Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


STUDIE

Církev Československá a nové urbánní architektury za první republiky. Stavba Husova sboru v Kolíně

Vydáno dne 25. 10. 2010 (4000 přečtení)

Mgr. Hana Kučerová (1982) je doktorandkou Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK, zabývá se regionálními dějinami Kolína první poloviny 20. století a vlivem hospodářských, kulturních a sociálních procesů na architektonický vzhled města.

Posudky:

Prof. PhDr. PaedDr. Pavel Marek, Ph.D., Katedra historie, Univerzita Palackého v Olomouci - ZDE

Mgr. Zuzana Miškovská, ředitelka Státního okresního archivu Kolín - ZDE


Abstract 

Czechoslovak Church belonged among the new phenomena of the First Republic. Its formation reflected the moods of part of the new republic population, their need of existence, national features and new principles. However, the hurried formation of this institution brought about a series of problems the Church had to deal with for years to follow. One of the crucial pitfalls was the institution’s financial base and obtaining a place of its own. Such a place was supposed to serve not only sacral purposes but also other activities which would form the life of a new community. It was obtaining a place of its own that became the most serious and long-standing problem for Kolin’s religious community (CČS). The community unlawfully used a small St.Jan’s Church which it claimed on moral basis; this only led to a tense relationship with local Catholic Church. As a result, CČS had to face many disputes. Despite perpetual catholic efforts to recover the church and in spite of many disputes - CČS remained in St. Jan’s Church for 12 years and the church was thus one of the last Czech churches to be restored. This also shows the helpful part the town council played – it never made any radical moves to force CČS out of the place. Moreover, the church itself never complied with the esthetic and suitability demands required for a modern parish building. The only possible solution seemed to be building an own church with a complex of service space. In 1931 and 1932 Hus’s Church was built, yet it was only accomplished by inadequate financial load of the local parish. Kolin parish was experiencing serious economic problems (inability to pay off high loans) for years to come. Hus’s Church is up to the present time one of the dominant features of the city centre; it is one of the most architecturally interesting and in my opinion also one of the most beautiful buildings in Kolin.

Klíčová slova

Církev československá (husitská), sbor, funkcionalismus, Kolín, 1920–1932


Obsah

Úvod

Církev československá husitská

Vznik CČS v roce 1920

Fungování CČS v prvních letech její existence a vývoj počtu členstva

Stavební činnost CČS

CČS v Kolíně

Ustavení sboru

Stručný nástin vývoje místní náboženské obce

Vývoj počtu členstva

Duchovní v Kolíně

První působiště

Stavba Husova sboru v Kolíně

Otevření budovy a vzhled nového sboru

Závěr

Seznam použité literatury


Církev Československá a nové urbánní architektury za první republiky. Stavba Husova sboru v Kolíně[1]

Už dnes jest sbor vyhledáván pro svou zvláštní svéráznou architekturu. Svým umístěním a jedinečným tvarem jest a bude vždy chloubou, pýchou a radostí nejen náboženské obce kolínské a celé církve, nýbrž i města Kolína. Jest a bude vždy dokladem opravdové zbožnosti, nadšení a obětavosti náboženské obce kolínské, a pro věčné časy důkazem, že v době nejtěžší hospodářské krize, jakou kdy svět zažil, v době, kdy celý svět tonul ve starostech o vezdejší chléb, v Čechách se stavěly chrámy.“[2]

Úvod

Následující řádky si kladou za cíl popsat vývoj stavebního projektu sborové stavby CČS[3] v Kolíně v roce 1932. Budova samotná vznikla v kontextu existence místní náboženské obce CČS a byla vyvrcholením jejích dlouholetých stavebních snah, proto jsem považovala za nutné vylíčit alespoň v základních rysech vývoj této instituce, a to nejen na úrovni regionální, ale zmínit se ve zkratce také o vzniku CČS v celostátním měřítku v roce 1920, včetně podnětů vedoucích k jejímu založení a jejích osudů v prvních letech existence (organizační struktura; problémy, se kterými se církev potýkala). Šlo totiž o zcela nový fenomén počátku první republiky, který odrážel dobové smýšlení části české společnosti. Bez pochopení obecných souvislostí by v tomto případě nebylo možné vylíčit regionální vývoj církve a její stavební činnost. 

V první části práce se budu věnovat CČS obecně. Nejprve se zaměřím na okolnosti vzniku nové církve. V základních rysech budu charakterizovat její organizační strukturu a růst počtu členů této církve ve sledovaném období. Nastíním proces věroučného a organizačního zrání církve, ve kterém se nové společenství vymezovalo k mateřské katolické církvi a hledalo inspiraci v jiných náboženských proudech. Zmíním dále základní problémy a spory, které tento proces vyvolával především mezi CČS a katolickou církví. Bohoslužebné prostory se zásadním způsobem lišily od katolického kostela. Jaké byly tedy představy CČS o architektonickém vzhledu sboru? Jaké měl splňovat funkce a jak se věrouka odrážela ve vzhledu stavby?

V hlavní části studie budu nejprve stručně charakterizovat vznik a vývoj náboženské obce CČS v Kolíně. Porovnám počet obyvatel Kolína hlásících se k CČS s celostátními statistikami členské základny církve. Podrobněji se budu věnovat osobnostem jednotlivých duchovních, kteří v Kolíně působili dlouhodoběji. Dále se budu zabývat samotným procesem stavby Husova sboru v Kolíně. Popíšu způsob financování stavby. Pokusím se zodpovědět otázku, zda výsledná stavba naplnila představu o „ideálním“ sboru v očích společenství CČS a zda správně plnila všechny očekávané funkce. Součástí této části bude také nástin vztahu místní náboženské obce s kolínskou městskou radou a s Ústřední radou CČS.

Pramenným základem mého výzkumu byl především materiál uložený na Farním úřadě Husova sboru v Kolíně (dále jen HS). Jedná se zejména o pamětní knihu místní náboženské obce z roku 1932.[4] Dále jsou zde uloženy dobové fotografie (členové sboru, stavební práce, položení základního kamene a slavnostní otevření sboru, sborem konané bohoslužby, slavnosti a výlety). Bohužel se nedochovaly žádné prameny (např. matriky členů), které by umožnily zjištění přesnějšího počtu členů kolínské náboženské obce. Využila jsem proto dvě celostátní publikace církevní provenience[5] a materiály ze sčítání lidu.[6]

Nepostradatelné byly materiály Státního okresního archivu v Kolíně (dále jen SOkA Kolín) – zejména fond Archiv města Kolína (dále jen AM Kolín) a Okresní úřad Kolín (dále jen OÚK) a v neposlední řadě dokumenty Ústředního archivu a muzea Církve československé husitské (dále jen ÚAM CČSH). Dále pak dobová publikace, kterou se sbor prezentoval při otevření nové sborové stavby.[7] Doplňujícím materiálem byly dokumenty tzv. Stavebního archivu města Kolína, přesněji Městského úřadu Kolín, Odboru výstavby - Stavebního archivu (dále jen MÚK SA),[8] a dobová periodika.[9] Regionální literatura, která by se zabývala dějinami CČS, v Kolíně neexistuje.[10] Dějinám CČS se na celostátní úrovni věnují především díla Pavla Marka,[11] Jaroslava Hrdličky, Bohdana Kaňáka či Milana Salajky.[12] Nejnovější studie o CČS pocházejí také z pera Aleše Sekota, Davida Frýdla, Davida Tonzara a Jana Krška,[13] k tématu existuje i celá řada starších publikací.[14] Další relevantní díla lze nalézt v seznamech literatury uvedených knih.

Církev československá husitská

 

Vznik CČS v roce 1920

Založení CČS bylo vyústěním dlouhodobějších reformních tendencí v katolické církvi, ve které se již hluboko v devatenáctém století projevila v širším měřítku latentní krize způsobená pomalou reakcí katolické církve na rychlý vývoj společnosti a neschopností nacházet odpovědi na nové problémy moderního člověka. Reformní skupina katolických duchovních se tuto situaci snažila řešit modernizací církve v nejpalčivějších oblastech života. Požadovala například demokratizaci vnitřní struktury církve (spoluúčast lidu na duchovní správě), dobrovolnost celibátu, používání mateřského jazyka při bohoslužbě, reformu vzdělávacího systému duchovních kandidátů nebo odluku církve od státu.[15] Tyto tendence byly souborně označovány jako „katolická moderna.“[16] Volání po reformách se radikalizovaly s koncem první světové války a s dosažením československé státnosti v roce 1918. Svou roli zde hrál odmítavý postoj části české společnosti ke katolické církvi, která byla chápána jako zdiskreditovaný nástroj habsburské moci (heslo „pryč od Vídně a od Říma.“). Radikální Klub reformních kněží Jednoty duchovenstva v Čechách se rozhodl reagovat na nesplněné požadavky tlumočené představitelům katolické církve secesí.[17] Strhl s sebou nejen část duchovních, ale také početnou skupinu věřících. Kněží v čele s Karlem Farským[18] a Bohumilem Zahradníkem – Brodským[19] rozhodný krok sice delší dobu chystali, ale nakonec se ukázalo, že jde o krok nejen odvážný, ale také málo připravený.[20]

Dne 8. ledna 1920 dospěla jedna část reformních duchovních (sami sebe označovali jako tzv. „důsledné reformátory“) k zásadnímu rozhodnutí opustit lůno římskokatolické církve a založit vlastní křesťanskou organizaci – novou Církev československou.[21] O tři dny později, 11. ledna téhož roku se církev veřejnosti představila v provolání Národu československému[22] a již 15. ledna 1920 byli členové CČS exkomunikováni.[23] Reakce na vznik nové církve byly velmi rozporuplné. Na jedné straně do ní krátce po vzniku přestoupilo velké množství lidí (asi 200 000), na straně druhé bylo možno pozorovat velmi rozšířenou skepsi, že církev dlouho nevydrží a je jen přechodnou záležitostí.[24] V prvních týdnech po založení CČS převažoval dokonce i mezi samotnými aktéry názor, že jednání s katolickou církví povede nakonec ke smíru a odloučení je tak pouze dočasné. Postupem času se však nově vytvářená věrouka a nové principy života československé církve (zahrnující zapojení laiků a žen jako duchovních do bohoslužeb) staly nepřekročitelnou překážkou na cestě zpět.

Jedním ze zásadních důvodů nedůvěry k nové církvi byl fakt, že tvůrci CČS nepředložili souběžně se založením CČS ucelenou věrouku a vizi organizační struktury nové církve, na což bylo nazíráno jako na znak určité uspěchanosti celé akce. Sám Farský odůvodnil tuto skutečnost nutností využít výhodného psychologického momentu, příznivých dobových podmínek a situace, která nastala po založení Československé republiky, související s výrazným oslabením postavení katolické církve a katolicismu obecně. Tato argumentace ovšem nahrávala interpretaci vzniku nové církve jako pouhého produktu momentální katolické krize v Československé republice bez dalších hlubších kořenů a cílů. Zakladatelé CČS stáli před těžkým úkolem přesvědčit nejen veřejnost, ale i své vlastní členy o nutnosti vzniku nové církve. Dalším bezpodmínečnou podmínkou pro zdar celého podniku bylo vydobýt si uznání ze strany státu, což se povedlo 14. září 1920.[25]

Nová církev zůstala poznamenána překotným tempem svého vzniku a do budoucna bylo její fungování značně ztíženo řadou obtížně řešitelných problémů. Vedle již zmíněné nutnosti jasně formulovat vlastní teologickou orientaci bylo nezanedbatelným problémem i nezbytné materiální zajištění církve. Vznikla totiž zcela bez vlastních sakrálních prostorů a byla nucena se uchylovat do jiných prostor, nejčastěji katolických kostelů, o jejichž užívání se pak vedly nekonečné soudní spory.[26] V neposlední řadě musela církev zajistit studium a svěcení svých bohoslovců.

