat, ze kterého romského dialektu pochází to či ono slovo, bude nás však zajímat jeho obecný romský původ. 

Romové přišli na území střední Evropy ve větším počtu počátkem 15. století. Z této doby pocházejí prokazatelné zmínky o Romech v kronikách či jiných zápisech. Ze střední Evropy pak pokračovali dále na západ a dostali se až do Španělska. V dialektu španělských Romů se dochovaly slovanské výpůjčky, které Romové během pobytu ve slovanských zemích posbírali.  

Romové v historii migrovali Evropou v několika vlnách. Velká vlna zasáhla střední a západní Evropu ve 2. polovině 19. století, kdy došlo na území dnešního Rumunska k zrušení krutého nevolnictví, což umožnilo masový přesun tradičně žijících skupin olašských Romů. Během 2. světové války byli na území Čech masově vyvražděni čeští a němečtí Romové, kteří žili v Čechách po staletí a byli dobře začleněni do společnosti, a došlo k následnému stěhování tradičněji žijících slovenských Romů do Čech. Během komunistické diktatury docházelo ve střední Evropě k soustavnému potírání tradiční romské kultury, jazyka a národnostního cítění, což mělo za následek rozklad základních životních hodnot velké části romského obyvatelstva. Po pádu železné opony pak došlo k dalším migracím Romů směrem na západ.  

Český argot se vyvíjel v těsném kontaktu s německým a po dlouhou dobu obsahoval převážně výpůjčky z hebrejštiny, resp. z jidiš. (Polovina slov německého argotu má původ v jidiš, značnou část slov z jidiš obsahuje i maďarský argot.) Počet romských slov byl až do počátku 19. století poměrně malý, postupně však docházelo k jeho nárůstu. V německém argotu je romských slov 10 až 20 %. Kromě vězeňského slangu nacházíme mnoho romských slov také v brněnském hantecu (který byl v těsném spojení s vídeňským argotem), řada slov pak pronikla do dnešní „brněnštiny“ a do obecného argotu. 

Nejvíce romských slov bylo tradičně obsaženo v tzv. mluvě světských. Světští lidé tvořili mezi lidmi bez pevného domova specifickou skupinu. Patřili k nim komedianti, provozovatelé kolotočů a houpaček, střelnic a dalších pouťových atrakcí, loutkáři, ale také část tuláků, brusiči nožů, provozovatelé různých podvodných her (do dnešních dnů se dochovaly „skořápky“). Řada slov mluvy světských se shoduje s kriminálním argotem. V tradiční české mluvě světských je romských slov asi 35 %. Do dnešních dnů se asi všechny výrazy zdaleka nezachovaly, přesto se však světští k romskému lexikálnímu „odkazu“ dodnes stále hlásí a bylo by jistě zajímavé prozkoumat jejich současnou mluvu. 

Maďarský a španělský argot charakterizuje relativně velký počet slov romského původu. Tato slova jsou zaznamenávána v pramenech od 19. století, kdy lze předpokládat jejich velký nárůst. Souvisí nejspíše s industrializací a stěhováním Romů do měst (pro argot je obecně charakterističtější prostředí městské) a vytvořením specifické mluvy periferie a podsvětí. Mnohá romská slova se v obou jazycích stala běžnou součástí slovní zásoby hovorového jazyka. Celkový počet romských výpůjček v těchto jazycích je dle našeho odhadu až 400. Také v rumunštině najdeme mnoho romských slov, která se přes argot dostala do hovorového jazyka.

II. Romismy jako odraz tradičních romských postojů, hodnot, symboliky a životních zkušeností

Slovníky často u romských výpůjček zmiňují, že se jedná o vulgarismy. Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že slova romského původu mají obecně hanlivý nádech, pokud nejsou přímo vulgární. Slova čokl nebo něco čórnout nezní českému uchu příliš lichotivě. Podobně je tomu i v jiných jazycích, nejen dle poznámek slovníků. I v našich dotazníkových průzkumech se ukázalo, že mnohé z romských výpůjček vyvolávaly rozpaky a stud, někdy přímo pobouření. Nezkušeného člověka by to snad mohlo vést k domněnce, že romština je nějaká sprostá hantýrka, která by se měla potírat (jak ostatně až poměrně donedávna bylo běžným názorem i praxí). Ve skutečnosti je však romština bohatý jazyk, který dokáže vyjádřit celou škálu zabarvení, ať negativních, pozitivních či neutrálních, včetně přísloví, rčení, poetických obratů a přirovnání. Vše, co chceme a potřebujeme vyjádřit, je možno učinit kultivovanou a zároveň barvitou romštinou.  

Do okolního jazyka pronikalo kromě výrazů z oblasti delikvence (která souvisí s odvěkou marginalizací romského etnika) i mnoho běžných či méně běžných pojmů z oblasti rodinných vztahů a vazeb, pocitů, činností, názvů osob a jejich vlastností, emocí, ale překvapivě mnoho zde najdeme i z hodnotového systému a duchovna, víry a rituálů. Romismy obsažené v argotu skutečně do jisté míry odhalují myšlení, cítění a prožitky romského národa. Musíme je však znát, abychom mezi nimi dokázali vypozorovat souvislosti.  

1. Černá vs. bílá

Barvy černá a bílá patří do symbolických barev snad všech národů a od pradávna stojí v protikladu.[1] U Romů je černá barvou smrti, v lidové slovesnosti je smrt často zobrazována jako černý pták (kalo čirikloro). Černá je však i země, půda, chléb a romské srdce (miro kalo ilo „mé černé srdce“).  

Bílá barva pleti patří k dávným „ochranným“ hodnotám v mnoha civilizacích dodnes. Nejen u Romů, ale i u černého obyvatelstva v Americe či u původních obyvatel Indie, kteří se střetli nejprve s árijskými, posléze s muslimskými a nakonec anglickými pokořiteli. Bílá pleť reprezentovala na mnoha místech ty mocnější a „prestižnější“, zatímco u tmavých a „pokořených“ vznikal hluboký pocit méněcennosti pro tmavou barvu pleti, které mohlo dokonce vést až k opovržení vůči svému vlastnímu antropologickému typu.[2]  

Jakmile se Romové objevili v „bílé“ střední a západní Evropě, kroniky je líčí jako lidi ošklivé kvůli barvě pleti: „...byli ošklivého vzhledu, černí jako Tataři.“ [3] Archiválie města Augšpurku z r. 1419 je popisují jako „lidi šeredného vzrůstu, ošklivých vlasů a šeredné vůbec“, také boloňská kronika z r. 1422 říká, že „byli vyzáblí a černí.“[4] Posměch a nenávist ze strany většinového bílého obyvatelstva kvůli tmavé pleti často trvá dodnes (viz nadávky brikety, černý huby, přičmoudlíci apod.). 

Černá barva pleti nebyla však pouze nedostatkem krásy, po staletí znamenala pro Romy v Evropě také smrt. Zejména od 17. století jsou vydávána v celé Evropě tvrdá protiromská opatření, probíhají represe, pronásledování, beztrestné zabíjení, které vrcholí masovou genocidou za II. světové války.  

Barva pleti hrála mezi Romy odjakživa velmi důležitou roli. Například olašští Romové, kteří mají světlejší pigmentaci pleti, vlasů i očí, se považují za nadřazenější a v jednání s ostatními Romy neopomenou zdůraznit, že jsou „bílí“, což má jasně upřesnit vzájemné postavení. Také u narozeného dítěte je hodnocena barva pleti jako jedna z nejdůležitějších kategorií, světlejší děti jsou obecně považované za krásnější. Odstín pleti hraje důležitou roli i při uzavírání sňatku, což se odráží například i v romské slovesnosti.[5] U tradiční romské nevěsty se bílá barva pleti vysoce cenila. Byla-li bílá sar rakľi (jako neromská dívka), šukar, parňi sar te na uľahas romano kokal (krásná, bílá, jako by nebyla z romského rodu), dávala se jí přezdívka Papin (husa, označení pro krásná, bílá děvčata, výraz se ani v nejmenším nepovažoval za nadávku).[6] Když chce muž ženě zalichotit, řekne jí: „Jsi podobná gádžovce“. U španělského výrazu gachí (z romského gadži „gádžovka“), kterým Španělé označují ženu, případně s dovětkem, že je hezká[7], je tedy skutečně možná souvislost mezi „gádžovkou“ a „atraktivní ženou“ a není vyloučeno, že slovo nabylo tohoto pozitivního významu i mezi samotnými Romy dříve, než proniklo ke gádžům, nebo že k posunu významu mohli Romové jistým způsobem přispět.  

Některé romské skupiny se samy považují za „černé“, jak o tom ostatně svědčí jejich autetnonyma, např. finští kaale nebo španělští calé. Tyto romské skupiny se donedávna nehlásily k endonymu Rom. Španělští gitanos dokonce nazývají černou i svou řeč – caló (caló patří do skupiny iberských pararomštin. V pararomštině dochází k velice intenzivnímu až extrémnímu jazykovému kontaktu mezi romštinou a většinovým jazykem, až dojde ke ztrátě mnoha romských rysů jazyka a – zjednodušeně řečeno – k zániku romské gramatické struktury, jejímu nahrazení španělskou, s uplatněním – ve větší či menší míře – romské slovní zásoby.) Je přitom zajímavé, že příchod Romů do Španělska pravděpodobně nezpůsobil příliš velký údiv mezi Španěly, neboť kroniky jejich černou barvu pleti nezmiňují. Slova caló a calé pronikla do širokého španělského povědomí, odvozený výraz calorro, původně zdrobnělina s významem „čerňoučký“, znamená nyní „cikánský“. 

2. My a oni, oni a my 

Romové si přinesli z Indie vysoce vyvinutý smysl pro složitou kastovní diferenciaci, která se projevovala přísnou endogamií v rámci své vlastní skupiny (u olašských Romů je možný sňatek mezi bratrancem a sestřenicí, zatímco jiné skupiny takto příbuzensky blízké sňatky zavrhují, avšak sňatky mezi vzdálenějšími příbuznými jsou spíše žádoucí). Je tedy přirozené, že mezi Romy a gádži panoval velký odstup (což ovšem neznamená, že by vůbec nedocházelo k vzájemným kontaktům). Nejvíce uzavřeně vůči okolí žili kočovní Romové (např. katalánští Romové ve Španělsku, kteří nejdéle kočovali, si nejdéle zachovali svůj jazyk), také původně kočovní Olaši patřili k nejtradičněji žijícím romským skupinám, ale i romské osady např. na Slovensku byly od okolí oddělené například řekou, lesem apod. a zpravidla vzdálené i 2 km.  

Minoritní etnika, stojící v určitém opovržení ze strany většinového obyvatelstva, mají pro příslušníky této společnosti zvláštní termín, který se zcela nekryje s jinak běžným termínem cizinec. Podobně jako u Židů goj také u Romů gádžo je v Čechách označení pro Čecha, v Německu pro Němce (Gatscho), v Maďarsku pro Maďara (gádzsó) apod.  

Romský výraz gadžo „neromský muž, sedlák“, gadži „neromská žena, selka“, pronikl do většiny evropských jazyků, a to buď ve svém původním významu (v tomto případě je dodnes vnímáno jako slovo romské, související s romskou komunitou), nebo v rozšířeném významu jako „muž“, „žena“ (s případnými pozitivními či negativními konotacemi).  

V obecné češtině je slovo gádžo (přechýlený tvar gádžovka) spojován s jazykem Romů a používán v kontextu s romskou komunitou. V komunitě světských lidí je gádžo člověk nepatřící do této komunity, vzhledem k typickému způsobu života se tak označuje např. divák.  

Španělští Romové nazývají v současné době Španěly výrazem payos, slovem, které rovněž proniklo do španělského povědomí stejně jako náš gádžo. Ve španělském argotu, ale i v hovorovém jazyce se však objevuje i gachó a jeho ženský protějšek gachí. Španělská lingvistka Sanmartín Sáez, zabývající se španělským argotem, uvádí, že „toto slovo bylo převzato z caló gachó, gachí ,muž nebo žena necikánského původu‘, ale došlo k pozměnění jeho významu, neboť již neoznačuje osobu necikánského původu, ale jakoukoli osobu.“ Ve výkladovém slovníku Španělské královské akademie (DRAE) se objevují obě slova (s označením „vulgární“), gachó ve významu „muž, zvláště jako milenec ženy“ (srov. rumun. arg. gagiu „pán“, „milenec“) a gachí jako „žena“, „dívka“. Z našeho sociolingvistického výzkumu vyplynulo, že kromě neutrálních výrazů je gachó někdy vnímán i jako „nedůvěryhodný člověk, někdo divný“, či dokonce „špatný, zlý“ (v tomto významu se slovo objevuje zvláště v Latinské Americe, četné příklady můžeme nalézt i na Internetu), gachí je naopak častěji definována jako „hezká, atraktivní žena“ (je možná dávná spojitost s bílou barvou pleti), ale také ‘prostitutka’. 

