Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


STUDIE

Žitý prostor migrantů z bývalé Jugoslávie

Vydáno dne 31. 07. 2009 (5160 přečtení)

Mgr

Mgr. Ondřej Daniel (1979) je doktorandem Semináře obecných a komparativních dějin Ústavu světových dějin FF UK. Věnuje se kulturním a sociálním dějinám bývalé Jugoslávie, migraci a populární kultuře.

Posudky

Doc. PhDr. Luďa Klusáková, CSc., Ústav světových dějin FF UK, Seminář obecných a komparativních dějin - ZDE

PhDr. Jaroslav Otčenášek, Ph.D.,Oddělení historické etnologie Etnologického ústavu AV ČR - ZDE


Abstract

The topic of this study is the imagination related to the space of migrants from the former Yugoslavia. Its sources are narrations, autobiographical literature, and texts of popular music. In the chapter „Regions of Emigration“ some more general questions are opened. These concern the different migration waves from the former Yugoslavia and in particular the patterns that these waves have in common. The differenciation of the migration waves is a concern of the following part of the study. The author presents context of the political emigration that follows the World War Two, the economical migration starting since the 1960s and the migrations linked to the wars in former Yugoslavia in the 1990s. Simoultaneously the three biographical profiles related to the three migration waves are presented. After this merely introductory part the author opens the questions that have direct connection with the problematic of imagination and memory related to the lived space. In sequence the imagination related to the Route and the Motherland is presented. Later the question of nostalgia verbalised in the spatial terms is opened. Author argues against some clichés present in the literature that are related to the nostalgia of the multicultural space. The main place that centers the nostalgia is named as an abstract concept of Home that is concretized in the particular narrations.

Klíčová slova

bývalá Jugoslávie, politická emigrace, ekonomické migrace, uprchlíci, Srbové, Chorvati, Bosňáci, nostalgie, mentální mapy


Obsah

Úvod

1. Regiony emigrace

2. Josip Papik a politická emigrace po roce 1945

3. Miodrag Jablanović a pracovní migranti

4. Baja Mali Knindža a migrace po rozpadu Jugoslávie

5. Pamě a prostor

6. Paměti Cesty

7. Krajiny Vlasti

8. Pro kartografii nostalgie

9. Nostalgie po multikulturním prostoru

10. Nostalgie po Domově

11. Závěrem

 


Žitý prostor migrantů z bývalé Jugoslávie

Úvod

Hlavním tématem, které chci v této studii nastínit, jsou vyprávění migrantů zasazená do prostoru. Zajímá mě, jak se představy a pamě lidí, kteří opustili svoje domovy, vztahují k tomu, co lze pracovně nazvat jako žitý prostor. Nemusí se nutně jednat o takový prostor, v němž migranti skutečně fyzicky prožili část svých životů, ale i o prostor, který zaměstnává jejich představy, nebo o takový prostor, jímž kupříkladu jen rychle projeli, a přesto se do jejich představ otiskl. Za účelem sesbírání informací jsem podnikl necelou desítku poměrně obsáhlých rozhovorů a prostudoval relativně velký korpus autobiografické literatury. Dalším typem pramene, s nímž jsem za účelem získání informací pro tuto studii pracoval, jsou texty populární hudby. Předtím, než otevřu otázky spjaté s žitým prostorem migrantů z bývalé Jugoslávie, navrhuji se zaměřit na problematiku kontextualizace migrací z bývalé Jugoslávie a jako jisté uvedení do problematiky vyslechnout životní příběhy tří migrantů, včetně jejich zasazení do kontextu tří migračních vln a k nim korespondujících tří historických období.

 

1. Regiony emigrace

Třikrát v průběhu dvacátého století existovala země zvaná „Jugoslávie“. „KrálovskᓠJugoslávie vznikla přejmenováním meziválečného Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, „socialistickᓠJugoslávie vstala z popela druhé světové války a „zbytkovᓠSvazová republika Jugoslávie (Srbska a Černé Hory) pak byla vytvořena jako „vedlejší produkt“ nezávislosti nástupnických států. Tato studie se zabývá zejména druhou Jugoslávií a jejím rozpadem. Epizodická existence třetí Jugoslávie je sice pro můj výzkum stále zajímavá, ale ne více než existence dvou dalších vybraných zemí – rovněž nástupců bývalé Jugoslávie - – Chorvatska a Bosny a Hercegoviny. Zaměříme se tedy na migrace do zahraničí tří sousedních národů, Srbů, Chorvatů a Bosňáků.

I přes jazykovou a kulturní blízkost mají tyto tři národy své vlastní tradice do velké míry odrážející tři náboženství (pravoslaví, katolicismus a islám) a své vlastní historické mýty, které jsou často právě zrcadlově odlišné od mýtů sousedních národů. Modernizační projekty prvních dvou federací, a už se jednalo o dynastickou nebo o sociálně-revoluční Jugoslávii, měly za úkol nahradit národní smýšlení supraetnickou identifikací. Uspěly však jen částečně a prozatím se zdá, že v prostoru bývalé Jugoslávie logika založená na etnické identifikaci zvítězila.

Země bývalé Jugoslávie zažily během dvacátého století pohnuté historie, které přinutily řadu z jejich obyvatel opustit svoje domovy. Zatímco někteří odešli z venkova do měst nebo z jednoho regionu do dalšího, odchod mnohých obyvatel za hranice nebyl, obzvl᚝ ve druhé polovině století, nijak vzácný. Oblast, na níž během druhé světové války socialistická Jugoslávie vznikala, se stala jevištěm velkých přesunů populace již během konfliktu a ještě více tento jev umocnil konec války. V šedesátých a sedmdesátých letech se pak Jugoslávie stala jedinou evropskou zemí východního bloku, která podporovala pracovní migraci svých občanů do zemí kapitalistického hospodářství. Po rozpadu federace pak v devadesátých letech došlo k sérii krvavých konfliktů. Ty z prostoru bývalé Jugoslávie vyhnaly miliony uprchlíků.

V celosvětovém měřítku nikdy Jugoslávie ani její nástupnické země nedosáhly postavení politicko-ekonomického centra. Dalo by se zde možná zmínit prestižní pozici maršála Tita v hHnutí Nnezúčastněných, ale i to by spíše jen zdůraznilo tezi, podle níž bývalá Jugoslávie ve světovém systému (WALLERSTEIN, 2000) zaujímala pozici semi-periferie až periferie. Dokonce i po rozpadu všech forem federace, odrážela logika vyloučení mezi nástupnickými státy konflikty mezi modernitou a kulturní retardací. Není třeba opakovat, že při rozpadu titoistické Jugoslávie byly velmi důležité nacionalistické diskurzy založené na esencialismu a odrážející jak modernismus, tak i tradicionalismus.

Je nutno si uvědomit, že v zemích bývalé Jugoslávie navíc existuje silné pojetí vnitřní periferie. Bývalá federace byla složena ze tří typů krajiny - – severních nížin, pohoří střední části a úzkého pobřeží Jaderského moře. Způsoby, jak tyto typy krajiny ovlivnily místní ekonomiku a s ní související socioekonomické postoje a hodnoty, jsou jistě vhodny hlubšího zkoumání. Chápání vnitřní periferie často souvisí s narativní geomorfologií. Modernistický geograf Jovan Cvijić psal na počátku 20. století o „dinárském člověku“, horské, divoké a impulzivní rase, stojící ontologicky v protikladu ke kosmopolitnímu světu, reprezentovanému velkoměstským Bělehradem. Carl-Ulrik Schiedrup (1999) vypracoval pro popis reality devadesátých let v bývalé Jugoslávii koncept „reperiferizace“, související s obnoveným důrazem na idealizované tradice a jejich průnik do politického diskurszu. Mentální opozice mezi lidmi z nížin, z hor a z pobřeží jsou dodnes přítomny i v rámci téhož (například chorvatského) etnika.

Rozdíl mezi původem migrantů ve městech nebo na venkově má jistě velký význam pro integraci v hostitelské společnosti. Poznání venkovských oblastí, odkud migranti přicházejí, je pak důležité pro pojmenování konkrétních oblastí emigrace. Není žádným překvapením, že se jedná o zemědělské a často přelidněné regiony. Mezi oblasti, které jsou nejvíce postiženy migrací do zahraničí, patří ty, které mají dlouhou tradici emigrace. Nejedná se nutně o nejchudší regiony, ale o ty, které mají svoji hluboko vepsanou tradici pravidelných odjezdů obyvatel z ekonomických i politických důvodů. Rozhodnutí odejít do neznáma vyžaduje jistou úroveň dobrodružství. Migranti se ale často raději poučí ze zkušeností svých předchůdců, proto lze sledovat zřetězení procesu migrace, a to jak v regionech emigrace, tak i v destinacích imigrace.

Jedna z tradic migrace -– sezoónní práce , – je zdůrazňována v článku Predraga Markoviće (2005). Bylo to převážně ve východním Srbsku, v okolí měst Pirot a Negotin, odkud obyvatelstvo tradičně odcházelo za prací do úrodnějších oblastí východního Balkánu, do údolí Dunaje a do Thrákie. Pečalba, jak se tato tradice sezoónních prací nazývá, podle Markoviće, ovlivnila fakt, že i v současnosti obrovská část obyvatel této oblasti pracuje v zahraničí. Je skutečně pozoruhodné, že místa, odkud se tradičně odcházelo na pečalbu , a východní části Srbska, odkud začali v šedesátých a sedmdesátých letech odcházet lidé za prací do západní Evropy, jsou tatáž.

„Lavinový efekt“ migrace byl navíc podpořen silnou tradicí úzkých vztahů v rámci široké rodiny. Ta se značně liší od koncepce západoevropské nukleární rodiny. Francouzka srbského původu shrnuje tyto rozdíly: „Lidé, kteří dorazí k vám domů neohlášeni, organizace do klanů, to jsou prvky, které se mi dříve moc nelíbily, ale dnes jsem si na ně už zvykla.“ Val Colic-Peisker (2003) v této souvislosti popisuje „řetězovou migraci“ Chorvatů do Austrálie. Přetrvávání existence velkých komunit (do jisté míry vycházející z tradiční zadrugy) má proto pro migraci zásadní význam.

Regiony emigrace jsou také ty, kde počet lidí žijících v jedné domácnosti překračuje průměr. V Jugoslávii byl, stejně jako v jiných evropských zemích, v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století průměr o něco více než čtyři lidé žijící ve stejné domácnosti. Pokud se podíváme do statistik, zjistíme, že průměr v regionech nejvíce poznamenaných ekonomickou migrací je až šest lidí žijících ve stejné domácnosti. Jinými slovy, když mluvíme o regionech emigrace, jedná se o provinční oblasti, přelidněné, periferní a zaostalé v každém smyslu.

Další z příčin emigrace jsou politické důvody. Ty měly v prostoru bývalé Jugoslávie často spojitost s mezietnickými konflikty. Konfrontace byly často prováděny polovojenskými formacemi v regionech, kde bylo díky složité geomorfologii, a tedy nedostatku účinné infrastruktury, snazší odolávat centru. Jednou z taktik využívaných během zdejších válek byl teror proti civilnímu obyvatelstvu, které tak bylo nuceno vybrat si jeden z táborů. Za těchto podmínek se část populace rozhodla k útěku do městských center nebo do zahraničí. Je třeba poznamenat, že zde popsaná taktika nesouvisela v bývalé Jugoslávii nutně s fenoménem „etnické homogenizace“, ale mohla provázet i politický boj mezi levicí a pravicí tak, jako tomu bylo během druhé světové války. Výsledkem těchto střetů byl lidský tok z periferních oblastí nejvíce postižených ozbrojenými konflikty do městských center nebo do zahraničí. Uveďme v této souvislosti příklad západní Hercegoviny, odkud po druhé světové válce odešlo velké množství civilního obyvatelstva, které bylo (zčásti právem) komunisty považováno za tvrdé jádro ustašovců.

Některé oblasti, kde lidé tradičně pracovali v lese, v pastevectví a v dalších zaměstnáních primárního sektoru, se zdají být náchylnější k tomu, aby se staly regiony emigrace. Pokud bychom k tomu přidali tradici mentálního odporu vůči centru a tradici migrace, našli bychom ideální obraz vystěhovaleckého regionu. Příklady z oblasti silně postižené migrací ve dvacátém století obsahuje článek Slavicyi Juka (1995), který se zaměřuje na migraci právě ze západní Hercegoviny: „V okresu Grude pracovalo v roce 1971 744 z celkového počtu 2464 zaměstnanců v zemědělství v zahraničí.“ I dnes můžeme na silnicích západní Hercegoviny vidět obrovský počet automobilů, které mají rakouské, německé nebo švýcarské poznávací značky. Jeden z mých informátorů (ANTUNOVIĆ, 2007) řekl: „Některé oblasti, jako západní Hercegovina, na tom byly po druhé světové válce velmi špatně. Kromě toho byly [chudé oblasti Chorvatska a Bosny a Hercegoviny] značně poznamenány konfliktem mezi komunisty a ustašovci[1]

Městský svět ale nebyl zkušenosti emigrace ušetřen. Je až zarážející pPodobnost mezi politickou emigrací po druhé světové válce a migračními vlnami z devadesátých let je až zarážející. V obou případech se jednalo hlavně o urbánní a gramotnou populaci. V protikomunistickém exilu po roce 1945 měla silný vliv městská komponenta. Obdobně opustila podstatná část městského obyvatelstva nástupnické země bývalé Jugoslávie vyčerpané válkami a divokými privatizacemi mafiánského kapitalismu. Fenomén „odlivu mozků“ dosáhl po roce 1991 hrozivých rozměrů. Velký rozdíl mezi touto vlnou uprchlické migrace a předchozí pracovní migrací spočívá v dočasnosti, s jakou ekonomičtí migranti chápali svůj pobyt v zahraničí. Migranti po roce 1991 obecně vyjadřovali touhu vrátit se do vlasti jen velmi zřídka. A už městští, nebo venkovští uprchlíci tehdy opakovaně uváděli, že se už nikdy nechtějí vrátit do země, kde se život s ostatními stal nemožným.

Migranti z městských oblastí se od venkovských migrantů lišili svou lepší integrací do hostitelské společnosti. Pokud si příběhy migrantů představíme na škále „tradice -– moderna -– současnost“, hlavní rozdíl spočívá v komunikačních prostředcích, které v nedávné době prošly revoluční změnou. Kde na počátku dvacátého století čekaly rodiny migrantů zprávy o svých blízkých několik měsíců až let, v roce 1950 to už obecně nebylo déle než týdny. Ve srovnání s těmito historickými případy byli migranti z posledních desetiletí díky internetu a call-kartám v daleko lepší situaci. Val Colic-Peisker (2003) správně pozorovala migranty z vlny na konci dvacátého století optikou deteritorializace. Interkulturní a hybridní identity jsou jisté části těchto migrantů také důsledkem otevřenosti Jugoslávie a její městské kultury a zároveň západního ateismu jako anti-tradičního fenoménu.

 

2. Josip Papik a politická emigrace po roce 1945

Narodil se v roce 1925 v obci Čelinovac v blízkosti města Bosanska Gradiška v rodině s velkým počtem dětí. Po vyhlášení Nezávislého chorvatského státu (Nezavisna država hrvatska, NDH) odešel Papik v roce 1941 zna práacií do Německa, kde nedaleko Lipska pracoval v továrně na střelivo. Během dovolené se v následujícím roce nechal odvést k chorvatskému letectvu. NDH byl vazalským státem nacistického Německa, proto si po přijímací části v Petrovaradinu odbyl výcvik v dalších městech kontrolovaných Wwehrmachtem – v Chebu a ve francouzském Auxerre. Tam přísahal věrnost ustašovskému vůdci (poglavniku) Antemu Pavelićovi. Chorvatští letci měli být vysláni na východní frontu, Papik se tam ale nikdy nedostal a po dalším výcviku ve Vyškově, dolnorakouském Bad Feslau, Štýrském Hradci a Fürthu u Norimberku přišel konec války, v níž se NDH ocitlo na straně poražených.