Fungování CČS v prvních letech její existence a vývoj počtu členstva

Církev se snažila navázat styky s jinými nekatolickými církvemi u nás i v zahraničí, s cílem hledat inspiraci pro řešení některých výše uvedených palčivých problémů. Jako nejnadějnější se jevilo sblížení se srbskou pravoslavnou církví. Řada představitelů CČS zdůrazňovala v této souvislosti východní tradice českého křesťanství poukazem na staroslovanskou misii. Také část veřejnosti považovala zpočátku hnutí československé církve za obnovení cyrilometodějských tradic, takže nikoho příliš nepřekvapovala její orientace na pravoslaví a slovanství. Tento směr výrazně propagoval jeden z vedoucích činitelů hnutí, Matěj Pavlík.[27] Nakonec vše vyústilo v tzv. pravoslavnou krizi v letech 1920–1924, během které mnozí členové začali k pravoslaví silně inklinovat. Někteří z československých kněží k němu nakonec přestoupili.[28] V této době byl veden zápas o věroučnou orientaci, profil a další směřování CČS. Jako většinový se však nakonec ukázal liberálně radikální směr vedený Farským.[29]

Studium bohoslovců CČS zajišťovala nejprve Husova československá evangelická fakulta bohoslovecká v Praze a pravoslavné semináře v Srbsku, kde studoval dorost CČS od roku 1922. V roce 1926 pak byla otevřena nově zbudovaná bohoslovecká kolej CČS v Praze Dejvicích. Samostatná Husova československá bohoslovecká fakulta vznikla v roce 1950.[30]

Počet členů CČS zpočátku stoupal téměř závratnou rychlostí, proto se s napětím čekalo na sčítání lidu v roce 1921, které mělo být jakýmsi „referendem,“ které mělo dokázat zásadní oslabení pozic katolické církve v Československu. Mnozí věřili, že počet katolíků se výrazně sníží a katolická církev ztratí své dosavadní dominantní postavení. Sčítání obyvatelstva však nepřineslo výsledky, jaké CČS i jiní očekávali, a počet katolíků zůstal stále vysoký.[31]

Tab. č. 1: Počet věřících CČS v Československé republice v období první republiky[32]

Rok

Počet příslušníků CČS

1920

508 000

1921

562 000

1922

592 000

1923

607 000

1924

630 000

1925

659 302

1926

693 781

1927

721 811

1928

747 295

1929

768 143

1930

795 677

1931

811 500

1932

823 361

1933

833 900

1934

845 269

1935

858 804

1936

869 277

1937

877 357

1938

885 908

Základním dokumentem, jímž se církev řídila, byla Ústava Církve československé, přijatá v roce 1921.[33] Charakteristickým rysem církve byla spoluúčast laiků na vedení církve. CČS tedy měla presbyterní zřízení (účast zvolených presbyterů na řízení církve) s episkopálními prvky. V čele církve stál patriarcha volený na sedm let. Prvním patriarchou byl zakladatel CČS Dr. Karel Farský. Jeho nástupcem se stal Gustav Adolf Procházka,[34] který tuto funkci vykonával v letech 1928–1942. Patriarcha předsedal nejvyššímu správnímu orgánu církve, ústřední radě. Zákony si schvalovala církev sama na církevním sněmu. Správu církve si obstarávali příslušníci prostřednictvím volených zástupců.

Základní jednotkou církve byla náboženská obec,[35] která byla řízena radou starších (měla na starosti především hospodářskou a organizační agendu) a valnou hromadou. Duchovního správce, faráře, si volila náboženská obec také sama ze seznamu uchazečů. Ten vykonával bohoslužby a další církevní úkony, vyučoval náboženství a vedl matriky narozených, oddaných a zemřelých. K zajištění chodu církve platili věřící nepatrnou církevní daň (asi 10 Kč ročně), při církevních úkonech (svatba, křtiny a pohřby) odváděli věřící dary, které se používaly především na stavební fond či na umořování dluhů.[36] Náboženské obce byly sdruženy ve větší celky – diecéze,[37] které byly spravované dvanáctičlennou diecézní radou, ve které byli zastoupeni duchovní i laici a jejíž předsedou byl volený biskup.

Stavební činnost CČS

Jedním ze stěžejních problémů, které stály před CČS na jejím počátku, bylo vyřešení neexistence vlastních bohoslužebných prostor. CČS jako nově vzniklá církev nedisponovala žádným majetkem, movitým ani nemovitým – neměla chrámy ani prostředky na financování základních životních potřeb svých duchovních. V první řadě obrátila svou pozornost na majetek římskokatolické církve, z níž sama vzešla. Vedení CČS po svém vzniku vyzvalo přestoupivší duchovní, aby nadále užívali k bohoslužbám kostelů, které dosud spravovali, a aby setrvali také na dosavadních farách. Tento způsob jednání vycházel z přesvědčení, že kostel nepatří církvi, ale věřícím, neboť byl postaven v podstatě na jejich náklady (respektive na náklady jejich otců). Pokud se tedy většina věřících dané farnosti rozhodla přestoupit k nové církvi, pak mají také právo odejít od katolicismu i se „svým kostelem.“ Kostely byly podle CČS navíc stavbou veřejného rázu, ne majetkem římskokatolické církve:[38] „Dnešní faktický stav jest, že československá církev takto na mnoha místech užívá via facti katolických kostelů a far. Dobrovolně jí kostel ani faru katolická církev nepostoupila nikde ani do užívání částečného, neřkuli výlučného; a kde ať ze svobodné vůle, ať z donucení místní katolický duchovní k tomu svolil, vyšší katolické úřady to opět ruší, prohlašujíc, že k tomu není oprávněn. Jen v jednotlivých případech, kde kostela kdysi katolického nebylo vůbec užíváno, a kde knihovním majetníkem – obyčejně obcí, nikdy však církví samotnou – byl československé církvi propůjčen pro její bohoslužby, lze mluviti také o nabytí právním.“[39] Časopis CČS Český zápas tyto aktivity komentoval slovy: je to „sice trochu proti srsti paragrafů, ale je to v souvislosti s pocitem svatého práva a spravedlnosti.“[40] Tato argumentace „morálním právem“ se ale neshodovala s právním řádem první republiky a na mnoha místech vyústila ve vzájemnou nevraživost až nesnášenlivost katolické a československé církve, někde vedly excesy až k soudním sporům.[41] Celkově pronikla CČS do 76. římskokatolických kostelů v Čechách a po čtyřech na Moravě a ve Slezsku. Na mnoha místech podléhali této interpretaci vlastnického práva také přestavitelé úřadů obcí a dávali CČS souhlas k užívání nebo spoluužívání kostelů s katolickou církví.[42] Až do roku 1925 se očekávalo přijetí legislativní směrnice, která měla uzákonit spoluužívání kostelů všemi církvemi.[43] K tomu ale nikdy nedošlo.

V případě větších církevních shromáždění (například při velkých slavnostech svátku Mistra Jana Husa, valných hromadách sborů apod.) byla rodící se církev zpočátku odkázána na shromažďování se v profánních prostorách (například hostince), popřípadě pod širým nebem – u pomníků, křížů či na náměstích.

Spory o kostely se na mnohých místech táhly dlouhé roky. Východisko bylo nalezeno povětšinou až kolem poloviny dvacátých let, kdy CČS katolické sakrální objekty postupně vracela a stát podpořil myšlenku pronajímání sakrálních staveb od katolické nebo i jiné církve. Zejména byl však kladen důraz na stavbu zcela nových kostelů – sborů, které byly podporovány státními dotacemi.[44] Právě stavba nových sborů byla výraznou náplní aktivit CČS v jejich prvních letech. „Úsilí o získání nebo vybudování vlastním sborů tvoří téměř samostatný úsek dějin naší mladé církve.“[45] Na podzim 1923 se konstituoval Ústřední stavební církevní výbor v čele s Karlem Farským, na jehož půdě otázka chrámových prostor krystalizovala a postupně se řešila.[46]

Nejdříve začaly vznikat sborové stavby v ostravské diecézi, poté ve východočeské a pak následovala diecéze pražská a obce moravské. Většina sborů byla pojmenována podle Mistra Jana Husa (symbol navázání na husitskou reformaci) nebo prvního patriarchy Karla Farského (popřípadě jiné reformační postavy). Řada dalších nese přívlastek vážící se ke Kristu nebo k apoštolům.[47] Velký problém pro CČS znamenalo financování stavebních prací. Nové budovy byly vesměs stavěny z příspěvků a darů samotných členů náboženských obcí. Dalším zdrojem byly subvence Ústřední rady CČS, případně dary průmyslových podniků, peněžních ústavů nebo obcí a měst. Většina sborů byla ale nucena přistoupit k půjčkám a často byly poté zadluženy na řadu let. Pro některé se splácení dluhů stalo dokonce existenční záležitostí. Později se uvažovalo o velké zahraniční půjčce, ale ukázalo se, že to je nevhodný a neproveditelný nápad.[48]

V architektonické formě staveb lze vysledovat určitý vývoj. Přítmí gotických chrámů ani masivní exaltace barokního prostoru nevyhovovala a nevyjadřovala v očích nové církve podstatu Kristova ducha.[49] Odtud pramenila touha po chrámovém prostoru s jedinou lodí, kde by se věřící shromáždili v rodinu Kristovu, po širokých oknech, které propouští dostatek přirozeného světla, po jednoduché umělecké výzdobě, která slouží zvěsti evangelia.

Zpočátku si budovy zachovávaly ráz spíše domovského charakteru, opatřené případně menší věžičkou. Později začala CČS hledat vlastní typ stavby – stavbu jednoduchou, v duchu tehdy aktuálního architektonického stylu funkcionalismu. Většina staveb se inspirovala předlohami římských chrámů nebo některých reformačních kostelů strohého geometrického tvaru.[50] Za nejvyspělejší typ stavby byly považovány moderní sbory větších rozměrů s prostornou bohoslužebnou místností. Nezbytnou součástí byly další provozní prostory, které měly splňovat veškeré funkce, které si nová církev předsevzala. Někdy byly součástí také nájemní byty. V budově se zpravidla nacházel též farní úřad, často i byt faráře (popřípadě i pro správce objektu a pomocného faráře), místnost pro zasedání rady starších a sesterského sdružení, někde také archiv pro uchování důležitých dokumentů, knihovna a v neposlední řadě také místnost pro vyučování, besídky dětí a činnost mládeže. Součástí chrámu bývalo také kolumbárium, kde se ukládaly urny s popelem zemřelých členů obce. Ojediněle disponovala stavba též speciálním sálem pro přednášky a pro konání koncertních, divadelních i kinematografických představení.[51]

Ve stavbách sborů CČS lze vysledovat řadu společných prvků, které vyjadřovaly novou věrouku. Ideální polohou pro sborovou stavbu bylo otevřené prostranství. Kostely měly být jednolodní (symbol jednoty obce). Základ budovy náboženské obce tvořil jednotný prostor pro shromažďování všech věřících k bohoslužbě. Centrem každého chrámu byl stůl Páně, symbol Ježíše Krista, okolo kterého se soustředilo veškeré liturgické dění. Bohoslužebný stůl býval ozdoben motivem kalichu. V blízkosti stál stojan s pultíkem na bibli. Na čelní zdi býval prostý velký kříž (většinou proveden ve dřevě), někde doplněn obrazy s výjevy z Kristova života. Stranou stával kazatelský pult. Na stěnách byly často dekorativně provedené české citáty textů z Bible. Jako doprovodný nástroj pro bohoslužebná shromáždění sloužilo harmonium nebo varhany.

Vnitřní i vnější výzdoba měla být jednoduchá, prostá a měla se odvracet od složitých zevních forem k prostotě.[52] Cílem nebylo fascinovat diváka množstvím bohaté umělecké výzdoby, ale soustředit jeho pozornost na zdůrazněný vnitřní obsah. Jednoduchost prostoru chrámu šla ruku v ruce s myšlenkou prostého a srozumitelného obřadu a svátosti. Na novostavbách sborů CČS se podíleli často velmi významní architekti a umělci.[53]

CČS v Kolíně

 

Ustavení sboru

CČS byla v Kolíně založena v roce 1920. Stala se součástí východočeské diecéze.[54] Vzniku místní náboženské obce předcházela žádost skupiny katolíků, aby děkan Václav Sixta[55] začal v Kolíně sloužit bohoslužby v mateřském jazyce: „Nadějná zpráva, že byla v Praze dne 8. ledna 1920 založena církev československá, byla přijata s nadšením také v Kolíně. Byl to bývalý předseda rady starších, bratr Vlk, zahradník, který spolu s bratrem Strnadem, účetním v továrně na cikorku, jednal o možnosti jejího zakotvení i na Kolínsku. Po vánocích, začátkem roku 1920 žádali zdejšího římskokatolického děkana Sixtu, aby vykonal českou mši. Pan děkan prohlásil, že toho neučiní za žádnou cenu. Tehdy mu odpověděl bratr Vlk památnými slovy: ,Tak si to uděláme sami a založíme v Kolíně církev československou.‘ Svůj úmysl také provedl.“[56] Tolik se píše o založení kolínské náboženské obce v úvodu pamětní knihy místního sboru CČS. K ustavení přípravného komitétu ve složení zahradník Jindřich Vlk,[57] ředitel berního úřadu J. Wagner,[58] správce katastrálního úřadu Antonín Janík,[59] Josef Strnad[60] a profesor Průcha, došlo na konci června roku 1920. Později k nim přibyl ještě Jan Růžek (správce městského vodovodu).[61] Vztahy mezi katolickou a československou církví v Kolíně pak zůstaly po celou první republiky trvale napjaté, některé vzájemné střety se dokonce neobešly bez násilí.[62] Vzájemná nevraživost se nejvíce projevovala při sporu o kostelík sv. Jana Křtitele a poté ve třicátých letech při stavbě sboru CČS.