Gadži jako milenka či prostitutka se objevuje i v argotu maďarském (gádzsi, může mít ovšem i neutrální význam „žena, dívka“) a rumunském (gagică „milenka“).  

Spojení gadža s milencem a gadži s milenkou či prostitutkou vychází dle našeho názoru rovněž z tradičního romského pojetí a domníváme se, že tohoto významu slova nabyla ještě před kontaktem s argotem. Michal Stewart ve své knize Čas Cikánů říká: „Mnoho Romů, které jsem znal, měli za milenky gadži, a někteří je dokonce na několik dnů nebo týdnů přivedli domů, aby žily s jejich rodiči (...).Ale jen zřídka se stávalo, že se gadži stala Romňi, protože většinou svému muži nerodila děti (...). Podobně jako sex se ženami z kvazipornografických obrázků na zdi, o kterém snili (...), neměl tento sex pro Romy žádné společenské následky. Zdá se tedy, že Rom, který o své ženě mluvil jako o metaforické gadži, mohl Romňi lichotit, obdivovat ji jako předmět sexuální touhy (...). Romové prezentovali tělesnou touhu jako gadžovskou (...). Stejná logika fungovala u Cikánek. Oslovením manžela jako ‘mého gadže’ žena uznávala svou sexuální přitažlivost (jen s gadži se ženy pouštěly do veřejných sexuálních her).“[8]  

V rumunském argotu může mít pojetí gagiu jako „pána“ a „milence“ navíc i historické důvody. Romové byli totiž na území Rumunska až do poloviny 19. století drženi jako nevolníci či otroci a k sexuálním kontaktům mezi nimi docházelo poměrně často. Svědčí o tom mimo jiné i relativně světlá barva pleti Olachů, o nichž se říká, že mají hodně gádžovské krve. 

V maďarském a španělském argotu se můžeme zřídka setkat s tím, že gadžo je vnímán většinovým obyvatelstvem jako slovo natolik cikánské, že tak začne označovat příslušníky této komunity. Toto pojetí gadža jako Roma je pravděpodobně pozdní a vzniklo ze strany neromského obyvatelstva, neznalého romské komunity a jazyka. V maďarském argotu může tudíž sporadicky gádzsó označovat Cikána, gácsi Cikánku, ve španělském argotu pak gachó může vzácně znamenat Cikána. 

Romové však označovali okolní obyvatelstvo i jinými výrazy. Do španělského argotu tak např. pronikl výraz julay/julái ve významu „neopatrný, neobezřetný“, který pochází z caló (romsky chulaj) a původně znamenal „pán, sedlák“. Posunutý význam může souviset s pověstnou romskou schopností oklamat, napálit gádže, což bylo vždy vnímáno jako drobné vítězství v každodenním boji o přežití, jakož i jisté zadostiučinění. Tradičním hrdinou romských pohádek je také velmi často právě chytrý Rom, který dokáže napálit bezelstného, naivního a hloupého gádže. 

Romové přišedší do měst začali v některých oblastech používat místo označení gadžo „sedlák“, které se na městské obyvatelstvo příliš nehodilo, nové označení goro (v hindštině se používá označení gorá pro člověka bílé pleti). U nás se toto označení vžilo např. mezi Romy v Rokycanech. Do hovorové maďarštiny se tak dostalo slovo góré „šéf, ředitel, nadřízený, vedoucí“, vzniklé z vokativu, které je všeobecně rozšířené a známé i mezi maďarskou mládeží. 

Do maďarského argotu se dostaly také romské výrazy raňi „paní“ (v maď. rányi „žena, dívka, paní“) a raj „pán“. 

Do většinového jazyka však nepronikala pouze označení pro většinové obyvatelstvo, ale také označení pro příslušníky romské komunity. Slovo Rom proniklo do povědomí evropských mluvčích jako označené pro příslušníky této etnické komunity. Výraz more, používaný mezi Romy k oslovení mladšího muže – Roma, znamená v maďarštině „Cikán“. Do argotu mnoha jazyků však proniklo zejména označení mladých příslušníků romské komunity. Romština rozlišuje mezi romským a neromským chlapcem či dívkou. Zatímco romský chlapec je nazýván čhavo a dívka čhaj, neromský mladík je raklo a dívka rakľi. Ze druhých dvou pochází např. španělské argotické lacorro „chlapec“ a lacorra, lacorrilla „prostitutka“ (opět je zde souvislost mezi bílou dívkou a prostitutkou). Ze stejného základu by mohlo pocházet i slovo rachí ve významu „dívka“, které uváděli někteří naši španělští respondenti.  

Daleko běžnější jsou však v evropských jazycích čhavo a čhaj, opět rozšiřující svůj význam na chlapce a dívku obecně. V maďarštině jsou to všeobecně rozšířené výrazy csávó a csávesz „muž, mladík, kluk“, csaj, csajszi, csajszli „dívka“, ale též „přítelkyně“ a mnoho odvozených slov jako csajozik „chodit s dívkou“, csajozás „chození s dívkou“. V hovorové španělštině jsou rozšířené výrazy chaval „kluk“, chavó, chavea „kluk“, v argotu se vyskytuje chai „dívka, mladá prostitutka“, zejména v galicijském slangu pak ja a jai „dívka, přítelkyně, snoubenka“, slovo rovněž s velkou pravděpodobností romského původu. V češtině se okrajově objevuje čajka, ve slovenštině čaja, v německém argotu Tschei. Slovo se nachází i v jiných jazycích, např. ve švédštině.

3. Muž a žena

Muž a žena měli v tradiční romské komunitě nerovné postavení a rozdílnou společenskou roli. Muži znamenali sílu a moc rodu, početní síla mužů byla prevencí proti případnému napadení. Muži také reprezentovali příbuzenskou komunitu na veřejnosti. Ženy vedly domácnost a rozhodovaly doma, muži pak o záležitostech celé komunity. Muž byl pánem ženy, ta ho musela poslouchat. Žena chodila na veřejnosti několik kroků za mužem, obtěžkána nákladem a malými dětmi. Její postavení bylo tradičně velmi nízké, podřadné a z dnešního hlediska potupné, upevňovalo se až s vícečetným mateřstvím. Těhotenství bylo vždy vítáno, narození dítěte – syna i dcery – bylo obecně vnímáno jako radostná událost. Syn byl považován za důležitějšího, matka si však jako první dítě často přála dceru, aby měla záhy pomocnici v domácnosti a chůvu pro mladší děti. Synové byli také dědici otcovy profese. Dívky byly od malička vychovávány tak, aby mohly úspěšně plnit své role: hodnotu ženy tvořilo její žužipen (čistota, čistotnost), paťiv (poctivost, věrnost jedinému muži), aby byla dobrou manželkou a dobrou matkou. Na ženě ležela veškerá tíha domácnosti a domácích prací a zároveň zajišťovala každodenní obživu rodiny. Muž vydělával spíše příležitostně a vydělané peníze často sám nebo s jinými muži utratil. 

Jak již bylo řečeno, Romové odlišovali sami sebe od většinového obyvatelstva odlišným pojmenováním: rom-romňi „Rom/manžel-Romka/manželka“, gadžo-gadži. Zároveň však v romštině existuje obecný výraz pro člověka: manuš „člověk mužského pohlaví“, manušňi „člověk ženského pohlaví“ a rovněž obecný výraz pro muže – murš a ženu – džuvľi. Rozdíly mezi těmito slovy hezky vyjadřuje romské úsloví „feder ajsi romňi, so buter manušňi sar džuvľi“. Do češtiny se volně přeloží jako „lepší je taková žena, která je víc člověk než ženská“.[9]  

Alespoň některá z těchto slov se dostala do argotu: manuš (s indoevropským základem man-, které známe např. z němčiny, angličtiny nebo latiny) se dostal do španělského argotu jako manú/manús „muž, člověk“, do maďarštiny jako manus/manusz „muž“. Romský výraz džuvľi (vyskytující se na území Rumunska též ve variantě žuľi) proniklo do rumunštiny jako julă „žena“. 

O některých slovech označujících muže a ženy či chlapce a dívky jsme se již zmiňovali: čhavo-čhaj, raklo-rakľi, gadžo-gadži, rom, more, další obsáhne následující kapitola.

4. Rodina a komunitní hierarchie

Do argotu většinových jazyků proniklo mnoho slov označující rodinné vztahy a komunitní hierarchii.  

Zmiňme na prvním místě hodnotu dětí, neboť jak říká jedno romské přísloví, nane čhave, nane bacht (kde nejsou děti, není štěstí).[10] Romské rodiny bývají početné. Mnohodětná rodina je obecný společenský jev charakteristický pro určitou historickou etapu, kterou prochází většina lidských společenství. Mnoho dětí znamenalo uchování a rozrůst rodu, síla rodu a lepší mocenská pozice uvnitř komunity, perspektiva lepší obživy apod.  

Kromě již zmiňovaného čhavo „romský mladík“ ale též „syn“ a čhaj „romská dívka“, „dcera“ a jejich zdrobnělin (např. z romského čhavoro „chlapeček“ – španělské chaborró, chaborrillo „chlapec, chlapeček“ a přechýlený odvozený tvar chaborrilla „holčička“, dále churumbel „dítě“) se ve španělštině objevuje i výraz pro těhotnou – cambrí/cambril pocházející z caló (srov. romské khabňi „těhotná“). Těhotenství bylo v romské rodině vždy vítané, neplodná žena měla v komunitě velice nízký status a muž ji často opouštěl. 

V argotu evropských jazyků se dále odráží zejména tradiční úcta ke starším mužům.  

V mnoha evropských jazycích se objevuje romský dad „otec“. Toto slovo je velice staré, najdeme ho v indoevropských, ale i jiných jazycích a patří pravděpodobně k tzv. žvatlavým slovům. Varianty slova tata (staroindicky tatas „otec“, „milý“) se objevují v mnoha jazycích: srbochorvatsky, bělorusky a bulharsky tato, latinsky tata, lotyšsky teta, litevsky tete.[11] V Latinské Americe se dosud vyskytuje archaismus taita „otec“ (ve staré španělštině doložený např. u Queveda, Lope de Ruedy, Tirsa) a varianty tata, tatita[12], které se objevují jako něžné formy oslovení otce v Argentině, Mexiku, Paraguayi a ve Střední Americe, užívané koncem 19. století, ale v tradičních rodinách a u starších osob doposud.[13] Vraťme se nyní k romskému dad, které je evidentně s výše uvedenými slovy v etymologicky příbuzenském vztahu. V maďarském argotu se objevuje v podobě (vzniklé z vokativu) dádé (původně tedy volání na otce) ve významu „starý Cikán“, v našem sociolingvistickém průzkumu se objevovaly i významy „děd“, „otec“. Rumunský etymologický slovník[14] uvádí slova dadă, dadea a variantu tatea s významem „otec“ a romskou etymologií. V češtině se romský dad objevuje v mluvě světských. Rovněž anglické dad, daddy „otec, tatínek“, poprvé dokumentováno v roce 1500, by možná mohlo pocházet z romštiny, ale anglický etymologický slovník tuto možnost neuvádí.[15]  

Ve španělském caló a následně i v argotu se objevuje bato, vato „otec“ (přechýlený tvar k němu je bata, vata „matka“), které by mohlo mít etymologickou souvislost s maďarským bátya „starší bratr, strýc“, příp. bácsi (maďarské oslovení staršího muže), srovn. též ruské báťuška.  

Zajímavé je, že ženský protějšek k otci, tedy daj „matka“, proniklo do argotu jen ojediněle, pokud vůbec. V češtině je v mluvě světských dokumentováno slovo romského původu – daje „matka“. Součástí slovníku spisovné maďarštiny je naopak chůva – dajka. Domníváme se však, že toto slovo nemá s romským daj souvislost, uvažovat se však snad dá o společné indoevropské etymologii, kterou převzali Maďaři během své pouti do Evropy. V maďarštině se totiž vyskytují (ostatně podobně jako v romštině) perské a arménské výpůjčky. Zatímco romské slovo daj je s ohledem na svůj sémantický význam nepochybně starého indického původu, dajka jako „chůva“ mohla v maďarštině nahradit původní indoíránskou matku. Tuto domněnku jsme však zatím blíže neověřovali.

