Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


RECENZNÍ STATI

Kulturální teorie. Klasické a současné přístupy (T. Edwards (ed.))

Vydáno dne 25. 10. 2010 (4292 přečtení)

EDWARDS, Tim (ed.). Kulturální teorie. Klasické a současné přístupy. [Z anglického originálu přeložil David Vichnar.] 1. vyd. Praha : Portál, 2010. 364 s. ISBN 978-80-7367-685-8

 

V posledních letech se díky vydavatelským aktivitám nakladatelství Portál a Katedry mediálních studií FSV UK do českého prostředí dostávají překlady literatury z oblasti u nás dosud opomíjených cultural studies.[1] Patrně to souvisí i s probouzející se aktivitou v českém akademickém prostředí, ve kterém se tyto přístupy stále více prosazují. Existuje již i samostatný obor na Katedře žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Obor kulturálních studií, jak zní čím dál více se prosazující úzus českého překladu cultural studies,[2] přibližuje editorův úvod i česká předmluva Ireny Reifové. V jejich pohledu vzešly kulturální studia z kulturní sociologie. Kulturálním obratem (v širokém smyslu slova) je nazýván pozvolný sled kroků, jimiž se kultura stala během 20. století plnoprávnou a nezávislou analytickou kategorií. „Původní pozitivistická sociologie, která vyvrcholila Durkheimovou teorií sociálních faktů, byla tímto procesem ve své jedinečnosti znejistěna a otevřel se prostor stále neutuchajících dohadů o tom, zda lidský, lidmi vytvořený a obývaný svět kolem nás je lépe chápat jako společnost (a teda za pomoci disciplíny sociologie), nebo jako kulturu (volněji a bez pevného disciplinárního ukotvení).“ (s. 13) Obrat ke kultuře proběhl nejen v oblasti samotné sociologie, ale zasáhl i další obory jako literární teorii, lingvistiku, historii či antropologii. V případě kulturálních studií je možné mluvit o postdisciplinaritě, která na rozdíl od interdisciplinární spolupráce mezi obory disciplíny zcela rozpouští a kombinuje jejich přístupy s ohledem na dosažení potřebného cíle výzkumu.

Od 18. století působí vedle sebe dva diskurzy. Jeden považuje kulturu za synonymum umění, tvorby a invence, oblast stylu a vizuality dostupnou jen exkluzivní menšině – tedy koncepce kultury jako klubu pro vyvolené. Opačné pojetí vychází z antropologie a kulturu široce vymezuje jako způsoby života, jejímiž aktéry jsou všichni členové společnosti. Tomu odpovídá i její převažující chápání v současných kulturálních studiích, pro něž je kultura celý způsob života - nástroje, praktiky i artefakty „vysokého“ a „nízkého“ v umění. Obrat ke kultuře podle Stuarta Halla souvisel s odklonem filosofie od marxismu a vzestupem poststrukturalistické teorie založené na novém, a mnohem nejistějším, pojetí jazyka a tedy i kultury.

 Editor publikace Tim Edwards zdůrazňuje, že zatímco různé sborníky obvykle zkoumají, co kulturální obrat provedl se sociologií, tento je zaměřen na to, jak sociologie ovlivnila kulturální teorii, jaké ji poskytla myslitele a pojmové nástroje. Chce ukázat, že sociologie a sociologická teorie stála u výzkumu konceptů, praxe a jevů souvisejících s kulturou a že „termín kulturální je poněkud nesprávné označení pro původní název kulturní sociologie.“ (s.22), zatímco dnes si ho přisvojují a v anglosaských zemích bývá vyučován spíše na katedrách anglistiky. Sborník je tedy zaměřen na rozdílné autory, jejichž dílo bylo využito směry hlásícími se ke kulturálnímu přerodu. Zavede nás na pomezí sociologie a rozvolněných kulturálních studií, přičemž se pohybujeme v jejich „exaktnější“ části vycházející z tvrdých dat, zatímco filologicky a literárněvědně orientovaní výzkumníci využívají spíše diskurzivních či obsahových analýz dat pocházejících z rozhovorů či pozorování.