Ustavující valná hromada kolínské náboženské obce se konala 7. listopadu 1920 v restauraci u Karla IV. Zde byla zvolena zatímní rada starších ve složení: předseda Jindřich Vlk, místopředseda Václav Sedláček (továrník), jednatel Antonín Janík (správce katastrálního úřadu), pokladník Josef Strnad (účetní), matrikář František Kysela[63] (řídící učitel), správce kostela J. Wagner (berní ředitel). Členy výboru se pak staly: Jan Černý, B. Dobiáš, Al. Janata, Jan Křížek, Jan Růžek, Vincencie Erbenová[64] Ludmila Kárníková (učitelka),[65] Běla Daníčková, Božena Procházková, V. Červenka, Al. Linthard, J. Pecka, Jaroslav Procházka a Janatová. Sbormistrem byl určen Danzer. [66]

První řádná valná hromada se konala o několik měsíců později (27. února 1921) v Zámecké restauraci. Rada starších si zachovala stejné složení, pouze post místopředsedy nově zaujal Jan Kubrt[67] (obchodník), který později pečlivě zdokumentoval průběh stavby Husova sboru v Kolíně na svých fotografiích. Řada snímků se dochovala dodnes. Členy výboru se stali: Jan Černý, Jan Růžek, J. Pecka, Jan Wagner, Jan Kysela, B. Dobiáš, V. Erbenová, Ludmila Kárníková, Josef Lelek,[68] Mat. Mikyška, Terezie Mazuchová, Božena Procházková, Anna Lukešová.[69] Žádost o státní schválení kolínské náboženské obce byla podána ministerstvu školství a národní osvěty dne 2. března 1922.[70] Dlouho očekávané schválení proběhlo výnosem tohoto ministerstva dne 25. září 1923.[71]

Stručný nástin vývoje místní náboženské obce

Předseda Vlk resignoval dne 21. března 1921 „v důsledku pravoslavné krise a do další valné hromady jej pak zastupoval místopředseda.[72] Nový předseda byl zvolen 22. ledna 1922 na druhé valné hromadě v Zámecké restauraci.[73] Stal se jím profesor místního gymnázia Josef Lelek. Do funkce pokladníka byl zvolen Matěj Mikýška (poštovní úředník), správcem kostela Jindřich Pecka a matrikářem Fr. Tarabec. Své funkce si udrželi Kubrt a Janík. Členy rady starších se stali Strnad, Erbenová, Červenka, Dobiáš, Kárníková, Vávra, Růžek, Škramovský[74] a Wagner. Revizí účtů byli pověřeni Gabriel a Siche.[75] Profesor Lelek se vzdal předsednictví 14. října 1923. Zanechal po sobě velmi záslužný čin, sestavil a sepsal totiž obsáhlou matriku příslušníků CČS v Kolíně.[76]

Dne 9. prosince 1923 se konala v důsledku státního schválení místní náboženské obce slavnostní valná hromada za předsednictví Václava Škramovského.[77] Bylo přítomno 203 účastníků. Schůze se zúčastnili také členové městské rady, okresu, zástupci diecézní rady a československé evangelické církve. Byla zvolena nová rada starších, v jejímž čele stanul ve funkci předsedy Václav Škramovský. Jako místopředseda byl potvrzen Jan Kubrt. Pozici jednatele zastával poté Ant. Janík, pokladníka Jos. Strnad a matrikářky Vincencie Erbenová. Členy rady starších se stali: Trojan (učitel), Klouda (kovář), Karel Mádle[78] (kožešník), Vávra (zámečník), Němec (inspektor finanční stráže) a Kárníková (učitelka).[79] Od roku 1923 byla také duchovní správa v Kolíně pověřena vedením matrik.[80]

Po dlouholetém vykonávání funkce jednatele resignoval dne 8. ledna 1926 Ant. Janík,[81] členem rady starších však zůstal. Do funkce se opět vrátil v roce 1927 po zvolení na valné hromadě dne 27. března.[82] Na valné hromadě dne 14. března 1926 by rada starších doplněna o Janíka, Strnada, Kloudu, Kárníkovou a Tarabce.“[83]

Menší změny se v radě starších odehrály v roce 1927. Kolínská náboženská obec přišla o dva své členy – Václava Vávru a M. Mikyšku, kteří zemřeli.[84] Vávra byl nahrazen Ant. Pokorným (inspektor československých drah). Za resignovavšího Tarabce byl do rady starších zvolen inženýr Ferdinand Prágr.[85] V roce 1930 resignovala pak celá rada starších. Nově byli zvoleni Škramovský, Kubrt, Janík, Strnad, Erbenová, Kárníková, Klouda, Vinklát, Mádle, F. Prágr, Růžek a Pokorný.

Václav Škramovský chtěl již v listopadu 1926 resignovat na funkci předsedy z důvodů dlouhodobé vážné nemoci. Tehdy jeho resignace ovšem nebyla přijata a on ve své funkci vytrval další čtyři roky.[86] V roce 1930 mu však již zdravotní problémy nedovolily ve funkci pokračovat. Novým předsedou byl poté zvolen dlouholetý místopředseda Kubrt, který byl ve své dosavadní pozici nahrazen Karlem Mádlem. Jednatelem se stal farář Tabach a Janík byl pověřen funkcí předsedy stavebního a finančního odboru.[87] V květnu roku 1930 byl za resignovavší Kárníkovou ustanoven pokladníkem Pospíšil (oficiál státních drah).[88] Matrikářem byl zvolen Strnad. A. Janík se vzdal členství v radě starších. Za něj byl kooptován do rady starších Klouda (kontrolor pojišťovny).[89]

V roce 1930 utrpěla místní náboženská obec těžkou ránu, neboť dne 13. června náhle zemřel její dlouholetý předseda Václav Škramovský,[90] který zastával také významné místo v kolínském finančním životě. Byl členem městského zastupitelstva, předsedou kožního družstva, členem obchodního grémia a předsedou spolku majitelů domů. O jeho významu svědčí fakt, že se jeho pohřbu zúčastnil (kromě velkého množství místních obyvatel, mezi kterými nechyběli ani představitelé kolínské obce) i biskup CČS z Hradce Králové Stanislav Kordule.[91] Jen o několik měsíců později (1. srpna 1930) skonal další předseda profesor Josef Lelek.[92]

Dne 2. ledna 1931 resignoval na členství v radě starších Václav Pospíšil a byl nahrazen Bedřichem Rudolfem. Tehdejší rada starších měla toto složení: předseda Jan Kubrt, místopředseda Karel Mádle, jednatel farář Jan Tabach, pokladník Josef Strnad. Členy rady starších byli Vincencie Erbenová, Alžběta Šubrtová, Ludmila Kárníková, Emanuel Klouda, Čeněk Vinklát, inž. Ferdinand Prágr, Jan Růžek, Pokorný, Josef Petrák, Alois Friedler, Alois Hofman a Bedřich Rudolf.[93] Tato rada starších působila poté ve stejném složení až do otevření sboru v roce 1932. Jedinou změnou bylo zvolení Josefa Vančury (úředník Československých drah v Kolíně) na řádné valné hromadě dne 17. dubna 1932. Nahradil zemřelého Antonína Pokorného.[94]

Na řádné schůzi rady starších dne 8. ledna 1932 byl na návrh Karla Mádleho zvolen slavnostní odbor pověřený přípravou otevření sboru ve složení Mádle, Strnad, Rudolf a Tabach za radu starších a Janík, Píša a Kocourek z řad příslušníků náboženské obce.[95]

Vývoj počtu členstva

Vývoj počtu členů kolínské náboženské obce byl v původně silně katolickém Kolíně zpočátku překvapivě prudký a dynamický. Již při sčítání v roce 1921 (tedy pouze necelý rok po založení místního sboru) se k CČS v městě Kolíně přihlásilo 4311 obyvatel (ve správním okrese Kolín to bylo 11777 obyvatel).[96] Což představovalo 26,6 % počtu obyvatel Kolína. Počet katolicky smýšlející populace se úměrně tomu v porovnání s rokem 1910 výrazně snížil. Jestliže podle sčítání obyvatelstva z roku 1910 měl soudní okres Kolín 39 215 katolíků, v roce 1921 to bylo již jen 27 143. Což znamená, že v roce 1910 bylo mezi 1 000 obyvateli 893,1 katolíků, ale v roce 1921 to bylo pouze 617,5, tedy o 275,6 méně. [97] Kolín se tak zařadil mezi okresy s největším úbytkem katolíků mezi lety 1910 a 1921. Dominantním důvodem úbytku počtu katolíků byly přestupy do CČS. Počet přestupů byl tak velký, že místní náboženská obec CČS nestačila zpracovávat přihlášky: „Byla to také velká námaha připravit nával přihlášek pro okresní úřad a zapsat do matričních záznamů.“[98]

Fenomén přestupů z katolické církve do ČCS však během dvacátých let slábnul v přímé úměře k tomu, jak opadla poválečná vlna národní euforie v samotném Československu. Počet členů CČS ve městě Kolíně se do roku 1930 zvýšil pouze o 923 na celkový počet 5234 (ve správním okrese Kolín na 13539 příslušníků CČS).[99] Vedle údajů ze sčítání lidu existují také údaje z církevní provenience, dle kterých by bylo možné sledovat členství v CČS podrobněji. Tyto údaje ale mohou být velmi nepřesné kvůli nedokonalosti jejich shromažďování a možné tendenci náboženských obcí zkreslovat počet svých členů zaslaný do ústředí. Jako příklad lze uvést údaj z rozmezí let 1922/23, který uvádí, že v Kolíně bylo 7 392 členů CČS,[100] tedy počet výrazně vyšší než oba výše uvedené výsledky sčítání lidu. Tato skutečnost by mohla poukazovat na to, že se kolínská náboženská obec v průběhu dvacátých let potýkala se zpětnými přestupy do katolické církve[101] a během pravoslavné krize také s nepoměrně menším odlivem členů do církve pravoslavné.[102] Vysoký počet členů vykázaných v rozmezí let 1922/23 může být však vysvětlen také tím, že se jednalo o údaj zahrnující celou kolínskou náboženskou obec, tedy kromě samotného města Kolína také členy z okolních vesnic. Z výše uvedených důvodů je interpretace nejednoznačná.

O počtu členů místní náboženské obce si lze udělat představu také z vykazovaných statistik narozených, zemřelých a počtu vykonaných sňatků v CČS. Jan Tabach v knize o otevření sboru tvrdí, že: „Nových členů přibývá ročně průměrně dvě stě po odečtení zemřelých a odstěhovalých.“[103]

Tab. č. 2: Statistika oddaných, narozených a zemřelých v letech 1920 až 1932 v náboženské obci CČS Kolín.[104]

 

Narozených

Zemřelých

Oddavky

1920

5

1

1

1921

134

56

76

1922

168

97

87

1923

175

86

73

1924

174

96

77

1925

162

83

65

1926

174

103

107

1927

182

98

112

1928

175

87

106

1929

196

105

111

1930

165

124

96

1931

196

106

98

Z následující tabulky je zřejmé, že počet členů fakticky všech církví zastoupených v Kolíně mezi lety 1921 a 1930 vzrostl (v závislosti na nárůst počtu obyvatel).

Tab. č. 3: Přítomné obyvatelstvo dle vyznání podle sčítání obyvatelstva v Kolíně v roce 1921 a 1930[105]

Vyznání

1921

1930

členů

% obyvatel

členů

% obyvatel

katolické (převážně římskokatolické)

8276

51,07 %

9182

49,66 %

evangelické (převážně Českobratrská církev evangelická)

983

6,07 %

1369

7,40 %

Pravoslavné

21

0,13 %

43

0,23 %

CČS

4 311

26,60 %

5234

28,31 %

Židovské

483

2,98 %

430

2,33 %

jiné vyznání

5

0,03 %

8

0,04 %

bez vyznání

2123

13,10 %

2217

11,99 %

Nezjištěno

3

0,02 %

5

0,03 %

celkem obyvatel Kolína

16204

100,00 %

18488

100,00 %

Ze srovnání s celostátními údaji o počtu obyvatelstva, které se hlásilo k CČS, byl Kolín nadprůměrný. Jestliže v Kolíně bylo v roce 1921 celkem 4311 osob československého vyznání (tj. 26,6 %), v Československu to bylo 523 333 (tj. 3,8 %), v Čechách 437 377 (tj. 6,55 %).[106] V roce 1930 se v Kolíně hlásilo k CČS 5 234 osob (tj. 28,31 %), v celém Československu to bylo 793 385 (tj. 5,39 %) osob a v Čechách 618 305 osob (tj. 8,69 %).[107]

Duchovní v Kolíně

Jedním z klíčových problémů pro vznikající kolínskou náboženskou obec bylo získání stálého kněze: „Novému hnutí náboženskému vadil v rozmachu počáteční nedostatek duchovních, kteří by stačili vyhověti úpěnlivým prosbám po vykonávání přednášek a bohoslužeb. Také v Kolíně bylo první a hlavní starostí průkopníků CČS získat pro nově vzniklou náboženskou obec kněze stálého, bez něhož by obec hynula. Trvalo to však téměř půl roku po utvoření náboženské obce, než se to podařilo. Po celou tuto dobu byli bratři a sestry nuceni se spokojiti jen s občasnou výpomocí, kdy jak se říká, zaskočil některý ochotný bratr duchovní z Prahy, kde jich bylo poměrně nejvíc, nebo z okolních náboženských obcí.“[108] Z pochopitelných důvodů se duchovní rekrutovali z řad bývalých katolických kněží.