S hierarchií souvisí i tradiční úcta ke stáří. Romský výraz phuro „stařec, starý člověk“ pronikl do hovorové španělštiny ve formě pureta „mladý člověk, který se chová jako starý“, purili „starý člověk, důchodce“, „konzervativní člověk“, puril (v provincii Coruña) „starší člověk“, též „rodič“. V rumunském argotu se vyskytuje puriu „otec“.  

Romský phral „bratr“ se dostal ve formě plas „bratr“ do španělského slangu (najdeme ho např. v provincii A Coruña). V angličtině se objevuje jako pal „kamarád“. Tato významová modifikace je zcela pochopitelná: Romové (a ostatně nejen oni) vnímají význam bratr šířeji a zahrnují pod tento pojem i své další mužské příbuzné a často všechny muže své spřízněné komunity.  

Bratrství je mezi Romy velice důležitý a uznávaný pojem, které se projevuje formou velmi vysokého stupně solidarity. Tato solidarita nabývá pro nás někdy poněkud těžko pochopitelných rozměrů: „(...) jeden Rom si koupil vůz a ráno ho našel rozvěšený po nejmenších částečkách na stromech v osadě.“[16] V romské osadě fungovaly různé egalitární mechanismy, které zabraňovaly tomu, aby se někdo příliš vyvyšoval. Pýcha, gizda, byla trestána. (Srov. v hovorové maďarštině gizda „pyšný“). 

Romský výraz baro „velitel, nadřízený“, též „velký“ a „vznešený“ se dostal do maďarského argotu baró „skvělý, dobrý“ a baresz „skvělý, dobrý“, „hezký kluk“. V hovorové španělštině má barander či baranda (z romského bareder „náčelník“) různé významy, sociolingvisticky diferenciované: znamená „soudce“, „pán, velitel, šéf“, ve vězeňském argotu i „bachař“. (Srov. maď. góré „šéf“, pocházející z romského označení pro bílého muže). Smysl pro hierarchii odrážejí také již zmiňované výrazy raj „pán“ a raňi „paní“. 

5. Sociální stratifikace,žužo vs. degeš, paťiv vs. ladž, dobro vs. zlo a „nečistá“ slova

V tradiční romské komunitě se svět dělil na věci (a osoby) čisté (žužo) a nečisté (degeš). Toto pojetí okolního světa souvisí pravděpodobně s jejich indickou pravlastí, kde vedle sebe žijí kasty (džátí) s různým společenským statusem. Kasta je slovo portugalského původu a v této podobě se dostalo do povědomí Evropanů. Sanskrtský výraz přejatý všemi novými indickými jazyky zní džátí. Indická džátí je příbuzenská pospolitost, která po staletí a možná po tisíciletí vykonává jednu tradiční profesi. Do džátí se člověk může pouze narodit: slovní kořen džá-  je nositelem významů souvisejících se zrozením (v romštině najdeme tento základ ve slově dživel „žít“, což se ostatně podobá slovanskému kmeni ži-: žít, život apod.). Indické kasty jsou vůči sobě ve vztahu ekonomické komplementarity a zároveň sociální vzdálenosti. To znamená, že ekonomicky je každá kasta závislá na výrobcích a službách kast ostatních. Příslušník jedné kasty se nemůže oženit s dívkou z kasty jiné. Na spodní pomyslné příčce indické společnosti se nachází kasta tzv. nedotknutelných, kteří vykonávají podřadné (nečisté) práce, čímž se pro ostatní kasty stávají rituálně nečistými, proto „nedotknutelní“. Odborníci se nemohou shodnout na tom, zda Romové patřili v Indii k jedné či více kastám a jaký byl jejich společenský status. Zdá se, že Romové mají v sobě kastovní stratifikaci zakódovanou. Platí to nejen o vztahu ke gádžům, kteří nikdy nezapadli do jejich světa (Romové tradičně považovali gádže z různých důvodu za nečisté), ale i ve vztahu různých subetnických skupin k sobě navzájem, u nichž donedávna platila i sňatková endogamie: olašský Rom si nemohl vzít Rumungricu, dívku z komunity maďarských usedlých Romů. 

Sami Romové se vydělovali na tzv. čisté Romy (žužo rom) a nečisté Romy, degeše. Obtížně přeložitelný výraz degeš se užívá pro burana, který neví, co je čest (paťiv) ani hanba (ladž). Degeši se obecně vyznačují nečistým způsobem života, např. jedí koňské a psí maso, nedbají na čistou přípravu jídla, neoddělují čisté a nečisté nádoby a oděvy, jedí ohřívané jídlo, živí se nečistou prací apod. 

Mezi tradiční romské hodnoty patřily čest, slušnost, uctivost, pohostinnost, vzájemná solidarita, štědrost, schopnost odpouštět, umění být spokojený, bavit se, žertovat, zpívat, vyprávět pohádky.[17] K paťiv patřila i slušná mluva. Bylo nepředstavitelné, že by mladší pronesl džungalo lav (sprosté slovo) před rodiči či kýmkoli starším. Ten, kdo mluvil neslušně, byl považován za degeše.  

Romské adjektivum čačo znamená „pravdivý, opravdový, skutečný“, „spravedlivý“, „vlastní“ (ve významu pokrevní). Romské přísloví říká: sa hin čačo: kamiben, meriben (co je opravdové: láska a smrt). Čačipen je „pravda“, „spravedlnost“, „právo“ a „zkušenost“ a rovněž se objevuje v mnoha romských příslovích. Veskrze pozitivní vnímání těchto výrazů se promítlo i do většinových jazyků, kde došlo k posunu významu: co je pravé, pravdivé, to je dobré, ba přímo skvělé. V maďarském argotu se tak objevují tvary csácse, csácsesz, csácsi, csácsó „dobrý, skvělý“, v hovorové španělštině najdeme běžné tvary chachi, chachipen a chipen „skvělý“. Také výraz pro dobro, lačho „dobro, dobrý“, se dostal v tomto významu do některých argotů (srov. maď. lácsó, lácsú „skvělý“). 

Slova vyjadřující krásu a ošklivost rovněž pronikla do většinových jazyků. Romské adjektivum šukar „krásný“ najdeme v maďarštině jako sukár „krásný“, ve španělštině juncal „krásný“, v rumunštině şucar „drahý, krásný“. Z romského džung „hnus“, „hnusný“ a džungalo „ďábel“, „hnusný, ošklivý, špatný, zlý“ pochází španělské chungo „ošklivý, špatný, zlý“, chungaló s týmž významem, dále také sloveso chungar „kazit“ a substantivum chunga „levá (tj. špatná, ďábelská) ruka“.  

Ve španělském argotu je dokumentován výraz lache/lacha „stud, hanba“. Toto klíčové slovo mělo velký význam pro soužití v rámci romské komunity. V současné španělštině se užívá velmi zřídka. V argotu jsou naopak mnohem běžnější výrazy pro „nečisté“ věci: krev (zejména menstruační – menstruující žena byla považována za nečistou, nesměla např. vařit), výrazy pro vyměšování a nečisté části těla (za nečistou část těla bylo považováno vše od pasu dolu). Rituálně nečisté byly i ženy v plodném věku, musely proto o to úzkostlivěji střežit svou paťiv a všemožně se snažit zachovávat zásady rituální čistoty (např. mužské a ženské oblečení se pralo zvlášť). 

Krev, romsky rat, pronikla do španělského argotu ve tvaru araté „krev“, „menstruace“ a objevuje se i ve spojeních de mal araté „špatného rozpoložení, nálady“.  

Časté jsou výrazy pro kálení, močení a exkrementy. Z romského chinel „kálet“ (vulg.) pocházejí ve španělštině výrazy giňar/jiňar „kálet“, ale také „mít strach“, giňa/jiňa „exkrement“, „opice (opilecká)“, jiňado „zbabělec“, jinda „strach“, jindama „strach“, v českém argotu chyndit „kálet“, chynda „zadnice“, chynder „záchod“, chynďák „zadek“, „záchod“. Z romského khul „exkrement“ pochází české argotické kúlo, velký kulový a maďarské kula „exkrement“. Z romského muterel „močit“ se do maďarského argotu dostalo mutrel, mutrál, mutrózik „močit“, do české mluvy světských mutrelit „močit“ a „pršet“.  

Mezi nečisté části těla patřily zejména bul „zadek“, buľa „hýždě“, mindž „ženské přirození“, kar „pyj“, pele „varlata“, tedy orgány spojené se sexem a vylučováním. V maďarském argotu se tato slova objevují v podobě bula „zadnice“, ale též „dívka“, buló ve změněném významu „penis“, mindzsa, mindzsó, mizs „ženské přirození“, kár/ káró „penis“, péló „penis“. Ve španělském argotu se vyskytuje bul/bullate „zadek“, minche „ženské přirození“, pelé „varle“. V rumunském argotu existuje, kromě mingeac „vagina“, množství slov odvozených od bul: bul „hýždě“, „pohlavní styk“, bulan „vagina“, buleală, bulai „pohlavní styk“, bulă „prostitutka“, buli, bulăni „mít pohlavní styk“, bulică, bulangiu „homosexuál“, bulăneală „pohlavní styk“. V české světské a vězeňské mluvě je zdokumentováno bul, bulovnice „zadnice“, kár/káro „penis“, károsit „onanovat“ (věz.), mindž/minč/mindža „ženské přirození“ (mindža též „žena“ /hanl./), mindžoleta „dívka nevalné pověsti“. 

6. Láska, sex a prostituce

Vztah mezi mužem a ženou, láska k sobě navzájem, ale hlavně pak k dětem a široké rodině patří tradičně k největším hodnotám v životě Romů. Odráží se i v romské slovesnosti, v neobvyklých výrazech pro hlubokou lásku, např. chav tre ilo (jím tvé srdce), chav tre jakha (jím tvé oči).[18]  

Romský výraz kamel znamená „milovat, mít rád“, ale také „chtít, přát si“. V maďarštině se objevuje toto sloveso v nezměněném tvaru kamel „mít rád, mít v oblibě“. Ve španělštině má sloveso camelar kromě původního významu „milovat, chtít“ také přenesený význam „podvádět“.  

Na jiném místě jsme již uváděli poměrně časté pojetí gádža jako milence a gádžovky jako milenky. Romské slovo pro milého či milence je však pirano (s variantou pirando), pro milou a milenku piraňi. I toto slovo se dostalo z romštiny do argotu jiných jazyků: ve španělštině se okrajově objevuje pirandón (s ženským protějškem pirandona) ve významu „nestyda“ a ze stejného základu možná pocházejí i slovesa pirabar „souložit“ či pirrarse „velmi si něco přát“, „zamilovat se“. V rumunštině se nachází slovo pirandă „milenka, konkubína“. 

Prostituce byla dříve u romských žen nemyslitelná, prostitutky pocházely výhradně z řad většinového obyvatelstva, viz též pojetí gadži jako objektu tělesné touhy. Sex pro radost byl považován za gádžovský (srov. gadžo jako „milenec“, gadži jako „milenka“).  

Romský výraz pro prostitutku je lumni (tato variantu používají Sintové), u slovenských Romů lubňi pocházející pravděpodobně ze slovanského základu ljub-.  

V maďarském argotu se objevuje ve variantách lugnya a luvnya „prostitutka“, vzácně též „žena“. Slovník nespisovné češtiny uvádí světské lubňa a lubně, které přešlo do vězeňské mluvy. „Kdysi rozšířený argotický výraz s mnoha obměnami (lubni, luvně) a odvozeným luvnit se ,prostituovat se‘, asi z některého slovanského jazyka.“[19] Autor slovníku zde nezmiňuje romský původ. Základ je totiž skutečně slovanský, ale slovo se do již zmíněných argotů dostalo nejspíše právě prostřednictvím romštiny. Jedná se tedy o zajímavý fenomén, kdy původně slovanské slovo přešlo do jiného slovanského jazyka (v našem případě do češtiny) prostřednictvím jazyka neslovanského (romštiny).  

