Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


RECENZE

The sins of the nation and the ritual of apologies (D. Celermajer)

Vydáno dne 15. 09. 2010 (1950 přečtení)

Nová stránka 1

CELERMAJER, Danielle. The sins of the nation and the ritual of apologies. New York: Cambridge University Press, 2009. 283 s. ISBN 978-0-521-51669-3 (hardback).

Kniha D. Celermajerové rozšířila řadu několika v posledních letech publikovaných prací, [1]  jejichž hlavním tématem je neutuchající fenomén posledních desetiletí – politická omluva jednoho kolektivu vůči kolektivu druhému.[2] Tyto práce se snaží zacelit teoretickou mezeru spočívající v nedostatečné analýze tohoto jevu, který prokázal navzdory své sporné povaze velkou životaschopnost a stal se jedním z  instrumentů moderního politického režimu.

Zmíněnou životaschopnost lze vypozorovat již z inventáře některých politických omluv, které Celermajerová v knize krátce představuje. Zároveň je třídí do dvou základních kategorií z hlediska dimenze času: historické omluvy zabývající se křivdami, které napachály předchozí generace, a omluvy v kontextu politické transformace kolektivu zabývající se křivdami v bezprostřední minulosti (transitional apologies). Autorka vypichuje jako zajímavost, že ačkoli je mnohem obtížnější vysledovat odpovědnost v případě historických omluv, ve skutečnosti drtivá většina politických omluv spadá právě do této skupiny. Význam bezprostředních omluv je ovšem pak podtržen tím, že se zařadily po bok dalších tranzitních mechanismů vedle např. soudních tribunálů, reparací, lustrací a  různých komisí pravdy, tedy  mezi základní strategie, jak se vyrovnávat s nedávnou minulostí a jak nastolit stabilní a fungující politickou komunitu.[3]  

V čem spočívá navzdory své životaschopnosti již zmíněná sporná povaha politické omluvy? Sama autorka předkládá tři možné závažné námitky vůči existenci a užívání politických omluv:  1. Politické omluvy mohou být jednoduše pouhá slova, která nikoho nic nestojí a vůbec nic neřeší 2. Kolektivní politická omluva jako institut inherentně poukazující na kolektivní odpovědnost nemá místo v moderní liberální politice stojící na předpokladu individuální odpovědnosti. 3. Omluva je v běžném projevu vnímána především ve své individuální formě, kde je očekáván lítostivý a reflektující subjekt s emocionální hloubkou, přičemž takovýmto subjektem kolektiv samozřejmě není. 

Nezpochybnitelný fakt, že se kolektivy navzdory těmto námitkám v posledních desetiletích omlouvají, představuje potom přiznivý praktický základ pro teoretické uchopení tohoto fenoménu a ohrazení se proti těmto námitkám. Pro Celermajerovou to znamená především rekonceptualizaci pojmů kolektivní odpovědnosti a kolektivní omluvy, tedy odmítnutí jednoduchého přenášení obsahu individuálních forem do jejich kolektivních protějšků a naopak určení jejich neodvislého obsahu a účelu. To s sebou ovšem nese i částečný úkrok od přísného lpění na liberálních premisách politického režimu postaveného na atomizovaných jedincích. Vycházejíc z premis postulovaných sociálním konstruktivismem zdůrazňuje Celermajerová dynamiku mezi jedinci a jimi vytvořeným sociálním konstruktem, tedy společností. Odmítá tedy pojetí společnosti jako pouhého agregátu složeného ze svých členů, i když samozřejmě pouze konkrétní jedinci a jejich jednání a interpretace sociálních významů tuto společnost tvoří. Ale sociální význam je koneckonců relativně samostatný fenomén nezávislý na konkrétních jedincích, kteří ho nemůžou sami o sobě ovládat. Sociální význam nejenom přežívá a přesahuje konkrétní jedince, ale zpětně je do značné míry ovlivňuje a formuje.  

Specificky potom národ, jako jedna z možných společností, je sociálně a politicky konstituován v rámci sociálních významů především na úrovni sdílených hodnot a identit, které vymezují příslušníky národa a které ovlivňují pohled těchto příslušníků na vlastní národ. Politickou omluvu je pak třeba vnímat dle Celermajerové právě v tomto kontextu: jako sociální význam vyjadřující a zároveň ovlivňující sdílené hodnoty národa a jeho identitu. Politická omluva totiž nepochybně obsahuje morální poselství a orientuje společnost odlišným hodnotovým směrem oproti minulosti. Je tak nejenom jedním ze symbolů probíhající proměny hodnot a související identity národa, ale zároveň se na této přeměně významným způsobem podílí.  

Rekonstituce identity národa prostřednictvím politické omluvy je potom dle Celermajerové hlavním smyslem politické omluvy. Tento smysl lze dle jejího názoru evidentně vyčíst již z jejího inventáře politických omluv: národy se neomlouvají proto, aby udělali něco správného pro oběti jejich minulých zločinů či se pokusili napravit minulost, ale protože se zabývají znovu-ustanovením své vlastní politicko-morální identity. Tento vypozorovaný závěr také představuje základní a všudypřítomnou hypotézu knihy, kterou se Celermajerová snaží několika různými přístupy k fenomému politické omluvy potvrdit a obhájit.