Vůbec první informační přednášku o CČS učinil v Kolíně dne 28. srpna 1920 Bohumil Uher,[109] rodák ze Zibohlav u Kolína. O měsíc později (28. září 1920) zde sloužil první bohoslužbu.[110] V průběhu dalších měsíců konala v Kolíně bohoslužby celá řada duchovních, kteří sem dojížděli z okolí. Byli to například: Šlapák, první žižkovský farář, K. Kučera, A. Janeš, V. Peer, Černý, Dlouhý – Pokorný, R. Pařík z Kutné Hory (první předseda rady východočeské diecíze), a dokonce i Karel Farský, Bohumil Zahradník – Brodský či Stanislav Kordule.[111]

Od listopadu roku 1920 měla místní náboženská obec konečně stálého duchovního. V období první republiky zde postupně působilo několik stálých farářů. Z počátku i tito museli do Kolína dojíždět, což souviselo (kromě všeobecného nedostatku bohoslovců v CČS) také s nemožností zajistit duchovnímu v Kolíně trvalé ubytování.[112]

První stálý duchovní v Kolíně, František Paplhám, byl zvolen aklamací na mimořádné valné hromadě dne 28. listopadu 1920. Předtím působil jako farář v Chotusicích u Čáslavi.[113] Narodil se 28. listopadu 1879 v Račiněvsi (okres Roudnice nad Labem). Studium na gymnáziu v Roudnici zakončil maturitní zkouškou v roce 1901. Ve vzdělání pokračoval na bohosloveckých studiích v Hradci Králové, kde byl 15. července 1905 vysvěcen na kněze. Do 1. května roku 1906 působil jako kooperátor v Třeboníně (okres Čáslav), poté nastoupil jako kaplan v Kutné Hoře (do 1. října 1911) a v Bykáni (až do roku 1920). V roce 1920 odešel jako duchovní správce CČS do Chotusic. František Paplhám vykonal v Kolíně první oddavky i první pohřeb. (První křest vykonal K. Farský při své návštěvě v Kolíně ve dnech 16.–17. října 1920 během bohoslužby v místním kostelíku.[114]) Paplhám resignoval 4. července 1921[115] pro obtíže s dojížděním. Později se stal farářem u sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze, odkud ale po krátkém působení odešel do ústraní. Zemřel 21. ledna 1929.[116]

Od 1. září 1921[117] působil v Kolíně farář Hynek Zdík-Široký, který byl zvolen na mimořádné valné hromadě 2. srpna 1921 na základě konkurzu, do nějž se přihlásilo devět uchazečů.[118] Narodil se 24. července 1886 v České Skalici. Studoval na gymnáziu v Hradci Králové (maturoval zde roku 1905), později pokračoval ve vzdělávání na filozofické a teologické fakultě v Praze a v kralovéhradeckém diecézním bohosloveckém učilišti. Na kněze byl vysvěcen roku 1911. Jako kaplan působil jeden rok v Nechanicích a poté na různých místech až do 11. října 1920 (mimo jiné v klášteře premonstrátů), kdy se stal farářem CČS v Červeném Kostelci.[119] V kolínské církvi se osvědčil jako temperamentní řečník a vynikající organizátor (za něj byla místní náboženská obec poprvé soustavně organizována a plánovitě vedena[120]) a získal velkou oblibu, vážnost a úctu. Uspořádal též celou řadu popularizačních přednášek o CČS ve městě i okolí. V Kolíně působil poměrně krátce – do 30. června 1923. „Nenašel vždy plné pochopení pro své činy,“[121] a proto se dne 25. března 1923 vzdal místa.[122]

Na mimořádné valné hromadě dne 17. června 1923 byl jeho nástupcem zvolen[123] Jan Tabach,[124] farář, který zde v období první republiky působil nejdéle. Jan Tabach se narodil 15. května 1891 v Kozlovicích na Valašsku. Vzdělání získal na gymnáziu v Místku a Cyrilometodějské fakultě v Olomouci (5. července 1916 vysvěcen na kněze). Vedle teologie vystudoval také právnickou fakultu na Masarykově univerzitě v Brně. Po vysvěcení sloužil pět let jako římskokatolický kaplan v Kyjově, Ivanovicích, Tovačově a Prostějově. 15. října 1921 vstoupil do CČS. Stal se farářem v Třebíči a poté od 1. července 1923 v Kolíně.[125] Byl dvakrát ženat, pohřeb jeho první ženy Marie Tabachové se konal 5. června 1926. V listopadu téhož roku se oženil s Ludmilou Hlavsovou, literární učitelkou a dlouholetou předsedkyní Sesterského sdružení v Kolíně. V Kolíně působil nepřetržitě devět let. Po smrti biskupa východočeské diecéze Stanislava Kordule byl zvolen dne 20. dubna 1941 jeho nástupcem. Po celý zbytek války byl ale biskupem neoficiálním, protože nebyl uznán německými úřady. Státem (respektive ministerstvem školství a osvěty ČSR) byl potvrzen až 8. června 1945[126] a 15. září byl oficiálně uveden do biskupského úřadu. Po osmi letech působení v této funkci, na konci května roku 1953, odešel Jan Tabach do ústraní. Usadil se opět v Kolíně, kde si zakoupil menší domek na Zálabí. Zemřel 1. března roku 1971.[127]

Vzrůst duchovní agendy ve sboru vyžadoval, aby část úkonů vykonávaly za faráře pomocné síly. Jako první pomocný duchovní působil v Kolíně Ladislav Kopal (v Kolíně 1923–1929), od 15. srpna 1930 nastoupil Bedřich Klouček[128] (v Kolíně 1930–1931) a po jeho odchodu byl na jeho místo ustanoven 15. října 1931 Vladimír Hnízdo[129] (v Kolíně 1931–1932). Od roku 1932 vykonával funkci pomocného duchovního Jaroslav Surý[130] a v letech 1933–1943 pak J. Parkán.[131] Jako druhý pomocný duchovní působil v Kolíně J. Zika[132] (v Kolíně 1930–1945).

Při kolínské náboženské obci fungovala dvě sdružení, jejichž úkolem bylo podporovat aktivity rady starších a rozvíjet činnost CČS v širším okruhu veřejnosti – Sesterské sdružení a Jednota mládeže CČS.

Sesterské sdružení[133] bylo založeno 20. července roku 1921. Jeho hlavním úkolem bylo provádění charitativních akcí, pořádání kulturních akcí (koncerty, divadelní představení, přednášky a akademie), péče o nejmladší generaci (výlety, odpolední čaje či vánoční nadílky pro děti), organizování sbírek (podomní sbírky, „pokladničkové“ akce) a péče o nemocné. Popud ke vzniku Sesterského sdružení dala Vincencie Erbenová,[134] dlouholetá členka rady starších a ředitelka dívčí školy v Kolíně. Po mnoho let pak působila také jako předsedkyně tohoto sdružení. V roce 1928 se její nástupkyní stala Ludmila Tabachová.[135]

O několik měsíců později než Sesterské sdružení (19. listopadu 1922) vznikla Jednota mládeže CČS,[136] jejímž cílem bylo „podchycení mládeže pro ideály CČS.“[137] Organizátory tohoto sdružení byli Jindřich Bartoš, Josef Černý, R. Hofman a další. Na počátku měla místní jednota mládeže 60 členů, [138] v roce 1933 do ní patřilo 42 členů.[139] Důležitou součástí propagace CČS mezi nejmladší generací byla také výuka náboženství na místních školách, na které se obětavě podílela především celá řada žen. Vyučovalo se nejen v Kolíně, ale také v okolí.[140] V roce 1922 bylo v kolínské náboženské obci 1 331 školních dětí.[141]

První působiště

Také kolínská náboženská obec od začátku své existence řešila problém vhodných bohoslužebných prostor. V úvahu přicházelo „zapůjčení“ některého z filiálních katolických kostelů, které se v Kolíně nacházely.[142] Prvním působištěm kolínské náboženské obce CČS se stal kostel sv. Jana, malý raně gotický kostelík na Kutnohorském předměstí.[143] Ten byl církvi propůjčen kolínskou městskou radou dne 27. září 1920,[144] což město zdůvodňovalo tím, že jako patron kostela má právo s ním také disponovat.[145] Proti takovému jednání ostře protestoval tehdejší děkan katolické církve Václav Sixta: „V poslední době vytvořilo se v Kolíně zvláštní, komité pro založení československé církve v Kolíně‘ a požadovalo nejprve děkanský úřad a pak městskou radu za propůjčení některého z filiálních kostelů k pořádání tzv. české ,bohoslužby.‘ Podepsaný rozhodně odmítl žádost tu…, že toho nikdy nesvolí a upozornil, že ani obec nesmí tak učiniti, ana k tomu práva ani jako patron nemá.“[146] Arcibiskupská konzistoř podala k zemské politické správě stížnost na neoprávněnou držbu kostela, ve které výslovně uvedla, že kolínský starosta Julius Komrs bezprávně „zcizil“ klíč od kostela a dal jej CČS.[147] Městský úřad prý překročil svou pravomoc, protože jediným zákonitým správcem kostela je místní katolický farář.[148] Zemská politická správa předala záležitost okresní politické správě, která ji pak „řešila“ po mnoho let. Městská rada byla vyzvána, aby předložila výtah z pozemkových knih. Na základě něj bylo pak rozhodnuto, že městská rada musí zrušit své původní rozhodnutí z 27. září 1920 o propůjčení kostela CČS jako protizákonné. Městská rada neměla jako patron právo „k volné dispozici s tímto objektem, ježto týž v knihách pozemkových zapsán jest jako majetek církve římsko-katolické a nikoliv obecní.“[149] Bylo nařízeno, aby byl kostel urychleně vrácen majiteli – tedy katolické církvi.[150] Městská rada se proti tomuto rozhodnutí odvolala k okresní politické správě, zemské politické správě a následně také k ministerstvu vnitra.[151] Všechna odvolání byla sice zamítnuta, ale CČS kostel užívala i nadále. V dalších letech žádaly zemské úřady opakovaně o nápravu stavu,[152] pražská arcibiskupská konzistoř[153] i děkanský úřad v Kolíně[154] dokonce o přímou administrativní exekuci kostela. V jednom z dopisů si kolínský děkan stěžoval: nejen, že jde o kostel, „jejž československá církev vlastní neprávem již poslední v celé republice,“[155] ale ČCS navíc provokuje zesměšňováním katolické církve (například uvedením divadelní hry Libuňský jemnostpán, ve kterém jsou satiricky ztvárněny postavy katolického kněze a kostelníků) a také ustavičně agituje za výstupy věřících z katolické církve.

Okresní politická správa sice na navrácení kostela naléhala, ale termín vrácení byl na žádost CČS stále prodlužován a CČS zde nakonec setrvala až do dostavění vlastního sborové stavby v roce 1932.[156] Kostelík sv. Jana Křtitele sloužil CČS po dlouhých dvanáct let, „třebas hygienicky ani esteticky nevyhovoval našim potřebám.“[157] Kostelík byl městu odevzdán dne 20. září 1932.[158]

Poslední dozvuky sporu o tento kostel se projevily při jeho předávání zpět do rukou katolické církve. Katolická církve si stěžovala, že objekt byl vrácen ve velmi špatném stavu, a na základě svého soupisu majetku kostela z roku 1920 tvrdila, že příslušníci CČS navíc odcizili z kostela některé bohoslužebné předměty. CČS naproti tomu jednak zdůrazňovala skutečnost, že do kostelíka na svůj náklad opatřila nové harmonium,[159] jednak se prokazovala vlastním soupisem majetku, který v roce 1920 při přebrání kostela dala potvrdit městské radě. Pro děkanství však tento soupis neměl žádnou váhu, protože nebyl vytvořen za přítomnosti jeho zástupců. Spor byl nakonec vyřešen smírnou cestou. Náklady na „ztracené“ předměty uhradily obě církve rovným dílem.[160]

Větší a slavnostnější bohoslužby CČS se odehrávaly na veřejných prostranstvích – především na Kmochově ostrově či na náměstí.[161] První větší náboženská oslava CČS v Kolíně se za velké účasti konala na svátek mistra Jana Husa dne 6. července 1923 na Dolním ostrově (dnes Kmochův ostrov).[162] Také v následujících letech městská rada CČS ostrov většinou ochotně zapůjčovala.[163] Časté byly i bohoslužby a kázání spojená s výlety do okolí Kolína, které měly (kromě samotného bohoslužebného účelu) sloužit také k propagaci CČS.[164] Nadšenou atmosféru prvních „výletů“ lze vyčíst z pamětní knihy: „A co říci o nás příslušnících církve v době nadšení. Neznali jsme únavy. Šli jsme třebas 2 hodiny pěšky, ať staří nebo mladí, všickni pospolu. Jako naši husitští předkové se tajně shromažďovali v přírodě, tak i my, ovšem svobodně a veřejně, byli jsme přítomni bohoslužbám na návsích…. A naše radost vyvrcholila, když půl osady souhlasilo s námi a přistoupilo k národní církvi československé.“[165]