V původní španělské romštině (z níž se později vyvinulo caló) byl výraz pro prostitutku shodný se sintským výrazem. Slovníky caló uvádějí tvary lumi, lumia, které v této podobě přešly do španělského argotu: lumi, lumiasca „prostitutka“, lumia „prostitutka“, též „nezbedná dívka“.  

Se sexem souvisejí i již zmíněné „nečisté“ orgány, tedy již zmíněné romské mindž „ženské přirození“, kar „penis“, pele „varlata“, bul „zadek“, ale též čuči „prs“ (čuča „prsa“). Poslední zmíněné se objevuje se v české mluvě světských jako čuča, čuči, čučky a ve španělském argotu ve tvaru chucháis (v současné mluvě je velice řídké), v rumunštině ciuci se změněným významem „penis“. 

Tvar čuči nalézáme ve stejném významu i v sánskrtu, hindštině a dardštině. Romské čuči snad proniklo do maďarského argotu (ale i hovorového jazyka) v podobě csöcs „prsa“ a odvozených výrazech csöcsike „žena, dívka“, csöcsölö „podprsenka“, csöcsörészik „osahávat“. Maďarský výkladový slovník obsahuje sloveso csöcserész „osahávat ženu“ a dále argotické varianty csecs/csöcs ve významu „prsa“ a csecses „prsatá“. Zajímavé však je, že ze základu csecs pravděpodobně vzniklo i zcela neutrální slovo csecsemö „kojenec“ (z csecs + emö „sající“). To však jistým způsobem zpochybňuje romskou etymologii, kterou uvádějí některé slovníky.[20] Maďarský etymologický slovník totiž uvádí i příklady užití slova csecs ve staré maďarštině, nejstarší pramen obsahující toto slovo je z roku 1508. Teoreticky by se mohlo sice jednat o velmi dávnou přejímku z romštiny, avšak vyloučit se nedá ani možnost původu v tzv. žvatlavých slovech objevujících se ve všech jazycích a možná souvislost s českým cucat, cecek apod. 

Romské kurel „souložit“ (o muži, vulg.) se v nezměněné podobě i významu objevuje v maďarském argotu: kúr/kurel „souložit“ a odvozeninách kúródeszka „lehce dosažitelná dívka“, kúrógép „sexuálně výkonný muž“ a kuruc „nemravná dívka“, „prostitutka“. 

Maďarština zná i slovo kurva, objevující se ve slovanských jazycích. Stručný etymologický slovník jazyka českého uvádí, že se jedná o slovo všeslovanské, pocházející asi od kur (gen. kurßve) „slepice“. Slovník dále uvádí souvislost s indoevropským kur, které je základem lat. currere „běžet“ (tedy „pták, který víc běhá, než lítá“). Slovník nespisovné češtiny zas uvádí, že se jedná o starý vulgární výraz, který vznikl zkrácením ze stč. kur(opt)va „slepice“ a srovnává ho s výrazem běhna. Slovo kurva uvádí i maďarský odborník na romštinu Vekerdi[21] s poznámkou, že slovo je rozšířené v olašské romštině a v nářečích Rumungrů, Vendů a Gurvárů (u Sintů lumni). Dále uvádí, že slovo se vyskytuje na Balkáně a v maďarštině, a srovnává je i s rumunským adjektivem curvari a nadávkou curvie, odvozených rovněž od slova kurva. Rumunský etymologický slovník uvádí i slovo curvă „prostitutka“ a množství dalších derivátů. Romština, maďarština i rumunština pravděpodobně převzaly toto slovo od okolních slovanských jazyků, nicméně fonetická i sémantická podobnost slova kurva a slovesa kurel je zajímavá a určitě by stála za důkladnější rozbor. 

7. Základní části těla 

Do argotu většinového jazyka pronikly též výrazy označující základní části těla – hlava, oči, ústa, vlasy, nohy, ruce, prsty apod.  

Hlava: rom. šero. Objevuje se v maďarském argotu jako séró „vlasy“, „účes“, ve španělštině jeró „tvář, obličej“. V obou případech došlo k lehké změně významu. 

Oči: rom. jakha. Objevuje se ve španělštině jako acáis, sacáis, escáis „oči“. 

Ústa: rom. muj. Objevuje se v argotu maďarštiny jako muj „ústa“, španělštiny mui/muy „ústa“, rumunštiny muie „ústa“.  

Vlasy: rom. bala (bal „vlas“). Ve španělském argotu bales „vlasy“, slovo se v současnosti neužívá. 

Noha (od kotníku dolu): pindro. V hovorové španělštině pinrel „noha“, pinrelar „chodit“. 

Noha (od kotníku nahoru): čang; čangalo „dlouhonohý, nohatý“. Ve slovenštině čungľa, čungáľa, čungáľ, čongl, čongáľa, čongál „noha“, čungále, čongále „nohy“ (pej.). V češtině čangál „vysoký člověk, dlouhán“ (užívá se na Moravě). 

Ruka (od zápěstí dolu): vast. Ve španělštině bastes/bastos „prsty“ (dnes se neužívá). V rumunštině vast „pěst, ruka“. 

8. Víra, rituály, smrt

Okolí se často o Romech domnívá, že nemají náboženství. Ludolphus Sudheim již roku 1350 píše, že „s Řeky jsou Řekové, se Saracény Saracénové“[22], což znamená, že mají tendenci přijímat za své náboženství okolní společnosti. V křesťanské Evropě jsou tedy Romové křesťané, jejich náboženství však nese stopy jejich původních zvyků a rituálů.  

„Romský" Bůh – Del, Devel (vokativ Devla) – provází Romy od rána do večera, objevuje se v jejich prosbách, přáních – ustálených úslovích či improvizovaných (Del tut te del bacht sasťipen Bůh ti dej štěstí a zdraví, o Del tut te arakhel ochraňuj tě Pán Bůh) – i kletbách (Del tuke te na šegedinel Bůh ať ti nepomáhá).[23] Rovněž mnoho romských písní je věnováno rozhovoru s Bohem.

Ve španělštině se objevují výrazy debel, deve „Bůh“ (velmi řídké), undebel/andebel „Bůh, Bože!“ (v argotu), debla „andaluský lidový zpěv.“ V maďarštině devla „Bůh“, ale též „ďábel“ (snad kontaminace s anglickým devil „ďábel“). U českých světských devel, devles, devlínek „Bůh“. 

Čert, ďábel se řekne romsky beng. Do argotu se dostal v přeneseném významu: ve španělštině bengui „ďábel“, ale též „policista“ (tento význam sice slovníky neuvádějí, objevil se však během našeho terénního výzkumu), v češtině benga, beng, bengo, bengóres, benka „policista“, bengaboys, bengové „policisté“. 

Okolí často vytýkalo Romům, že „nechodí do kostela“. Neochota chodit do kostela je dána jednak stále platným a rozšířeným postojem Rom Romeha, gadžo gadžeha (Rom s Romem, gádžo s gádžem), jednak v ní lze snad spatřovat i starý indický kulturní substrát. V tradiční indické společnosti existují některé chrámy a svatyně vyhrazené jen pro určité kasty. Sociální distance mezi kastami je pak dána mimo jiné i tím, že příslušníci jedné kasty nenavštěvují chrámy jiné kasty. To platí zejména pro kasty kdysi původního, neárijského obyvatelstva, u nichž bývají chrámy nahrazeny domácím oltářem. Stejně tak u Romů nechybí v žádné domácnosti obraz Panny Marie (navazuje na tradici ženské bohyně, rodičky a ochránkyně, která je typickým idolem právě původního indického obyvatelstva) či malého Jezulátka. Pokud jsou třeba služby profesionálního obřadníka, jako je tomu například při křtu a pohřbu, nezbývá než se obrátit na kněze, kterým je rašaj – „oficiální“ kněz (jakéhokoli vyznání). K bezprostřednímu vztahu s Bohem však kněz (rašaj) ani kostel (khangeri) není třeba.  

Ve španělském argotu se objevují obě slova: cangrí „kostel“ a arajay/arajai „kněz“. 

Křest, (romská) svatba a pohřeb jsou události, na kterých je účast širokého příbuzenstva závazná. Křtu patřila velká vážnost, neboť se věřilo, že dítě bude zdravé a nemusí se bát uřknutí. Při křtu bylo dítěti dáno oficiální jméno, které používalo ve styku s neromským světem. Kromě toho byl každý jedinec nazýván ve své komunitě i cikánským jménem (anav; v caló – jazyce španělských Romů – nao, anao). V tradičních společenstvích plnilo funkci ochrannou, sloužilo k zakrytí identity dítěte – před majoritní společností i před nečistými silami. Později byla tímto druhým jménem spíše přezdívka vycházející například z některého charakteristického rysu nebo vlastnosti. U olašských Romů je používání anav běžné dodnes. 

Nejvíce prvků tradičního obřadnictví se projevuje při pohřbu. Romové věří, že pro umírajícího si přichází někdo z již dříve zemřelých příbuzných, kterého vidí jen on. Mrtvý – mulo (znamená též „strašidlo“) – může škodit živým až do pohřbu. Z tohoto důvodu se u zemřelého vartuje, většinou tři dny a noci. Mrtvý se někdy může vracet i po pohřbu: pomstít se někomu, kdo mu ublížil, kdo mu zůstal dlužen, pokud se mu stýská, vrací se matka k dítěti, muž za ženou a naopak. Obřady směřují k tomu, aby mulo neměl důvod se vracet. Do rakve se mu dávají oblíbené a potřebné předměty, dříve bylo obvyklé i zničení veškerého majetku mrtvého. V den pohřbu je pak třeba při vynášení truhly zaklepat s ní třikrát o práh, aby duše z těla zemřelého odešla. Smutek pak rodina drží rok. Ve výroční dny a v období církevních svátků se v rodinách připravuje jídlo i pro zemřelého a na hrob se kromě květin dávají i potraviny, dnes většinou jen alkohol. 

Klíčový výraz mulo „duch mrtvého“ pronikl do španělštiny jako mulé „mrtvý“ (rom. pl. mule), v úsloví dar mulé „zavraždit“, mulabar „zabít“. 

Také smrt a zabití se dostalo do argotu: merel „zemřít“ se objevuje v rumunštině v podobě mierli „zemřít“, z rom. murdarel „zabít“ vzniklo maďarské megmurdel „zemřít“.  

9. Hudba, zábava a tanec

K jedné z důležitých romských hodnot patří umění být spokojený a umět se bavit.  

O funkci a hodnotě písní v romské společnosti svědčí množství přísloví. Zatímco vyprávění pohádek bylo doménou mužů, zpěvačkami byly hlavně ženy. Děvče na vdávání se hodnotilo i podle toho, jak umělo zpívat a tančit.  

Píseň byla náplní volného času, doprovodem k tanci, oblíbeným druhem zábavy, ventilem stresů, úlevou v žalu a smutku (tzv. nářky, které zpívaly především staré ženy), vyjádřením pocitů a názorů, obžalobou, zpovědí, modlitbou, závažnou společenskou informací, kritikou o tom, co se nehodilo říci přímo. 

Romové po celé Evropě jsou velice dobrými hudebníky, v některých zemích (např. Maďarsku, Rusku, Španělsku) virtuózně ovládli a provozovali hudbu většinového obyvatelstva, dali jí zvláštní a specifický nádech a podíleli se tak na vytvoření specifického národního hudebního žánru (např. čardáš, flamenco).  

Hudebníci měli mezi Romy prestižní postavení. Z romského slovesa baševel se dostalo do maďarštiny bazsevál, do španělštiny bajaní 'kytara' (objevuje se v souvislosti s flamencem). 

Mnoho romských slov, resp. slov z caló – jazyka španělských gitanos – se objevuje v písních flamenca, hudebního stylu, na jehož utváření měli značný vliv i španělští calé či gitanos. Flamenco vzniklo v 18. století v Andalusii směsí několika kulturních vlivů, avšak od poloviny 19. století zažívá opravdový rozmach a šíří se i do jiných oblastí, včetně madridského dvora. Jeho nejslavnějšími interprety jsou andaluští gitanos. V očích nadšeného publika tak dochází ke splývání andaluského s cikánským. Kromě hudby se tak stává módní i andaluský (či cikánský?) styl oblékání a řeči. Toto období, nazývané někdy flamenquismo, přispělo bezpochyby k velké oblibě cikánských slov mezi tehdejší španělskou většinou. I když mnoho cikánských slov již dávno zastaralo, mnohá se udržují v písních flamenca a v povědomí Španělů dodnes. Obliba flamenca a cikánských slov mezi Španěly však zároveň mohla přispět významným dílem i k postupnému zániku caló, které přestalo plnit svou hlavní funkci – být tajným jazykem španělských Romů, kterému okolní obyvatelé nerozumějí. 