Co se týče samotné omluvy jako politického aktu, podle Celermajerové se její úspěch váže jak na kontext, ve kterém se politická omluva vyskytne, tak na její formu. Vhodným kontextem má na mysli zejména existenci dalších sociálních a politických změn, které přispívají k vytvoření prostředí vedoucí ke zvýšené sebekritice národní politické kultury. Z hlediska formy omluvy mohou být rozlišeny dvě klíčové dimenze relevantní pro její úspěch: za prvé kvalita obsahu řeči a za druhé status mluvčího. Obsahově by omluva měla zahrnovat vyčerpávající inventář morálních prohřešků, ke kterým se omluva váže, uznání odpovědnosti kolektivu za tyto prohřešky, explicitní vyjádření omluvy a předpověď odlišné budoucnosti bez příkoří vůči poškozenému kolektivu. Omluvu pak musí vyslovit ten, kdo je uznáván jako reprezentant kolektivu, kdo sám o sobě zosobňuje pohyb od staré identity národa k nové a kdo věrohodně projevuje stud a lítost. Veřejnost politické omluvy se potom rozumí sama sebou.

Kniha je kromě obecnějších úvodních a závěrečných kapitol tvořena ze tří hlavních tématických částí, v nichž je politická omluva analyzována ze stránky lingvistické, historicko-náboženské a do třetice potom v rámci konkrétní politické omluvy v Austrálii. Každá  se z úplně jiného pohledu snaží podložit autorčinu hlavní, výše zmíněnou hypotézu knihy, že smyslem politické omluvy je rekonstituce identity omlouvajícího se kolektivu.

Nejprve tedy autorka nahlíží na fenomén politické omluvy jako na řečový akt, který analyzuje za pomoci teorie řečových aktů. Celermajerová vychází v jazykové analýze z Austinovy koncepce performativní dimenze řeči, pomocí níž ukazuje, že samotný akt politické omluvy je konstitutivní či performativní, tedy že prostřednictvím samotné politické omluvy je nejenom něco konstatováno, ale zároveň i něco činěno. I za pomoci analýzy interpersonálních omluv N. Tavuchise, vůči nimž jinak kolektivní omluvu vymezuje, hledá potom Celermajerová odpověď na otázku, co politická omluva jako performativní řečový akt činí. Výsledkem hledání je potvrzení její základní hypotézy, totiž že politickou omlouvou národ vyjadřuje svou novou identitu a zavazuje se k odlišným normativním hodnotám. Celermajerová tak tedy u politické omluvy upozaďuje otázku citů, kterými se kolektiv jako celek nemůže vyznačovat, a tvrdí, že není důležité, zda pocit lítosti musí existovat u omlouvajícího se subjektu, ale jde spíše o to, zda akt politické omluvy obsahuje vyjádření těchto citů. Stejně tak má dle ní spíše formální povahu žádost o odpuštění ze strany kolektivu, kterému omluva směřuje, ačkoli tato žádost v politických omluvách začasté obsažena je. Odpuštění tak není nutným aspektem dynamiky politické omluvy jako v případě interpersonální omluvy.

Další pohled na politickou omluvu je historicko-náboženský. Celermajerová zkoumá vývoj, význam a formu kolektivní omluvy v rámci dvou světových náboženství – židovského a křesťanského. Velké pozornosti se tak dostává největšímu z židovských svátků Jom Kippur, známému též jako Den pokání, jehož centrálním tématem je pokání, lítost a omluvy za provinění vůči Bohu. Dle autorky je důležitým cílem tohoto svátku obnovovat identitu Židů, resp. normativní závazky obsažené ve smlouvě s Bohem, přičemž právě na této smlouvě je identita Židů založena. Posléze se věnuje institucionalizaci lítosti a pokání v křesťanské historii. Sleduje církevní kajícné praktiky v prvních stoletích po Kristu, kdy byly veřejné a zahrnovaly celou komunitu, přes postupnou privatizaci pokání až do stádia, kdy se akt lítosti odehrával pouze v privátní komunikaci mezi kajícníkem a knězem, a končí ve druhé polovině dvacátého století, kdy se znovu vedle tohoto individuálního a soukromého pokání prosadil komunitní prvek.