Ani pro konání schůzí neměla kolínská náboženská obec vlastní prostory. Jako spolková místnost sloužil proto v prvních letech existence CČS hostinec na Zálabí, který zdarma propůjčoval Josef Matějec.[166] Od roku 1923 se schůze konaly ve třídách zálabské školy, které byly používány díky laskavosti ředitelky školy Vincencie Erbenové.[167]

Stavba Husova sboru v Kolíně

Kolínská náboženská obec si uvědomovala, že vykonávání bohoslužeb v kostele sv. Jana je pouze dočasnou záležitostí a hned od počátku pomýšlela na stavbu vlastního sboru. Proto byl už v roce 1922 radou starších založen stavební fond, jehož dlouholetým správce se stal V. Němec.[168] V roce 1926 jej v této funkci nahradil Karel Mádle.[169] Zdrojem fondu mělo být především vstupné z divadelních představení a koncertů pořádaných sborem, dary a výtěžky podomních sbírek.[170]

Postupem času se místní náboženská obec snažila získávat finance na svou novou budovu stále intenzivněji. Ve schůzi dne 13. října 1924 bylo usneseno, že 10 % z čistého zisku zábav bude věnováno na stavební fond.[171] Především v posledních letech před otevřením sboru se pak veškerá aktivita náboženské obce soustředila na shromažďování financí na stavební práce. Sbor byl dokonce nucen omezit i své tradiční akce pro chudé a děti (vánoční a mikulášské nadílky) a veškeré peníze směřovaly do pokladny stavebního fondu. Přesto stoupal stav stavebního fondu jen pozvolna: v roce 1923 v něm bylo 23 021 Kč, 1924 – 25 050 Kč, 1925 – 25 649 Kč 25 h, 1926 – 30 923 Kč.[172]

Na schůzi dne 8. srpna 1924 byli Škramovský, Němec a Strnad pověřeni výběrem vhodného místa pro kostel. Jako nejvhodnější se zdála parcela na dolní části Vinařického náměstí, která byla zcela nezastavěná, a umožňovala tak solitérní stavbu na otevřeném prostranství. Místo, kde měl být postaven kostel, údajně označil patriarcha Karel Farský při své třetí návštěvě Kolína dne 4. listopadu 1923: „Za této návštěvy bratra patriarchy Farského při obchůzce po Kolíně s bratrem Škramovským a bratrem Janíkem po vhodném místě pro budoucí náš sbor, vyslovil se, když jsme přišli na Vinařické náměstí: ,Toto jest ideální místo pro Váš sbor.‘“[173] Od té doby se veškeré snahy soustředily na získání právě tohoto místa. Proto byla městská rada mezi lety 1924 a 1927 opakovaně žádána o darování zmíněné parcely.[174] Městská rada požadavek po řadu let odmítala s odůvodněním, že náměstí bylo koncipováno jako park a hřiště pro děti a za tímto účelem bylo již značným nákladem upraveno. Stavbou kostela uprostřed náměstí by město Kolín ztratilo odpočinkovou zónu uprostřed města. Městská rada navrhovala CČS, aby si našla jiný pozemek, který jí ochotně daruje. Poté, co byla žádost na městskou radu několikrát urgována a její kladné vyřízení se zdálo být zcela nemožné, začalo se uvažovat o získání jiné parcely. Místní školní rada byla požádána o darování či prodej pozemku patřícího ke škole Komenského.[175] Ale i tato žádost byla zamítnuta, neboť škola sama v budoucnu počítala se zastavěním pozemku při rozšiřování své budovy.

Dlouholeté snahy o získání části Vinařického náměstí však nakonec přinesly své ovoce. Městská rada ve schůzi dne 20. dubna 1927 konečně vyhověla opakovaným prosbám kolínské náboženské obce CČS a darovala jí dolní část zmíněného náměstí.[176] Zároveň byla rada starších vyzvána k předložení plánů či alespoň skic na budoucí sbor, především za účelem zjištění velikosti objektu. O definitivní získání tohoto místa se zasloužili především Vincencie Erbenová, Václav Škramovský a Ant. Janík, kteří dlouhodobě působili na kladné vyřízení žádosti v městské radě.[177]

Proti darování pozemku podala lidová strana v čele s radním Stanislavem Hůlou protest.[178] Stanislav Hůla tvrdil, že stavbu není možné povolit z důvodů „esthetických, hygienických i architektonických.“[179] Protest byl ale zamítnut. Podle okresní politické správy bylo místo pro takovou stavbu velmi vhodné, náměstí tím získalo na svém vzhledu a velikost zbývajícího prostoru pro hřiště a park byla dostačující pro svůj účel.[180] Dne 22. listopadu 1927[181] pak obdržela rada starších CČS písemné potvrzení darování pozemku a parcela byla zapsána do pozemkových knih jako majetek CČS.[182]

První plány sboru, které vypracovali na popud Škramovského inženýr Veletovský[183] a architekt Holý (kolínský stavitel a architekt),[184] pocházejí již z roku 1924. Tyto plány se bohužel nedochovaly.[185] Realizace stavby podle zmíněných plánů se odkládala z toho důvodu, „že se všeobecně až do roku 1925 očekávalo uzákoněné spoluužívání kostelů, bohužel neuskutečněné pro odpor lidové strany, hlavně však pro nezájem a netečnost zástupců tzv. pokrokové strany.“[186]

Dne 28. prosince 1928 pověřila valná hromada vypracováním projektu sboru architekta Ferdinanda Potůčka z Pardubic[187] (obrazová příloha, obr. č. 1 – 2). Zároveň byl schválen i finanční stavební plán a rada starších byla zmocněna řešit veškeré finanční i úvěrní záležitosti ohledně stavby. Projekt architekta Potůčka zůstal však nerealizován, protože neodpovídal požadavkům městské rady: „Plány tyto, sice velmi pěkně řešené a schválené i diecézní radou, zamítla však po dvakráte městská rada z důvodů technických a architektonických […] Tím rada starších byla nucena dát vypracovat nový projekt, vyhovující podmínkám kladeným městským stavebním úřadem. Kdo měl v městské radě nebo v stavebním úřadu tak rozhodující vliv, že muselo upustiti od I. projektu, který stál 20 000 Kč, je dosud nevyjasněno!“[188]

Vypracováním nového projektu byl posléze na „doporučení městské rady pověřen pan architekt ing. Vladimír Wallenfels[189] z Prahy.“[190] Ten předložil hotové plány na stavbu sboru v dubnu roku 1931.[191] Jeho řešení bylo shledáno velmi moderním a účelným (obrazová příloha, obr. č. 3 – 5). Po úpravě projektu dle požadavků diecézní rady v Hradci Králové[192] (do jejíž kompetence dle církevních stanov náleželo schvalování stavebních plánů) se přikročilo k vypsání výběrového řízení na stavbu sboru,[193] z něhož vyšla vítězně kolínská firma Záruba – Jandák.[194] Také další práce byly zadány kolínským firmám.

Dne 28. června 1931 se na Vinařickém náměstí konalo slavnostní položení základního kamene za velké účasti místních i cizích příslušníků CČS,[195] zástupců kolínských korporací a úřadů.[196] Slavnostní kázání pronesl biskup Kordule, a učinil také první poklep na základní kámen. K vlastnímu zahájení stavby došlo dne 28. srpna 1931 výkopem země několika členy rady starších.[197]

Práce na stavbě byly zadávány přednostně příslušníkům československé církve. Během celé stavby se úzkostlivě dbalo na maximální šetření na stavebních nákladech. Od počátku stavby sboru se místní náboženská obec potýkala se závažnými finančními problémy, které jí během následujících let přivedly až na pokraj existence. Kolínská náboženská obec byla nucena si půjčit postupně několik větších finančních částek, které pak ale nebyla schopna splácet. Po mnoho let se pak potýkala s těžkou finanční situací, která byla zapříčiněna neschopností i neochotou členů náboženské obce platit církevní daň, pozdním placením příspěvků z pokladny ústřední rady, ale i celkovou hospodářskou situací v zemi. Již rok po dostavbě sboru hrozila banka exekucí majetku kolínské náboženské obce. Naprosto reálná hrozba, že místní náboženská obec sborovou stavbu nakonec pozbude, se několikrát opakovala i v letech následujících.

Stavební fond obnášel na začátku stavby asi 150 000 Kč, při jejím dokončování 180 000 Kč, což představovalo jen necelou pětinu rozpočtu na stavbu, který činil 950 000 Kč.[198] Náboženská obec plánovala splácet stavbu z výtěžků církevní daně, z výtěžků divadelních představení, koncertů a podobně. Tyto zdroje se zdály ale být zcela nedostatečné, proto byly nadřízené orgány (Diecézní rada v Hradci Králové a Ústřední rada v Praze) žádány o výpomoc. Prosby byly periodicky opakovány, avšak nikdy se jimi nedosáhlo většího úspěchu.[199] Stoupající nervozita členů rady starších se odráží v hojně dochované korespondenci s ústřední radou. Ta stavební subvence sice několikrát slíbila, ale nikdy nebyly doručeny ve slíbené výši a včas: „Radě starších byla sice církevními úřady slibována několikráte stavební subvence, ale následkem politické situace a čím dál tím většího šetření zmizela i tato naděje.“[200] Ústřední rada se hájila především poukazem na fakt, že kolínská náboženská obec po řadu let neodváděla řádně církevní daň, a že byla proto dlužníkem vlastně ona.

Náboženská obec byla nucena přistoupit k jinému způsobu získávání financí. Jednak byla podána žádost na ministerstvo sociální péče o udělení státního stavebního příspěvku na základě zákona o produktivní péči o nezaměstnané. Na rok 1931 bylo touto cestou opatřeno 26 000 Kč.[201] Sbor byl nucen přikročit k půjčkám.[202] První půjčka byla sjednána u České hypoteční banky.[203] Následovala další půjčka u Zemské banky v Praze.[204] Ústřední rada starších se zavázala na úrok a úmor z těchto půjček poskytovat ročně nejprve 15 000 Kč,[205] poté 20 000 Kč.[206]

Otevření budovy a vzhled nového sboru

Budova Husova sboru byla postavena ve funkcionalistickém duchu.[207] Architekt pracoval především „s velkými plochami a klasickými liniemi.“[208] Objekt se skládal ze dvou komplexů – vlastního sboru s přednáškovým sálem a budovy, která měla sloužit administrativním a obytným účelům. Celek byl vsazen doprostřed dolní části Vinařického náměstí, hlavní průčelí směřovalo k západní straně. Do vlastního prostoru sboru se vcházelo hlavním vchodem, nad kterým byla umístěna 3 metry široká železobetonová deska, chránící vstup před deštěm a opticky snižující poměrně vysoko umístěný vchod. Vzhledem k tomu, že přednáškový sál byl umístěn v suterénu, tvořil vstup do vlastních sborových prostor nad ním mohutné terasovité schodiště, přístupné ze západní a z jižní strany. Dominantním prvkem stavby byla střecha ve tvaru mušle. V průčelí nad kůrem byla zeď nejvyšší (12 metrů od podlahy) a v ladném klesajícím oblouku se postupně svažovala až k zadní stěně kněžiště do výšky 5 metrů od podlahy. Tento tvar byl zvolen především z akustických důvodů. Rozsáhlé části jižní a severní stěny stavby tvořily skleněné plochy, což zajišťovalo dostatek světla. Nad vchodem do sboru vystupovala z čelné plochy 27 metrů vysoká sklobetonová věž, ukončená rovnou střechou s pozlaceným husitským sluncem s kalichem uprostřed. V postranních prostorách při vstupu do sboru se nacházela malá místnost sloužící jako kolumbárium a zároveň obřadní pohřební síň.

Na kruchtě, která mohla pojmout až 100 lidí, měly být umístěny varhany (jejich dokoupení se plánovalo v budoucnu). Z kruchty se vstupovalo do věže, v jejímž schodišti byly výklenky pro urny. V posledním patře věže byly zavěšeny dva zvony a do budoucna se počítalo i se světelnými hodinami. Chrámová loď o rozměrech 17 x 12 m byla opatřena dvěma řadami stylových lavic s dvoumetrovou uličkou. Při výmalbě interiéru sboru byla použita bílá a šedá barva, což „působí povznášejícím pietním dojmem, zvlášť při večerním osvětlení reflektory, ukrytými v okenních parapetech a vrhajících světlo na zrcadlový strop, od něhož se teprve rozptyluje.“[209] Ústřední částí kostela bylo vyvýšené, pět metrů hluboké kněžiště, kterému dominovalo okno s obrazy Krista, Husa a Komenského. Uprostřed kněžiště stál obětní stůl (oltář) a po levé straně kazatelna.