Na začátku května roku 1945 se Papik vrátil do Bosny, aby navštívil svoji rodinu. V autobiografickém textu (PAPIK v NIKOLIĆ, 1998) vzpomíná na to, jak tehdy už nedaleká Banja Luka byla v držení nepřátel (Titových partyizánů) a směrem k severozápadu putovaly nesčetné kolony uprchlíků. Papik píše, že se ze Záhřebu díky uprchlíkům stalo milionové město – hlavní náměstí byla obsazena muhadžíry, uprchlíky z území, nad nimiž už NDH ztratil kontrolu. S  tím, jak se válečná situace nevyvíjela pro vojenské elity NDH příznivě, padlo rozhodnutí vyklidit ztenčující se území zbývajícího Chorvatska. Ustašovští vojáci, domobrana, ale i kolaboranti a civilisté z řad buržoazie a kléru se vydali na pochod ke slovinsko-rakouské hranici, kde se snažili dostat do britské okupační zóny a uniknout tak zajetí ze strany komunistů.

V důsledku druhé světové války došlo k významné slavizaci smíšených oblastí (BALLINGER, 2002, KLEMENČIĆ, 2000) a výsledek války měl také významné důsledky pro exponenty loutkových režimů a nekomunistické rezistence. Po Kkomunistickému vítězství následovala vlna politické emigrace. Buržoazie a tradiční elity tak reagovaly na politiku „třídního boje“. Heterogenní tok lidské masy na konci války si řada pamětníků vyvolává s řadou emocí. Jiný příslušník ustašovského hnutí Vinko Nikolić popisuje setkání s uprchlíky z Černé Hory předtím, než sám odešel do exilu. Jeden z uprchlíků vystoupil ze zástupu, aby varoval obyvatele chorvatského maloměsta před komunisty: „U nás v Černé Hoře už neexistují kameny, které nejsou obarveny krví[2] Poté, co padla poslední linie obrany NDH, dosáhla panika mezi těmi, kdo spolupracovali s ustašovským státem, vyvrcholení. Současně volili cestu do exilu i příslušníci různých jednotek nekomunistické rezistence, jako například dinárská četnická divize vojvody Momčila Đujiće, který i se svými věrnými zvolil raději cestu do Itálie, než aby se vzdal komunistům. Nepřátelé z války se tak potkali na hranicích, aby se společně pokusili uprchnout komunistické spravedlnosti.

Josip Papik se spolu s ostatními vydal přes slovinské město Dravograd k hranici, kterou se mu však obdobně jako statisícům dalších přejít nepodařilo. Papik měl však štěstí. Nebyl partyzány popraven na místě a jeho tělo neskončilo v krasových roklinách rakousko-italsko-jugoslávského pomezí. V komunististickém zajetí později prošel zkušeností toho, co chorvatští historici později nazvali jako křížová cesta (križni put). Nová komunistická vláda využívala ustašovských zajatců k agitačním a propagandistickým účelům a nutila je procházet městy celého Chorvatska, kde byli ponižováni a vystavováni na hanbu za účelem zastrašení civilního obyvatelstva. Papik se opět pokusil z Jugoslávie uniknout o čtyři roky později, pohraničníci ho ale chytili a byl lidovým soudem odsouzen na dva a půl roku vězení. Po odpykání tohoto trestu se mu konečně podařilo z Jugoslávie odejít.

„Pěšáci“ NDH a ne-komunistické rezistence, kteří měli to štěstí opustit Jugoslávii těsně po válce, byli na počátku svého exilu umístěni v táborech pro válečné zajatce. Nejznámější z nich byly Fermo a Bagnolio v Itálii. Civilní uprchlíci byli drženi v uprchlických táborech v Rakousku. Podle svědectví fra Mirko Čoviće, františkánského mnicha, který vykonával pastorační činnost u chorvatských uprchlíků v Rakousku, dávali uprchlíci přednost americké okupační zóně před oblastmi kontrolovanými Francií a Británií (SINOVČIĆ, 1991). Tyto části Rakouska byly známy pro svou relativní chudobu a nedostatek potravin.

Elity NDH opustily jeho území týden před konečným zhroucením poslední „Tomislavovy“ obranné linie. Za pomoci konzervativních složek v katolické církvi vytvořily elity NDH plán na útěk, později známý jako „krysí stezka“. Ve snaze uniknout komunistům, našli někteří vysoce postavení ustašovci dočasný azyl ve Vatikánu. Odtud část z nich odešla pod ochranná křídla pravicových diktatur do Španělska a do Jižní Ameriky. Existují dokumenty, které jsou vydávány za agenturní zprávy z USA, podle nichž existovaly kontakty mezi CIA a Krunoslavem Draganovićem, vysoce postaveným členem církvi blízké organizace Križari (Křižáci), určené k obnově NDH.[3] V poválečném období pak opravdu Križari se zázemím v emigraci uskutečnili ozbrojené akce proti komunistickému režimu na několika místech Jugoslávie (Markota, 2004).

Další centrum chorvatské politické emigrace bylo organizováno Vladimirem Mačekem, zástupcem chorvatské agrární politiky v období mezi válkami. Maček odešel do exilu ve Spojených státech, kde pomáhal etablovat umírněnější část chorvatské emigrace. Shoda o tom, že nezávislý chorvatský stát by měl být znovuobnoven, byla ale mezi chorvatskou diasporou téměř jednoznačná. Rozdílné názory se odvíjely pouze od toho, jakou konkrétní podobu by znovuobnovený stát měl mít. Teprve po smrti poglavnika, nejvyššího vůdce NDH, Anteho Paveliće v Madridu v roce 1959, se relativně homogenní chorvatský exil začal štěpit (GLAMOČAK, 1997).

Cesty srbské politické emigrace nebyly v období po druhé světové válce stejné jako destinace chorvatského politického exilu. Velmi důležitá byla pro srbskou emigraci Francie. Bylo to v Paříži, v srdci Latinské čtvrti, v bistru u Dary „boxerky“, kde se scházeli srbští emigranti (Kalabić, 1995). Dalším velmi důležitým městem pro všechny vlny migrací z bývalé Jugoslávie byl Terst. Město je uváděno ve stejném kontextu jako sídlo srbských exilových organizací (GLAMOČAK, 1997). Aktivity srbské politické emigrace byly také přítomny v Německu, Británii a USA. V kontrastu k emigraci chorvatské, netvořila srbská politická emigrace relativně jednotnou frontu s cílem svrhnout komunistickou moc v Jugoslávii, ale byla rozštěpena podle řady faktorů.

Pokud jde o různorodost srbské politické emigrace, Marina Glamočak (1997) ji dělí do skupin podle politické činnosti v exilu (aktivní nebo neaktivní), podle jejich projektů rekonstrukce Jugoslávie (monarchisté stoupenci Karadjordjevićů, stoupenci jejich soupeřů Obrenovićů a republikáni), podle definice vlasti (stoupenci Velkého Srbska nebo Jugoslávie), na různé skupiny z druhé světové války (různorodé četnické skupiny a stoupenci Ljotiće), demokraty a stoupence autoritativního režimu. Další cenné pozorování Mariny Glamočak (1997) je rozdíl mezi sociálním původem srbské a chorvatské politické emigrace. Chorvatští emigranti byli většinou z buržoazního prostředí (učitelé, právníci, představitelé armády). V srbské emigraci byl ale v tomto období velký počet zemědělců. S tím souvisí také velká míra rozštěpenosti srbského exilu podle regionální příslušnosti.

Muslimská politická emigrace byla v období následujícím po druhé světové válce napojena na emigraci chorvatskou. Mnoho muslimů hovořících slovanským jazykem se totiž mezi válkami prohlásilo za Chorvaty, někteří jedinci ale také za Srby. Část z muslimských emigrantů věrných NDH a ustašovcům vytvořila vlastní organizaci (Hrvatsko-muslimansko udruženje, Chorvatsko-muslimské sdružení) zastupující zájmy slovanských muslimů z Bosny a Hercegoviny a Sandžaku v navrhovaném znovuobnoveném chorvatském státě.

Vzhledem k propojenosti chorvatského a muslimského exilu se později projevily některé kritické otázky zhoršením vzájemných vztahů. Mustafa Imamović (1996) vzpomíná na značně citlivé téma, jímž se stal proselytismus části chorvatské emigrace úzce spojené s katolickou církví. V této souvislosti uvádí Imamović již zmíněná jména Krunoslava Draganoviće a Mirko Čoviće, kteří měli tlačit na konverzi části muslimských elit ke katolicismu. Výsledkem této praxe byl protestní dopis protestu ze strany „muslimské části chorvatské emigrace“ zastoupené Adilem Zulfikarpašićem a Muhamedem Pilavem (viz. PILAV, 1991, ZULFIKARPAŠIĆ, 1996). Tato iniciativa byla podepsána zástupci elity muslimské politické emigrace v Rakousku v červnu 1954 a může být považována za první krok v projevování rozdílů mezi politickými aktivitami chorvatské a muslimské emigrace. Některé praktické kroky ve spolupráci mezi jednotlivými organizacemi ale přesto pokračovaly i nadále.

Odlišnou kapitolou politické emigrace, kterou v této studii nebudeme podrobně rozvíjet, je emigrace komunistů loajálních k Moskvě potom, co byla v roce 1948 Jugoslávie vyloučena z Informbyra. Komunisté loajální k Moskvě („iInformbyrovci“) odešli nejčastěji do zemí východní Evropy, ale i v západní Evropě existovaly politické kruhy emigrantů, které vyjádřily ochotu jednat s Moskvou. Známý pokus o využití sovětské podpory pro nezávislost chorvatského státu, představují aktivity z roku 1970, kdy vešla část chorvatské emigrace do kontaktu s emisary SSSR, aby diskutovala o možnostech chorvatské nezávislosti garantované Moskvou.

Nová vlna chorvatské politické emigrace, značně odlišná od té po druhé světové válce, následovala po porážce „Cchorvatského jara“ v roce 1971. Po odstranění politických sil, které usilovaly o reformu jugoslávského komunismu a současně posílení chorvatských národních práv (kulturních, jazykových a dalších), se některé z osobností spojených s hnutím zvaným Maspok (zkratka z Masovni pokret, Masové hnutí) rozhodly opustit zemi. Tato vlna politické emigrace byla v porovnání s předešlou usnadněna mnohem volnějším hraničním režimem. Jinou skupinu politické emigrace tvořili stoupenci ne-nacionalistické Demokratické alternativy. Byla to v zahraničí působící organizace, která vznikla v šedesátých letech a jejímž cílem bylo demokratizovat komunistickou Jugoslávii.

Mimo rámec politických organizací, bylo také mnoho případů spontánní politické migrace, která nemusí být nutně spjata s příslušností k organizacím popsaným výše. Tato vlna spontánní emigrace byla v Jugoslávii přítomna stejně jako v ostatních zemích komunistického tábora. Vzhledem k tomu, že tito lidé nebyli obecně nikde organizováni, jsou jejich osudy jsou vysledovatelné jen velmi obtížně. Jeden z mých informátorů, který je sám spjat s vlnou ekonomické migrace, řekl: „Pamatuji si, že v roce 1955 bylo na zájezdu v západní Evropě jedno bělehradské divadlo. Jen tři lidé z této skupiny se vrátili nazpátek do Jugoslávie: řidič a další dva[4] (JABLANOVIĆ, 2007)

 

3. Miodrag Jablanović a pracovní migranti

Pan Jablanović přišel do Francie v roce 1973. Jako elektrotechnik měl v Jugoslávii problém najít práci, proto se rozhodl odejít za svými rodiči a hledat práci v Paříži. Pochází z vesnice v jižním Srbsku, kde předtím, než odešel, pásl prasata. Definitivní rozhodnutí odejít za prací u něj padlo, když se rozhodl vydělat peníze na automobil. Jeho bratr i zbytek rodiny zůstali v Jugoslávii. Pan Jablanović hodnotí své rozhodnutí odejít tak, že možná vydělal více peněz, ale zároveň propásl mnoho křtin a pohřbů. V rozhovoru (JABLANOVIĆ, 2007) uvedl, že se stále snaží uchovat kontakt s rodinou v Srbsku. Dříve tam jezdil třikrát až čtyřikrát do roka, dnes jednou až dvakrát.

Pan Jablanović byl ve Francii v kontaktu zejména s lidmi z bývalé Jugoslávie, ale naučil se i velmi dobře francouzsky. Vzpomíná, že na počátku svého pobytu ve Francii, než se oženil, chodíval po práci s kolegy z Jugoslávie, s Francouzi i dalšími mladými imigranty na diskotéky, kde v té době kralovala hudba disco. Ačkoli ve Francii nebyl dělníků z Jugoslávie nikdy tak velký počet jako například v Německu, málo jich tam taky nebylo. V Paříži se dokonce vyskytly i rozmíšky mezi těmito gastarbajeitery (z německého Gastarbeiter, „hostující pracovníci“) a dřívější politickou emigrací, která se je snažila získat pro své protijugoslávské myšlenky (DANIEL, 2007). Objevily se tam dokonce i bombové útoky a útok ze strany chorvatské politické emigrace bazukou na letadlo jugoslávských aerolinií na letišti Orly.

Pan Jablanović ale říká, že ho tehdy politika nezajímala. Pro samou práci se skoro nezastavil a na politiku neměl čas. Dnes je velmi kritický, co se týče nacionalismu a válek, které provázely rozpad Jugoslávie. Ačkoli na pařížském předměstí vede srbský folkloórní kroužek Biseri/Perle, považuje se stále za Jugoslávce. Poměrně s odstupem se dívá i na lidi, kteří před válkami do Francie odešli: „Po roce 1991 přišla do Francie řada lidí, kteří se prohlašovali za uprchlíky. Osobně jich ale moc neznám.“[5]

Liberálnější legislativa umožnila v Jugoslávii v šedesátých letech ekonomické migrace. Svým způsobem to bylo i pragmatické řešení jugoslávského režimu, který považoval „dočasné zaměstnání v zahraničí“ (privremeni rad u inostranstvu) jako způsob, jak zlepšit ekonomické problémy země. Fakticky se jednalo se o jedinou evropskou zemi socialistického tábora, která se tímto způsobem otevřela západní ekonomice. Podle často citovaného axiomu úzkého spolupracovníka Josipa Broze Tita Vladimíira Bakariće byli gastarbajeiterři příspěvkem Jugoslávie do globálního pracovního trhu. Pan Jablanović vzpomíná: „Tito tehdy vyhlásil, že ten, kdo nemá co na práci, dostane pas[6]

Ekonomickou migraci je tedy možné vidět jako jugoslávský vývoz nezaměstnanosti. Bez nadsázky lze říci, že vlna ekonomické migrace byla součástí procesu industrializace a urbanizace v Jugoslávii samotné. Od padesátých let způsobila v Jugoslávii rychlá industrializace proces vylidňování venkova. Přistěhovalci z venkovských oblastí ale nadále udržovali úzké vztahy s hospodářstvím ve svých původních vesnicích. Často tam jezdili pro potraviny a mnozí z nich jezdili na venkov pomáhat při sklizni, nebo při dalších polních pracíech. Tito „venkovští m욝ané“ (peasant urbanities), jak je nazýval Andrei Simic (1973), byli současně významnou komponentou „dočasných pracovníků v zahraničí“.

Podle mnoha svědectví měl skutečně hlavní důvod, proč ekonomičtí migranti v šedesátých letech opouštěli Jugoslávii, souvislost s masovou nezaměstnaností. Míra nezaměstnanosti až do rozpadu komunistické Jugoslávie nadále rostla a obyvatelstvo venkova potřebovalo prostředky nutné k financování vzdělávání dětí, výstavbuě nových domů, jejich vybavení, nákupu automobilů, elektroniky a dalších symbolů materiálního bohatství. Jiným důvodem byly také s Jugoslávií neporovnatelně větší výdělky v západní Evropě.

Ačkoli bylo časové omezení pobytu v zahraničí jádrem myšlenky hostujících dělníků, někteří migranti zůstali v nové hostitelské zemi mnohem déle, než původně očekávali. Chorvatský kněz (ANTUNOVIĆ, 2007) mi při rozhovoru v Paříži sdělil: „Ekonomická migrace je vždy jako past. Téměř všichni přišli na pouhých několik let, ale většina z nich tu stále ještě je[7]

To byl také případ Durdiji Vasić, toaletářky známé jako „Julie“, pracující na jednom pařížském nádraží. „Julie“ je původem z vesnice v severní části Bosny a Hercegoviny. Ještě, když byla na škole, její přítel Slobodan odešel pracovat do továrny Citroën v Paříži. „Julie“, po ukončení hotelové školy v Záhřebu přijala nabídku kamarádky a společně odjely do Švýcarska, aby pracovaly v hotelu poblíž Bernu. „Slobodan u mně jednou byl a tehdy jsme se zasnoubili. Předtím jsem ale požádala svého otce dopisem o svolení od svého otce. Po roce jsem se rozhodla připojit se ke Slobodanovi v Paříži. Chtěla jsem mít děti. On opustil svůj pokoj v Sarcelles a pronajal místnost v hotelu Gloria nedaleko Pigalle. To bylo místo, kde jsme začali nᚠspolečný život[8] Tak jako „Julie“ našla většina ekonomických imigrantů práci v zahraničí díky přátelům, rodině a známým z jejich původních domovů. Jiná migrantka (ANÐELKOVIĆ cit. v NOVAKOVIĆ, 2002, s. 28) o svých začátcích v Rakousku řekla: „Jeden nᚠkrajan, Momčilo, pracoval ve Vídni. Jednou jsem se odvážila se ho zeptat, jestli by mi v Rakousku nenašel práci[9] Vzpomeňme v této souvislosti na to, co už bylo řečeno o „efektu sněhové koule“ a o regionech emigrace.