10. Řeč a emoce

Romové jsou velmi temperamentní a citově založení. Svědčí o tom jejich záliba ve zpěvu a tanci, hudební a obecně umělecké nadání, ale i výrazné řečové a emoční projevy: při tradičním vyprávění pohádek a příběhů se mluvčí do své role velmi vžíval, stával se i hercem, dovedl snadno rozesmát i rozplakat své (dospělé) posluchače včetně mužů. Stejně tak mohla dojmout zpěváka i posluchače píseň – pláč a vzdechy jsou často i v moderním pojetí písní jejich nedílnou součástí. Typickým, již zmíněným písňovým žánrem byly nářky, tklivé a emočně nabité písně líčící krutý osud zpěváka či jiné osoby. Tradiční romské písně jsou často prostoupeny citoslovci a zvoláními (jaj, Devla, mamo, dalke). Rovněž náboženství je emočně pojaté, zajímavé jsou například večerní modlitby, tzv. vzdechy. V romštině se používá slovo plakat, rovel, velice často: čirlatune Roma, kana pen džanas, rovenas pre peste (když se dříve Romové sešli, plakali si v objetí), lepereha mire lava, odoj roveha, kaj tut ňiko na dikhela (vzpomeneš si na má slova a budeš hořce litovat, doslova plakat tam, kde tě nikdo neuvidí)

Pláč se dostal do hovorové maďarštiny: rovázik „plakat“, „stěžovat si“ (z rom. rovel), rinyál „plakat“, „stěžovat si“, též v přeneseném významu „bát se“ (má nejspíše souvislost s romským runďas – min. čas od rovel, rundo „uplakaný“, runďi „fňukalka“). 

V tradiční romské komunitě patřilo k základním hodnotám nikoho neurazit. Každý si dával pozor, aby druhého neponížil, aby mu neřekl džungalo lav (sprosté slovo). Urazit bylo možné i nesouhlasem, odmítnutím, přímou kritikou. Říci „ne“ se považovalo za nezdvořilé. Pokud bylo nutné explicitně vyjádřit nesouhlas, byl vyjádřen nejrůznějšími květnatými omluvami. V rámci komunity však fungovala i jakási kolektivní empatie, daná každodenním úzkým osobním kontaktem, která umožňovala i zapojení a pochopení nenápadných mimoverbálních sdělení. Vysoce ceněnou hodnotou bylo umění odpouštět. Odpouštění doprovázel obřadný ceremoniál, který se odehrával zejména o Vánocích, kdy se Romové chodili vzájemně odprošovat a „plakali“ si v náručí. 

Následkem urážky či jiných neshod někdy docházelo k hádkám či dokonce rvačkám. Hádky se často přenesly do roviny „představení“ a jejich aktérky volily barvité nadávky, které doprovázely mimikou i formalizovanými fyzickými útoky, zejména taháním za vlasy. Pověstná romská hádka se dostala i do hovorové španělštiny: chingarar „hádat se“ (z rom. čhingar „křik, povyk, hádka“ ).

Romština byla mezi Romy základním a dříve i jediným komunikačním prostředkem, jiný jazyk sloužil pouze při stycích s gádži. Vše, o čem Romové v tradičních komunitách potřebovali a chtěli hovořit, bylo možné vyjádřit romsky. O nesmírné hodnotě slova a řeči svědčí množství romských přísloví, úsloví a pořekadel. Slovu se připisovala magická síla. Jména neblahých skutečností (nemocí, nečistých sil) se nesměla vyslovit, i přezdívky měly ochrannou moc. Vlídné slovo mělo naopak hojivou moc. Slušný Rom nesměl mluvit sprostě, jinak by byl považován za degeše.  

Jedním z důležitých regulátorů normativního chování byl tzv. veřejný přetřes, tedy situace, kdy o Roma vakeren (Romové povídají). V romských chatrčích byly dveře stále otevřené, ti, co neměli co na práci, seděli a hleděli, co se děje, každý byl vystaven dohledu. Pokud řeči nebyly pravdivé, musel se obviněný bránit, očistit se ceremoniální přísahou. 

To se dostalo do mnoha argotů. Z romského vakerel „mluvit“ pochází maďarské hovorové vakerál „žvanit, tlachat“, ve španělštině, především v písních flamenca, se objevuje naquerar, araquerar „mluvit“.

Z romského duma „řeč, mluva“, „výraz“[24] přešlo do maďarštiny velice běžné duma „řeč, žvanění, konverzace, tlach“, dumál, dumázik, dumcsizik „tlachat, žvanit“, dumálgat „konverzovat“, dumás „žvanivý“, dumcsi „rozhovor“, dumafranci „žvanil, výřečný člověk“, dumagép „žvanil“ (doslova stroj na žvanění), dumaláda „rádio“ (dosl. žvanivá bedna) a další.  

V hovorové maďarštině se objevuje také sloveso hadovál „tlachat, žvanit“, maďarský výkladový slovník uvádí slovo hadova „řeč“ s poznámkou o romském původu. Základ bude mít toto slovo možná v romském hadinel „hádat“ (hadinav „hádám“), slovo by však mohlo být i přejímkou ze slovanských jazyků (srov. např. dohadovat se). 

Z romského phučel „ptát se“ se dostalo přes caló puchar, puchelar „ptát se“, „volat“ do španělského argotu ve významech „mluvit, konverzovat“ (v tomto významu se objevuje zejména sloveso puchelar), ale i „vědět, znát“ (v tomto pojetí se objevuje sloveso puchar na území Galicie). 

11. Neprozradit: lest a podvod, chytrost vs. hloupost 

Rom romeha, gadžo gadžeha (Rom s Romem, gádžo s gádžem) je úsloví, které se objevuje snad ve všech subetnických skupinách Romů. Čím větší byla izolace Romů, tím více platil systém odlišného chování vůči Romům a gádžům.  

U některých skupin Romů byla například součástí tradičního způsobu obživy krádež, ovšem jen krádež způsobená gádžovi. Rom, který by poškodil krádeží jiného Roma, by byl odsouzen skupinovým soudem a vystaven obecné hanbě. Naopak napálit, oklamat gádže bylo hodnoceno jako drobné vítězství. I v tradiční romské pohádce vystupuje často chytrý, lstivý Rom, který vyzraje na hloupého gádže, třeba i tím, že něco předstírá (rom. kamukeri „předstíraně, naoko“). Tento význam možná ovlivnil i španělské camelar, které kromě „chtít, milovat“ znamená také „lichotit, pochlebovat“ a „podvádět“.  

Tak se tento romský goďi „mozek“, „rozum“ dostal do hovorové maďarštiny jako gógyis „chytrý“. A hlupák, dilino, se objevuje v argotech mnoha jazyků: v češtině dylina „hloupá žena“, ale i „blázen, hlupák“, dylin „hlupák“ (v ostrav. nář.); v maďarštině diló, dilis „blázen, šílenec“, dili „neuróza, hysterie, šílenství“, též „blázen“, diliház „blázinec“[25], dilibogyó „pilulka na uklidnění“[26], dilinyó „podivín“ a další. Ve španělštině nacházíme množství slov tohoto významu nesoucích v sobě základ v podobě gil/jil-, které španělské slovníky přisuzují původ z caló. (Poznamenejme, že některé španělské slovníky uvádějí jinou etymologii.[27] Slovo gil/gili/jili „hloupý, prostoduchý“ se objevuje ve složeninách jako gilipollas, gilipuertas, gilitonto „hloupý, hlupák“, gilipollez „hloupost“ aj. Ve španělštině se dále objevuje velice běžné slovo majara, majareta „blázen“, kterému je rovněž přisuzován původ z caló.[28])            

Pokud gádžové chtěli někoho najít a potrestat, stanuli proti úhybnému valu výmluv a zapřísahání a svého se obvykle nedopátrali. Neporušitelný příkaz totiž zněl „neprozrazuj“. V případě, že hrozil romské komunitě pogrom, stávalo se, že místo skutečného viníka byl kolektivně vybrán zástupce, kterému trest vězení uškodil méně než proviněnému. Býval to ten, kdo neměl zastání v silném příbuzenstvu, a měl tudíž nízký sociální status uvnitř komunity. Do španělského argotu se tak dostaly výrazy jako achantar la mui 'mlčet' (držet pusu), chanar, chanelar „vědět“ (z rom. džanel „vědět“), chivar „zradit“ (z rom. čhib „jazyk, řeč“), chivato „zrádce“, chusquel „zrádce“ (z rom. džukhel „pes“). 

12. Delikvence  

Krádež byla u některých skupin Romů tradičním způsobem obživy po celá staletí. Již v 15. století, krátce po svém příchodu do evropských zemí byli nechvalně proslulí drobnými krádežemi a podvody. Při vstupu do italské Bologni se dokonce prokazovali neobvyklou listinou od uherského krále Zikmunda, v němž jim král údajně povoluje krást. Na druhou stranu se Romové mohli do tehdejší Evropy ekonomicky i sociálně jen velmi těžko začlenit. Kromě odlišného vzhledu, který vzbuzoval odpor až hrůzu, se odlišovali i oblékáním, temperamentem a především kočovným způsobem života. Jejich tradiční řemesla, zejména kovářství, v němž někteří dosahovali značné zručnosti, zůstala mimo středověké cechovní organizace. Poskytovali tak jen příležitostně spíše drobné služby a často byli odměňováni v naturáliích.  

Romové se uchylovali k žebrání a drobným krádežím, vražd se dopouštěli velmi zřídka. Okolním obyvatelstvem byli však již od 16. století krutě pronásledováni, často mučeni a souzeni za činy, kterých se nedopustili (např. za údajný kanibalismus). Romové žili v neustálém strachu o existenci, měli hlad, trpěli podvýživou a nemocemi. Vyčlenění a odvěká marginalizace vedly ke kontaktu s vyděděnci společnosti a delikventy, kteří se do romských komunit často uchylovali. Zatímco např. v českých slovnících argotu a zločinecké hantýrky až do 18. století téměř zcela chybí romské výrazy, od 19. století jich začíná notně přibývat. Zločinnost, násilná smrt, zabití, vražda se v životním prostoru Romů začala v té době šířit. Často se sami dostávali do konfliktu se zákonem a ve věznicích se výrazy romského původu staly součástí mluvy vězňů. Vězeňské slangy mnoha jazyků (včetně češtiny, maďarštiny a španělštiny) obsahují velké množství výpůjček z romštiny. Některé výrazy z okruhu delikvence pronikly i do obecného argotu a hovorové mluvy. 

Nejrozšířenější argotové výrazy z tohoto okruhu pocházejí ze sloves čorel „krást“ a mangel „prosit“. Ve španělštině nacházíme slovesa chorar, chorelar „krást“, v maďarštině csór, csórel „krást“, csórás „krádež“, v němčině schornen „krást“, v rumunštině cioran, ciorditor „zloděj“, ciordi, ciorti, ciordani „krást“, ciorănie „krádež“, v češtině je běžné sloveso čórnout „ukrást“, občas se objevují i výrazy čór, čórák, čórař, čóres, čorkař, čórmen „zloděj“, čórka „krádež“, „zlodějka“.

Sloveso mangel „prosit“, „žádat“ se dostalo do některých argotů s přeneseným výrazem „žebrat“, ale někdy i „krást“: rumunsky mangli „žebrat“, španělsky mangar „krást“, maďarsky mangázik „krást“. V češtině se objevuje v mluvě světských: mangel „žebrota“, mangelit „žebrat“.  

Různé bitky nebyly vzácné ani mezi Romy, ani mezi jinými okrajovými vrstvami: do mnoha jazyků tak přes argot proniklo romské sloveso marel „bít, mlátit“. Nacházíme ho např. v maďarštině (márázkodik, márelkozik), v rumunštině (mardi „bít“), ve španělštině (marar „zabít“). V češtině se vyskytuje ve světské a současné vězeňské mluvě: márelit se „bít se“. 

Do argotu pronikla i romská slova vyjadřující zabití a smrt. Z romského murdarel „zabít“ nejspíš vzniklo maďarské argotové megmurdel „zemřít“[29] Romské sloveso merel „zemřít“ se objevuje v rumunštině ve tvaru mierli „zemřít“. Již jsme zmiňovali španělské dar mulé „zavraždit“. 