Ve sboru nechyběly, v souladu s dobovými požadavky kladenými na moderní církevní stavbu, ani další „doplňkové“ místnosti. Byla to zejména prostorná přednášková síň s bufetem, která zároveň sloužila i jako divadelní nebo promítací sál.

Druhou částí komplexu byla administrativní a obytná budova s rovnou střechou, která byla umístěna tak, aby byla ze západní strany v zákrytu za budovou kostela, čímž byla vizuálně zdůrazněna vlastní bohoslužebná část objektu. V přízemí farní budovy byla zřízena zasedací síň pro radu starších, která byla používána také pro schůze Sesterského sdružení, Jednoty mládeže a k dětským besídkám. Byla zde umístěna i knihovna. V prvním patře obytné budovy byla kancelář duchovní správy se speciálním ohnivzdorným archivem a dva byty (pro faráře a pro pomocného duchovního).

Otevření kolínského sboru bylo stanoveno na 12. června 1932 (na výročí úmrtí zakladatele CČS Karla Farského).[210] Po sobotním slavnostním večeru v sokolovně byla hlavní část slavnosti soustředěna na neděli 12. června. Po ranní bohoslužbě Jana Tabacha v kostelíku sv. Jana, kterou se přítomní rozloučili s dosud užívaným bohoslužebným prostorem, a po vzpomínkovém projevu faráře Uhra z Jičína (který zde sloužil první mši v roce 1921), následoval průvod městem v čele s dvaceti duchovními v husitských talárech. Průvod, ve kterém šlo podle dobových odhadů nejméně 10 000 lidí, dospěl na Vinařické náměstí: „Konečně se zjevil v záři sluneční bílý náš sbor užaslým zrakům jako v pohádce, který bratr biskup Kordule sám v proslovu prohlásil za nejkrásnější v diecézi v CČS.“[211] Po slavnostním zahájení pěveckým sborem CČS a uvítání hostí následovaly proslovy a konečně odemčení sboru a slavnostní bohoslužba biskupa Stanislava Kordule ve sboru. (Druhou bohoslužbu sloužil před sborem farář Tichý z Kutné Hory pro většinu ostatním účastníků slavnosti, kteří se nevešli dovnitř.) Oslava byla ukončena koncertem kolínské městské hudby. Na slavnosti nechyběli zástupci města, spřátelených církví a korporací.[212]

Slavnost patřila mezi ty největší v tomto období v Kolíně. Podílely se na ní všechny významné spolky a pozvání přijala většina zástupců městského i okresního úřadu. Husův sbor se přiblížil ideálu, jak si CČS představovala svou stavbu – tedy propojení střízlivého bohoslužebného prostoru s dalšími funkčními místnosti, kde se odehrával sborový život (setkávání věřících, přednášky, místnosti určené pro radu starších a další orgány CČS i specializovaný archiv pro bezpečné uložení dokumentů).

Negativem realizace stavby se však stalo výrazné ekonomické zatížení místní náboženské obce, které ukazuje na nepromyšlené financování vycházející z příliš optimistických předpokladů. K potížím jistě přispěla také hospodářská krize a církev byla též zasažena stagnací počtu svých členů. Samotná stavba navíc nemohla být nijak efektivně ekonomicky využívána. Součástí stavby totiž nebyly například bytové jednotky nebo obchody.

Závěr

Církev československá patřila mezi nové fenomény první republiky. Vznik této instituce odrážel nálady části obyvatelstva nově vzniklé republiky, potřebu existence a národními rysy (zavedení mateřského jazyka jako bohoslužebného) a vyjadřující nové principy  (demokratizace církve, účast laické veřejnosti na správě církve, zřízení vlastního československého patriarchátu, reforma studia a výchovy kněžích, reforma klášternictví atd.).[213] Překotný vznik této instituce s sebou přinesl ovšem řadu problémů, se kterými se musela církev v následujících letech vyrovnávat. Ke stěžejním úskalím, které bylo nutné rychle vyřešit, náleželo především finanční zázemí instituce a získání vlastních prostor sloužících nejen k bohoslužebným účelům, ale také poskytujících dostatečný prostor pro další aktivity, které měly formovat život nového společenství.

Pro kolínskou náboženskou obec CČS se právě získání vlastních prostor stalo nejproblematičtější záležitostí, kterou řešila po řadu let. Dlouhodobě protiprávně užívala malý kostelík sv. Jana, na který si činila morální nárok, což vedlo k napjatým vztahům se zdejší katolickou církví. CČS musela v této souvislosti čelit řadě sporů. Je nutné si uvědomit, že přes dlouhodobou snahu katolické církve o navrácení kostela a celé řadě stížností setrvala kolínská náboženská obec CČS v kostelíku po celých dvanáct let, a kostel tak navrátila jako jedna z posledních v celých Čechách. To mimo jiné ukazuje také na velkou vstřícnost ze strany městské rady, která nikdy neučinila radikálnější kroky k donucení CČS, aby kostel opustila. Kostelík navíc esteticky ani účelností neodpovídal požadavkům na moderní sborovou stavbu CČS. Jediným možným východiskem se zdálo postavení vlastního kostela s komplexem dalších služebních prostor. Stavba Husova sboru se realizovala v letech 1931–1932, avšak za cenu nepřiměřeného finančního zatížení místní náboženské obce. Závažné ekonomické problémy provázely kolínskou obec (neschopnou splácet vysoké půjčky) po řadu následujících let.

Co se vývoje místní náboženské obce týče, lze říct, že se na regionální úrovni v zásadě v menší či větší míře promítaly ty problémy a vývojové tendence, které probíhaly také na celostátní úrovni. K hlubšímu a celistvějšímu prozkoumání života a rozvoje místní náboženské obce chybí více materiálů vzešlých přímo z fungování rady starších či dalších orgánů (Sesterské sdružení, Jednota mládeže CČS). Archiv původně uložený přímo na Farním úřadě CČS v Kolíně dnes pravděpodobně již neexistuje.

Stavba Husova sboru je dodnes jednou z dominant městského centra, architektonicky je jednou z nejzajímavějších a dle mého názoru i jednou z nejkrásnějších staveb Kolína. Dodnes slouží svému původnímu účelu. Počet členstva se ale od doby první republiky výrazně snížil, podle posledního sčítání lidu se v městě Kolíně k CČSH hlásí pouze 460 obyvatel (z celkového počtu obyvatel 30 258),[214] v okrese Kolín je to pak 1225 (z celkového počtu 95 700 obyvatel).[215]

Seznam použité literatury

BALATKOVÁ, Jitka. Organizační vývoj československé církve (husitské) na Moravě a ve Slezsku, in: KOL. AUTORŮ: XXVII. Mikulovské sympozium. Vývoj církevní správy na Moravě. s. 227–241.

BUŠEK, Vratislav. Československé církevní zákony. Praha, 1931.

FARSKÝ, Karel. CČS: Stručné informace o náboženských názorech, úkolech a organisaci církve československé. Praha, 1925.

FARSKÝ, Karel. Český problém církevní. Praha, 1919.

FRÝDL, David. Reformní náboženské hnutí v počátcích Československé republiky. Snaha o reformu katolicismu v Čechách a na Moravě. Brno, 2001.

Gotika na Kolínsku. Společnost a kultura v letech 1250–1530. Kolín, 1998.

KAŇÁK, Miloslav. Církev československá v historickém vývoji a přehledu. Praha, 1946.

KAŇÁK, Miloslav. Karel Farský: O životě a díle prvního patriarchy církve československé. Praha, 1951.

KOL. AUTORŮ. Sbory církve československé. Praha, 1953.

KOVÁŘ, František. Deset let československé církve. Praha, 1930.

KRŠKO, Jan. Historie Církve československé v Rakovníku. I., Rakovník a české schisma 1918–1920. Rakovník, 2001.

LAHODNÝ, Stanislav. Farský a naše dny. Praha, 1955.

LÍBAL, Dobroslav. Katalog gotické architektury v České republice do husitských válek. Praha, 2001.

LOMOZ, Jan. Organizační vývoj církve československé. Praha, 1934.

MACH, Oldřich. Mějte na paměti ty, kteří nás vedli. Český zápas, roč. 81, č. 11, 20. května 2001, s. 3.

MAREK, Pavel. Církevní krize na počátku první Československé republiky (1918–1924). Brno, 2005.

TÝŽ. České schisma: příspěvek k dějinám reformního hnutí katolického duchovenstva v letech 1917–1924. Rosice u Brna, 2000.

TÝŽ. Český katolicismus 1890–1914: kapitoly z dějin českého katolického tábora na přelomu 19. a 20. století. Olomouc, 2003.

Otázka kostelů a jiné časové otázky církevně politické. Olomouc, 1923.

PLECHATÝ, František. 30 let církve československé. Praha, 1949.

POKORNÝ, František. Sborník Dra Karla Farského. Praha, 1927.

POKORNÝ, František. Schematismus československé církve 1933. Praha [1933].

PROCHÁZKA, Antonín. Seznam náboženských obcí a duchovních církve československé 1922/23. Praha [1923].

RUTRLE, Otto. Patriarcha Dr. K. Farský, novodobý hlasatel Ježíše Krista. Praha [1954].

SALAJKA, Milan. Portrét církve československé husitské. Praha, 2007.

SALAJKA, Milan. Proces ustavování a duchovní správy náboženských obcí Církve československé husitské 1920 až 2000. Praha, 2003.

Sbírka zákonů a nařízení státu československého. Praha, 1919–1925.

Sčítání lidu, domů a bytů k 1. 3. 2001 – základní informace o obcích. Okres Kolín, Praha, 2003.

Sčítání lidu v republice Československé ze dne 1. 12. 1930, díl 1, Praha, 1934.

Sčítání lidu v republice Československé ze dne 15. února 1921, díl 1, Praha, 1924.

SEKOT, Aleš. Církev československá husitská. Praha, 1982.

SKÁLA, Václav. Církev československá. Hradec Králové, 1920.

Statistická příručka církve československé 1949. Praha, 1949.

STRAKA, František. Kolínské kostely a památky. Kolín, 1940.

ŠUVARSKÝ, Jaroslav. Biskup Gorazd. Praha, 1979.

TONZAR, David. Vznik a vývoj novodobé husitské teologie a Církev československá husitská. Praha, 2002.

TRTÍK, Zdeněk – KADEŘÁVEK, Václav. Život a víra ThDr. Karla Farského. Praha, 1982.


Tento výstup vznikl v rámci projektu číslo 261104/2010 řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze z prostředků specifického vysokoškolského výzkumu v roce 2010.


 

[1] Tato práce vznikla jako součást mé diplomové práce Stavební vývoj města Kolína jako prostředek realizace ambic městských elit v letech 1918–1939 na příkladu stavby spořitelny, divadla, obchodní akademie a sboru Církve československé v semináři Prof. PhDr. Jiřího Štaifa na Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK Praha (obhájena v lednu 2010).

[2] Jan TABACH: Sbor Mistra Jana Husa v Kolíně, in: Památník Sboru…, s. 15.

[3] Dále jen CČS. Název církve se změnil za nacistické okupace, kdy byla tato církev nucena užívat označení Církev českomoravská (CČM), od roku 1971 nese přívlastek „husitská“ – Církev československá husitská (CČSH).

[4] HS, Pamětní kniha náboženské obce církve československé.

[5] František POKORNÝ: Schematismus československé církve 1933, Praha [1933]; Antonín PROCHÁZKA: Seznam náboženských obcí a duchovních církve československé 1922/23, Praha [1923].

[6] Sčítání lidu v republice Československé ze dne 1. 12. 1930, díl 1, Praha 1934; Sčítání lidu v republice Československé ze dne 15. února 1921, díl 1, Praha 1924.

[7] Památník Sboru Mistra Jana Husa Církve československé v Kolíně, Kolín 1932.

[8] MÚK SA, č. p. 273 – Farní úřad Církve československé.

[9] Především místní měsíčník Věstník Klubu českých turistů odbor Kolín a celostátní periodikum CČS Český zápas.

[10] V roce 2004 vznikla práce zabývající se architektonickým vývojem města Kolína, kde je vedle řady jiných staveb zmíněn také sbor CČS. Klára ZUBÍKOVÁ: Architektura a urbanismus města Kolína 1850–1950, diplomová práce, Olomouc 2004.

[11] Pavel MAREK: Církevní krize na počátku první Československé republiky (1918–1924), Brno 2005; TÝŽ: České schisma: příspěvek k dějinám reformního hnutí katolického duchovenstva v letech 1917–1924, Rosice u Brna 2000; TÝŽ: Český katolicismus 1890–1914: kapitoly z dějin českého katolického tábora na přelomu 19. a 20. století, Olomouc 2003; TÝŽ: Emil Dlouhý-Pokorný: život a působení katolického modernisty, politika a žurnalisty, Brno 2007; Pavel MAREK – Vladimír ČERVENÝ – Jiří LACH: Od katolické moderny k českému církevnímu rozkolu: nástin života a díla Emila Dlouhého-Pokorného (1876–1936), kněze, politika a žurnalisty, Rosice u Brna 2000.