V některých málo rozvinutých částech Jugoslávie dosáhly ekonomické migrace kolosálních rozměrů. Jak statistiky, tak i zdroje kvalitativní analýzy, umožňují identifikovat oblasti nejvíce poznamenané tímto fenoménem. V západní části Bosny a Hercegoviny pracoval každý čtvrtý práce schopný obyvatel mimo Jugoslávii. Není náhodou, že dnes je píseň o gastarbajeiterech umístěna ve vysílání na internetových stránkách města Livno. Jiná skladba hudební skupiny z oblasti města Drvar, nedaleko od Livna, se obrací na sestru, která žije v  Německu, a žádá ji, aby poslala peníze pro rodinu.

Další regiony, odkud lidé odešli za prací do zahraničí, jsou často opakovaně zmiňovány v různých pracíech akademického charakteru: jedná se o Dalmatské záhoří (Dalmatinska Zagora), oblast Liky, ale i o hlavní město Chorvatska Záhřeb a o východní část Srbska. V zásadě se jedná o tytéž oblasti, v nichž byl velký podíl ekonomických migrací i v první polovině dvacátého století. Podle sčítání lidu z roku 1971, pracovalo 671 908 Jugoslávců v zahraničí, kde byloi spolu s 91 818 členy svých rodin. Byli to hlavně Chorvati, ale od tohoto roku odcházel do zahraničí vzrůstající počet srbských a muslimských dělníků. V pozdních sedmdesátých letech se etnický původ ekonomických migrantů z bývalé Jugoslávie vyvážil.

To, kam migranti odcházeli, se lišilo v závislosti na tom, odkud pocházeli. Z Chorvatska odcházelo obyvatelstvo (Chorvaté i Srbové) za prací do Německa, kde našla práci většina ekonomických migrantů z Jugoslávie. Dělníci z Chorvatska ale byli také ve Švýcarsku, v USA a v Austrálii. Většina migrantů z „úzkého“ Srbska (tj. Zze Srbska bez Vojvodiny a Kosova, podle etnického původu Srbové a Vlaši) nacházela práci ve Francii, Rakousku, Švédsku a v zemích Beneluxu. Migranti z Bosny a Hercegoviny (Muslimové, Srbové a Chorvati) pracovali hlavně v Německu a Rakousku.

Jak již bylo několikrát řečeno, pracovní migranti odcházeli hlavně tam, kde již byli usazeni jejich krajané. Obzvlášt se jednalo o země, které zažily ekonomický „boom“ šedesátých let; země, kde údajně nebylo příliš obtížné najít práci. Až do hospodářské krize v roce 1973 se počet Jugoslávců, kteří odešli pracovat do zahraničí, rapidně zvyšoval. Teprve po tomto roce se tok migrace začal snižovat, nicméně se nikdy se úplně nezastavil. To vedlo k faktu, že v mnoha zemích po celém světě se stabilně usadily poměrně velké diaspory jižních Slovanů.

Ve většině zemí, kam ekonomičtí migranti z bývalé Jugoslávie přišli, už byly z dřívější doby usazeny komunity politických emigrantů. Zvláštní kapitolou v souvislosti s existencí fenoménu Gastarbeiter, je vztah mezi ekonomickými migranty a politickými emigranty, na který jsme narazili už v souvislosti s Paříží. Rozdíly v těchto dvou vlnách identifikuje Marina Glamočak v souvislosti s odlišnostmi v psychologické dimenzi migrace. Ve světle tohoto srovnání zaujímají pracovní migranti postavení politicky pasivní populace, které hrozí spíše deprese a bída než ideologické blouznění.

Různé skupiny politických emigrantů se samozřejmě snažily vyvíjet taktiky, aby získaly vliv na ekonomické migranty, ale jejich úspěch byl pouze částečný. Jejich neúspěchy byly také ovlivněny tím, že vláda komunistické Jugoslávie se snažila organizovat volný čas ekonomických migrantů v prokomunistických klubech. Současně byly zakládány školy pro děti migrantů. Ty pak přímo spravoval jugoslávský režim. Chcete-li uvést příklad z populární kultury, v jednom z komiksů „Zograf“ se čtenář seznamuje s „Titovou pionýrkou v Paříži“, Mirianou Mislov. Ta čtenářům přiblížila své dětství: „Poslouchali jsme písničky o Titovi, i když v té době už nás docela dost šokovaly [ ...]. Byly tam všechny národy bývalé Jugoslávie a naši rodiče, i když to byli ekonomičtí migranti, opravdu věřili v komunismus ... Když jsme zpívali pionýrské písničky, naši rodiče plakali. Pak pili kořalku a bili se, ale pořád u nich ještě byla ta sounáležitost komunity ...“[10]

Ekonomičtí migranti byli z velké části vychováni už komunistickou Jugoslávií a obecně je otázky Velkého Srbska nebo NDH příliš nezneklidňovaly. Podle mnoha zdrojů se političtí emigranti snažili převzít kontrolu nad ekonomickými migranty jejich zahrnutím do politicky angažovaných odborů, narušováním činnosti projugoslávských klubů a vymáháním povinnosti zaplatit „příspěvky na osvobození vlasti“. Text písně populární skupiny osmdesátých let ironicky poukazuje na vztah mezi politickou emigrací a ekonomickými migranty. Gastarbajeiter v ní jede zpět z dovolené v Jugoslávii vlakem „Kozara Ekspres“: „V osm třicet přijedeme do Frankfurtu / nesčetné myšlenky ti běeží v hlavě / znovu provokace nepřátelské emigrace / znovu práce pro šéfa Kurta[11]

U některých migrantů se politické a ekonomické motivy migrace kryly. To platilo zejména v souvislosti s porážkou Cchorvatského jara. Marina Glamočak (1997) používá termín „nových uprchlíků“, odkazujících na tu část politické emigrace, která čekala s odchodem tak dlouho, než bylo možné legálně opustit Jugoslávii, aby pak požádali o politický azyl. Byli to hlavně stoupenci reformního hnutí spjatého s cChorvatským jarem (Maspok), ale do určité míry se jednalo i o příslušníky jiného politického profilu.

 

4. Baja Mali Knindža a migrace po rozpadu Jugoslávie

Ekonomická krize osmdesátých let měla pro bývalou Jugoslávii tragické důsledky. Jedním z jevů pozorovaných po smrti Tita v roce 1981 bylo rychlé znovuzrození etnických nacionalismů. Ty došly explicitního vyjádření v otevřeném srbsko-albánském konfliktu nav Kosovu, odkud se rychle rozšířily po celé Jugoslávii. Masivní korupce komunistických kádrů na konci osmdesátých let a všeobecná krize hodnot, která vyplývala z rozpadajícího se komunistického režimu, byly spolu s ekonomickými problémy faktory, které umožnily rozšíření nacionalistických diskurzů. Jazyk mezietnické nenávisti čerpal většinu své mobilizační síly v historických křivdách a zejména pak v konfliktní interpretaci druhé světové války, jejíž symboly se na přelomu osmdesátých a devadesátých let znovuzrodily v rámci různých nacionalistických hnutí.

Baja Mali Knindža, vlastním jménem Mirko Pajčin, vydal svou první nahrávku jako pětadvacetiletý v roce 1991, v době, kdy se Jugoslávie začala rozpadat pod činností jednotlivých nacionalistických stran. Rodák z dinárské vesnice Gubin v dnešní Bosně a Hercegovině od počátku vystupoval jako advokát krajinských Srbů a jeho první nahrávka se jmenuje příznačně „Krajinu nedám“ (Ne dam Krajine).

Bajova hudba je založena na folkloóru dinárské oblasti. Ten ale kombinuje s moderními postupy v typickém dobovém žánru, který dostal původně ironický název turbofolk. Tak jako někteří další interpreti tohoto žánru je i Baja pravý narodnjak. Jeho písňové texty jsou prosáklé místy agresivní etnickou dikcí. Proto se ve válce, která vypukla zanedlouho po vydání jeho první nahrávky mimo Chorvatskao i na území Bosny a Hercegoviny, tato i dalších jeho jedenáct dalších nahrávek stalo pro bojující Srby legendární hudbou. Na druhou stranu je třeba říci, že by Baja Mali Knindža uspěl díky agresivní protimuslimské a protichorvatské dikci, nedosáhl verbální agresivity některých dalších bosensko-srbských interpretů, jako byl třeba Lepi Mica, autor písně „Muslimové, bylo by lepší, kdybyste nebyli“ (Muslimani bolje da vas nema), nebo skupina příznačně nazvaná Srbští Talibáni (Srpski Talibani).

Vítězství nacionalismu vedlo k vypuknutí mezietnických válek, nejdříve mezi Srby a Chorvaty ve sporných oblastech Chorvatska (Krajina) a o něco později, na jaře 1992, i v Bosně a Hercegovině mezi jejími třemi konstitutivními národy (Srby, Muslimy/Bosňáky a Chorvaty). Rozpad druhé Jugoslávie a vyhlášení nezávislosti nástupnických států způsobily také vlnu navrátilecké politické migrace (HOCKENOS, 1993). Do Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a do Srbska (které si ještě dalších deset let spolu s Černou Horou udrželo název Jugoslávie) se vrátili někteří političtí emigranti a rychle se integrovali do místní vysoké politiky. Jedná se zejména o případy Gojkoa Šušaka, Adila Zulfikarpašiće a Milana Paniće, kteří zastávali po určitou dobu významná místa v politické elitě těchto zemí. Důvod jejich dočasné popularity byl hlavně v jejich znalosti jazyků, kontaktůmech v zahraničí a potenciálu vybudit hospodářskou pomoc ze strany diaspory. Potom, co svou funkci splnili, byla však většina navrátivších se exilových politiků vytlačena z vedoucích pozic agresivnějšími domácími rivaly, schopnějšími pružnější adaptace na postkomunistickou realitu.

Fenoménem současným k návratu některých představitelů politického exilu byl i návrat členů různých kriminálních struktur aktivních v zahraničí (MAPPES-NIEDIEK, 2003). Ti v probíhajících konfliktech správně vytušili svoji šanci. Nejznámějším z nich byl Željko Ražnatović-Arkan. Ten v období těsně před válkou zorganizoval tvrdé jádro chuligánů bělehradského fotbalového týmu Rudá hvězda (Crvena Zvezda) v polovojenskou organizaci Tygři (Tigrovi), nasazenou na „etnické čištění“ nejprve ve Slavonii a pak i v Bosně. Podobný byl také osud v zahraničí úspěšného mafiána Djordjeho Božoviće-Gišky, který po vypuknutí války v Chorvatsku narukoval do povstalecké armády srbské Krajiny. Ve stejném kontextu lze připomenout i osobu Jusufa Praziny-Juky, gangstera a dočasného ochránce Sarajeva, později zavražděného na dálničním parkovišti v Belgii.

Koncept, který začal být pro popsání charakteru válek užíván i v žurnalistice mimo bývalou Jugoslávii, byly „etnické čistky“. Termín začal být používán s mnoha emocemi pro popis etnické homogenizace praktikované v konfliktu v bývalé Jugoslávii (viz. např. ZÜLCH, 1993) postupně všemi znepřátelenými stranami. Odpovídající vyjádření by mohlo být „nucená migrace“, ale i to je značně kontroverzní koncept evokující to, že některé migrace jsou dobrovolné. Z oblastí, které byly vystaveny etnické homogenizaci, proudil významný počet uprchlíků. Jednalo se o Krajinu a východní Slavonii, odkud byli v roce 1990-–1991 vyhnáni Chorvaté a po roce 1995 Srbové, o většinově srbské, bosňácké nebo chorvatské oblasti v Bosně a Hercegovině nebo o vícenárodnostní města jako Varaždin, Vukovar nebo Osijek v Chorvatsku, Šid v Srbsku, Sarajevo, Banja Luka a Mostar v Bosně a Hercegovině.

Válka v Bosně a Hercegovině měla za následek ohromný počet vyhnanců a vysídlených osob. Bosna a Hercegovina i sousední země (především Srbsko a Chorvatsko) přijalyi během války obrovský počet uprchlíků. Válka z domovů vyhnala přes dva miliony lidí. Většina z nich (1,2 milionu) odešla do jiných oblastí Bosny a Hercegoviny, přes 400 tisíc do Srbska a zhruba stejný počet do Chorvatska. Z evropských zemí nejvíce (přes 300 tisíc) uprchlíků z celé bývalé Jugoslávie přijalo Německo. Uprchlíci z Bosny a Hercegoviny, ale také z Chorvatska, které bylo válkou rovněž postiženo, a později z Kosova, se v zahraničí dostali do kontaktu se svými krajany, kteří se usadili v západních zemích během předchozích migračních vln. V některých případech se motiv migrace kryl. S lehce ironickým tónem mi moje informátorka (K. D., 2007) řekla: „Ze Srbska uteklo mnoho lidí kvůli ekonomické situaci. Prostě řekli, že jsou političtí uprchlíci. Přesto si ale nechali jugoslávské pasy, aby se případně mohli později vrátit[12]

V důsledku vypuknutí ozbrojeného konfliktu se také značný počet mladých mužů snažil vyhnout vojenskému náboru, a proto opustili svoje domovy. Jeden informátor rakouského původu (M. M., 2006) mi sdělil, že na začátku války „byl šokován počtem mladých mužů, kteří namísto obrany svých rodin, usilovali o azyl v Rakousku.“. Tato strategie byla potvrzena řadou vyprávění, kteréá se shodují v tom, že rodiny odmítly posílat své syny do války, aby je tak „darovaliy“ vlasti, ale namísto toho je poslaliy do zahraničí. V chorvatském „para-státě“ Herceg-Bosna byla během války v místních novinách zveřejňována jména zběhů, a uprchlíků vyhýbajících se vojenské službě jako „seznamy zrádců“ (GRANDITS, 2005). Statistiky zveřejněné v článku, jehož autorem je Ivan Lajić (2002), ukazují, že v případě Chorvatska byl počet svobodných migrantů, kteří opustili zemi na začátku konfliktu (do konce roku 1992), vyšší než počet ženatých. Společným rysem této migrace je tendence dobře se integrovat do hostitelské společnosti a často se projevující ochota zapomenout na etnický původ, který dovedl zemi do tohoto krvavého konfliktu.

Přes všechnu snahu Baji Maliho Knindžai dodat srbským bojovníkům svou hudbou kuráž, došlo během léta 1995 k úplné ztrátě pozic Srbů v Chorvatsku a ke značnému okleštění jimi kontrolovaných částí Bosny a Hercegoviny, takzvané Republiky srbské. Během společné ofenzíivy chorvatské a bosenské armády a následných mírových rozhovorů v Daytonu ztratila Republika srbská velkou část dinárské oblasti v západní Bosně, včetně hlavně Srby osídlených měst Drvar a Bosansko Grahovo, v jejichž blízkosti se nachází Bajovo rodiště, vesnice Gubin. Ovládnutím těchto oblastí bosňácko-chorvatskou Federací Bosny a Hercegoviny došlo k masovému ústupu Srbů z těchto oblastí, a to a už do Banja Luky, nebo do dalších oblastí Republiky srbské, do samotného Srbska a do velké míry i do zahraničí. Baja Mali Knindža se usadil v Bělehradě, kde jednu dobu spolupracoval se Šešeljovou Srbskou radikální stranou. Z hlediska tématu této studie je však daleko relevantnější fakt, že se Baja stal po válce krajinskou hudební celebritou a objíždí destinace Evropy a celého světa. Na setkáních diaspory krajinských Srbů hraje a zpívá po obskurních emigrantských klubech nebo pronajatých diskotékách písně plné nostalgie po rodném kraji, kam se jeho posluchači často kvůli nevyřešeným majetkovým poměrům nebo černému svědomí nabytému během války nemohou nebo nechtějí vrátit.