13. Strach, nemoci a chudoba

Dalo by se říci, že romské dějiny jsou, zejména v určitých obdobích, dějinami strachu. V minulosti byli často Romové beztrestně zabíjeni jen pro svůj původ, byli popravováni, uřezávaly se jim nosy, uši, ruce, vypalovala se jim znamení, byli posíláni na galeje a později i do plynu. Romská komunita žila povětšinou v instinktivním strachu o svůj život a jakékoli kárné zásahy, byť někdy i oprávněné, vnímala vždy negativně, s ostražitostí či s nepochopením. Strach, romsky dar (daral „bát se“), pronikl do hovorové maďarštiny jako daral, daráz, daraváz „bát se“.  

Romové jsou velmi pověrčivý národ, bojí se ďábla (romsky beng), uhranutí, nečistých sil, mrtvých apod. Jistě to byli tedy oni, kdo přenesli význam ďábla na četníka či policistu, které se objevují např. v argotu češtiny (benga, bengo, bengy, benka „policista“, původně „četník“, bengaboys „policisté“) a španělštiny (bengui „policista“). V maďarském argotu se policista pro změnu objevuje jako jagalló (rom. jagalo „ohnivý“), které má souvislost se střelnou zbraní, již nosí u sebe. 

Kromě policistů se do argotu z romštiny dostali i gádžovští soudci, bachaři a vojáci. Ve španělštině je to již zmíněný barander „bachař“, „soudce“ (z rom. baro „velký“), v maďarštině lukesztó „voják“ (z rom. region. lukestos „voják“). 

Romové odjakživa patřili k nejchudším vrstvám společnosti. Romské slovo čoro „chudý, ubohý“ znamená zároveň i „osiřelý“, „osamocený“. Do hovorové maďarštiny proniklo jako csóró „chudý, chudák“, csóringer „chudáček“, csórikám „nešika, chudáček“. Z romského nasvalo „nemocný“ se objevuje v rumunštině nasol „ošklivý“, „protivný“. Z romského džuv „veš“ se dostalo do maďarštiny dzsuva „špína“, dzsuvás „špinavý“.

14. Jídlo a pití, alkohol, opilost

Romské dějiny provázel po celá staletí hlad, bokh. V kapitole romského dějepisu se uvádí, že „za nejstarší doklad o přítomnosti Romů v českých zemích se považuje Dalimilova kronika (...), ve které se uvádí, že v roce 1242 přišla do Českého království skupina asi 500 lidí. Podle toho, že když prosili o chléb, říkali kartas bog, říkali jim Kartasové (někteří badatelé se domnívali, že slůvko bog je odvozeno od romského bokh ,hlad‘, a že tedy šlo o Romy).“[30] Ať už se jednalo o Romy či ne, slovo bokh patří v argotu k jednomu z nejrozšířenějších.

V české světské a vězeňské mluvě se objevuje bok „hlad“ a bokalo s týmž významem (z romského bokhalo „hladový“). Ve španělském argotu nalézáme boqui „hlad“ a dále bocata „obložená bageta“, pocházející možná z rom. bokhatar „z hladu“ (ablativ od bokh „hlad“), i když jeho rozšíření bude nejspíše posíleno i španělským slovem boca „ústa“. 

Romský lid byl zvyklý prosit o chléb, maro či manro, aby mohl jíst (rom. chal či cham). Slova z okruhu jídla se objevují ve všech evropských argotech. Slovo chléb najdeme v češtině jako máro, bylo součástí mluvy světských a rovněž se objevuje v současném vězeňském slangu, v argotu pak znamenal i půst (původně ve vězení trest zostřený půstem). Ve španělském argotu se objevuje manró „chléb“, v maďarském máró „chléb“. V současnosti se toto slovo však již příliš často nepoužívá ani v jednom z našich zkoumaných jazyků. 

Naopak sloveso chal či cham „jíst“ je běžnější. V češtině se objevuje v mluvě světských, ve vězeňském slangu, ale též v brněnském argotu: chala „jídlo“, chálka „jídlo“, chalovat „jíst“. V maďarštině, která nezná hlásku ch, se objevuje v podobě kaja „jídlo, žrádlo“, kajál „jíst, žrát“ a velkém množství odvozených slov jako kajálás „jedení“, kajálda „menza, jídelna“. Zatímco kaja je slovo velice rozšířené a v maďarštině obecně užívané, zřídka se objevuje též varianta haló „jídlo“, halózik „jíst“, která rovněž pochází z romského chal. V rumunštině se objevuje sloveso hali „jíst“. Ve španělštině pochází ze stejného základu jala/jale „jídlo“, jaladera „stůl“, jalador „jedlík“, jalar „jíst“. Objevuje se též ve variantě jamar „jíst“, jama „jídlo“, jamancia „jídlo“. I tato slova jsou poměrně běžná. 

Romské jídlo se tradičně vařilo (smažení a pečení bylo vzácné) v hrnci – piri. Ve španělském argotu se význam rozšířil: piri „jídlo“, „hrnec, kastrol“, ve vězeňském slangu „jídlo ve vězení“. V madridském slangu byl zaznamenán též význam „cocido“ (druh jídla na způsob eintopfu, kdy se všechny suroviny – zelenina, luštěniny, maso – vaří v jednom hrnci). 

Kromě jídla se dostalo do argotu většinového jazyka i pití. Význam slovesa pít se však zúžil na konzumaci alkoholu. Alkohol byl tradičně u Romů považován za sváteční pití, pilo se hlavně na oslavách a zábavách. Neblahý účinek alkoholu byl obecně znám a jeho popíjení se zakazovalo například během vartování u mrtvého, aby alkohol nezastřel vartujícím mužům mysl. Romové jsou zvyklí nosit alkohol i na hrob svým zemřelým, aby se na onom světě měli dobře. Mnoho romských mužů však i v minulosti alkoholu propadalo a propíjelo své výplaty, jak dokumentuje romská slovesnost. Tradiční romská komunita takovéto jedince odsuzovala a nabádala je k nápravě. Pití alkoholu je ale obecně rozšířené (nejen) v okrajových vrstvách společnosti a do argotu tak pronikla romská slova označující pití a opilost.  

Z romského slovesa pijel „pít“ se dostala do hovorové maďarštiny slova pia „lihovina“, piál „pít“ (hlavně alkohol) a jejich deriváty piálás „pitka“, piálda „hospoda, putyka“, piás „opilý“, „opilec“, piázás „pitka“, piázik „pít“ (alkohol). První dvě uvedená slova jsou dokonce zařazena v maďarském výkladovém slovníku. V hovorové rumunštině se objevuje sloveso pili „pít“ stejného původu je jeho deriváty: pileală „popíjení“, pilangiu „pijan“, pilit „opilý“. V portugalštině se objevuje sloveso piar „pít“ a pio „opilý“. Ohledně původu uvádí etymologický slovník dvě hypotézy: původ z indiánských jazyků nebo ze slova pio přejatého v 16. století pravděpodobně z cikánštiny. Rovněž český hovorový výraz pijatyka by mohl mít romský základ, pija- se objevuje například v romském pijado „opilý“. Kromě toho se objevuje i ve vězeňské mluvě: pijelit thuvali „kouřit cigaretu“. 

Romský výraz pro vyjádření opilosti zní mato „opilý“. Do češtiny proniklo do mluvy světských máto „opilý“, do argotu též mátora „opilec“. V maďarském argotu se objevuje ve tvaru mattó „opilý“, běžnější je mátós „opilý“ a mátó „opilý“, „pod vlivem drog“. V rumunském argotu najdeme adjektivum matol „opilý“, „omámený“.  

Z alkoholických nápojů proniklo do mnoha jazyků víno, romsky mol. Ve španělském argotu se objevuje mol „víno“ a tvar vzniklý původně z romského lokativu mollate „alkoholický nápoj“, „víno“, někdy specifikováno jako „calimocho“ (tj. víno s Coca-colou).[31] V rumunském argotu rovněž nalézáme mol „víno“ a deriváty se stejným významem molan a molete. Maďarské slovo mólés (další uváděná varianta je molyos) znamená obecně „podnapilý“. Vezmeme-li v úvahu původní lexikální význam, tak nejvěrnějším překladem by bylo asi „lehce ovíněný“, což není vzhledem k tamnímu vinařství nepravděpodobné. Některé maďarské slovníky uvádějí u tohoto slova romský původ, jiné se však přiklánějí k původu z němčiny. 

V češtině se objevuje velmi běžné spojení být namol (někdy psáno i na mol) ve významu „být opilý“. Slovníky se o možném romském původu nezmiňují, přesto se však domníváme, že romská etymologie je zde velice pravděpodobná. K této domněnce nás dovedl především význam romského slova mol a dále fakt, že se tento lexém objevuje ve stejném významu i v neslovanské oblasti. Zároveň čeština někdy vyjadřuje stav opilosti i pomocí konkrétního alkoholu, kromě již zmíněného slova ovíněný je běžné i spojení být v lihu.  

15. Tradiční obživa, práce, peníze

Mezi tradiční a nejprestižnější romský způsob obživy patřilo kovářství a hudebnictví.  

U hudebníka se velice cenilo, pokud uměl dobře hrát (rom. baševel). Toto sloveso proniklo, jak již bylo zmíněno, do maďarštiny v podobě bazsevál „hrát“ a do španělštiny jako bajaňí „kytara“ (používá se jen v kontextu flamenca), pajabar „osahávat, dotýkat se“, v původním významu i „hrát“ (ve španělštině se výraz tocar „dotýkat se“ užívá i pro hraní na nástroj). 

Kovářskou zručnost si přinesli Romové již z Indie, jak dokazují některé názvy činností v tomto řemesle, jako např. hindský název pro měch – phúkná (upozorňujeme zde na až nápadnou podobu s naším fouknout), který souvisí s romským slovesem phurdel „dmychat“. Romský kovář – charťas měl narozdíl od okolních národů přenosnou kovadlinu a pracoval pozoruhodným způsobem. Vykopala se nevelká jáma (srov. romské char „jáma“), která se vymazala jílem a na dně se vyhloubila mírná prohlubeň. Do pece se pak kladly vrstvy dřevěného uhlí, nehašeného vápna a železné rudy, případně kousků starého železa (rom. trast). Do pece byl vháněn pomocí ručního měchu vzduch. Po skončení tavby se hrouda železa vyndala a na kovadlině pak zpracovala do určitých tvarů. Již v Byzanci, kde se Romové nejprve usazovali (první zmínka o nich pochází z 11. století), vzbudilo jejich kovářské umění ohlas. Dobové prameny upozorňují zejména na to, že romský kovář u své práce sedí (takto pracovali romští kováři až donedávna). Romští kováři vlastnili svou přenosnou dílničku a kovadlinu, nikoli však půdu. Pokud se tedy ucházeli o ochranu vrchnosti, byli ve vztahu poddanském. I v našich zemích byli od středověku nejdříve přijímáni kováři. (Je možné, že by v Dalimilově kronice slovo kartas bylo ve skutečnosti charťas? Jistě by stálo za úvahu, zda první Romové, kteří přišli na naše území, nebyli právě kováři – charťasové, kteří nabízeli své řemeslo a prosili o chléb s tím, že mají hlad. Zaznamenané kartas bog mohla být původně delší věta, kterou si Češi nezapamatovali.)  

Romští kováři nezískali uplatnění jako svobodní řemeslníci, neboť je cechy nemohly akceptovat z důvodu, že byli pokládáni za cizince. Romové si tedy nemohli vybudovat svou životní základnu a jejich ekonomická situace se neustále zhoršovala. Romští kováři působili často na vesnicích a možná i z tohoto důvodu z oblasti kovářství do většinového jazyka nic neproniklo.  

Romové, kteří se museli živit prací, buťi (buťarel „dřít se“), stáli v subetnickém společenství na nižším společenském žebříčku než hudebníci, kováři (kovářství bylo prestižním řemeslem) či obchodníci s koňmi. Španělští Calé používali sloveso bucharar a jeho variantu abucharar (obě pocházejí pravděpodobně z romského buťarel) ve významu „hodit“, „vrhnout“, „odhodit“. Do argotu se pak dostaly výrazy buchante a bucharnó „výstřel“, které by v tomto přeneseném významu mohly spadat i do oblasti delikvence. Blíže k původnímu pojetí práce jako něco podřadného jsou argotové výrazy abucharar „opovrhovat“ a abucharao „vagabund, žebrák“. 