[12] Jedná se například o díla: Jaroslav HRDLIČKA: Život a dílo prof. Františka Kováře: příběh patriarchy a učence, Brno 2007; Milostav KAŇÁK: Církev československá v historickém vývoji a přehledu, Praha 1964; TÝŽ: Dr. Karel Farský. O životě a díle prvního čs. patriarchy církve československé, Praha 1951; Milan SALAJKA: Portrét Církve československé husitské, Praha 2007.      

[13] Aleš SEKOT: Církev československá husitská, Praha 1982; David FRÝDL: Reformní náboženské hnutí v počátcích Československé republiky. Snaha o reformu katolicismu v Čechách a na Moravě, Brno 2001; David TONZAR: Vznik a vývoj novodobé husitské teologie a Církev československá husitská, Praha 2002. Soupis literatury k CČS nejnověji viz Jan KRŠKO: Historie Církve československé v Rakovníku. I., Rakovník a české schisma 1918–1920, Rakovník 2001.

[14] Starší literatura k založení a vzniku CČS např.: František PLECHATÝ: 30 let církve československé, Praha 1949; Karel FARSKÝ: Český problém církevní, Praha 1919; František KOVÁŘ: Deset let československé církve; Jan LOMOZ: Organizační vývoj církve československé, Praha 1934; Václav SKÁLA: Církev československá, Hradec Králové 1920; Alois SPISAR: Ideový vývoj církve československé, Praha 1936; Rudolf URBAN: Die Tschechoslowakische hussitische Kirche, Magdeburg an der Laun 1973.

[15] Karel FARSKÝ: Český…, s. 19.

[16] Důkladný výklad o reformačních snahách v katolické církvi, české katolické moderně a Jednotě katolického duchovenstva přináší Pavel Marek v několika svých pro tuto problematiku klíčových knih. Viz pozn. č. 11.

[17] Pavel MAREK: Církevní krize…, s. 216.

[18] ThDr. Karel Farský (26. 7. 1880 Škodějov u Vysokého nad Jizerou – 12. 6. 1927 Praha) - český reformátor, původně katolický kněz, zakladatel CČS. O Farském vznikla celá řada děl: Miloslav KAŇÁK: Karel Farský: O životě a díle prvního patriarchy církve československé, Praha 1951; Stanislav LAHODNÝ: Farský a naše dny, Praha 1955; Otto RUTRLE: Patriarcha Dr K. Farský, novodobý hlasatel Ježíše Krista, Praha [1954]; František POKORNÝ: Sborník Dra Karla Farského, Praha 1927; Zdeněk TRTÍK – Václav KADEŘÁVEK: Život a víra ThDr. Karla Farského, Praha 1982. Viz Všeobecná encyklopedie, díl 1, Praha 1996, s. 703; Masarykův slovník naučný, díl 2, Praha 1926, s. 693; Ottův slovník naučný nové doby, dodatky, díl 2, svazek 1, Praha 1998, s. 507.

[19] Bohumil Zahradník (21. 8. 1862 Hostačov u Čáslavi – 26. 11. 1939 Průhonice) – pseudonym Bohumil Brodský. Studoval bohosloví v Hradci Králové, 1886 vysvěcen na kněze. Přispíval do poličské Jitřenky a poté do Obzoru, Vlasti, Vesny, České politiky, Čecha a různých kalendářů. Vydal také několik povídek s autobiografickými prvky a dvě modlitební knížky. Srov. Luboš MERHAUT (red.): Lexikon české literatury, Praha 2008, s. díl 4, s. 1668–1671.

[20] Pavel MAREK: Církevní krize…, s. 217.

[21] Srov. Pavel MAREK: Církevní krize…, s. 214; Jan LOMOZ: Organizační….

[22] Text provolání viz Karel FARSKÝ: Zpode jha, Praha 1920, s. 39–41.

[23] Pavel MAREK: Církevní krize…, s. 213

[24] Pavel Marek uvádí celou řadu dobových článků věnujících se dané problematice. Srov. Pavel MAREK: Církevní krize…, s. 214–215; Zdeněk TRTÍK – Václav KADEŘÁVEK: Život a víra…, s. 50–56.

[25] CČS byla uznána rozhodnutím ministra Gustava Habrmana vyhláškou Ministerstva školství a národní osvěty (dále MŠNO) ze dne 15. 9. 1920. Srov. Miloslav KAŇÁK: Církev…, s. 9.

[26] Pavel MAREK: Církevní krize…, s. 216.

[27] Matěj Pavlík (26. 5. 1879 Hrubá Vrbka na Moravě – 4. 9. 1942 Praha) studoval gymnázium v Kroměříži a katolickou teologickou fakultu v Olomouci (ukončil 1902). Od roku 1918 redaktor a majitel časopisu Právo národa, který dal od roku 1919 k dispozici Jednotě československého duchovenstva, jejímž se stal tajemníkem. Od roku 1921 moravsko-slezským biskupem CČS. Inklinoval k pravoslaví. S CČS se definitivně rozešel v roce 1924. Poté působil v pravoslavné církvi až do roku 1942, kdy byl popraven nacisty. Viz Pavel Marek: Pravoslaví v Československu v letech 1918–1942, Brno 2004, s. 88–90, 123–125.

[28] Počty přestoupivších do pravoslaví dle diecézí viz Zdeněk BOHÁČ: Atlas církevních dějin českých zemí 1918–1999, Kostelní Vydří 1999, graf č. 98. Přestupy duchovních srov. Český zápas, roč. 18 (1935) č. 2 až č. 11. Dle tohoto soupisu přešlo v letech 1920–1934 do CČS celkem 187 duchovních, z nichž vytrvalo v nové církvi 149 kněží, v r. 1920 – 53, 1921 – 43, 1922 – 28, 1923 – 23, 1934 – 7. 1925 – 9. Na kněze CČS bylo vysvěceno v roce 1921 – 8 laiků, 1922 – 3 a 1923 – 2. Dle informací ústřední rady z 14. 10. 1921 měla CČS 102 duchovních míst, z toho obsazeno bylo 87. Viz Pavel MAREK: Církevní krize…, s. 256.

[29] Pavel MAREK: Církevní krize…, s. 218–257.

[30] Husova československá bohoslovecká fakulta vstoupila v život, Praha 1950. Viz. Aleš SEKOT: Církev…, s. 89–92. Srov. také Jaroslav HRDLIČKA: Život...

[31] Milan SALAJKA: Náboženské ideály a křesťanská angažovanost, Praha 2003, s. 20–21; Jan LOMOZ: Organizační…, s. 16.

[32] Srov. Statistická příručka církve československé 1949, Praha 1949, s. 46–47. Počty je nutné brát s jistou pochybností o jejich správnosti. Srov. úvod knihy s. 7–18. Jiné údaje uvádí Milan SALAJKA: Portrét církve československé husitské, Praha 2007, s. 33.

[33] Vratislav BUŠEK: Československé církevní zákony, Praha 1931, s. 1153–1169. Státem byla ústava vzata na vědomí výnosem MŠNO z 15. 9. 1921. Byla publikována ve Věstníku MŠNO roč. 3, sešit 21, 1. 11. 1921.

[34] ThDr. Gustav Adolf Procházka (11. 3. 1872 Kosmonosy – 9. 2. 1942 Praha) – spoluzakladatel a druhý patriarcha CČS. Spolupracoval s katolickou modernou, působil v Jednotě katolického duchovenstva. Byl jedním z těch, kteří dali bezprostřední podnět k založení CČS a patřil k jejím předním organizátorům. Jako farář, generální vikář a od roku 1923 biskup se přičinil o rozšíření CČS v SV Čechách. Od roku 1927 stojí v čele celé CČS jako patriarcha a jako biskup pražské diecéze. Pod jeho vedením zůstala CČS naukově věrná orientaci Karla Farského a organizačně pronikla na Slovensko a Podkarpatskou Rus. Od roku 1935 učil na Husově fakultě. V roce 1934 mu udělila unitářská fakulta v Chicagu čestný doktorát bohosloví. Žurnalisticky činný byl již od studentských let, po roku 1920 psal především do časopisů CČS. Několik úvah vydal v brožurách: V boji za pravdu, Praha 1933; Křesťanský humanismus, Praha 1933. Srov. Ottův slovník naučný nové doby, dodatky, díl 5, svazek 1, Litomyšl 2002, s. 166; Miloslav KAŇÁK: Církev československá v historickém vývoji a přehledu, Praha 1946.

[35] Jako první byla uznána MŠNO obec ve Velká Bystřici u Olomouce v únoru 1922. Viz František PLECHATÝ: 30 let…, s. 6. V roce 1923 měla CČS celkem schváleno 93 obcí, v roce 1924 142 obcí a v prvním pololetí roku 1925 146 obcí. Viz Pavel MAREK: Církevní krize…, s. 255–256. Počet uznaných náboženských obcí v jednotlivých obdobích viz Zdeněk BOHÁČ: Atlas církevních…, graf č. 99.

[36] Srov. Miloslav KAŇÁK: Církev….

[37] Hranice diecézí a náboženské obce do nich náležející viz Zdeněk BOHÁČ: Atlas církevních, mapa č. 95. Srov. také Čeněk BREBIS: Dvacet let východočeské diecéze, Český zápas, roč. 23, č. 1, 4. 1. 1940, s. 15; Pavel MAREK: Církevní krize…, s. 255–256.

[38] Mnohé dobové články, které přibližují postoje CČS k této problematice, přinesl časopis Český zápas – např. soubor článků Karla Farského, které vyšly pod stejným názvem Otázka našeho spoluužívání římsko-katolických chrámů v několika číslech Českého zápasu. Srov. Český zápas, roč. 4, č. 13, 1. 4. 1921, s. 6; roč. 6, č. 38, 21. 9. 1923, s. 2; roč. 6, č. 39, 28. 9. 1923, s. 1–3; roč. 6, č. 38, 5. 10. 1923, s. 3–5; roč. 6, č. 42, 19. 10. 1923, s. 2–4. K této problematice srov. také Zdeněk TRTÍK – Václav KADEŘÁVEK: Život a víra….

[39] Pavel MAREK: Církevní krize…,s. 259.

[40] Zabírání chrámů, Český zápas, roč. 4, č. 14, 8. 4. 1921, s. 7; Zabírání chrámů, Český zápas, roč. 4, č. 20, 20. 5. 1921, s. 7–8.

[41] Pavel Marek uvádí celou řadu dobových článků, které pojednávají o zabírání kostelů CČS. Viz Pavel MAREK: Církevní krize…, s. 258; Srov. Otázka kostelů a jiné časové otázky církevně politické, Olomouc 1923.

[42] Pavel MAREK: Církevní krize…, s. 259–260.

[43] Srov. Otázka kostelů…; Čeněk BREBIS: Dvacet let východočeské diecéze, Český zápas, roč. 23, č. 1, 4. 1. 1940, s. 15.

[44] Dotace státu však byly nedostatečné, pokud si uvědomíme počet sborů CČS, které byly tehdy postaveny, a náklady na ně vzniklé. Dle údajů MŠNO obdržela ústřední rada jako stavební subvenci v letech 1923–1932 částku 17 510 000 Kč. Viz Pavel MAREK: Církevní krize…, s. 260.

[45] Sbory církve československé, Praha 1953, nepaginováno.

[46] Pavel MAREK: Církevní krize…, s. 260.

[47] Milan SALAJKA: Portrét církve československé husitské, Praha 2007, s. 4.

[48] František PLECHATÝ: 30 let…, s. 10.

[49] Emil EDGAR: Moderní chrám, Český zápas, roč. 4, č. 3, 21. 1. 1921, s. 4–5.

[50] Sbory…

[51] Milan SALAJKA: Portrét…, s. 4–5.

[52] Sbory…

[53] Srov. Emil EDGAR: Moderní chrám, Český zápas, roč. 4, č. 3, 21. 1. 1921, s. 4–5; Týž: Římsko-katolické kostely, Český zápas, roč. 4, č. 20, 20. 5. 1921, s. 3–4.

[54] Dějiny východočeské diecéze do roku 1933 viz František POKORNÝ: Schematismus…, s. 201–204.

[55] Děkan Václav Sixta (7. 8. 1971 Vrbčany u Plaňan – 25. 2. 1929 Kolín). Po dokončení studií se stal kaplanem ve Vraném u Peruce, odkud přišel 1. 9. 1903 jako kaplan do Kolína, kde se 26. 6. 1909 stal děkanem. Hojně se účastnil kolínského společenského a veřejného života. Byl dlouholetým členem obecního zastupitelstva (1927 se funkce vzdal), členem okresního školního výboru, strany lidové a Reiffeisenovy záložny. Byl znalcem umění a poradcem při rekonstrukci kostela sv. Bartoloměje. O něm napsal společně se stavebním radou, inženýrem Antonínem Hlaváčkem knihu Dějiny chrámu Páně sv. Bartoloměje v Kolíně. Jeho zásluhou byla roku 1913 zakoupena od Františka Bílka křížová cesta (řezaná plastika v dubovém dřevě) pro kostel. Zasloužil se také o obnovení za války rekvírovaných zvonů, které byly zpět instalovány v září roku 1927. Srov. Věstník Klubu československých turistů odbor Kolín, roč. IV, č. 3, 25. 3. 1929, s. 30; Úmrtí, Hlas demokracie, roč. 9, č. 9, 2. 3. 1929, s. 2.