Tyto životní příběhy nejsou ideální typy, ani nereprezentují jednotlivé migrační proudy. Pokud bych je chtěl využít jako předmět analýzy, musel bych se vyrovnat s genderem jejich protagonistů, jejich etnicitou, věkem a sociálním původem. Zde je však prezentuji jako úvod studie založené na třech typech pramene – vydaných autobiografických vzpomínkách, rozhovorech uskutečněných v rámci výzkumu a produkci populární kultury. Synergie pramenů mi umožňuje otevřít otázky vztahující se k myšlenkovému světu migrantů, do něhož se ponoříme, abychom si vyslechli jejich vyprávění vztahující se k prostoru. Jmenovitě nás bude zajímat to, jak migranti z bývalé Jugoslávie popisují cestu, která je přivedla do exilu, dále to, jak popisují krajinu svého domova, a konečně, jak lze jejich nostalgii popsat pomocí vztahu k prostoru.

 

5. Pamě a prostor

V literatuře pracující s konceptem kolektivní paměti se otázka paměti často vztahuje k dimenzi času, ale jen zřídka k dimenzi prostoru. Je možné, že příčinou je i to, že hlavního teoretika kolektivní paměti Maurice Halbwachse čtou častěji historici než geografové. Proč však jako historik ovlivněný jak kulturním, tak i prostorovým obratem nevěnovat pozornost právě těmto otázkám? Vždy i sám Halbwachs (2001, s. 93-–94) píše, že neexistuje pamě, která by se nevztahovala k prostoru. Halbwachs tvrdí, že v nestálém světě dojmů trvá jen prostor, a lze tak o něj opřít pamě. Prostor, o němž hovoří, je prostorem obydleným vzpomínkami. Jedná se o důvěrně známý prostor, který lze snadno vyvolat v představách. Halbwachs dále tvrdí, že neexistuje skupina nebo kolektivní aktivita, která by neměla vztah k nějakému místu.[13]

Pro účely této studie navrhuji zaměřit se na následující druhy prostoru: Cestu a Vlast. Tato místa kumulují jak materiální aspekt hmatatelného prostoru, tak i představy. Jedná se navíc i o dva typy míst – jedno proměnné a průchozí a druhé relativně stabilní. Mezi další relevantní místa, o která se lze potenciálně zajímat, mohou patřit virtuální uzly diaspory, v nichž dochází k transnacionálnímu kontaktu a směně, nebo žitý prostor v hostitelské zemi. Zatímco kyberprostor migrantů z bývalé Jugoslávie jsem využíval při hledání materiálů pro msvůj výzkum, místa diaspor z bývalé Jugoslávie jsem navštívil zejména v Paříži, Vídni, Štýrském Hradci a Praze. Při těchto toulkách jsem se nechal inspirovat benjaminovskou flanérií a snažil se pozorovat, zapisovat si a pamatovat.

Je třeba zmínit ještě jeden koncept inspirovaný teorií jazyka a zeměpisem a vztahující se zároveň k prostoru a představám. Inspirován názvem nezřídka s ohledem na artikulaci politických a ekonomických zájmů oprávněně kritizované disciplíny „geopolitiky“ přišel kanadský básník Kenneth White s konceptem „geopoetiky“, spojujícím krajinu (landscape) s prostorem představ (mindscape) vyjádřeným škálou slov (wordscape). Další relevantní myšlenkou literární vědy je ve vztahu k problematice vztahu paměti a prostoru Bachtinův chronotop.[14] Ten je průsečíkem časového a místního rozměru a jako takový může být chápán i jako stavební součástka paměti.

 

6. Paměti Cesty

Chronotopem par exellence je Cesta. Zvláštní je, že na počátku svého výzkumu jsem si ji představoval jako tu, která přivedla migranty do hostitelské země. Konfrontován s vyprávěním jsem musel připustit, že pro velkou většinu mých informátorů je daleko podstatnější „rituální cesta“ na dovolenou do původní země a nazpět (COLERA, 2003, s. 112). Řada z nich navíc tuto cestu popisovala odkazy na ne-místa (Augé, 1992), jako jsou dálniční tahy, hraniční přechody, letiště nebo nádraží. Jedna srbská dáma mi v Paříži vyprávěla: „Je to už dlouho od té doby, co jsem naposledy jela do Srbska autobusem, ale lidé říkají, že čekají hodiny a hodiny na maďarské hranici. Někdy tam čekají až deset hodin.“ (K. D., 2007).[15] Jiný pařížský Srb, pan Jablanović, o němž už byla řeč v úvodu, vzpomíná také na hranici. Pro něj se však naopak jedná o pocit, že se vrací domů: „Když byla ještě Jugoslávie pohromadě, cítil jsem se doma už potom, co jsem přejel slovinskou hranici.“ (JABLANOVIĆ, 2007).[16] Dževad Sabljaković, žurnalista původem z Bosny žijící ve Francii, si při rozhovoru s editorkou knihy medailóonků exilových autorů vzpomněl na jiné ne-místo spjaté s futuristickou estetikou francouzských vysokorychlostních vlaků: „Když se vracím z Bosny a jedu v  TGV, mám pocit, že se vracím domů, do Paříže.“ (SABLJAKOVIĆ, 1998, s. 37).[17] Identifikace s ne-místy se mi zdá pro pozdní kapitalismus příznačná. S výjimkou vnějších hranic „Pevnosti Evropag“ se orientujeme zejména podle operátora mobilního telefonu a dálničních návěstidel.

Pro většinu migrantů je nejlepší Cesta ta nejkratší možná. Pro nejvíce z nich je totiž dovolená omezena na několik málo týdnů. Proto dávají přednost té cestě mezi hostitelskou a původní zemí, která zabere co nejméně času. Mnoho migrantů zná nejkratší cestu z hlavy. Pan Jablanović mi řekl: „Předtím, než vypukla válka, jezdili jsme do Srbska přes Chorvatsko a Slovinsko, potom jsme museli jezdit přes Maďarsko. Teď jezdíme znovu přes Chorvatsko. Je to nejrychlejší a už nám nedělají problémy.“ (JABLANOVIĆ, 2007).[18] Chorvatský kněz původem z dnešní Bosny a Hercegoviny mi řekl: „Pokud jedete do Dalmácie, je nejsnazší cesta z Paříže přes Švýcarsko a Itálii. Pokud ale cestujete do Slavonie nebo na sever Chorvatska, musíte jet přes Štrasburk a Stuttgart, přes jižní Německo, Rakousko a Slovinsko.“ (ANTUNOVIĆ, 2007).[19]

Války následující rozpad Jugoslávie trajektorie Cesty významně ovlivnily. Většina migrantů toto období explicitně zmínila a lze ho chápat jako období důležité diskontinuity. Turečtí migranti v tomto období vyměnili itinerář projíždějící Jugoslávii po její délce za ten, který se jí vyhýbá a už lodí přes Otrantskou úžinu, nebo po bulharských a rumunských silnicích (GUILLOU, 2007). Nejvíce ale byli tímto přerušením Cesty samozřejmě postiženi migranti z následnických zemí bývalé Jugoslávie. Většina z vyprávění, která se tomuto tématu věnují, vyjadřuje otevřeně frustraci ze zavřených hranic. Laura Miani a Luigi Lusenti zaznamenali v první polovině devadesátých let příběh, který se mi zdá v této souvislosti vhodný zmínit. Jejich informátor vypráví: „Chtěl jsem jet do Bělehradu vlakem. Nemohl jsem ale jet přes Chorvatsko, protože by mě zabili. Proto jsem se rozhodl jet přes Německo. Dojel jsem až do Bolzana vlakem, ale protože jsem neměl dost peněz na to, abych pokračoval, vydal jsem se k rakouské hranici pěšky. Na hranici mě ale vrátili a já jsem se zase musel vrátit pěšky do Bolzana. Dohromady jsem takto pochodoval dva dny a jednu noc.“ (MIANI, LUSENTI, 2000, s. 130).[20]

Dlouhá desetiletí před rozpadem Jugoslávie byl zejména pracovními migranty jako hlavní prostředek dopravy mezi hostitelskou a původní zemí nezřídka využíván vlak. I vlaky byly vybírány tak, aby co nejvíce ušetřily čas. Dubravka Ugrešić v této souvislosti vzpomíná na „gastarbeiterské vlaky“, které byly populární jak mezi jugoslávskými, tak i mezi řeckými a tureckými pracovními migranty. Ugrešić (2004, s. 79) se rozpomíná na košilatý popěvek, jenž v souvislosti s železniční dopravou mezi Německem a Jugoslávií nabyl velké popularity.[21] Jiným důkazem důležitosti vlaků pro jugoslávskou pracovní migraci je již zmíněná skladba Dok jezdiš k Alemanji sarajevské punk-rockové skupiny Zabranjeno Pušenje.[22] Vlaky jako Kozara ekspres měly do té doby, než si pracovní migranti ušetřili na první automobily, pro Cestu stěžejní význam.

Ve vyprávěních antikomunistických emigrantů však Cesta nespojovala hostitelskou a původní zemi, ale kvůli nemožnosti se do Jugoslávie vrátit se pro ně jednalo spíše o spojnici mezi jednotlivými centry diaspory. Ve vzpomínkách chorvatského exilového kněze Krunoslava Draganoviće (VUKUŠIĆ, 2002, s. 477) se můžeme dočíst o cestě z Mnichova do Říma, kterou Draganović podnikl nedlouho před svým zatčením na italsko-jugoslávské hranici. „Potom, co jsem 29. srpna 1967 vyřídil svoje záležitosti v Mnichově, odjel jsem autem krajana a prodejce bot Pera Čalety. Ten jel vyřizovat svoje záležitosti do severní Itálie. První noc jsme přespali v Rivě u jezera Garda. Následující den jsme přespali v Pratu u Florencie. Tam jsme se rozdělili. Já jsem pokračoval do Říma a on někam jinam po severní Itálii,“ vzpomíná Draganović.[23]

Jiný a dobrodružnější itinerář můžeme vyčíst ze svědectví Ilji Staniće, agenta jugoslávské tajné služby UDBA, jemuž se podařilo infiltrovat do kruhů chorvatské antikomunistické emigrace (VUKUŠIĆ, 2002, s. 508). Stanić vypráví o své cestě do španělské Valencie, kde měl za úkol zlikvidovat Makse Luburiće, hlavu ustašovské exilové organizace: „Bylo to v zimě roku 1969, kdy jsem nelegálně překročil hranice z Itálie do Francie. Do Nice jsem se dostal vlakem. Tam jsem přespal a nazítří jsem pokračoval vlakem do Paříže. Od Daby jsem si vzal svůj španělský občanský průkaz a odjel vlakem do Barcelony, a nikoli přímo do Valencie, abych viděl, jestli mě někdo nesleduje[24]

Jen menšina migrantů, s nimiž jsem hovořil, připouští možnost zastavit se u známých podél Cesty nebo se jen tak projíždět. Ti, kteří to dělají, několikrát zopakovali, že tato praxe není pro většinu jejich krajanů běžná. Jedním z těchto šastných je pop Siniša, působící v chrámu svatého Sávy v pařížské ulici Rrue Simplon: „Tentokrát jsem jel do Bosny přes Německo a zůstal jsem dva dny v Mnichově. Potom jsem pokračoval přes Rakousko, Slovinsko a Chorvatsko. Nejsem ale svým způsobem běžný člověk. Všichni ostatní jezdí autobusem. Myslím, že existují asi čtyři autobusy, které vyjíždí každý den z  Paříže, a místa v nich jsou neustále vyprodaná. Většinou ale lítám letadlem. Autobusem jsem jezdil často, když jsem ještě studoval. Jednou jsem se zastavil v Norimberku, kde jsem navštívil kamaráda. Pokračoval jsem do Bosny, odsud do Bělehradu a dál až do Athén. Po cestě nazpět jsem se zastavil v Soluni a na hoře Athos. Byla to dlouhá cesta.“ (POP SINIŠA, 2007).[25]

Otázka vymezitení světa představ prostřednictvím patníků na Cestě, ne-míst a evropských států a měst, mě přivedla k tomu, abych se zajímal o koncept krajiny. Tento termín je klíčový zejména pro humanistickou geografii – a jeden z jejích hlavních představitelů, Yi-Fu Tuan (1980, s. 6) o krajině píše: „Krajina jako termín se používá od sedmnáctého století a je to jak konstrukt mysli, tak i měřitelná fyzická jednotka[26] Blíže se konceptem krajiny budeme zabývat v oddílu věnovaném Vlasti, prozatím zaměřme pozornost na kulturní charakteristiky krajiny lemující Cestu migrantů ze zemí bývalé Jugoslávie.

Myšlenka krajiny může obsahovat jak kulturní, tak i přírodní významy. Právě tak tomu je v popisu srbské dámy žijící v Paříži (K. D., 2007): „Maďarská krajina je podobná té na severu Srbska. Všechno je to rovina. Mezi Srbskem a Maďarskem nevidím velký rozdíl v kulturní krajině. Naopak ale Rakousko nebo Německo, to je už úplně něco jiného[27] Pop Siniša (2007) však vidí krajinu dost rozdílně: „Kdykoli když přijedu z Francie do Německa, už vidím podobnosti s Bosnou. V té části Bosny, odkud pocházím, pracuje řada lidí v Rakousku a Německu. Domy jsou u nás podobné těm rakouským. Lidé přiváží s sebou přiváží věci, které tam koupili. V mém městě bývala železnice, která vedla až do Vídně[28]

Můžeme si všimnout, že obě předešlá vyprávění se ve výsledku staví jedno proti druhému. Na druhou stranu je jisté, že podobnost s alpskými zeměmi může být chápána daleko blíže v hornaté Bosně než v rovinaté Vojvodině. Další rozdíly pak můžeme vidět v samotném chápání krajiny, která je v prvním případě spíše vztahována k zemědělské aktivitě a v druhém k architektuře obydlí a provázanosti s německo-jazyčnými zeměmi. Krajinu si nakonec lidé nosí v sobě, proto není divu, že se liší i její chápání u lidí, kteří pochází ze stejné bývalé federace.

 

7. Krajiny Vlasti

Viděli jsme, že koncept krajiny kombinuje kulturní význam s významem přírodním, mentální reprezentaci s morfologií. Tyto kontroverzní popisy umožnily Gerhardu Ermischerovi chápat krajinu jako proces.[29] V krajině je možné pozorovat výsledky lidské činnosti spojené dohromady s přírodními elementy. To je i pojetí mé informátorky: „Když myslím na Srbsko, ne na Bělehrad, ale na Srbsko, mám před očima krajinu plnou zeleně, pole, kamení, domy s červenými střechami. Vidím také řeku a pasáka s ovcemi. To je pro mě opravdu typická představa Srbska[30] (K. D., 2007) Pro jiné migranty znamená hovořit o krajině nejprve ve vztahu k přírodním prvkům, jako jsou kopce, řeky, lesy, a až potom ve vztahu k výsledkům lidské činnosti. Bosenský Srb žijící v Paříži tak řekl: „U nás jsou kopce a řeka, je to velmi malebná krajina. V létě je tam velmi zima a v zimě velké teplo. Nežijí tam komáři, a to je velmi příjemné. Jsou tam lázně a velmi známý léčivý pramen. Moje město je známé právě pro tento pramen.“[31] (POP SINIŠA, 2007) Popis rodného kraje je podobný u jednoho Bosňáka žijícího v Rakousku : „Kozluk, moje vesnice, se nachází na krásném místě, v pěkné krajině. Na jedné straně ji obtéká řeka Drina, to je hranice se Srbskem. Je tam spousta kopců a také hor a krásný les.“[32] (Ševko Pekmezović v HEMETEK, BAJRAKTEREVIĆ, 2000, s. 25).