Kniha, která přináší povětšinou původní studie specialistů z celého světa na jednotlivé zastoupené badatele a směry, je rozdělena do tří oddílů. První oddíl je věnovaný sociologickým analýzám kultury a jejich odkazu. Je zde zdokumentována cesta, na níž se tyto přístupy vycházející z marxismu rozvinuly od původních přehodnocení klasického marxismu v době po první světové válce přes Frankfurtskou školu až po Birmighamský institut, který stál u zrodu kulturálních studií. Autoři těchto kapitol ukazují, že nešlo o rozchod s marxismem, ale pouze o doplnění o původně Marxem podceněnou roli kultury.

První studie představuje marxistický humanismus, jehož představitelé Karl Korsch a György (Georg) Lukács zpochybnili původní marxistický ekonomismus a determinismus. Ústřední myšlenky marxistického humanismu jako metody kulturální analýzy vyložilo Lukacsovo klíčové dílo, ale klasické podoby se mu dostalo až v díle německých akademických marxistů, kteří z jeho myšlenek vystavěli systematickou společenskou teorii. Jejich působení v Institutu pro sociální výzkum na frankfurtské univerzitě je věnována kapitola třetí, s níž se prolíná kapitola čtvrtá zaměřená na birminghamskou školu. Tím jsou představeny klíčové zakladatelské skupiny kulturálních studií.

Masová kultura se díky svému prudkému rozšíření stala během 20. století zásadním činitelem socializace a prostředníkem politické reality, čímž začala hrát roli jedné z nejvýznamnějších institucí v současné společnosti. Badatelé, kteří se sešli ve frankfurtském Institutu pro sociální výzkum, byli první, kteří si uvědomili význam populární či masové kultury pro reprodukci současných společností a kteří její kritické zkoumání v akademickém prostředí v podstatě zavedli. Přispěl k tomu i jejich nastupujícím nacismem způsobený odchod do Spojených států, kde se setkali vůči Evropě s několikanásobně rozvinutější masovou kulturou.

 Již během 30. let vyvinuli „kritický a interdisciplinární přístup ke studiím kultury a komunikací, v němž spojovali politickou ekonomii a textovou analýzu s rozborem společenských a ideologických účinků médií“ (s. 80). Zavedli také pojem kulturního průmyslu, jehož medializované kulturní výrobky vykazují podle nich stejné rysy jako ostatní masová průmyslová výroba – komodifikaci, standardizaci a masovost doplněné o zvláštní úlohu – poskytnout ideologické oprávnění pro existující kapitalistickou společnost a zapojit jednotlivce do jejich způsobu žití. Mezi klíčové teoretiky k jejichž analýzám se dodnes nejen kulturální studia hlásí, patří Theodor W. Adorno, Max Horkheimer, Herbert Marcuse, Ernst Bloch i s Institutem jen volně spolupracující Walter Benjamin, který anticipoval optimističtější pohled na masovou kulturu.

V podmínkách spotřebitelského kapitalismu šedesátých let na frankfurtskou školu úzce navázalo Centrum pro současná kulturální studia na birminghamské univerzitě. Stuart Hall, Richard Hoggart či Raymond Williams, považovaní za zakladatele samotných kulturálních studií, spolu se svými studenty jako Dick Hebdige či Angela McRobbie se zabývali vzájemným vlivem reprezentace a ideologie třídy, genderu, rasy a etnicity v textech populární kultury, přičemž byli mezi prvními, kdo se zaměřili na jejich působení na publikum a jeho různorodé reakce. Důraz byl kladen na výzkum kultury v rámci společenských vztahů a systému její výroby a spotřeby. Stejně jako marxističtí humanisté a frankfurtská skupina se zabývali otázkou úpadku revolučního vědomí u pracující třídy a nacházeli ho v masové mediální kultuře. (Až další generace badatelů začala hledat v produktech populární kultury opoziční potenciál a možnosti rezistence vůči dominantní ideologii.) Britská kulturální studia vyzdvihla jako klíčový Gramsciho koncept hegemonie, představující neustále znovu vytvářený konsenzus mezi dominantními hodnotami a postoji podřízených vrstev probíhající v oblasti populární kultury.

