Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


RECENZE

Finanční elity v českých zemích (Československu) 19. a 20.století (E. Kubů, J. Šousa (eds.)).

Vydáno dne 25. 10. 2010 (2202 přečtení)

KUBŮ, Eduard - ŠOUŠA, Jiří (eds.): Finanční elity v českých zemích (Československu) 19. a 20.století. 1. vydání. Praha : Dokořán 2009. Edice Bod, 727 stran (600 stran,102 stran příloh). ISBN 978-80-7363-227-4

Období vzniku, zakládání a počátečního fungování prvních bankovních institucí, spořitelen, kampeliček a dalších peněžních ústavů na území českých zemí (Československa) v Rakousko-Uhersku na konci 19. století patří v národohospodářských dějinách k výzkumně nejvděčnějším a nejzajímavějším. Historie českého finančnictví se obvykle zabývá detailní analýzou a popisem vzniku, fungování, organizační struktury či obchodních strategií jednotlivých institucí, analyzuje jejich měnovou politiku a vazbu na státní finanční reformy.

Kolektivní monografie editorů Eduarda Kubů a Jiřího Šousy se pokouší radikálně vybočit ze stávajícího historiografického proudu, když se primárně nezabývá výše zmíněnými otázkami, ale více či méně významnými osobnostmi, které stály za jejich fungováním. Směrodatnými osobnostmi, které podle slov autorů “stimulovaly formování, rozvoj a především pak efektivitu subjektů peněžního a kapitálového trhu.”(Kubů, Šousa, s.14)

V posledních letech se nevídaným způsobem rozšířila obliba dějin každodennosti a kulturních dějin. Soudobá historiografie má dnes tendenci mnohem více se zaměřovat na lidské osudy a jejich roli v dobových souvislostech, než na prostý popis struktur. O to se pokouší i souhrnná monografie kolektivu autorů tvořeného více než 20 znalci v oboru finančních dějin. Popisuje jednotlivé osobnosti se zřetelem k celkové struktuře organizace, ve které fungovaly, ať už na úrovni maloměstské, regionální či na vrcholných manažerských postech ústavů s celostátní působností.

Pokouší se tak o průnik strukturálního a historickoantropologického přístupu k dějinám peněžnictví na přelomu 19. a 20. století se zvláštním zřetelem na počáteční přechodné fáze jejich fungování, než se ustavil profesionální finanční management.Většina ze zaměstnanců, manažerů či představitelů statutárních orgánů velkých podniků se na prvopočátku rekrutovala z místní společenské a podnikatelské elity a původní povolání byla často velmi vzdálená ekonomické oblasti.

Výběr finančních elit, kterým se monografie věnuje, se rozhodně nezaměřuje pouze na elity poziční, tedy ředitele a čelní představitele, naopak jde vertikálním směrem a pokrývá všechny úrovně od malých ústavů lidového peněžnictví lokálního významu, vzdálených od centra, přes představitele regionálního významu, až po ministry financí, což je nespornou výhodou celého díla. Přísně vzato se nezabývá pouze institucemi nacionálně českými, ale částečně i slovenskými a německo-židovskými, tak jak se snažily banky oslovit a zahrnout i národnostní menšiny v potenciálně konfliktních národnostně rozštěpených regionech.

První část se zabývá problémy dějin peněžnictví a jejich zpracování. Zde nalezneme užitečnou úvodní sondu Jiřího Štaifa do vztahů mezi modernizací a tradiční mentalitou v české společnosti 19. století, která velice dobře ukazuje jak dlouho ještě vesnický tradicionalismus a důraz na směnný systém, kde peníze byly chápány jako něco nejistého a zbytečného a vše se poměřovalo obilím, bránil rozvoji peněžních institucí a jejich uplatnění na venkově a v malých městech. Primární obavou zde navzdory pokročilé době stale zůstávala hrozba hladomoru a neúrodných let, kdy se ceny obilí šplhaly do astronomických výší a peníze tak rychle ztrácely hodnotu. Měly jen komplementární význam, hlavní bylo, kdo měl jaké zásoby naturálií v sýpkách.