Pro U dva posledních dvou informátoryů odpovídá jejich preference pro přírodní chápání krajiny jejich venkovskému původu. První informátorka sice pochází z velkoměsta (z Bělehradu), ale její chápání krajiny je do velké míry ovlivněno jak jistým bukolickým mýtem (Arkádie), tak i její definicí jako výsledek lidské činnosti. Idealizace krajiny a identifikace Vlasti s přírodou je typická pro představy spojené s ideologií nacionalismu. Tak je tomu například v patriotické hudbě. Srbská hvězda Aca Lukas zpívá ve svém valčíku „Toto je Srbsko“ (Ovo je Srbija) o horách a rozkvetlých loukách skrývajících kosti válečníků.[33] I v chorvatské patriotické populární hudbě je spojení vlasti a přírody přítomno. Mate Bulić, zpěvák z chorvatské části Hercegoviny velmi populární mezi chorvatskými migranty v  Německu, zpívá ve své písni „Moje Hercegovina“ (Moja Hercegovina) o typickém obrazu svého kraje, jemuž dominuje olivovník a bílé kamení.[34]

Tato vyprávění o krajinách Vlasti mají společnou idealizaci přírody odrážející lidskou povahu, jak je tomu například i v německém romantismu. Srbský antropolog Ivan Čolović (2002, s. 33) píše o mystickém spojení mezi krví a zemí (Blut und Boden) přítomném v nacionalistických mytologiích.[35] Pokud pokračujeme v Čolovićově myšlence, krajina tak může sloužit jako zrcadlo duše národa nebo jiné kolektivní entity. To, jak informátoři mluví o krajině své Vlasti, nám umožňuje nahlédnout do nitra kolektivních auto-reprezentací. Na druhou stranu je třeba si dát pozor a nesklouznout do skoro-rasistických generalizací ve stylu německé Volkskunde a srbského geografa počátku 20. století Jovana Cvijiće, rozdělujícího jižní Slovany na ty klidné z nížin a nezkrotné Dinárce (KASER, 2003). Když někdo z informátorů hovoří o dramatické a skalnaté krajině, ještě to neznamená, že při sebemenší slovní potyčce vytahuje zahnutý nůž, a na druhou stranu ne všichni lidé z nížin vynikají pracovitostí a racionalitou.

Analýza vztahu mezi krajinou a národem z pera historika George W. Whitea (2000, s. 6) je daleko méně poetická.[36] Přítomnost představ souvisejících týkajících se krajinouy pro Whitea souvisí s nacionalistickou snahou nárokování si práva na to které teritorium. To je do očí bijící fakt v souvislosti s vyjadřováním práva na Kosovo v srbském historickém a geografickém diskurzu, jemuž se George W. White věnuje nejvíce. Na druhou stranu si nedovedu dobře představit migranty z Bosny, ale i z dalších a daleko méně kontroverznějších oblastí, jak hovoří o „svých“ horách a dávají tím najevo nárokování si práva na národní sjednocení na základě této krajiny.

Pokud zůstaneme u hor, je třeba zdůraznit, že konceptualizace Vlasti v termínech hornaté (nebo naopak rovinaté) krajiny může být jednoduše výsledek dlouholeté pedagogické tradice všech národů bývalé Jugoslávie. Vzpomeňme si, že učebnice vlastivědy pro jugoslávské děti začínala dlouhá léta následující větou: „Jugoslávie je malá a krásná země na hornatém Balkáně[37] O niterném propojení mezi místem na jedné a jeho diskurzivní reprezentací na druhé straně píše i „fenomenolog krajiny“ Christopher Tilley (1994, s. 33).[38] Obdobně pozoruje vztah mezi krajinou a její reprezentací Simon Schama (1995, s. 66).[39]

Rada Iveković (1999) identifikuje ve své kulturní analýze populárního diskurzu socialistické Jugoslávie tři opakující se představy: námořní sen, orientální sen a jižní sen. Každá z těchto tří kolektivních reprezentací kumuluje geografické a kulturní znaky. Příběhy ukotvené v jugoslávské krajině pak mají co do činění se snahou sebeprezentace jako námořní velmoci, jako mostu mezi Západem a Východem a vedoucí úlohou, kterou země hrála v hHnutí Nnezúčastněných. K tomuto bodu se vyjadřuje i Marko Živković, autor článku o symbolické geografii Srbska (2001). V očích občanů Jugoslávie byl Jih dlouhou dobu definován jako hrdá a progresivní alternativa vůči Západu a Východu. Podle Živkoviće byl krvavý rozpad země logickým důsledkem marginalizace v období těsně následujícím těsně po pádu žŽelezné opony.

Následnické státy bývalé Jugoslávie si vypracovaly své vlastní sny kumulující geografické a kulturní významy. Živković píše jmenovitě o populárním diskurzu v Srbsku a Chorvatsku. Pro symbolickou geografii Srbska je nejpodstatnějším Druhým „střední Evropa“. Srbové se podle něj fatalisticky identifikují s „balkánským blátem“, které pro ně představuje typický obrázek jejich vlasti. Jiná je situace v Chorvatsku, které se část jeho elit snaží prezentovat jako „most k Balkánu“. Typickým chorvatským mýtem devadesátých let a částečně přežívajícím i v současnosti je, že Chorvatsko se musí vrátit do Evropy, jíž se vzdálilo kvůli srbské dominanci v historii.

Podstatnou otázkou sebeidentifikace je ve vztahu k prostoru hierarchie identit. Z mých informátorů v Paříži zmínil téma distinkce francouzských Srbů dvakrát pop chrámu svatého Sávy v Paříži. Srbové ve Francii se podle něj dělí podle toho, odkud pochází: buď ze Srbska, z  Bosny, nebo z Chorvatska. Pop Siniša (2007) v toto pozorování komentoval následovně: „Po pár minutách se mě zdejší Srbové okamžitě začnou vyptávat na můj přízvuk. Mezi Srby je totiž skutečný rozdíl podle toho, odkud pochází. I moje žena mě často kritizuje za moji špatnou srbštinu. Lidé v kostele si dávají daleko více pozor na můj přízvuk než na to, co kážu. Je to víceméně komplex. V Paříži žije jedna mladá Srbka, která ještě není vdaná. Když se jí na to zeptáte, odpoví vám, že ještě nenašla Srba z Bosny, aby si ho vzala za muže. Narodila se ve Francii, je kompletně integrovaná do francouzské společnosti, je otevřená, pracuje v kanceláři, ale Srba ze Srbska prostě nechce[40] (POP SINIŠA)

Silná regionální komponenta sebeidentifikace vysvětluje i popularitu písní jako „Moje Hercegovina“ nebo „Moje Krajina“ u chorvatských a srbských migrantů.[41] Zpěvák Baja Mali Knindža, populární mezi srbskými migranty, navíc trvá na další fragmentaci bosenských a krajinských Srbů. Ve své písni „Rovina nemůže [být kamarádka] s horou“ vyjmenovává faktory, které podle něj odlišují srbské obyvatelstvo jižního okraje Panonské nížiny od Srbů z Dinárských hor.[42]

Výzkum, který jsem uskutečnil, prokazuje, že pro většinu migrantů jsou detailní informace týkající se geografie původní země velmi důležité. Na rozdíl od této „mikrogeografie“ Vlasti, jsou hostitelské země nebo obecně Západ, popisovány v detailu jen velmi zřídka. Pokud hovoří o hostitelské zemi, má naopak drtivá většina migrantů tendenci zobecňovat a nevěnovat detailu žádnou pozornost. Pokud mám trochu přehnat svoje pozorování, pro migranty jsou hostitelské země v zásadě velmi podobné. Val Colic-Peisker (2003) se ve svém článku o chorvatských migrantech v Austrálii dopátrala podobného pozorování. Poměrně sugestivně ho představuje metaforou obráceného dalekohledu.[43] Důvody této nerovnováhy v detailních reprezentacích Vlasti a velmi obecných představ týkajících se hostitelské země analyzuje Christiane Kraft Alsop (2002). Cizí prostředí je podle ní amorfní a nestrukturované. Lidé ho nemohou žádným způsobem předvídat, protože v něm neumí číst a nemohou interpretovat, co je možné a nemožné, co je atraktivní a odpuzující. Nedostatek osobních nebo kulturních zkušeností podle ní způsobuje neprůhlednost a ta poskytuje prostor jak euforii, tak i frustraci.

V odkazech na představy spojené s patriotismem nebo nacionalismem jsme mohli vidět, jak do myšlenkového světa migrantů prostupují ideologické motivy, které mají původ ve Vlasti. Tím, že jsou migranti v kontaktu i s jiným prostředím, mohou k myšlenkám inspirovaným ideologiemi Vlasti přidat i zkušenosti vlastního života. Rosemary Marangoly George (2003) píše o „estetice diaspory“.[44] Její studie je založena na literární produkci indických postkoloniálních intelektuálů, ale některé její závěry mohou být aplikovány i na příklad migrantů z bývalé Jugoslávie. George kritizuje přístup, který chápe migranty jako „vězně esecialistických narativů“. Namísto toho identifikuje „estetiku diaspory“ zejména v autobiografických vyprávěních. Podle ní se tato estetika prokazuje zejména ve formě „pastiše minulých a současných míst“. Nostalgie po „minulých místech“ mi pro představy migrantů připadá symptomatická. Toto pojetí je velmi blízké konceptu restorativní nostalgie představeného Svetlanou Boym (2002). V této studii tedy navrhuji zaměřit se na průsečík mezi nostalgií a kartografickou reprezentací.

 

8. Pro kartografii nostalgie

Jednou z klíčových metod humanistické geografie je kognitivní kartografie. Kulturní geografové i sociální psychologové ji využívají pro objasnění vztahu lidí k prostoru. Tato technika, nazývaná občas jako mentální mapování, napomáhá přiblížit se žitému prostoru skupin a jednotlivců. Mezi tím, co Downs a Stea (1977) jmenují jako její nutné komponenty, figuruje kódování informací. Pro Frederica Jamesona (1991) toto kódování zahrnuje jak rozměr lokální, tak i rozměr sociální. Jameson deklaroval, že tento typ globální kulturní kartografie je jednou z priorit postmoderní teorie. Ve studiích věnujících se migraci je zájem o mentální mapování už od zlatých dob humanistické geografie. Jednou z prvních známějších prací je studie věnovaná mentálním mapám tureckých migrantů v Kolíně nad Rýnem. (CLARK, 1977) Mentální mapy však ještě něejsou mapami nostalgie.

Disciplínou blízkou ke kognitivní kartografii a postmoderní teorii je další objev literární vědy – fantasmatická kartografie. V této souvislosti je vzpomínána literární produkce Williama Sewarda Burroughse a filozofů-psychoanalytiků Gillesa Deleuze et Félixe Guattariho.[45] V knize Deleuze a Guattariho (1980) „Tisíc planin: kapitalismus a schizofrenie“ přichází na scénu koncept rhizomu. Autoři rhizom popisují jako protiklad kořene a stromu. Podle nich se logikou kořene a stromu řídí klasická literatura. Rhizom je však jistým modelem jiného typu myšlení. Jeho jakýkoli jeho bod se může a musí spojit s kterýmkoli jiným bodem. Rhizom může být rozlomen v jakémkoli bodě a vždy doroste.[46] Rhizom je silným podnětem i pro kartografii. Fantasmatické kartografie Burroughse, Deleuze a Guattariho ukazují alternativní perspektivy k dosavadnímu vnímání kartografie. Felix Guattari (1989) se později k tématu mapování vyjádřil přímo svými „Schizoanalytickými kartografiemi“. Tato kniha mi však jako laikovi zůstává těžko čitelná.

Pokud shrneme poststrukturalistickou subverzi kartografie, budeme muset hovořit o změně měřítka. Tradiční kartografie dává do centra svého zájmu reprezentaci teritoria, které je tak či onak spojeno se státem a s mocí. Jejím kritickým bodem jsou však problémy s reprezentací mnohadimenzní reality. Tradiční kartografové by tak nevěděli, co si počít například s nostalgií vyjádřenou v zeměpisných termínech. Geografie tak zažívá obdobnou krizi legitimity jako historie, o níž poststrukturalisté skepticky píší, že je hlavně nástrojem mocných. Pokud se chceme věnovat kognitivní kartografii migrantů z bývalé Jugoslávie, měli bychom mít na zřeteli rhizom Deleuze a Guattariho. Jejich teorie umožní najít pro žitý prostor migrantů kartografické vyjádření. Musí to však být však vyjádření zcela nového druhu.

Abychom zjednodušili nᚠúkol, zaměříme se na jedinou vrstvu kognitivního prostoru migrantů z bývalé Jugoslávie, kterou bude právě nostalgie. Literatura věnující se nostalgii je poměrně obsáhlá a v této souvislosti stojí za pozornost zmínit alespoň některé reference. Významů slova „nostalgie“ je celá řada, proto se zaměřme na emoční stav definovaný ve francouzštině jako mal de pays, v italštině jako rimpianto, ve španělštině añoranza, v němčině Heimweh, stav truchlení, soužení se a stesku v cizině. Popis tohoto stavu vstoupil do lékařské literatury už na počátku novověku. Zcela nový rozměr získal o mnoho později, po rozpadu východního bloku v devadesátých letech dvacátého století, kdy se s jistým cynickým odstupem hovořilo a psalo o „ostalgii“. Zatímco ve většině zemí střední a východní Evropy tak vyjadřovala část populace svoji nespokojenost s politickou a ekonomickou transformací, v zemích bývalé Jugoslávie měl stesk po komunistické federaci i jiný rozměr. „Jugonostalgie“ měla být původně negativní etiketou části elit kritických vůči nacionalistickým válkám a režimům, které se ujaly moci v období během rozpadu federace. Kritici nacionalistů se však s tímto termínem sžili a přijali ho za svůj.

V kontextu migračních studií se nostalgii věnovali Andrew Brown a Michael Humphreys (2002). Ti se zaměřili na případ tureckých migrantů a píší o narativizaci identit. Nostalgie je pro ně v centru identifikace ze tří důvodů: je v centru vědomí sociohistorické kontinuity; je způsobem rezistence vůči hegemonnímu systému a konečně funguje jako obranný mechanismus vůči úzkosti. Nostalgii se věnovala řada studií z oborů psychoanalýzy, psychologie i sociologie. Zaměřme se však na nostalgii ve formě hořko-sladké paměti, která je schopna přispět do procesu identifikace. Pro Rosemary Marangoly George (2003) a její estetiku diaspory stojí nostalgie na úrovni paměti a touhy.[47] Val Colic-Peisker (2003), pracující s chorvatskými migranty v  Austrálii, dokonce zavádí spojení „kultura nostalgie“.[48]

 

9. Nostalgie po multikulturním prostoru

V řadě svědectví migrantů z bývalé Jugoslávie najdeme téma nostalgie po dříve existujícím prostoru, o nějž se dělilo více skupin různých tradic. Toto téma vyplouvá na povrch samozřejmě nejzřetelněji ve vyprávění uprchlíků devadesátých let dvacátého století, kteří za sebou zanechávali bývalé možnosti společného života v troskách. Stesk po domově sdíleném se sousedy jiných tradic nekoresponduje nutně s „jugonostalgií“, jak ji lze pozorovat u antinacionalistických exulantů a velké částí gastarbajeiterů. Nostalgie po multikulturním prostoru může u uprchlíků obsahovat i kritický pohled na Jugoslávii a částečnou recepci nacionalistických ideologií, kdy jsou z rozbití společného státu a vyburcování konfliktu obviňována sousední etnika.