První oddíl je doplněn o zajímavou a přinejmenším pro mě objevnou studií věnovanou Georgu Simmelovi, jehož význam nebývá v kulturálních studiích většinou připomínán, ale jehož průzkum peněz a kultury, který autor studie nazývá sociologický impresionismus, lze považovat za počátek analýzy kultury a modernity.

Poslední studie tohoto oddílu se pokouší ukázat, že kultura je klíčová i v analýzách Anthonyho Giddense, který se ovšem kultuře sám odmítal věnovat. Autor tak v jeho díle vidí kulturu jako „žitý svět“ ve vztahu k způsobům života i jako strukturu ve vztahu k jeho pojetí pravidel, norem a uspořádání. Giddensova analýza významu a legitimity poukazuje na společensko-kulturní žitý svět, v jehož rámci žijí lidé každodenní život a budují příběhy o vlastním já, které jsou základem pocitu jejich vlastní identity.

Druhý oddíl má být zaměřen na současnou teorii kultury, ač mnozí zahrnutí myslitelé jsou spíše současníky birminghamské školy. Společným tématem autorů jednotlivých studií je zdůraznění občas popíraného úzkého sepětí současné teorie kultury se starší marxisticky orientovanou sociologií, stejně jako snaha ukázat, že zdánlivé protichůdnosti různých proudů a analýz jsou často kontextového původu, způsobené rozličnými tradicemi angloamerického a evropského myšlení.

Autor šesté kapitoly představuje čtení názorů Zygmunta Baumana na kulturu skrze jeho debaty s Marxem, Weberem a Freudem. Kultura je podle Baumana strukturující činnost vytvářející schémata nerovnosti, přičemž klade její bezprostřední obsah proti závažnějším znakům a vlnám našich časů, od kapitalismu až k racionalizaci. Sedmá kapitola je věnována analýze Foucaultova díla a zabývá se hlavně jeho filosofií vědění a teorií subjektivity. Michel Foucault se zaměřil na analýzu moci – jak a jakými prostředky (technologiemi) je vykonávána a jaké jsou důsledky jejího vykonávání včetně společenských změn. Foucault reartikuluje roli kultury k širším a dynamičtějším historicko-společenským kontextům jako jsou medicína, sexualita či role státu.

Na to navazuje kapitola věnovaná Pierru Bourdieu, bránící jeho dílo před nepochopením či přímo zneužitím anglofonní kulturální tradicí. Pro Bourdieuho je kultura formou mocenských vztahů, kde kategorie vkusu slouží jako potvrzení sociální příslušnosti. Schopnost recepce vysokého umění, tedy vlastnictví kulturního kapitálu, je představováno jako něco vrozeného, spíše než daného rodinným prostředím. Estetická distinkce, tedy rozdíl v schopnosti recepce vysokého umění, je využívána k ospravedlnění rozdílů mezi lidmi jako přirozených a tedy k legitimizaci třídních rozdílů. Zatímco Bourdieuho koncepty jsou pro kulturální studia zcela zásadní, sám jejich autor kulturální studia kritizoval, že sice deklarativně hájí zájmy ovládaných, ale ve skutečnosti posilují nadvládu „kulturální“ konceptualizace.

Autor deváté kapitoly brání před údajnými dezinterpretacemi dalšího francouzského myslitele, jenž má pro kulturální studia zcela zásadní význam - Jeana Baudrillarda, jehož reformulace sémiotiky hraje důležitou roli v současném chápání kultury. Autor studie se věnuje Baudrillardově kritice spotřebitelství spojené s rozlišením sémantického a symbolického, kritice politické ekonomie znaku a jejím pozdějším rozvinutím s důrazem na koncept simulace.