Dalším slovesem patřícím do této sémantické kategorie je kerel „dělat“. Z tohoto slovesa pochází maďarské kérázás „práce“, v češtině pak světské kérovat „dělat“, jež nabývá v argotu významu „tetovat“, kérovaný „tetovaný“, kérka „tetování“ (objevuje se i v mluvě mládeže). Ve španělštině ovlivnilo pravděpodobně sloveso kerel španělský výraz pro dřinu – currar „pracovat“. Druhým významem tohoto slovesa je však „bušit“, „tlouci“. Etymologie španělského slovesa currar není zcela jasná, starší slovníky caló uvádějí toto sloveso pouze ve významu „tlouci“, v tomto tvaru jsme ho však v žádném romském dialektu nenašli (pracovali jsme však pouze s dialekty střední Evropy). V souvislosti s tradičním romským kovářstvím se však spojitost mezi prací a bušením (do železa) zdá pochopitelná. 

O Romech se říká, že již velmi malé romské dítě dobře zná cenu peněz. Peníze pronikly z romštiny v různých podobách snad do všech evropských jazyků. Romské slovo love „peníze“ se objevuje v nezměněné podobě v češtině, v maďarštině lóvé „peníze“, v rumunštině lovele „peníze“.  

V argotu se však používají i mnohá jiná pojmenování romského původu značící peníze. Na prvním místě uveďme stříbro, romsky rup. Z tohoto výrazu se do maďarského argotu dostal název rupó/ruppó pro označení forintu, ve španělském argotu se pak objevuje rupia „peseta, euro“. Španělské slovníky se sice v etymologii odvolávají na indickou měnu, dle našeho názoru se však dostala do španělského argotu prostřednictvím caló (resp. romštiny) a nikoli přímo z dalekých asijských končin. 

Z romského slovesa del „dát“, „věnovat“ pochází maďarské hovorové della/dela „peníze“, delák „dolar“ a dellázik „platit“. Ze slovesa pothovel „dohodnout“ vzniklo maďarské potova „spropitné“. 

Ve španělštině se objevuje také velice běžný výraz parné „peníze“ pocházející z romského parno „bílý“ (plurál parne). Pojmenování se pravděpodobně vztahovalo původně na stříbrné mince, stříbro je považováno za bílý kov. Dalším výrazem pro peníze ve španělštině jsou jurdós „peníze“ pocházející z romského churdo „drobný“, „malý“ (viz také romské spojení churde love „drobné peníze“). Slovo jurdó se objevuje v různých variantách ve významu „peníze“ již ve slovnících caló. Jednalo se tedy původně o drobné, o které prosili žebrající Romové španělské obyvatelstvo. 

V rumunštině najdeme také výraz biştari „peníze“ pocházející z bišto „dvacátý“. Rumunský etymologický slovník uvádí původ z argotu, pravděpodobně se jednalo o peníz v hodnotě 20 lei. 

Také romské sloveso mol „stát“ (o ceně) proniklo do španělské hovorové řeči jako molar, ovšem v posunutém významu „líbit se“ a odvozená slova molón/ona, molante, mollar „dobrý“, „hezký“, „skvělý“. 

16. Domov a bydlení 

Romové jsou kočovným národem. Kočovali pravděpodobně již ve své indické pravlasti, což souviselo s jejich způsobem obživy, později se vydali na dlouhou pouť západním směrem až do Evropy. Důvod tohoto exodu ani přesná datace odchodu nejsou dosud zcela známy (mezi 3. a 9. stoletím). Do Evropy vstoupili Romové přes Byzanc, kde se objevili pravděpodobně v 11. století. Odtud se rozšířili dále po Evropě. Zpočátku Romové kočovali, později některé rodiny Romů (nejprve kováři a hudebníci) dostaly od vrchnosti povolení usadit se v některých obcích. Během dalších migračních vln a s přibývajícím počtem Romů docházelo i k zakládání vlastních čtvrtí na okrajích měst, ještě později se Romové začali usazovat i přímo v centrech měst.  

Z hlediska tradičního způsobu bydlení dělíme Romy na kočovné (u nás to byli tradičně olašští Romové; kočování bylo v našich zemích zakázáno v r. 1959, v mnoha evropských zemích některé skupiny Romů kočují dodnes) a usedlé. Kočovní Romové žili ve vozech (později v maringotkách) nebo si stavěli stany, příp. jednoduché přístřešky. Vzpomínky na tuto dobu v sobě nesou názvy některých lokalit (Cikánský les, Cikánská hůrka), kde Romové kočovali a pravidelně „stáli“, „zimovali“. 

Donedávna převažujícím způsobem bydlení Romů byla v některých zemích (např. na Slovensku) specifická romská soustředění, tzv. cikánské osady – romane gava. Romský výraz gav (v caló gao „vesnice“) se dostal pravděpodobně velmi záhy do španělského argotu: gao, gache/(gachi) „vesnice, menší obec“. 

K tradičním typům obydlí patřily chatrče, zemnice a polozemnice, později i malé domky s jednou místností.[32] Romské slovo kher znamená „dům“, „byt“ i „pokoj“. Toto slovo se dostalo do španělského argotu jako quel, queo „útočiště zločince“, v hovorové španělštině se objevuje queli, keli „dům“, „byt“, „domov“, v hovorové maďarštině kéró „byt“, „ubytování“. 

17. Zvířata 

Do argotu pronikly i některé názvy domácích zvířat, není jich však mnoho. Zatímco se Evropa minimálně až do počátku 20. století živila převážně zemědělstvím (což se odráží např. i v typických nadávkách a obratech s pejorativním významem – slepice, husa, kráva, vůl, prase, říkat koniny apod.), Romové jako kočovníci se zemědělstvím nikdy nezabývali, konzumace masa (rom. mas) u nich byla spíše vzácností a závisela na tom, co se jim kde podařilo získat lstí. Romové někdy vykupovali levné maso na jatkách, či dokonce pojídali zdechliny.  

K typickým masovým jídlům patřil ježek (kandruno baličo, dosl. „ostnaté prase“) a slepice (kachňi, khaňi). Krádeže slepic v souvislosti s Romy zmiňují již středověké prameny. Ženy měly na šatech našitou zvláštní vnitřní kapsu určenou právě na ukradenou slepici, se slepicí v kapse pak vypadaly jako těhotné a nikdo si ničeho nevšiml. Slepice se vařila nebo pekla v ohništi i s peřím, obalená v jílu. Do španělského argotu se dostala cañí „slepice“, basnó „kohout“ (romsky bašno) a pravděpodobně spojením obou slov vzniklo bañí „slepice“. Slovníky dále uvádějí argotový výraz guma „slepice“ z caló gomarra „slepice“, kde jsme se však zatím nedopátrali romské etymologie.  

Ježek byl považován za velkou pochoutku, měl prý šťavnaté maso a hodně tuku. Asi právě proto je spojován s prasetem, rom. baličo. Slovo se dostalo do španělského argotu: balichó „prase“, též „tlustý“.  

Význačné postavení měl mezi zvířaty kůň (grast) a pes (džukel). Kdo pojídal jejich maso, byl považován za největšího degeše. Ačkoli Romové byli velkými znalci koní a opravdu jim rozuměli, kůň pronikl, jak se zdá podle našeho dosavadního bádání, do argotu spíše ojediněle, např. v češtině se dostal do mluvy světských: graj „kůň“, grasně „kobyla, klisna“, ve vězeňském slangu graj „předávání věcí mezi celami“ (koňování), „podřadný vězeň“. 

Naopak pes, džukel, je velice rozšířený výraz ve všech argotech. V češtině je všeobecně rozšířený výraz čokl „pes“ (čoklař „majitel psa“, čoklbuřt „laciný salám“, „kabanos“), ve světské mluvě i v podobě džukel „pes“, džuklice „fena“, džuklovský „psí“. V maďarském argotu se dříve objevoval dzsukhel (v současné době není obecně rozšířené). Do španělštiny pronikly varianty chuquel(o), chusquel „pes“, „zrádce“. 

18. Romové – děti chvíle? 

Někteří „gádžové“ (posměšně či z neznalosti) tvrdí, že v romštině chybí budoucí čas. Z gádžovského pohledu Romové jen propíjejí výplaty (nebo spíše podporu), zadlužují se půjčkami, celé dny se poflakují a kradou, a pokud už je náhodou zle a byt vybydlený, sbalí se a hromadně vyrazí na cestu za lepším. Z romského pohledu je tu však staletá historická zkušenost, která říká „bachtaľi ora, savi pes predžal“ (šťastná hodina, která minula).[33] Bezpečná a existenčně jistá je jen ta chvíle, která už je za námi, protože jen tehdy víme, že jsme ve zdraví přežili. Ovšem podvědomá hrozba toho, co se stane v příštím okamžiku, je tu stále. Dva odlišné světy, dva odlišné pohledy.  

Romové během historie kočovali, přesouvali se z místa na místo. A tak výrazy jako džal „jít“ a phirel „chodit“ pronikly rovněž do mnoha jazyků. Z prvního uvedeného slova najdeme ve španělštině výrazy chalar „pobláznit se, zamilovat se“, „jít“ (v tomto původním významu pouze v caló a v písních flamenca), chalado „poblázněný, pomatený“, „zamilovaný“, v maďarštině dzsal, dzsavel, dzsalózik „jít, jet“. Sloveso phirel „chodit“ přejala španělština z caló pirar, pirelar „jít, odejít“: pirarse „utéci“, pira „útěk, úprk“, pirado „bláznivý“.  

Kočovní Romové se museli vždy starat o to, kde budou spát, sovel. Toto slovo se objevuje v hovorové španělštině: sobar „spát“. V maďarštině nacházíme slovesa szundizik, szunyál, szunyázik, szundikál, szunnyant, všechna ve významu „spát“, pocházející z romského suno „sen“.  

Do argotu pronikly také výrazy pro smyslové vnímání: dikhel „vidět“ se odráží v maďarském argotu jako dikáz „dívat se“, „milovat, nacházet radost, zalíbení“, dikház „vyznat se, přijít na něco“, ve španělštině dicar, diquelar „vidět, dívat se“, „rozumět“. Přenesené významy zde mají s původními jasnou souvislost: díváme se na něco, co se nám líbí; díváme se, a tím můžeme porozumět.

Také další smysly se dostaly do argotu: romské šunel „cítit“ (čichem), „slyšet“ najdeme ve španělštině jako junar, junelar „vidět“ (v caló byl zachován původní význam „slyšet“, v argotu došlo k záměně). Ze stejného základu pravděpodobně pochází i jumar, jumelar „zapáchat“, i když španělské slovníky tento původ nezmiňují.  

Nakonec zmiňme ještě další výrazy, které obecně zařadíme pod vnímání času a prostoru. V mnoha jazycích se objevuje berš „rok“: španělsky brejes „roky“, rumunsky bîr rok“. Španělský výraz rachí „flám“ (v caló „noc“) pochází z romského rat „noc“.         

Závěrem 

Romská slovní zásoba pronikla do argotu a hovorového jazyka mnoha evropských jazyků. Dosud však zkoumání tohoto lexikálního elementu zůstává stranou zájmu lingvistů. V tomto článku jsme se zaměřili především na čtyři evropské jazyky – češtinu, španělštinu, maďarštinu a rumunštinu. Na základě korpusu romských výpůjček extrahovaných z těchto jazyků jsme tato slova klasifikovali do osmnácti sémantických okruhů, které úzce souvisejí s tradičními romskými postoji, hodnotami, symbolikou a životními zkušenostmi. Na tomto sémantickém základě a v kontextu romských reálií se dá vysvětlit přítomnost každého romského slova v argotu včetně jeho případných významových modifikací.


Bibliografie 

ACADEMIA DAS CIĘNCIAS DE LISBOA: Dicionário da Língua Portuguesa Contemporânea. Lisboa: Academia das Ciencias de Lisboa, Editorial Verbo, 2001.

ADIEGO, Ignasi-Xavier: Un vocabulario espanol-gitano del Marqués de Sentmenat (1697–1762). Barcelona: Edicions de la Universitat de Barcelona, 2002.

ALONSO ZAMORA, Vicente: Dialectología española. Madrid: Editorial Gredos, 1985.

BALASSA, József: A magyar tolvajnyelv legrégibb emléke. Magyar Nyelvőr, 1924, 53, s. 5–8.