Nejčastěji zmiňují multikulturní minulost lidé, kteří odešli ze smíšených regionů. Podle jistého klišé, které se zakládá na idealizovaných vzpomínkách uprchlíků, byla bývalá Jugoslávie zemí, kde se stále slavilo. V těchto vzpomínkách Jugoslávci slavili v „bratrství a jednotě“ komunistické, ale i pravoslavné, katolické a muslimské svátky. Bosenská uprchlice citovaná v článku Ghislaine Glasson Deschaumes (2005) se rozvzpomíná: „[V Milacevci, vzdálené hodinu a půl pochodu od Srebrenice ve východní Bosně] jsme byli pomíchaní a žili jsme pohromadě i se Srby, kteří nebydleli daleko. Tam, odkud pocházím, hodinu cesty od místa, kam jsem se provdala, jsme měli srbské sousedy ve dvou domech. Žili jsme s nimi pohromadě, jako by byli naši. Nebyly mezi námi rozdíly, žili jsme si dobře, všechno bylo v pořádku. Byli jsme jako velká rodina[49] Jiný informant, Srb citovaný v práci Laury Miani a Luigiho Lusentiho (2000, s. 71), otevřeně vyjádřil nostalgii po svátečních dnech, které strávil společně s Chorvaty: „V Jugoslávii [sic] žijeme s Chorvaty už tři sta let. Pracovali jsme ve stejných továrnách a na polích, žili jsme společně na stejných ulicích. Společně jsme slavili a společně jsme se bavili.“[50]

Jiný Srb citovaný týmiž autory (MIANI, LUSENTI, 2000, s. 62) vzpomíná s velkou nostalgií na prostor sdílený s mnoha dalšími etniky. Z jeho slov lze vyčíst apologii pro situaci ante bellum ve východní Slavonii. Milorad z vesnice Valpovo v blízkosti Osijeku vypráví: „Ve Slavonii a Baranii (hraniční zóna jako Vojvodina) jsem byl hrdý na to, že žiji společně s asi 28 různými etniky. To byla věc, která obohacovala moje srdce: byli tam Chorvati, Srbové, Černohorci, Maďaři, Rusové, Němci, dvě vesnice Italů, Češi, Slováci, Poláci, Rusíni, dohromady 28 národností. Měl jsem možnost žít společně s velmi bohatou lidskostí. Znal jsem ne jednu nebo dvě různé národnosti, ale tolik, tolik náboženství, tradicí, kultur... Líbilo se mi to. Toto je bohatství, nikoli peníze[51]

Zejména v kontrastu s krvavými mezietnickými konflikty devadesátých let se stávají popisy bohatství sdílených tradic velmi působivé. Podle těchto vyprávění se nástupnické země bývalé Jugoslávie důsledkem politiky etnické homogenizace ochudily o toto bohatství. Na druhou stranu je třeba si položit otázku po kontextu, v jakém je tato nostalgie vyslovena. Je pravděpodobně těžké jinak odpovědět na otázku, která předjímá typ odpovědi. Je dobře možné, že tato vyprávění sugestivním způsobem ovlivnili lidé s mikrofonem, kteří měli sami sympatie ke „ztracenému ráji“ multikulturních tradic jugoslávské federace.

Slavoj Žižek (1992) sepsal na počátku devadesátých let svá pozorování týkající se mezietnické nenávisti na Balkáně. Podle něj je to i mezinárodní komunita, která nese velký díl viny na degradaci situace v komunistické federaci. Aby popsal vliv západní politiky na dynamiku rozpadu Jugoslávie, použil metaforu expedice antropologů, kteří chtějí po divoších zatančit hrozivý válečný tanec v maskách kostlivců. Ti jim ho zatančí, ale antropologové později zjistí, že divoši před jejich příchodem tanec vůbec neznali a tančili ho pouze podle jejich popisu. Antropologové tak dostali nazpět svou vlastní myšlenku.[52] Podle Žižeka byly v devadesátých letech v Jugoslávii na vině i fantazie Západu. Ty se týkaly nevyhnutelnosti konfliktů a byly tak mocné, že je do jisté míry vyprovokovaly.[53] Touto optikou můžeme vysvětlovat i to, jak fantazie Západu získaly svoji dynamiku i po válkách rozpadu Jugoslávie a vzaly na sebe podobu souhlasu s „etnickou čistkou“ v Chorvatsku a protektoráty v Bosně a Hercegovině a nav Kosovu. V tomto období už nebyla hlavním narativem západních fantazií tradice krvavé nenávisti, jako tomu bylo v devadesátých letech, ale naopak představit Jugoslávii jako multikulturní zemi, kde byl život s ostatními etniky jeden velký svátek.

Andrea Semprini (1997, s. 59) píše o multikulturalismu jako ideologii založené na epistemologii čtyřech pilířů: sociální konstrukce reality, subjektivita interpretací, relativismus hodnot a vědomost jako politický fakt. Multikulturní přesvědčení je podrobeno značné kritice z obou stran politického spektra. V této studii se snažím reflektovat kritiku multikulturalismu ze strany současné radikální teorie levicového zaměření prezentovanou autory, jako jsou Slavoj Žižek, Homi Bhabha nebo Hakim Bey. Schematicky lze pohled těchto autorů vysvětlit jejich odporem k homogenizačnímu charakteru multikulturalismu, jeho funkci jako nástroj sociální kontroly a konečně jeho nevyváženou preferenci rozmanitosti (diversité) vůči odlišnosti (différence). Evropský establishment druhé poloviny devadesátých let, vzešlý v řadě případů z tzv. nové levice, uvedl ve spolupráci se stoupenci volného trhu kanadský model multikulturalismu jako možnost překonat etnické partikularismy. Utopický model multikulturního protektorátu je v podmínkách nevyřešených mezietnických a sociálních sporů jak v Bosně a Hercegovině, tak i nav Kosovu, na hranici životaschopnosti. Multikulturalismus nakonec nahradila na přelomu tisíciletí pro země bývalé Jugoslávie i pro celý svět ještě nebezpečnější ideologie, založená na Huntingtonově teorii střetu civilizací a obraně hodnot Západu.

To, co měl být evropský experiment multikulturalismu importovaného na půdu rozpadlé federace, neodpovídá vůli podstatné části populace. V Bosně a Hercegovině, která byla z bývalých socialistických republik v devadesátých letech asi nejvíce zasažena mezietnickou nenávistí, i přes dobrou a multikulturní vůli mezinárodního společenství, dnes Bosňáci, Srbové a Chorvati žijí odděleně. Multikulturní Realpolitik, vykonávaná Západem, nedělá nic jiného, než, že zmrazuje nenávist, která může v krizových momentech znovu vyplout násilným způsobem na povrch obdobně, jako tomu bylo už několikrát v minulosti. V žádném případě však nechci sugerovat myšlenku, že segregace je lepší řešení. Podle vyprávění některých migrantů však i před válkou žily jednotlivé národy v Bosně a Hercegovině – by vedle sebe , tak– spíš odděleně, než skutečně spolu. Situace se samozřejmě lišila podle místních podmínek, úrovně dodržování náboženských tradic a toho, zda se jednalo o město, nebo o venkov. Ve městech byl podíl mezietnických sňatků relativně vysoký. Na druhou stranu dokonce i ti, kteří mají tendenci zdůrazňovat nostalgii po multikulturním prostoru, uznávají u tradičněji založených obyvatel venkova jistou míru rezidenční segregace. Jedna z bosňáckých žen citovaná v článku Ghislaine Glasson Deschaumes (2005, s. 135) říká: „My [Bosňáci z obce Prhovo v oblasti městečka Ključ] jsme žili v údolí a naši [srbští] sousedé byli na kopcích okolo nás.“[54]

Fakt rezidenční segregace potvrzují i různé příklady hudebních textů. Myšlenky spojené s apologií segregace najdeme logicky v textech zpěváků nacionalistického ražení, jako je zpěvák z Hercegoviny žijící ve Frankfurtu nad Mohanem Mate Bulić. V písni „Herceg-Bosna!“ Bulić zpívá: „Každý na svém, tak my teď žijeme a jsme na to hrdí[55] Dokonce i bosňácký raper Edo Maajka, když komentuje situaci Bosny a Hercegoviny po roce 1995, konstatuje trvající rozdělení společnosti podle etnického klíče. Kritik nacionalismu Edo Maajka ve svém populárním textu „Mater vam jebem“ rapuje: „Takhle se u nás od [smlouvy v] Daytonu už dlouhé roky bojí jedni druhých a každý hlasuje pro ty svoje.“[56]

V západní a jugonostalgické literatuře se různí autoři snaží čtenáře přesvědčit, že na mapě nostalgií migrantů z bývalé Jugoslávie by nostalgie po multikulturním prostoru neměla chybět. Jugoslávská federace je v tomto pojetí chápána jako vyřešení národních otázek jednotlivých jihoslovanských národů. V této perspektivě jsou války související s rozpadem Jugoslávie chápaány jako strašlivé nacionalistické intermezzo, během něhož zažil evropský kontinent nejhorší zvěrstva od konce druhé světové války. Zatímco druhou část této věty je možno uznat bez výhrad, zůstává první polovina k další diskuszi. Titoistický režim jistě na určitou dobu zklidnil mezietnickou nenávist v Jugoslávii, ale na druhou stranu připravil půdu pro nacionalistickou „renesanci“ následující po jeho pádu. Ačkoli by bylo chybou myslet si, že se historie opakuje, nebezpečí politiky multikulturních protektorátů, které jsou udržovány za pomoci intervenčních vojsk a proti vůli velké části obyvatelstva, spočívá v podobné tendenci zmrazit mezietnickou nenávist. Nostalgie po multikulturním prostoru je jistě podstatnou složkou emocionality jedné části migrantů z bývalé Jugoslávie, těžko však může být prezentována jako druh univerzální nostalgie, za kterou je nezřídka pokládána.

 

10. Nostalgie po Domově

Nostalgie přítomná u většiny migrantů je jistý způsob smutku způsobený zapříčiněný ztrátou místa známého jako Domov. Jedná se o intimně známé místo, popisované v anglickojazyčné kulturní geografii jako homeplace. (MCDOVELL, 1997, s. 13-–60) Smutek po místech spojovaných s dětstvím a adolescencí je u velké části migrantů shodný s obecnějším smutkem plynoucím z faktu, že za sebou museli nechat rodinu, přátele a všechno štěstí, které zprostředkovává pocit toho, že je člověk doma. (REINDERS, VAN DER LAND, 2008, s. 2-–13) Pro některé migranty může být tato nostalgie reprezentována obrazem starého rodinného domu, odkud museli za různých okolností odejít. Domy opuštěné krajinskými Srby po operaci Bouře (Oluja) vzpomíná v jedné ze svých písní Baja Mali Knindža. Baja zpívá text, který musí velkou část jeho publika, složeného zejména ze Srbů z opuštěných částí Chorvatska a Bosny a Hercegoviny, chytat za srdce: „Starý dům, starý dům / s malými okny. / To je to, / co chybí mému srdci.“[57] Je mi jasné, že jsem zvolil informanta poměrně krajního politického zaměření a že velká část migrantů má naprosto odlišný pohled, v řadě ohledů možná protichůdný, ale jistě komplementární. V centru topografických představ, jak je prezentuje ve svých písňových textech zpěvák Baja Mali Knindža, stojí na úpatí Dinárských hor právě Starý dům. „Jeho vesnice“ Gubin a dvě další v blízkém okolí (Čelebić a Sajković) v severozápadní části Livanjského polje jsou centrem Bajových topografických představ, ve svých textech je zmiňuje nejčastěji. Poměrně podrobně zpívá i o přilehlých oblastech, a to a už v dnešní Bosně a Hercegovině, nebo v Chorvatsku. Mezi referencemi se v Bajových textech několikrát objeví Bosansko Grahovo, rodiště Gavrila Principa, a nedaleký Knin, který byl ve své době centrem parastátu krajinských Srbů.

Je příznačné, že na Livno, které je nejbližším městem k Bajově Gubinu, se v textech příliš prostoru nenajde. Je to dost možná způsobeno tím, že i během období největší expanze Srby kontrolovaných území v dnešní Bosně a Hercegovině Livno kontrolovala křehká bosňácko-chorvatská koalice. Ta je v Bajových textech označována za aliance „pašů“, „mudžahedínů“ a „ustašovců“. Nedaleký Glamoč rovněž zmiňuje pouze v písni ku příležitosti daytonského rozhraničení. Stejně jako vesnice Gubin a města Bosanski Petrovac, Bosansko Grahovo a Drvar, obydlená z většinouy srbskéhoým obyvatelstvema, ale skončil Glamoč na „té špatné straně“ hranice, nad kterou nemá bosenskými Srby kontrolovaná Banja Luka moc. Ta, přestože je hlavním městem Rebubliky srbské, nemá v Bajových topografických představách příliš prestižní místo.

Despekt vůči nížinaté Banja Luce je u Baji způsoben horalskou hrdostí a idealizací Dinárských hor a jejich obyvatel. Velmi omezené místo však věnuje i Bělehradu a dalším místům mimo někdejší Krajinu. V jeho písních jsou sice zmínky o Americe, ale ta je prezentována jako téměř deteritorializované místo, kde sice na jednu stranu dědové v Chicagu spřádají plány na znovuosvobození Dinary, „srbské hory“, ale současně jako stát koná právě v neprospěch Srbů, a už v  Krajině, nebo zbídačených embargem a ještě bombardovaných vzdušnými silami NATO. Několikrát v jeho písních zazní i jméno nizozemského města Haagu, kde má sídlo Ttribunál pro vyšetřování zločinů na území bývalé Jugoslávie. Není třeba dodávat, že v Bajových očích jsou souzení Srbové hrdinové, a nikoli váleční zločinci.

Nostalgie po ztraceném domově je značně přítomna i ve vzpomínkách antikomunistických emigrantů. Ti byli podobně jako „menšinové“ obyvatelstvo oblastí, které prošly etnickou homogenizací („etnickými čistkami“), nuceni opustit svoje domovy často za dramatických okolností. Někteří, jako Marjana Kulenović-Deželić, si ještě dlouhá léta vzpomínali na křivdy, které se jim předtím, než opustili svoje domovy, děly. Kulenović-Deželić v jednom sborníku chorvatského nacionalistického ražení (VUKUŠIĆ, 2002, 505) vykládá: „V našem domě na Gajově ulici 44 nám vykázali jedinou místnost. Do domu se nastěhovali komunisti. Byli primitivní, neuměli se ani umývat. Do piaána si nasadili kuřata. Oheň si rozdělali přímo na parketách[58]

Pro vlnu pracovních migrantů (gastarbajeiterů) je téma Domova také niterně vlastní. Většina z nich pocházela z venkovského prostředí a adaptace na nové prostředí byla pro řadu z nich poměrně bolestná. Na rozdíl od politických emigrantů a uprchlíků se však pracovní migranti mohli do svých domovů vrátit, i když to často bylo jen na krátkou dobu dovolených. Většina z nich s sebou vozila i zboží, které bylo v Jugoslávii těžko k sehnání. Vlna ekonomických migrací se nezastavila s rozpadem Jugoslávie, ale přes všechny problémy s nově ustavenými hranicemi a složitými vztahy s hostitelskými zeměmi, pokračovalya i v devadesátých letech až do současnosti.

Pozorování, podle nichž se v cizině ze všech skupin migrantů adaptují nejsnadněji antinacionalističtí emigranti, se zdají být obecně platná. Přesto se ale i někteří z nich, jako například architekt a bývalý starosta Bělehradu Bogdan Bogdanović, se rozvzpomínají na Domov s jistou nostalgií. Bogdanović (1998) odpověděl na otázku pro týdeník BH Dani: „Lidé se mě často ptají, proč jsem já zrovna ve Vídni, a ne, řekněme, v Paříži, kde znám lépe jazyk. Já jsem ve Vídni kvůli Dunaji, protože toku Dunaje já rozumím, znám a mám rád jeho topografii.“[59]

 

11. Závěrem

Tato studie pojednává o tom, jak se projevují představy a pamě migrantů. Pro popis problematiky jsem se rozhodl využít slovního spojení „žitý prostor“. Už v úvodu jsem uvedl, že se nemusí nutně jednat o skutečně prožitý prostor, ale právě i o prostor, ke kterému se vztahují fantazie a touhy migrantů. Jak jsme viděli na představách vztahujících se k multikulturnímu prostoru, nemusí se nutně jednat pouze o fantazie vlastní migrantům, ale ti mohou do určité míry odrážet i představy, které jsou jim jistým způsobem vnuceny, nebo ty představy, které považují za vhodné v určitém kontextu vyvolat.

Na určitém místě této studie bylo konstatováno, že představy spojené s, a už ekonomickou, politickou nebo psychologickou periferií hrají pro zkušenost migrace určující roli. Drtivá většina migračních pohybů je totiž pohyby z periferie do center. Její motivy pak mohou být různé. Ačkoli jsme u politické emigrace po druhé světové válce viděli, že se jistá část uprchlíků vydala do dobrovolné izolace Jižní Ameriky a dalších zemí, kde mohlia žít v relativní anonymitě a nezodpovídat se ze zločinů, jichž se mohlia během války dopustit, je to pohyb do určité míry vyýjíimečný, který nemá obdoby u dalších migračních vln. Možnou paralelou by zde mohla být snaha viníků válečných zločinů v devadesátých letech uniknout spravedlnosti. Ti ale zřídkakdy vyhledávali periferie a často vsadili na známé moudro, že největší tma je pod svíčkou.