Nejkonkrétnější je třetí oddíl věnovaný kulturní analýze zaměřené na témata a způsoby aplikací současné teorie kultury. Na příkladech čínské diaspory a islámské politiky závoje je v desáté kapitole ukázáno, jak se feministická tématika reprezentace a konstrukce identity protíná s otázkami transnacionalismu a transkulturalismu a zároveň je tím dokumentován posun části feministek od disciplinárních omezení sociologie směrem k „nesmlouvavě“ interdisciplinárnímu terénu kulturálních studií, v jejichž rámci splynuly debaty feministické, postmoderní a postkoloniální. Jedenáctá kapitola představuje feministický participačně-akční výzkum - interpretační etnografii prezentovanou jako způsob chápání žitých situací. Jedná se o ukázku kulturní sociologie v praxi – terénní výzkum zaměřený na sexuální pracovnice. Výstupem jeho feministické interpretace je divadelní představení pro místní komunitu doplněné o výstavu fotografií, - protože pouze „kombinace populárního a akademického vědění může vést ke změně.“(s. 276) Následující studie ukazuje populární hudbu jako navýsost hybridní téma a podává přehled řady rozličných přístupů ke kulturální analýze hudby od Adornovy práce o jazzu popisující kulturní průmysl, který produkuje standardizovanou populární hudbu manipulující posluchači, přes Barthesův zájem o sémiotické otázky interpretace populární hudby až po sympatetické subkulturní analýzy hudebních žánrů vycházející z Gramsciho konceptu neustálého boje o hegemonii (a kritiky těchto přístupů). Podle autora studie se dosud úspěšně nepodařilo nějakým způsobem propojit analýzy produkce, textu a spotřeby do uspokojivě fungujícího celku. V závěrečné kapitole o kulturním občanství a konzumerismu je shrnuta diskuze vedená mezi zastánci tezí odmítajících konzumní kulturu jako smrt občanství a těmi, kteří vnímají spotřebu a praxi nakupování jako druh občanského aktivismu. Konzumerismus se pro ně stává „jedním z klíčových míst moderního světa, kde se pěstuje právo být jiným“ (s. 333), a jako takový je využíván mnohými marginalizovanými skupinami.

Sborník Kulturální teorie: Klasické a současné přístupy sestavený Timem Edwardsem představuje zajímavou a podnětnou sondu nahlížející z trochu jiné perspektivy širokou oblast kulturálních studia. Jednotliví zúčastnění autoři problematizují tradiční pohled kulturálních studií na sebe a svůj vývoj, zdůrazňujíce roli sociologie a jejich konceptů, které podle nich zůstaly často klasiky kulturálních studií nepochopeny či záměrně zkresleny. Publikace tak nabízí čtenářům podněty k hlubšímu promýšlení standardních konceptů a jejich případnému přehodnocení.

Kulturální teorie tedy předpokládá čtenáře již seznámeného s danou problematikou, protože bez předchozí znalosti základů kulturálních studií se v ní případný zájemce o obor bude jen velmi těžko orientovat. Alespoň prozatím totiž v českém překladu chybí jakákoliv standardní učebnice nebo čítanka zásadních textů kulturálních studií, sloužící k přehlednému seznámení studentů i širší veřejnosti se základy oboru. Nabízí se tak otázka, proč byla přeložena zrovna tato kniha a pro jaké čtenáře je zamýšlena, neboť ti, kdo se už v tématice orientují, museli být schopni se s ní seznámit v cizojazyčných vydáních, a pro hlubší proniknutí do problematiky český překlad patrně nebudou potřebovat.

Bylo by asi mnohem užitečnější (a to nejspíše i z komerčního hlediska) přeložit a vydat raději nějakou základní literaturu k tématu, nabízející kromě přehledu vývoje a konceptů i praktické příklady analýz různých projevů populární kultury. Protože ta v českých knihovnách není v podstatě vůbec dostupná ani v cizojazyčných originálech. (Vhodným kandidátem k překladu by byla například Cultural theory and popular culture Johna Storeyho, zahrnující učebnici i výběr textů, ovšem existuje mnoho dalších.)