Ačkoli analýza pokání v rámci dvou světových náboženství a sledování souvislostí s politickými omluvami je zajímavá, považuji tento přístup za nejproblematičtější část knihy. To, že je problematické přenášet náboženskou zkušenost do liberálního politického režimu, si uvědomuje velmi silně i autorka, která se snaží na několika místech přesvědčit čtenáře o tom, že od náboženských hodnot může být odhlédnuto a v potaz může být brán pouze proces a struktura náboženských omluv, které jsou pak kompatibilní s naším proceduralistickým vnímáním politiky. Avšak i z tohoto důvodu nachází pouze velmi abstraktní podobenství struktury a smyslu náboženských a politických omluv, které mají za cíl konec konců podpořit její hypotézu. Upozaďuje tak nebo jí dokonce uniká řada méně abstraktních, ale stále strukturálních a proceduralistických aspektů, které naopak náboženské a politické omluvy odlišují, jako například to, že kolektiv se zde omlouvá Bohu, nikoli dalšímu kolektivu (Celermajerová nepovažuje příjem omluvy druhým kolektivem za podstatnou součást struktury politické omluvy, proto pro ni není tento rys důležitý), že z větší části (u křesťanství zcela) jde o provinění jednotlivců, která jsou řešena na veřejnosti, ačkoli u politické omluvy jde spíše o provinění kolektivu prostřednictvím jedinců, že náboženská omluva Bohu je každoroční, institucionalizovaný obřad, zatímco politické omluvy jsou spontánní a příležitostné, často zezdola prosazované události, že u náboženských omluv jde o všechny celoroční hříchy proti Bohu, zatímco u politických omluv spíše o typově jedno masivní a flagrantní porušení základních zásad morálky kolektivu vůči jinému kolektivu, že v případě náboženství se má pokáním a omluvami dosáhnout stálých návratů k neměnným hodnotám společnosti, ačkoli u politických omluv jde spíše o potvrzení změny hodnot, o které se opírá identita kolektivu, a podobně. Pokud připočteme k těmto teoretickým obtížím, které zabraňují hledat vzor politické omluvy u náboženství, i neprokázaný praktický a reálný vliv těchto  náboženských praktik na politické omluvy, může se jevit tato tématická část knihy jako slepá cesta. Právě tato cesta je ovšem pro recenzovanou knihu důležitá.

Ve třetí ze zmiňovaných tematických částí se Celermajerová, sama Australanka, zaměřuje na cestu k politické omluvě a její výsledek v Austrálii, která se omlouvala svým aborigines. Impulsem pro tuto omluvu bylo výročí sta let federace v roce 2001, přičemž politická debata o identitě národa, kolektivní odpovědnosti a politické omluvě trvala řadu předcházejících let a omluva od předsedy tamní vlády přišla až v roce 2007. Jádro debaty se točilo spíše kolem uznání či neuznání kolektivní odpovědnosti, již autorka tematizuje na teoretické úrovni trochu nepochopitelně až před samotným závěrem knihy. Nicméně obě strany debaty dle Celermajerové vnímaly politickou omluvu jako prostředek kolektivní rekonstituce normativní identity omlouvajícího se národa, což ji znovu utvrzuje v tom, že její hlavní hypotéza je správná.  

Je ovšem diskutabilní, zda autorka čtenáře o této hypotéze zcela přesvědčí. Ačkoli je v rámci celé knihy všudypřítomná a ačkoli v její prospěch snáší Celermajerová řadu argumentů, její potvrzení vyplyne vždy jakoby automaticky a bezpochybně. Celermajerová má v knize tematicky značně široký záběr a nabízí poctivé analýzy jednotlivých témat podložených úctyhodným počtem zdrojů, o to méně se ovšem věnuje důkladnému zkoumání prokazatelného vlivu politické omluvy na morálně-politickou identitu politické komunity a jejich souvislosti. Stejně snadno a rychle se vypořádává i s jinými možnými pohledy na politickou omluvu, např. s pohledem zdůrazňujícím spíše vztah omlouvajícího se kolektivu a kolektivu, který omluvu přijímá. Knihu „The Sins of The Nations and The Ritual of Apologies“ je tedy třeba brát spíše jako jeden z mála prvních pokusů fenomén politické omluvy nějakým způsobem uchopit a nabídnout způsob jeho možného výkladu. Z tohoto pohledu je recenzovaná publikace naopak velmi přínosná a inspirativní.


[1] Viz např. Barkan, E.: Taking Wrongs Seriously: Apologies and Reconciliation (Cultural Sitings), Stanford University Press, 2006; Dudden, A.: Troubled Apologies Among Japan, Korea, and the United States; Columbia University Press, 2008; Gibney, M.: The Age of Apology: Facing Up to the Past, University of Pennsylvania Press, 2007; Lind, J.: Sorry States: Apologies in International Politics, Cornell University Press, 2008; Nobles, M.: The Politics of Official Apologies; Cambridge University Press, 2008.

[2] Jenom v poslední době bylo možno zaznamenat např. omluvu České lékařské komory židovským lékařům postiženým perzekucí od října 1938 do března 1939 či omluvu srbského parlamentu za zločin spáchaný na obyvatelstvu bosenských Muslimů ve Srebenici v červenci 1995.

[3] Též uznány na úrovni mezinárodní právní kodifikace jako důležitá součást odpovědi na hrubé porušení práv: United Nations Basic Principles and Guidelines on the Right to a Remedy and Reparation for Victims of Gross Violations of International Human Rights Law and Serious Violations of International Humanitarian Law, rezoluce Valného shromáždění OSN č. 60/147 z 16. prosince 2005.


Tento výstup vznikl v rámci projektu číslo 261105/2010 řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze z prostředků specifického vysokoškolského výzkumu v roce 2010.


Celá recenze | Autor: Viktor Fojt | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout recenzi


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.