BÁRCZI, Géza: Egy régi adat a magyar tolvajnyelvre. Magyar Nyelv, 1950, 46, s. 276.

BÁRCZI, Géza: Legrégibb tolvajnyelvi szójegyzékünk. Magyar Nyelv, 1956, 52, s. 228-233.

BÉLDY, Mihály: A tolvajnyelv. Magyar Nyelvőr, 1997, 26, s. 212–214.

BENKŐ, Loránd: A magyar nyelv történeti-etimológiai szótára. Budapest: Akadémiai kiadó, 1976.

CIORĂNESCU, Alexandru: Dicţionarul etimologic al limbii romane. Bucureşti: Saeculum, 2005.

CLAVERÍA, Carlos: Estudios sobre los gitanismos del español. Revista de Filología Española – Anejo LIII. Madrid, 1951.

ČENGEROVÁ, Zuzana: Vliv romštiny na hovorovou španělštinu a maďarštinu. Časopis pro moderní filologii, 2/2008.

ČENGEROVÁ, Zuzana: Výrazy z romštiny ve španělštině a maďarštině. Nevydaná diplomová práce. Praha, FFUK, 2007.

ČEVELOVÁ, Pavla: Španělština a caló – jazyky v kontaktu. Nevydaná diplomová práce. Praha, FF UK, 2006.

DANIEL, Bartoloměj: Dějiny Romů. Olomouc: Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, 1994.

DAVIDOVÁ, Eva: Romano drom. Cesty Romů 1945–1960. Olomouc: Interface, 2004.

FAZAKAS, István: Jasszok, zsarók és cafkavágók. Budapest: Fekete Sas Kiadó, 1991.

FRAZER, Angus: Cikáni. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998.

HOLUB, Josef, KOPEČNÝ, František: Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Státní nakladatelství učebnic, 1952.

HOLUB, Josef; LEYER, Stanislav: Stručný etymologický slovník jazyka českého. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1978.

HÜBSCHMANNOVÁ, Milena a kol.: Černobílý život. Praha: Gallery, 2000.

HÜBSCHMANNOVÁ, Milena: Několik poznámek k romským hodnotám. In: NAVRÁTIL, Pavel a kol.: Romové v české společnosti. Praha: Portál, 2003.

HÜBSCHMANNOVÁ, Milena; ŠEBKOVÁ, Hana; ŽIGOVÁ, Anna: Romsko-český a česko-romský kapesní slovník. Praha: Fortuna, 2001.

HÜBSCHMANNOVÁ, Milena: Šaj pes dovakeras – Můžeme se domluvit. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002.

HUGO, Jan a kol. autorů: Slovník nespisovné češtiny. Praha: Maxdorf, 2006.

JAKOUBEK, Marek; PODUŠKA, Ondřej: Romské osady v kulturologické perspektivě. Brno: Doplněk, 2003.

KAKUK, Mátyás: A magyar nyelv cigány jövevény szavaiból. Magyar nyelv, 1993, 89, s. 194–204.

KÖVECSES, Zoltán: Magyar szlengszótár. Budapest: Akadémiai Kiadó, 1998.

KRÁTKÝ, Radovan: Hantýrka pro samouky. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004.

MACHADO, José Pedro: Dicionário etimológico da língua portuguesa. Lisboa: Livros horizonte, 1987.

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Academia, 1971.

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého a slovenského. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1957.

MANN, Arne B.: Romský dějepis. Praha: Fortuna, 2001.

MUZEUM ROMSKÉ KULTURY, kol. autorů: Romové – O Roma. Brno: Moravské zemské muzeum, 1999.

NAVRÁTIL, Pavel a kol.: Romové v české společnosti. Praha: Portál, 2003.

PAVELČÍKOVÁ, Nina: Romové v českých zemích v letech 1945–1989. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2004.

SANMARTÍN SÁEZ, Julia: Diccionario de argot. Madrid: Espasa, 1999.

STEWART, Michael: Čas Cikánů. Olomouc: Barrister Principal, 2005. Přel. Sylvie Prudká.

ŠEBKOVÁ, Hana; ŽLNAYOVÁ, Edita: Romaňi čhib – učebnice slovenské romštiny. Praha: Fortuna, 2001.

VEKERDI, József: Dictionary of Gypsy Dialects in Hungary. Budapest: Terebess Kiadó, 2001.

ZSINKA, Ferenc: Adatok a magyar tolvajnyelvből. Magyar Nyelv, 1925, 21, s. 72. 

 

Elektronické zdroje: 

BORROW, George: Zincali Dictionary. Online přístupné z: http://robbie.eugraph.com/zincali/ [cit. 18. 7. 2007]

English Etymology Dictionary. Online přístupné z: http://www.etymonline.com/index.php?search=daddy


Tento výstup vznikl za podpory Univerzity Karlovy v Praze, Filozofické fakulty z prostředků specifického výzkumu na rok 2009, číslo projektu GRANTY/2009/224126.


[1] Černá je v Evropě spojována se smutkem, smrtí, podsvětím, tmou a stářím (pohřeb, šaty vdov a starých žen), ale také s mocí a slávou, v některých případech (např. ve Španělsku) se dostává do významu slavnostní barvy. Pro hinduisty byla černá symbolem času a rovněž symbolem bohyně krvavých obětí a orgií Kálí. Egypťanům ale symbolizovala znovuzrození a vzkříšení. Bílá je naproti tomu spojována s mládím, panenstvím a čistotou (bílá jako lilie, bílé šaty nevěsty). V křesťanském umění je symbolem zmrtvýchvstání, duchovnosti. Andělé a svatí jsou oblečení v bílém. Stejně tak i nově pokřtění. Kristovo roucho ve chvíli proměnění zářivě zbělelo jako sníh. Symbolizuje světlo a mír (bílá holubice, bílá vlajka). Jak víme, nemusí tomu tak být všude: v Orientu je např. smuteční barvou bílá, ale i u nás a jinde v Evropě jsou některé bílé květiny považovány za pohřební apod. Rovněž bílá může být spojována se stárnutím a smrtí. Podle řecké báje ohlásil hrdina Théseus před svou plavbou na Krétu, že černé plachty jeho lodi budou nahrazeny bílými, bude-li plavba úspěšná. Smrtelně raněný Tristan ze středověké legendy očekává milovanou Isoldu: bílé plachty měly oznamovat její příjezd a černé znamenaly, že se Isolda již nevrátí.

[2] HÜBSCHMANNOVÁ, M.: Několik poznámek k hodnotám Romů. In: Navrátil a kol.: Romové v české společnosti, 2003, s. 19.

[3] Latinsky psaná Chronica novella z r. 1435, kde lübecký rodák Hermann Corner popisuje svou cestu severním Německem. FRASER, A.: Cikáni. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998.

[4] Tamtéž.

[5] V tradičním čardáši se například říká: „Kliď se, kluku, ode mně, nehodíš se ke mně, protože jsi černý, strašně černý mladíček, já jsem bílá, ty jsi černý, nehodíš se ke mně.“ HÜBSCHMANNOVÁ, M., cit. d., s. 21.

[6] HÜBSCHMANNOVÁ, M., cit. d., s. 19.

[7] Srov. výsledky našeho nedávného sociolingvistického výzkumu in: ČENGEROVÁ, Z.: Výrazy z romštiny ve španělštině a maďarštině, 2007.

[8] STEWART, M.: Čas Cikánů, Olomouc. Barrister & Principal, 2005. Přel. Sylvie Prudká, s. 201–202

[9] ŠEBKOVÁ, Hana; ŽLNAYOVÁ, Edita: Romaňi čhib – učebnice slovenské romštiny. Praha: Fortuna, 2001, s. 25

[10] HÜBSCHMANNOVÁ, M., cit. d., s. 44.

[11] HOLUB, Josef; KOPEČNÝ, František: Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Státní nakladatelství učebnic, 1952, s. 380.

[12] ALONSO ZAMORA, Vicente: Dialectología española. Madrid: Editorial Gredos, 1985, s. 427, 440.

[13] Stejný základ má i * at-ta, z něhož pochází slovanský otec, gótsky, latinsky a řecky atta, albánsky at. U maďarského knižního atya „otec“ slovníky uvádějí původ z turečtiny. V turečtině Atatürk „otec Turků“, stejného původu je snad i jméno Attila. (Srov. HOLUB; KOPEČNÝ (1952), s. 259) Slovo děd, z jehož základu vznikla též slova dědit a dědina, se objevuje rovněž v jiných slovanských jazycích (např. polsky dziad, srbochorvatsky djed, ukrajinsky did), v litevštině dede „strýc“, řecky tethe „babička“. (Tamtéž, s. 97)

[14] CIORĂNESCU, Alexandru: Dicţionarul etimologic al limbii romane. Bucureşti: Saeculum, 2005.

[15] Srov. http://www.etymonline.com/index.php?search=daddy&searchmode=none „Recorded from 1500, but probably much older, from child´s speech, nearly universal and probably prehistoric“.

[16] HÜBSCHMANNOVÁ, M., cit. d., s. 31.

[17] HÜBSCHMANNOVÁ, M., cit. d., s. 29.

[18] MUZEUM ROMSKÉ KULTURY, kol. autorů: Romové – O Roma. Brno: Moravské zemské muzeum, 1999, s. 61.

[19] HUGO, Jan a kol. autorů: Slovník nespisovné češtiny. Praha: Maxdorf, 2006, s. 219.

[20] Za přejímku z romštiny považuje toto slovo např. M. Kakuk (srov. KAKUK, Mátyás: A magyar nyelv cigány jövevény szavaiból. Magyar Nyelv, 1993, 89, s. 194–204).

[21] VEKERDI, József: Dictionary of Gypsy Dialects in Hungary. Budapest: Terebess Kiadó, 2001.

[22] HÜBSCHMANNOVÁ, M., cit. d., s. 39.

[23] Tamtéž, s. 40.

[24] Slovo se vyskytuje u maďarských, balkánských a slovenských Romů. Souvisí s českým dumat, které bylo přejato z polštiny (Jungmann). Ve slovenských nářečích dumať, duma „mysl“. Polsky duma, ukrajinsky duma „myšlenka“, „epická píseň“, v srbochorvatských nářečích dumati „přemýšlet, mluvit“, duma „slovo“, bulharsky duma „slovo“, „řeč“. Slovo dumati vzniklo patrně přesmykem *mud-, které souvisí se slovem moudrý a německým vermuten „domnívat se“. (MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Academia, 1971.) Základ je tedy velmi starý a je pravděpodobné, že ho Romové převzali z některého z jihoslovanských jazyků.

[25] Maďarsky ház „dům“.

[26] Maďarsky bogyó „bobule“.

[27] Např. slovník DRAE ho považuje arabismus – z ar. yahil, yihil „hloupý“, případně uvádějí původ z rom. šil „zima“, kdy došlo k významovému posunu „roztřesený“ ® „bojácný“ ® „hloupý“ (Sanmartín Sáez). Přikláníme se však k teorii Pavly Čevelové (2007), že slovo pochází z romského chir „osel“', neboť hlásková i sémantická podobnost je tu nesporná.

[28] Toto slovo, tak běžné v hovorové španělštině, se vyskytuje ve starších argotových slovnících a slovnících caló ve významu „svatý“, po formální stránce (ne však po významové) odpovídá spíše slovu arabskému mahrúm „bídný“, jak uvádí slovník DRAE. Mohlo by snad toto slovo být dokladem (zatím neprokázaného) jazykového kontaktu Arabů a Romů na Pyrenejském poloostrově? Další možností je však původ z řečtiny (makarios), který uvádí ve svém slovníku z 19. století George Borrow, který se zdá být pravděpodobnější. BORROW, George: Zincali Dictionary. Online přístupné z: http://robbie.eugraph.com/zincali/ [cit. 18. 7. 2007]

[29] Meg je maďarská předpona.

[30] MANN, Arne B.: Romský dějepis. Praha: Fortuna, 2001, s. 7.

[31] Dle našeho sociolingvistického výzkumu se v tomto významu používá hlavně ve městě A Coruña.

[32] Romové trávili, pokud to počasí dovolovalo, hodně času venku před domem, na ulici, kde třeba i vařili. Rodina je zvyklá být stále spolu v jedné větší místnosti, více místností nepotřebuje.

[33] HÜBSCHMANNOVÁ, M., cit. d., s. 18.


Celá studie | Autor: Mgr. Zuzana Čengerová | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout studii


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.