Velkým finančním centrům v kontrastu k podmínkám v regionech se věnuje následující oddíl, který rozebírá způsob formování finančních elit v jednotlivých krajích s ohledem na místní specifika. Za zmínku stojí především rozbor elit slovenského bankovnictví v letech 1867-1938, který umožňuje pozorovat markantní rozdíly mezi vývojem v českých a slovenských zemích. Peněžnictví tam bylo jednou z nemnoha oblastí, kde se mohla projevit národní aktivita Slováků bez omezení v důsledku poměrně liberálního uherského obchodního zákona z roku 1875. Svěřit své peníze nacionálně slovenské bance pak bylo přímo věcí národní cti a k zakládání nových ústavů vyzýval osobně třeba i předseda Matice slovenské. Klíčové osobnosti slovenského národního hnutí- spisovatelé, básníci či sám předseda Matice- participovali také v mnohem větším rozsahu v jejich statutárních orgánech. Mnoho budoucích slovenských politických představitelů (například Milan Hodža, Andrej Hlinka) se zapojilo do iniciativy na založení Zväzu slovenských peňažných ústavov. Některé ústavy založené na slovenském kapitále postupně změnily svůj národnostní charakter, tak jak v nich získávaly vliv různé podnikatelské skupiny.

Z politologického hlediska je nejzajímavější především úzké napojení některých bank na konkrétní politické strany. Běžnou praxí byla i provázanost klíčových průmyslových odvětví s bankami, které jim spravovaly peníze a poskytovaly úvěry. Automaticky si prosazovali do předsednictev a správních rad vlastní zástupce, aby byla zajištěna “hladká a oboustranně výhodná spolupráce” i v budoucích letech. Je pak snadné dovodit, že zastoupení velkopodnikatelé neměli žádné problémy s financováním svých expanzí do nových regionů či zaváděním obchodních strategií, ke kterým potřebovali nový kapitál.

V období hospodářské krize ve 30. letech mnohé banky potřebovaly státní pomoc a rozsáhlá sanační opatření, což u některých z nich vedlo k tomu, že prakticky přešly pod vliv vládních finančních kruhů určité politické strany. Tak tomu bylo v případě slovenské Tatra banky. Výměnou za záruky státní pomoci do jejího čela i hlavních postů správní rady nadále dosazovala vlastní představitele Agrární strana a banka se tak stala jejím partnerským finančním ústavem.

Politické roli německých nacionálních bankovních ústavů a jejich nezpochybnitelnému sepětí s regionálními svazy Němců v českých zemích, se věnuje ve své studii Jitka Balcarová. Zajímavé je, že v tomto případě nacionální hledisko mělo ve většině případů přednost před ekonomickými důsledky-banky tyto svazy financovaly, poskytovaly jim výhodné úvěry bez ohledu na riziko návratnosti peněz a v mnoha případech měly spíše posilovat vědomí německé sounáležitosti-správný Němec angažující se v regionálním svazu tak měl povinnost své peníze vložit pouze do německých finančních ústavů a zabránit tak kumulaci “německých” peněz v rukou českých finančníků.

Na lokální regionální úrovni bývají ústavy lidového peněžnictví nejčastěji zakládány přímo představiteli městské samosprávy či z jejich popudu. Měly umožnit především rychlejší hospodářský rozvoj města a nad jejich kontrolou bděli také zástupci města. Tyto finanční instituce pak nemalou měrou sponzorovaly nebo prostřednictvím peněžních darů podporovaly veřejně prospěšné aktivity ve městě, jako zakládání nemocnic, provozování sirotčinců, péči o přestárlé, sbírky na muzea či různé místní spolky. Hlavním cílem spořitelen, kampeliček či lidových záložen na malých městech tak bylo primárně usnadnit život místním obyvatelům, umožnit jim bezpečně a bez rizika uložit si peníze a vygenerovaný zisk použít na zušlechtění života v nich. Celý záměr tak více připomíná politický projekt než primární usilování o zisk, a proto nepřekvapí jeho propojenost s veřejnou sférou obce.

Samostatnou kapitolou jsou oborově profilované ústavy jako Ústřední jednota hospodářských družstev, Řeznicko-uzenářská banka či třeba přímo na Hrad napojená Banka československých legií.