Jiným typem migrace je pracovní migrace „hostujících dělníků“, která byla pravděpodobně vůbec nejmasovější migrační vlnou bývalé Jugoslávie a zanechala největší otisk v populární kultuře i v každodennosti obyvatelstva bývalé federace. V některých nástupnických zemích, jako je Bosna a Hercegovina nebo Kosovo, mohla mít podobnou váhu uprchlická migrace, v českém prostředí často podivně nazývaná jako migrace z „humanitárních důvodů“ (jako by se humanita projevovala jen v situacích existenčního ohrožení), ale ve své nejmasovější formě byla migračním jevem spíše dočasného charakteru. V obou případech pak hrála velkou roli tradice migrace, tedy to, co jsem pracovně nazval jako „efekt sněhové koule“. Pro ekonomické migranty i pro uprchlíky byla cesta do ciziny o to snazší, protože řada z nich měla v cizině už svoje příbuzné a známé.

Jádrem této studie pak je to, jak migranti vnímají svůj žitý prostor. Řekli jsme, že ten má prominentní vztah k paměti a k představám. Přesto jsou „místa paměti“ migrantů z bývalé Jugoslávie značně odlišnáé kod tomuho, jak začal tento termín používat Pierre Nora (1992), který ho proslavil. Namísto pomníků neznámým vojínům a sochám reprezentujících republiku mají „místa paměti“ daleko prozajičtější charakter. A už je jimi Cesta, Vlast, Domov nebo krajina, mají niterný vztah k žitému prostoru a mohou sloužit jako podklad pro mentální mapy. Jedním z jejich typů mohou být i mapy nostalgie, které jsem v této studii navrhl studovat. Domnívám se totiž, že případových studií vycházejících jak z kulturního, tak i lokálního obratu, je totiž stále chronický nedostatek.

 

Bibliografie:

ALSOP, Christiane K. Home and Away: Self-Reflexive Auto-/Ethnography. In: Forum Qualitative Sozialforschung / Forum: Qualitative Social Research [Online Journal], 3, 3, 2002, http://www.qualitative-research.net/fqs/fqs-eng.htm (30. 9. 2007).

AUGÉ, Marc. Non-lieux : Introduction à une anthropologie de la surmodernité. Paris : Seuil, 1992.

BAKHTIN, Mikhail. –HOLQUIST, Michael. (ed.). The Dialogic Imagination: Four Essays by M.M. Bakhtin. Austin : University of Texas, 1981.

BALLINGER, Pamela. History in Exile: Memory and Identity at the Borders of Balkans. Princeton : Princeton University Press, 2002.

BOGDANOVIĆ, Bogdan. Srbija je samu sebe izdala. Rozhovor s Milem Stojićem. In: BH Dani, 91, 21. 12. 1998.

BOYM, Svetlana. The Future of Nostalgia. New York : Basic Books, 2002.

BROWN, Andrew D. .–HUMPHREYS, Michael. Nostalgia and the Narrativization of Identity: A Turkish Case Study. In: British Journal of Management, 13, 2002, s. 141-–159.

CLARK, John R. Turkish Cologne: The Mental Maps of Migrant Workers in a German City. Ann Arbor : University of Michigan, Department of Geography, 1977.

COLERA, Cristian. (ed.). Une communauté dans un contexte de guerre: la "diaspora serbe" en Occident, Paris : L’'Harmattan, 2003.

COLIC - PEISKER, Val. Migrant Communities and Class: Croatians in Australia. In: KENNEDY P.  – ROUDOMETOF V. (eds.). Communities across Borders: New immigrants and transnational cultures. London : Routledge, 2003.

ČOLOVIĆ, Ivan. Politics of identity in Serbia. New York : New York University Press, 2002. (orig. Politika simbola, Beograd : 1997.)

DELEUZE, Giles., .–GUATTARI, Félix. Mille Plateaux : Capitalisme et schizophrénie II. Paris : Minuit, 1980.

DESCHAUMES, Ghislaine G. Mémoires en excès, mémoires en creux dans les pays de l’ex-Yougoslavie. In: ALIGISAKIS, M. (ed.): Europe et mémoire: une liaison dangereuse. Genève : L’'Institut européen de l’'Université de Genève, 2005, s. 115-–141.

DOWNS, Roger M., .–STEA, David. Maps in Minds, New York : Harper & Row, 1977.

ERMISCHER, Gerhard. Mental landscape: landscape as idea and concept. In: Landscape Research, 29, 4 2004, s. 371 – 383.

GEORGE, Rosemary. M. Of Fictional Cities and “Diasporic” Aesthetics. In: Antipode, 35, 3, 2003, s. 559-–579.

GLAMOČAK, Marina. Koncepcije velike Hrvatske i velike Srbije u političkoj emigraciji. Užice : neznámý vydavatel, 1997.

GRANDITS, Hannes. The Power of 'Armchair Politicians': Ethnic Loyalty and Political Factionalism among Herzegovinian Croats. In: BOUGAREL X., .–DUJZINGS G., .–HELMS E. (eds.). Bosnia: Picking up the pieces. Social Identities, War Memories and Moral Hierarchies in a Post-war Society. London : Ashgate Publishing, 2005.

GUATTARI, Félix. Les Cartographies schizoanalytiques. Paris : Galilée, 1989.

GUILLOU, Anne Y. Migrations turques dans un monde globalisé -– Le poids du local. Rennes : PU, 2007.

HALBWACHS, Maurice. La mémoire collective. Chicoutimi : Université du Québec, 2001, (1. vydání 1950).

HEMETEK, Ursula., –BAJREKTAREVIĆ, Sofija. Bosnische Musik in Österreich: Klänge einer bedrohten Harmonie. Wien : Institut für Volksmusikforschung, 2000.

HOCKENOS, Paul. Homeland Calling: Exile Patriotism and the Balkan wars. Ithaca : Cornell University Press, 2003.

IMAMOVIĆ, M. Bošnjaci u emigraciji. Sarajevo : Bošnjački institut Zürich- – Odjel Sarajevo, 1996.

IVEKOVIĆ, Rada. Autopsia dei Balcani. Saggio di psico-politica. Milano : Raffaello Cortina, 1999.

JAMESON, Frederic. Postmodernism, or, The Cultural Logic of Late Capitalism. Durham : Duke University Press, 1991. 

KAЛАБИЋ, P. Српска емиграсија: Прилози за историју српског исељеништва (1830-–1992). Beograd : neznámý vydavatel, 1995.

KASER, Karl. Peoples of the Mountains, Peoples of the Plains: Space and Ethnographic Representation. In: N. M. WINGFIELD, N. M. (éd.). Creating the Other: Ethnic Conflict and Nationalism in Habsburg Central Europe. New York, Oxford : Berghahn Books, 2003.

KLEMENČIČ, Matjaž. Prostovoljne in prisilne migracije kot orodje spreminjanja etnične strukture na območju držav naslednic nekdanje Jugoslavije. In : Razpr. gradivo -– Inšt. nar. vpraš., 36/37, 2000, s. 145-–172.

LAJIĆ, Ivan. Hrvatske migracije početkom 21. stoljeća. In : Migracijske teme, 18, 2-–3, 2002, pp. 135-–149.

MAPPES - NIEDIEK, Norbert. Balkan-Maffia: Staaten in der Hand des Verbrechens – Eine Gefähr für Europa. Berlin : Christoph Links, 2003.

MARKOTA, Žarko. Križari u Župi Vid 1946. godine. In :  d. S. VRNOGA d. S.et –J. VUČIĆ J. (ed.), List Župe Gospe Snježne, 8. lipanj 2004.

MARKOVIĆ, Predrag. Gastarbeiters as the Factor of Modernization in Serbia. In: Istorija 20. veka, 2, 2005, s. 145-–163.

McDOWELL, Linda. Undoing a Place? In: A Geographical Reader. London : Arnold, 1997.

MIANI, Laura, –LUSENTI, Luigi. Profughi: Testimonianze dalla ex Jugoslavia. Trieste : Comedit, 2000.

NIKOLIĆ, Vinko. Bleiburg: Uzroci i posljedice (izbor), Zagreb : Školske novine –- Pergamena, 1998.

NOVAKOVIĆ, Goran. (ed.). Wir, die Zugvögel, Mi, ptice selice, Biz, Göçmen Kuşlar: Zehn Lebensgeschichten der ersten „GastarbeiterInnen“ in Wien, Wien : Wiener Integrationsfond, 2002.

NORA, Pierre. (ed.). Les lieux de la mémoire, (3 díly), Paris : Gallimard, 1992.

REINDERS, Leeke, –LAND, Marco. van der. Mental Geographies of Home and Place: Introduction to the Special Issue. In: Housing, Theory and Society, 1, 2008, s. 2-–13.

SABLJAKOVIĆ, Dževad. La potée. In: MARTINEZ B. (éd.): J’'ai deux amours : portraits d’'exil, Paris : Le Cherche Midi, 1998, s. 34-–38.

SCHAMA, Simon. Landscape and Memory. London : HarperCollins, 1995.

SCHIEDRUP, Carl-Ulrik. (ed.). Scramble for the Balkans: Nationalism, Globalism and the Political Economy of Reconstruction. Basingstoke : Macmillan a New York : St Martin’'s Press, 1999.

SEMPRINI, Andrea. Le multiculturalisme. Paris : PUF, 1997.

SIMIC, Andrei. The Peasant Urbanities: A Study of Rural-Urban Mobility in Serbia. New York : Seminar Press, 1973.

SINOVČIĆ, Marko. Hrvati u Argentini i njihov doprinos hrvatskoj kulturi, pregled hrvatskog tiska objavljenog u Argentini od godine 1946. do 1990. Buenos Aires : vlastní vydání, 1991.

TILLEY, Christopher. A Phenomenology of Landscape: Places, Paths and Monuments. Oxford : Berg, 1994.

TUAN, Yi-Fu. Landscapes of Fear. Oxford : Basil Blackwell, 1980.

UGREŠIĆ, Dubravka. Kultura laži (antipolitički eseji). Zagreb : Arkzin, 1996.

UGREŠIĆ, Dubravka. Ministarstvo boli. Zagreb : 90 stupnjeva, 2004.

VUKUŠIĆ, Bože. Tajni rat Udbe protiv Hrvatskih iseljenika iz Bosne i Hercegovine. Zagreb : Klub hrvatskih povratnika iz iseljeništva, 2002.

WALLERSTEIN, Immanuel. (ed.). Essential Wallerstein. New York : New Press, 2000.

WHITE, George W. Nationalism and Territory: Constructing Group Identity in Southeastern Europe, Oxford : Rowman&Littlefield, 2000.

ZÜLCH, Tilman. Ethnische Säuberung: Völkermord für “Großserbien”. Hamburg : Luchterhand, 1993.

ŽIVKOVIĆ, Marko. Nešto između: Simbolička geografija Srbije. In: Filozofija i društvo, XVIII, 18, 2001, s. 73-–110.

ŽIŽEK, Slavoj. Ethnic Dance Macabre. In: The Guardian Manchester (UK); Aug 28, 1992, online: http://www..egs.edu/faculty/zizek/zizek-ethnic-danse-macabre.html (12. 1. 2008).

 Rozhovory v Paříži, leden 2007, vlastní archiv:

ANTUNOVIĆ

JABLANOVIĆ

K. D.

POP SINIŠA


Tento výstup vznikl za podpory Univerzity Karlovy v Praze, Filozofické fakulty z prostředků specifického výzkumu na rok 2009, číslo projektu GRANTY/2009/224126.


[1]     „l y avait certaines régions qui étaient très pauvres surtout après la Seconde Guerre mondiale comme la Herzégovine occidentale par exemple. En plus, elles [ces régions pauvres de Croatie et de Bosnie-Herzégovine] sont été très marqués par le conflit entre les communistes et les Oustachis.“

[2]    „Kod nas u Crnoj Gori nema kamena, koji nije krvlju obilježen.“ NIKOLIĆ, Vinko. Tragedija se dogodila u svibnju: Jedna (prva) godina egzilu u dnevniku 'ratnog' zarobljenika broj 324.664. Školske novine. Zagreb, 1995, s. 61.

[3]     CIA File: The Re-Recruitement of Krunoslav Draganović, online dokument (15. 12. 2005), www.pavelicpapers.com/documents/cia/cia0015. Pavelic Papers byl značně ideologický projekt diskutabilní věrohodnosti. Jeho editoři byli Siniša Djurić a Cali Ruchala. Dokumenty, které na této stránce prezentovali, mohou být chápány jako iniciativa vzešlá z některých proudů srbského nacionalismu se snahou diskreditovat chorvatské kněze a politiky a prokázat jejich spolupráci s NDH. Ačkoli je třeba s těmito dokumenty zacházet s krajní opatrností, je třeba uznat, že řada z nich nachází svůj reálný historický základ.

[4]    „Je me rappelle qu'en 1955 il y avait le théâtre de Belgrade qui a fait une tournée en Europe de l'ouest. Il n'y eu que trois [personnes de ce groupe] qui sont revenu en Yougoslavie. Le chauffeur et deux autres.“

[5]    „C'était après 1991 quand il y avait certains qui se sont presentés comme les réfugiés de la guerre mais personellement j'en connais pas beaucoup

[6]    „En 1968 Tito a dit que celui qui a rien à faire doit obtenir un passeport. Mais ça a commencé un peu avant, en 1965.“

[7]    „La migration économique c'est toujours comme un piège. Ils sont presque tous venus seulement pour quelques années mais pour la plupart sont encore là.“

[8]    „Slobodan est venu me voir une fois, et on s’est fiancés. Avant, on avait demandé par lettre à mon père. Au bout d’un an, j’ai décidé de le rejoindre à Paris: j’avais envie d’avoir des enfants. Lui, il avait quitté son foyer à Sarcelles pour prendre une chambre à l’hôtel Gloria, pas loin de Pigalle. C’est là qu’on a commencé notre vie ensemble.“

[9]     „Jedan naš rođak, Momčilo, radio je u Beču i ja se osmelila jednom da ga pitam da provede i mene u Austriju.“

[10]  „Ascoltavamo le canzoni su Tito, anche se ogni tanto ci scioccava parecchio [...]. Provenivamo da tutte le nazioni della ex-Jugoslavia e i nostri genitori credevano veramente nel comunismo anche se erano degli emigranti economici... Mentre cantavamo le canzoni degli pionieri loro piangevano , poi bevevano la grappa e si pichiavano, ma essisteva communque quel sentimento della colletività...“, Aleksandar Zograf (Saša Rakezić), „Parigi“, http://www.osservatoriobalcani.org/imagecatalogue/image/list/41# (21. 9. 2007).

[11]  „U osam i trideset stizemo u Frankfurt/ bezbrojna misao glavom ti luta/ ponovo provokacije, neprijateljske emigracije/ ponovo arbajt za gazdu Kurta“, Zabranjeno Pušenje, „Dok jezdis k Alemanji“

[12]  „ De Serbie il y avait beaucoup des gens qui ont fui la situation économique. Les gens ont dit qu'ils sont les refugiés politiques pour [avoir] des papiers. Ils ont quand même gardé les passeports yougoslaves pour y revenir après.“

[13]  „Ainsi, il n'est point de mémoire collective qui ne se déroule dans un cadre spatial. Or, l'espace est une réalité qui dure: nos impressions se chassent l'une l'autre, rien ne demeure dans notre esprit, et l'on ne comprendrait pas que nous puissions ressaisir le passé s'il ne se conservait pas en effet par le milieu matériel qui nous entoure. C'est sur l'espace, sur notre espace, - celui que nous occupons, oů nous repassons souvent, oů nous avons toujours accčs, et qu'en tous cas notre imagination ou notre pensée est à chaque moment capable de reconstruire - qu'il faut tourner notre attention; c'est sur lui que notre pensée doit se fixer, pour que reparaisse telle ou telle catégorie de souvenirs. On dira qu'il n'y a pas, en effet, de groupe, ni de genre d'activité collective, qui n'ait quelque relation avec un lieu, c'est-à-dire avec une partie de l'espace, mais que cela est loin de suffire à expliquer que, se représentant l'image du lieu, on soit conduit à penser à telle démarche du groupe qui lui a été associée.g

[14]  „[Chronotope is] a unit of analysis for studying texts according to the ratio and the nature of the temporal and spatial categories represented. The distinctiveness of this concept as opposed to most other uses of time and space in literary analysis lies in the fact that neither cathegory is privileged; they are utterly interdependent.“, BAKHTIN, M. – HOLQUIST, M., The Dialogic Imagination: Four Essays by M. M. Bakhtin, s. 425.