Pro české akademické prostředí považuji za zvlášť podnětný důraz autorů na angažovanost sociálních a humanitně orientovaných badatelů. Celým sborníkem prostupuje myšlenka v historii kulturálních studií zcela zásadní, že „naším úkolem je světu nejen rozumět, ale také se snažit jej změnit.“ To, z čeho později vznikly kulturální studia, začíná ve dvacátých letech, kdy si marxisté jako Georg Lukács, Theodor W. Adorno či Antonio Gramsci začali klást otázku, proč se proletariát odvrátil od revoluce a začal být spokojený s panujícími režimy, uchlácholený (podle jejich pozorování) rozvíjejícím se konzumem a masovou kulturou. Akademická angažovanost je akcentována hlavně v kapitolách třetího oddílu zaměřených na feministickou praxi (diasporické feministické filmové režisérky, hybridní metodologie, etnomimeze) a v závěrečné kapitole, kde její autor požaduje angažovanost v boji proti narůstajícím sociálním rozdílům, které mají být způsobeny neoliberální politikou a její společenskou praxí.

Pro středo a východoevropské prostředí může být také zajímavá problematika prezentovaná v 10. kapitole. V souvislosti s tím, jak se kulturální studia šířila z angloamerických univerzit do okolního světa, badatelé přirozeně přesunuli svůj zájem z problematiky západních společností na zbytek světa s (do různé míry) odlišně fungujícími společnostmi, což se projevilo zvláště v postkolonialistických přístupech, zaměřených na dekonstrukci koloniálních reprezentací. V tomto ohledu je zajímavá naše komunistická a postkomunistická zkušenost, která vybočuje z dosavadní kulturalistické praxe, čímž se nám otvírá dosud velmi málo prozkoumané pole socialistické (a postsocialistické) reality. Bude potřeba znova promyslet platnost a využitelnost teorií a konceptů kulturálních studií na místní, do jisté míry specifický typ společnosti a v ní panujících mocenských vztahů, jak se vytvořily během druhé poloviny dvacátého století v našem prostředí.

Na závěr si neodpustím jednu připomínku. I při čtení této knihy se mi připomínala problematičnost překladu pojmu cultural (studies, analysis, ...) jako kulturální (studia, analýzy, ...). Cultural je v angličtině adjektivum od slova culture a tudíž vhodnější český překlad by, podle mého názoru, měl spíše znít kulturní. Anglické pojmenování cultural studies se svým jménem hlásí ke studiu kultury (a nikoliv nějakého „kulturálu“, jak vzhledem k zvyklostem v české slovotvorbě naznačuje neologismus „kulturální“), a nevidím tudíž k jeho vytvoření rozumný důvod. Podobně jako například african studies mohou být africká studia či afrikanistika, ale ne afrikánní či afrikánská studia. V českém překladu knihy se tak podivně střídají například teorie kultury a studia kultury s kulturálními teoriemi a kulturálními analýzami. Ovšem asi i díky publikační aktivitě mediálních studií FSV UK se termín kulturální čím dál více v českém prostředí vžívá a vytlačuje na některých ústavech dosud používaný název „kulturní studia“.[3] I proto jsem se ho v této recenzní stati přidržel.

Zároveň celý překlad knihy působí docela nedbale, jakoby si překladatel jen letmo přeložil věty slovo od slova a už je nepřizpůsobil české stylistice a slovosledu. U delších vět tak čtenář často snadno vytuší původní anglickou konstrukci a musí si věty jakoby dopřeložit.


Tento výstup vznikl v rámci projektu číslo 261105/2010 řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze z prostředků specifického vysokoškolského výzkumu v roce 2010.


[1] Barker, Chris. Slovník kulturálních studií. Praha: Portál, 2006; McRobbie, Angela. Aktuální témata kulturálních studií. Praha: Portál, 2006.

[2] O překladu názvu více v závěru recenze.

[3] Skóre tohoto „souboje“ je k 18.11.2010 na vyhledávači google 7590 ku 6280 pro „kulturální studia“, přičemž navíc při výskytech „kulturních studií“ se nemusí vždy jednat o překlad cultural studies.


Celá recenzní stať | Autor: Mgr. Jakub Machek | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout článek


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.