Historické pozadí vzniku a fungování Legiobanky se ve značné míře vymyká ostatním dobovým ústavům. Vznikla z vkladů Vojenské spořitelny a válečných výsluh československých legionářů, které jim byly zabaveny “v národním zájmu”. Když pro vznik republiky nasazovali vlastní životy ve válce, nemělo by jim vadit obětovat pro ni i vlastní peníze. Za to jim byly slíbeny pravidelné výnosy z akcií a podíl na řízení banky. Jako jediná banka měla těžiště svých počátečních podnikatelských aktivit na válkou zmítaném území mimo Rakousko-Uhersko-Vladivostok. Ve své struktuře a fungování tak zejména v počátečních letech své existence vykazovala výrazný vojenský charakter. Převážnou většinu akcií banky vlastnili bývalí ruští legionáři a také členové správní rady banky se museli podle stanov v prvních třiceti letech provozu rekrutovat pouze z legionářů.

Hlavním cílem vzniku banky měl být nákup surovin a zboží, jejich výhodný prodej a silná státotvorná podpora nově vzniklé československé republiky. Vrcholný management banky byl od počátku úzce spjat s T.G. Masarykem a Edvardem Benešem.Následoval také státní malodohodovou politiku a úvěroval a vlastnil část bank v Záhřebu a Satu Mare, což se brzo ukázalo jako ekonomicky neudržitelné. Postupem času slábl důraz na legionářský charakter, jak se banka stále více snažila vystupovat jako československý ústav otevřený široké veřejnosti.

Monografie neopomíjí ani soukromé bankéře a vrcholné představitele manažerských postů akciových bank, když rozebírá vliv a působení rotschildovského podnikání na Moravě a Slezsku ve studii Milana Myšky. Za rozvojem národohospodářských a finančních ústavů vždy stáli významní finanční manažeři. Jen málo z nich se však na svá místa dostalo z pozice českého soukromého bankéře, který obstál v tvrdé konkurenci jazykově německých nebo německo-židovských soukromých bankovních domů. Takovou osobností byl právě František Hašek, který se dokázal vypracovat ze středostavovských poměrů až na nejvyšší společenskou úroveň. Kromě založení vlastního bankovního domu si utvořil celou podnikatelskou zájmovou sféru, kde vlastnil podstatná aktiva. Byl například majoritním vlastníkem Českého slova, deníku národně-socialistické strany, což hodně vypovídá i o jeho politických preferencích a osobních kontaktech s Masarykem, Benešem, či pražským primátorem Karlem Baxou. Získal si značnou společenskou prestiž a renomé a na jeho základě byl dosazován do různých vysokých funkcí. Byl delegován například do burzovní komory Pražské burzy či zvolen prezidentem Svazu bankovních firem československé republiky.

Hlavním cílem knihy je hledání identity bankovních představitelů a rozmanitosti jejich polí působnosti napříč všemi vertikálními úrovněmi. Zabývá se způsoby formování finančních elit-opět ovšem zejména ze strukturního hlediska instituce jako celku, nikoli zaměření se na prosté jednotlivce (s výjimkou dvou posledních částí o soukromých bankéřích a manažerech akciových bank). Důležité je i formování jejich sociálních sítí, což souvisí s obchodními kontakty a vazbami na určité prostředí.

Některé studie bohužel trochu sklouzávají k pouhým podrobným faktografickým jmenným výčtům členů správních rad a představitelů dalších finančních orgánů, bez jakéhokoli pokusu o odlišení jejich pracovního stylu, strategie řízení apod. Jde pak více o statistický přehled jednotlivých finančníků, než o analýzu jejich role a významu pro danou instituci. Nejde však o převažující většinu. Snaha zachytit posuny ve vnímání finančních elit na přelomu století a v průběhu první Československé republiky, jednoznačný příklon o nahrazení místních společenských elit a městské honorace profesionálními finančními úředníky a manažery.

Záměr monografie umožňuje utvořit si poměrně zevrubnou představu o tom, odkud se rekrutovali, z jakého sociálního, kulturního a politického prostředí vzešli, a jak se v průběhu let profesně vyvíjeli jednotliví představitelé finančního sektoru. Rozhodně ji lze považovat za velmi dobrý počáteční zdroj informací pro další výzkum, který bude jistě následovat.


Tento výstup vznikl v rámci projektu číslo 261104/2010 řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze z prostředků specifického vysokoškolského výzkumu v roce 2010.


Celá recenze | Autor: Mgr. Jana Kočišková | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout recenzi


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.