[15]  „Depuis [longtemps] je ne suis plus allée [en Serbie] en car mais je sais par rapport aux gens que je connais qu'ils attendent pendant des heures et des heures à la frontière hongroise. Il leur arrive d'attendre même 10 heures.“

[16]   „Quand la Yougoslavie était ensemble dès que j'arrivais à la frontière de Slovénie je me sentais déjà comme si j'étais arrivé chez moi.“

[17]   „Au retour dans le TGV j'avais impression que je rentre 'chez moi' à Paris.“

[18]  „Avant que la guerre ait éclaté on passait [pour arriver en Serbie] par la Croatie et Slovénie, après par la Hongrie. Maintenant on passe de nouveau par la Croatie, c'est plus [rapide]. Ils ne font plus de problèmes.“

[19]   „Si on voyage vers la Dalmatie, la route la plus simple de Paris est d'aller vers la Suisse et l'Italie. Si par contre on voyage vers la Slavonie, ou le nord de la Croatie, la route la plus simple est celle qui nous porte vers Strasbourg, puis Stuttgart, l'Autriche et la Slovénie.“

[20]  „Ho cercato di ragiungere Belgrado con il treno. Non potevo passare dalla Croazia perché mi avrebbero ucciso. Così ho deciso di andarci dalla Germania. Col treno sono arrivato fino a Bolzano, non avevo soldi per proseguire oltre. Da Bolzano sono giunto in Austria in piedi, ma in frontiera non mi hanno lasciato passare e così sono stato costretto a tornare a piedi a Bolzano. In tutto caminai per due giorni e una notte.“

[21]  „Gastarbajterska ganga – Mala moja, brzo gaće svuci, od Frankfurta držim ga u ruci – govori o ljubavnoj čežnji koja se akumulirala u nekom anonimnom Jugosu tokom putovanja vlakom od Frankfurta prema nekom selu u Hercegovini.“

[22]   „Dugo si ljubio zenu i sina
vec je visok metar i cetr'es sest
poljupcima je zvonila stanicna aula
dugo nisi pustao njegovu malu pest

I vec jezdis k Alemanji
ceznja ti srce razara
o, kako bezduzno juri kroz noc
voz 706 Kozara ekspres
dok jezdis k Alemanji

U osam i trideset stizemo u Frankfurt
bezbrojna misao glavom ti luta
ponovo provokacije, neprijateljske emigracije
ponovo arbajt za gazdu Kurta“

[23]  „Obavivši svoje poslove u Műnchenu, pošao sam 29. kolovoza 1967. autom trgovca cipela, zemljaka Pere Ćalete. On je išao po svojim poslovima u sjevernu Italiju. Prvi dan smo noćili u Rivi na jezeru Garda. Sledeći dan 30/31. 8. prenoćili smo u Pratu kod Firenze. Tu smo se i rastali, ja u Rim a on nekud drugamo u sjevernu Italiju.“

[24]  „Bila je zima 1969. godine, kada sam se preko Italije, ilegalno ubacio u Francusku. Došao sam vlakom u Nice, tu prenoćio, a onda vlakom do Parizu. [...] Od Dabe sam uzeo moju španjolsku osobnu kartu i otputovao vlakom za Barcelonu, a ne direktno za Valenciju, kako bih vidio da li me neko prati.“

[25]  „Cette fois je suis passé par l'Allemagne, je suis resté deux jours à Munich. Puis j'ai continué par l'Autriche, la Slovénie et la Croatie. Mais je ne suis pas ordinaire en quelque sorte. Tout le monde voyage par le bus. Je crois qu'il y a quatre bus qui partent tout les jours d'ici pour la Serbie et c'est tout le temps complet. [...] Je voyage plutôt en avion. Quand j'étais étudiant je voyageais plus souvent avec les bus. Je me suis arrêté une fois à Nuremberg où j'ai visité un ami. Je suis descendu en Bosnie, puis je suis parti à Belgrade et je suis allé jusqu'à Athènes. Je suis rentré à Thessaloniki et je suis allé au Mont Athos. C'était un long voyage.“

[26]  „'Landscape,' as a term has been used since the seventeenth century, is a construct of the mind as well as a physical and measurable entity.“

[27]  „Le paysage hongrois est semblable au nord de la Serbie. Tout est plat. Entre Hongrie et Serbie, je ne vois pas les différences au niveau du paysage culturel. Par contre, les paysages d'Autriche ou d'Allemagne, c'est toute autre chose.“

[28]   „Dès que je rentre en Allemagne, je vois les similitudes avec la Bosnie. Dans ma région, il y a énormément de gens qui travaillent en Allemagne et en Autriche. Les maisons sont carrées dans le même style qu'en Autriche. Les gens emportent avec eux les produits de là-bas. Dans ma ville, il y avait un chemin de fer qui menait jusqu'à Vienne.“

[29]  „Landscape is a living canvas, and just as nature will change even without any human influence, every landscape will always change and develop. Having both natural and cultural components, this is even more true for the landscape than for the mere environment. Landscape therefore is a process.“ (ERMISCHER, 2004, s. 371–383)

[30]   „Quand je pense à la Serbie, pas à Belgrade mais à la Serbie, je vois le paysage plein de verdure, des champs, des pierres, les maisons blanches avec les toits rouges. Je vois aussi une rivière avec des moutons et le berger. Pour moi c'est vraiment un image typique de la Serbie.“

[31]   „Chez moi il y a des collines et la rivière, c'est très pittoresque. En hiver il fait très froid, en été il fait très chaud. Il n'y a pas de moustiques. C'est très agréable. Il y a des bains et une source d'eau très connue, très saine et vitale. On est marqué ça.“

[32]   „Mein Dorf Kozluk liegt an einem sehr schönen Platz, in schöner Landschaft. Auf der einen Seite fließt die Drina – das ist die Grenze zu Serbien. Es gibt viele Hügel, auch Berge, einen schönen Wald.“

[33]  „Znas li odakle si, sine
pogledaj planine sive
Zejtinlikom cvece procvalo
Sumadijom sunce zasjalo

A, ovo je Srbija
govore grobovi ratnika
iz slavnog vremena

Cvetovi kao od vina
stihovi ratnih sudbina
jos cvetaju kao nekada
kraj Drine sa cvetnih livada

Proci ces puteve duge
videces krajeve druge
ponesi odavde jedan cvet
nek' svi vide, nek' zna ceo svet“

[34]   Grlim nocu hladne jastuke
dusa mi je prazna bez tebe
otis'o sam, morao sam
dio tebe ponio sam
tvoje ime, moje prezime

Kamen, krs i maslina
vino, ganga, Neretva
sve to ima zemlja ta
moja Hercegovina

Svake noci tebe sanjam ja

ranila me pusta tudjina
vracam ti se zemljo sveta
iz daleka tudjeg svijeta
ne odlazim vise nikada

[35]  „In political mythology, the connection between the soul and the character of the people is presented as mutual, not working in one direction only, that of natural-scientific determination of a person's behaviour by his geographical origin. In some conceptions of national territory which includes both fauna and flora, that territory is imbued with the spirit of people that inhabits it.“

[36]  „Landscape description identifies important places as expressed in the literature, poetry, art, and music. Besides specific sites, landscape description can refer to broad categories of places such as mountain ranges, valleys, and rivers. Both site identification and landscape description create a spatial distribution of places important to a nation. In the other words, they can help to define and thus delineate a nation's territory.“

[37]  „Jugoslavija je mala i lijepa zemlja na brdovitom Balkanu“, srv. UGREŠIĆ, 1996, s. 18.

[38]   „When a story becomes sedimented into the landscape, the story and the place dialectically help to construct and reproduce each other.“

[39]   „Once a certain idea of landscape, a myth, a vision, establishes itself in an actual place, it has a peculiar way of muddling categories, of making metaphors more real than their referents.“

[40]  „Les Serbes ici me posent après quelques minutes des questions sur mon accent. Il y a une véritable distinction des Serbes par rapport aux régions d'origine. Ma femme me critique souvent pour mon mauvais serbe. Les gens à l'église s'intéressent plus à mon accent qu’à ce que je prêche. C'est plutôt un complexe. [...] [À Paris] il y a une fille qui n'est pas encore mariée. Quand on lui pose la question, elle répond qu'elle n'a pas encore trouvé un Serbe de Bosnie pour se marier. Elle est née en France, elle est complètement intégrée, elle est très ouverte, une fonctionnaire, mais elle ne veut pas un Serbe de Serbie.“

[41]   Mate Bulić – Moja Hercegovina

 

               Grlim nocu hladne jastuke
dusa mi je prazna bez tebe
otis'o sam, morao sam
dio tebe ponio sam
tvoje ime, moje prezime

     

      Kamen, krs i maslina
vino, ganga, Neretva
sve to ima zemlja ta
moja Hercegovina

Svake noci tebe sanjam ja
ranila me pusta tudjina
vracam ti se zemljo sveta
iz daleka tudjeg svijeta
ne odlazim vise nikada

Milorad Gagić – Moja Krajina

 

                Poleti, ptico malena
                poleti, lasto sarena
                poleti jugu i sinjem moru
                tamo je Krajina


                O majko moja rodjena
                zelja je moja jedina
                da prodjem staze djetinjstva svoga
                a to je Krajina


 

Sanjam te, osma godina
najljepsa zemljo djedova
vjecno ce zivjeti u srcu mome
ponosna Krajina


ta Amerika
daleka Australija
najlepsa zemlja na ovom svetu
moja je Krajina

[42]   Baja Mali Knindža – Ne moze ravnica sa planinom

Sta ce ti hamburger
sta ce ti pica
dodji na Manjacu
Jebla te ravnica

Oni piju sok
a mi krv sa vinom
ne moze ravnica
sa mojom planinom

Sto gledas ko tele
sto blejis ko ovca
zar nikada nisi
vidjela Vrovca

Kad te vidim na stiklama
gledat' ne mogu
sve se bojim da ces pasti
i slomiti nogu

Kako su kod kuce
imaju li obuce
ako dodje do kataklizme
posl'o bih im jedne cizme

Kako su kod kuce
reci mi, brate
kako je caca
kako mi je mater

Da li sa juga dolaze jata
da li se voda u bunar 'vata
da l' su promenili stara vrata
da li jos imaju, sta, tri kucna sata

Kako su kod kuce
sta ima novo
da l' se Kalaba ozenio Jovom

[43]  „The relative importance of their place of origin compared with the host enviroment in the cognitive and emotional map of the interviewees was detectable in the way they talked about the two environments. Their home village was viewed 'through a magnifying glass' and every little detail was important. [...] On the other hand, the host environment was usualy seen through 'reversed binoculars'.“ (COLIC-PEISKER, 2003, s. 33)

[44]  „Both space and time are crucial pivots in the “diasporic” aesthetic, especially in matters of imagining home. In the scholarly and mainstream discourse on migrants, immigrants and diasporas, such peoples are commonly understood as “trapped” by essentialist narratives of origin, of blood, of return to or rebuilding of a homeland. As individuals, they are disciplined by a vigilant maintenance of cultural purity even as they must daily navigate unfamiliar territories. One can see the pastiche of past and present places even more clearly in the autobiographical narrative.“ (GEORGE, 2003, s. 559–579)

[45]  „However, postmodern culture with its omnipresent fragmentation of the whole that scatters the sensory spaces of dogma and anxieties calls the map with its geometrized lines into question. In A Thousand Plateaus: Capitalism and Schizophrenia Gilles Deleuze and Félix Guattari explore and propose different concepts of mapping—a rhizome, in an attempt to make connections between widely different spaces without imposing hierarchy. The map, as they argue, is not an instrument of reproduction but rather one of construction. It does not trace something larger but constantly captures and inflects from outside itself, so that it is not clearly distinguishable from "the surveyed landscape." Its functions are multiple, intersecting several different discourses at once. A rhizome presents a new form of thought, a politics of establishing nonsystematic connections, an antisystem that would not be trapped in the rigid formations of the state, the unconscious, or language. It traverses the territory without ever anchoring in one of the discursive formations, like the navigator who in one trajectory uses the metro, the bus, and foot in combination. The flexible, nomadic thought constantly forms connections between different systems of discursive practices: it is a cartography of living, the new version of a map, the guild of cartographers.“ (VRBANCIC, 2005, s. 313–326)

[46]   „N'importe quel point d'un rhizome peut ętre connecté avec n'importe quel autre, et doit l'ętre. [...] Un rhizome peut ętre rompu, brisé en un endroit quelconque, il reprend suivant telle ou telle de ses lignes et suivant autres lignes.“ (DELEUZE, GUATTARI, 1980, s. 13–16)

[47]   „In all of these lovingly imaged hometowns, nostalgia is managed, mixed with memory and desire and offered up for the pleasures of consumption for those who are “hailed” by the text. “Diasporic” aesthetics, with its “mistakes,” additions and subtractions, its nostalgic remembering and forgetting, provides avenues for the subject’s flexing of cultural agency in the very manipulation of spatial sensibilities.“ (GEORGE, 2003, s. 559–579)

[48]   „Croatian written poetry and folk songs reflect the feeling of tragedy and irreparable loss of 'one's own people' as a consequence of international migration. This feeling is preserved and nurtured among migrants as a 'culture of nostalgia' in which the old country appears to be a 'lost paradise'.“ (COLIC-PEISKER, 2003, s. 32)

[49]   „[A Milacevci, à une heure et demi de marche de la ville de Srebrenica en Bosnie orientale] nous étions mélangés, nous vivions ensemble, avec les Serbes aussi, ils n’étaient pas loin, dans le voisinage. Là d’où je viens, à une heure de là où je me suis mariée, j’avais des voisins, dans deux maisons serbes, nous vivions avec eux comme avec les nôtres, il n’y avait pas de différence, nous vivions bien, tout était bien, nous étions comme une grande famille.“

[50]   „In Jugoslavia la convivenza con i croati dura da trecento anni. Abbiamo lavorato insiemme nelle fabriche e nei campi, abbiamo vissuto insiemme nelle stesse strade, insiemme abbiamo fatto festa e ci siamo divertiti.“

[51]   „In Slavonia e in Barenia (una zona di confine come la Voivodina) ero orgoglioso di vivere insieme a circa 28 etnie diverse. Era una cosa che aricchiva il moi cuore: c'erano croati, serbi, montenegrini, ungheresi, russi, tedeschi, due vilaggi di italiani, cechi, slovacchi, polacchi, russini: 28 nazionalità. Avevo la possibilità di convivere con una umanità ricchissima, conoscere non una o due nazionalità diverse, ma tante, tante religioni, tradizioni, culture... Mi piaceva..Questo è la ricchezza, non i soldi.“

[52]   „There is a story about an anthropological expedition trying to contact in New Zealand a tribe which allegedly danced a terrible war dance in grotesque death masks. When the members of the expedition reached the tribe in the evening they asked the village to perform it for them, and the dance performed next morning did in fact match the description. Satisfied, the expedition returned to civilisation and wrote a much-praised report on the savage rites of the primitives. However, shortly after, when another expedition arrived at this tribe and learned to speak the language properly it was shown that this terrible dance did not exist in itself at all. In their discussions with the first group of explorers, the aborigines had somehow guessed what the strangers wanted and quickly invented it for them, to satisfy their demand. In short, the explorers received back from the aborigines their own message.“

[53]   „For a long time, the Balkans have been one of the privileged sites of fantastic investments. Gilles Deleuze said: "Si vous êtes pris dans le rêve de l'autre, vous êtes foutu" — if you are caught in another's dream, you are lost. In ex-Yugoslavia, we are lost, not because of our primitive dreams and myths preventing us from speaking the enlightened language of Europe but because we pay in flesh the price for being the stuff of others' dreams.“

[54]   „Nous [les Bosniaques de Prhovo, dans le pays de Kljuc] étions dans la vallée et nos voisins [serbes] étaient sur les collines autour de nous

[55]   „Svoj na svome sada mi zivimo/i sa time svi se ponosimo.“

[56]   „Ovako,/kod nas se od Dejtona/godine broje/ljudi se ljudi boje/i svako glasa za svoje.“

[57]   „Stara kuca, stara kuca,/a prozori mali./Tu je ona,/sto mom srcu fali.“

[58]   „U našoj kući u Gajevoj 44 dali su nam samo jednu sobicu. U kuću su uselili komunisti. Bili su primitivni, nisu se znali ni oprati. U glasoviru su uzgajali pileće... Na parketu su kurili drva...“

[59]   „Mene ljudi cesto pitaju zasto sam ja bas u Becu, a ne, recimo, u Parizu, gdje bolje poznajem jezik. Ja sam u Becu zbog Dunava, jer tok Dunava ja razumijem, njegovu topografiju poznajem i volim.“

 


Celá studie | Autor: Mgr. Ondřej Daniel | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout studii


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.