[56] HS, Pamětní kniha…, s. 5.

[57] Narozen 1869. Viz Podrobný adresář a seznam obyvatel města Kolína 1930, Kolín 1930, s. 363.

[58] Narozen 1878. Srov. TAMTÉŽ, s. 352.

[59] Narozen 1871. Je autorem první části Pamětní knihy Husova sboru v Kolíně, kterou vedl do 30. 10. 1946.

[60] Narozen 2. 3. 1877, zemřel 8. 5. 1944. Srov. Podrobný adresář…, s. 320.

[61] František POKORNÝ: Schematismus…, s. 248; HS, Pamětní kniha…, s. 5.

[62] HS, Pamětní kniha…, s. 15.        

[63] Narozen 1891. Srov. Podrobný adresář…, s. 212. Zemřel dne 13. 10. 1924. Viz HS, Pamětní kniha…., s. 43; Úmrtí, Hlas demokracie, roč. 5, č. 42, 18. 10. 1924, s. 2.

[64] Narozena 31. 7. 1870, zemřela 6. 2. 1962. Viz Podrobný adresář…, s. 112.

[65] Narozena 1876. TAMTÉŽ, s. 172.

[66] HS, Pamětní kniha…, s. 10.

[67] Narozen 11. 5. 1876, zemřel 4. 4. 1949. Viz Podrobný adresář…, s. 204.

[68] Narozen 1877. Srov. Podrobný adresář…, Kolín 1930, s. 217.

[69] HS, Pamětní kniha…, s. 11

[70] HS, Pamětní kniha…, s. 22.

[71] Výnos MŠNO č. 100.118/23-VI.

[72] HS, Pamětní kniha…,s. 11–12.

[73] TAMTÉŽ, s. 22.

[74] Narozen 1909. Srov. Podrobný adresář…, s. 331.

[75] HS, Pamětní kniha…, s. 22; Antonín PROCHÁZKA: Seznam…, s. 11.

[76] HS, Pamětní kniha…, s. 32.

[77] Žádost o státní schválení kolínské náboženské obce byla podána MŠNO 2. 3. 1922. Schválení proběhlo 25. 9. 1923. Srov. HS, Pamětní kniha…, s. 22; Výnos MŠNO č. 100.118/23-VI.

[78] Povoláním kožešník, narozen 1886. Srov. Podrobný adresář…, s. 224.

[79] HS, Pamětní kniha…, s. 33–34.

[80] Výnos MŠNO z 21. 6. 1923 č. 264592 ai 1924-1B.4471 ai 1923. Srov. TAMTÉŽ, s. 36.

[81] HS, Pamětní kniha…, s. 43.

[82] TAMTÉŽ, s. 47.

[83] TAMTÉŽ, s. 43.

[84] TAMTÉŽ, s. 46.

[85] Valná hromada se konala dne 27. 3. 1927. Viz TAMTÉŽ, s. 46–47.

[86] TAMTÉŽ, s. 45–46.

[87] Ve svých funkcích byli všichni potvrzeni na mimořádné valné hromadě dne 14. 9. 1930, Viz TAMTÉŽ, s. 61.

[88] Narozen 1872. Srov. Podrobný adresář…, s. 282.

[89] První řádná schůze nově zvolené rady starších se uskutečnila 7. 5. 1930. Viz HS v Kolíně, Pamětní kniha…, s. 61.

[90] Oznámení o úmrtí Václava Škramovského přinesl kromě regionálních periodik také Český zápas – Úmrtí, Hlas demokracie, roč. 10, č. 25, 21. 6., 1930, s. 2; Polabská stráž, roč. 12, č. 24, 21. 6. 1930, s. 2; Z Kolína, Česká zápas, roč. 13, č. 26, 25. 6. 1930, s. 241.

[91] Úmrtí, Hlas demokracie, roč. 10, č. 25, 21. 6. 1930, s. 2.

Stanislav Kordule, narozen 10. 6. 1885 v Bavorově u Vodňan. Studoval na gymnáziu v Jičíně, teologická studia konal v Hradci Králové. Byl členem Jednoty duchovenstva. 1920 přestoupil do CČS, 1923 zvolen farářem náboženské obce v Hradci Králové, 1925 povolán za člena diecézní rady, později tajemníka. Biskupem východočeské diecéze zvolen v dubnu 1928. Viz František POKORNÝ: Schematismus…, s. 199.

[92] HS, Pamětní kniha…, s. 62.

[93] TAMTÉŽ, s. 64.

[94] TAMTÉŽ, s. 75.

[95] TAMTÉŽ, s. 73–74.

[96] Sčítání lidu v republice Československé ze dne 15. února 1921, díl 1, Praha 1924, tab. č. 86.

[97] TAMTÉŽ, tab. č. 87, Okresy s největším úbytkem římských katolíků.

[98] HS, Pamětní kniha…, s. 22.

[99] Sčítání lidu v republice Československé ze dne 1. 12. 1930, díl 1, Praha 1934, tab. č. 86.

[100] Antonín PROCHÁZKA: Seznam…, s. 11. Údaje je nutné brát s jistou pochybností o jejich správnosti. Srov. poznámka autora knihy na s. 1.

[101] Jednotlivé případy přestupů zmiňuje pamětní kniha sboru. Srov. HS, Pamětní kniha…, s. 14 a 44.

[102] Snahy části kolínského sboru o přestup k pravoslavné církvi se objevily v roce 1921. TAMTÉŽ, s. 26–27.

[103] Jan TABACH: Duchovní správa náboženské obce CČS v Kolíně, in: Památník Sboru…, s. 8.

[104] TAMTÉŽ.

[105] Sčítání lidu v republice Československé ze dne 15. února 1921, díl 1, Praha 1924, tab. XII, s. 86; Sčítání lidu v republice Československé ze dne 1. 12. 1930, díl 1, Praha 1934, s. 5.

[106] Srov. Sčítání lidu v republice československé ze dne 15. února 1921, díl 1, Praha 1924, s. 84*.

[107] Srov. Sčítání lidu v republice československé ze dne 1. prosince 1930, díl 1, Praha 1930, s. 51*.

[108] HS, Pamětní kniha…, s. 9

[109] TAMTÉŽ, s. 6. Srov. také Jan TABACH: Duchovní správa náboženské obce CČS v Kolíně, in: Památník Sboru…, s. 6.

[110] HS, Pamětní kniha…, s. 6.

[111] TAMTÉŽ, s. 9–10.

[112] TAMTÉŽ, s. 19.

[113] V Chotusicích působil v letech 1920–1921. Srov. Milan SALAJKA: Proces ustavování a duchovní správy náboženských obcí Církve československé husitské 1920 až 2000, Praha 2003, s. 149.

[114] HS, Pamětní kniha…, s. 10.

[115] Dle Schematismu působil v Kolíně již od 7. 11. 1920. Srov. František POKORNÝ: Schematismus…, s. 248.

[116] Jan TABACH: Duchovní správa náboženské obce CČS v Kolíně, in: Památník Sboru…, s. 6.

[117] František POKORNÝ: Schematismus…, s. 248.

[118] Jan TABACH: Duchovní správa náboženské obce CČS v Kolíně, in: Památník Sboru…, s. 6.

[119] Srov. Milan SALAJKA: Proces…, s. 169.

[120] HS, Pamětní kniha…, s. 29–30.

[121] Jan TABACH: Duchovní správa náboženské obce CČS v Kolíně, in: Památník Sboru…, s. 6.

[122] Srov. František POKORNÝ: Schematismus…, s. 248.

[123] Na vypsaný konkurz se přihlásili celkem čtyři zájemci. Srov. HS, Pamětní kniha…, s. 32.

[124] TAMTÉŽ, s. 31.

[125] František POKORNÝ: Schematismus…, s. 248.

[126] Milan SALAJKA: Proces…, s. 37.

[127] Oldřich MACH: Mějte na paměti ty, kteří nás vedli, Český zápas, roč. 81, č. 11, 20. 5. 2001, s. 3; Milan SALAJKA: Proces…, s. 174; Jan TABACH: Duchovní správa náboženské obce CČS v Kolíně, in: Památník Sboru…, s. 6–7.

[128] Rodák z Nové Paky. Poté vykonával funkci duchovního správce v Semilech. Viz Jan TABACH: Duchovní správa náboženské obce CČS v Kolíně, in: Památník Sboru…, s. 7.

[129] Předtím působil jako duchovní v Kostelní Lhotě u Poděbrad. Srov. TAMTÉŽ.

[130] Narozen 15. 3. 1907 v Žádovicích, okr. Kyjov. František POKORNÝ: Schematismus…, s. 249.

[131] Narozen 1905. 1928–1933 působil v Humpolci. 1943–1945 vězněn v koncentračním táboře v Lipsku, kde v dubnu 1945 zemřel. Viz Milan SALAJKA: Proces…, s. 149.

[132] Narozen 10. 12. 1891, zemřel 11. 1. 1946.

[133] O podnětech k zakládání Sesterských sdružení a o jejich úkolech viz Sesterské sdružení žen v československé církvi, in: Český zápas, roč. 4, č. 4, 28. 1. 1921, s. 4.

[134] HS, Pamětní kniha…, s. 17–18.

[135] TAMTÉŽ, s. 50.

[136] K organizování mládeže CČS viz Arnošt ŠIMŠÍK: Dr. Farský a otázka mládeže, in: Sborník Dra Karla Farského, Praha 1928, s. 84–85; František POKORNÝ: Schematismus…, s. 482–485. O mládeži a školní výuce náboženství viz Rudolf HOVÁDEK: Jak pracovat s mládeží, Praha 1941; TÝŽ: Dítě v živé církvi, Praha 1947.

[137] HS, Pamětní kniha…, s. 27.

[138] TAMTÉŽ.

[139] František POKORNÝ: Schematismus…, s. 249.

[140] HS, Pamětní kniha…, s. 13–15.

[141] Antonín PROCHÁZKA: Seznam…, s. 11. Počty je nutné brát s jistou pochybností o jejich správnosti. Srov. poznámka autora knihy na s. 1.

[142] V úvahu přicházely tyto kostely: sv. Vít na Zálabí, sv. Jan Křtitel, Všech svatých, sv. Bartoloměj a kaple Matky Boží Bolestné. Srov. Václav KUDRNÁČ: Adresář politického okresu kolínského, Turnov 1902, s. 41.

[143] První písemná zmínka o kostele sv. Jana pochází z roku 1359. Jedná se o prostornou jednolodní stavbu se čtvercovým presbytářem, nad nímž se původně tyčila hranolová chórová věž, zachycená ještě na vedutě ze 17. století. Kostelní loď zcela přeměnila barokní přestavba (asi 1747). Střechu korunuje malá věžička. Kostel býval pravděpodobně součástí vedle stojícího špitálu. Restaurován byl v roce 1936. V současné době je v užívání pravoslavné církve. Srov. František STRAKA: Kolínské kostely a památky, Kolín 1940, s. 24–28; Dobroslav LÍBAL: Katalog gotické architektury v České republice do husitských válek, Praha 2001, s. 191; Gotika na Kolínsku. Společnost a kultura v letech 1250–1530, Kolín 1998, s. 23–24; Umělecké památky Čech 2, Praha 1978, s. 87–88.

[144] SOkA Kolín, f. MA Kolín, bez inv. č., Zápis ze zasedání městské rady 27. 9. 1920.

[145] SOkA Kolín, f. OÚK, inv. č. 841, sign. 5/2/K/18, Dopis městské rady okresní politické správě z 24. 1. 1921, čj. 314, (odvolání proti usnesení okresní politické správy ze 7. 1. 1921).

[146] TAMTÉŽ, Dopis Děkanského úřadu v Kolíně arcibiskupské konsistoři v Praze z 2. 10. 1920, čj. 1718.

[147] Klíč získal Komrs od školníka měšťanské chlapecké školy Cyrila Vokouna, který měl klíč od té doby, co přisluhoval při školních bohoslužbách v tomto kostele. Viz TAMTÉŽ.

[148] Srov. TAMTÉŽ, Dopis Arcibiskupské konsistoře v Praze zemské politické správě z 8. 10. 1920, čj. 14060.

[149] TAMTÉŽ, Dopis okresní politické správy městské radě v Kolíně ze 7. 1. 1920, čj. 586/21.

[150] Ve stejném smyslu apelovala na městskou radu také finanční prokuratura, která navrhovala nařídit městské radě, aby urychleně uvedla vše do původního stavu (tj. vrácení kostela katolické církvi). Srov. TAMTÉŽ, Dopis české finanční prokuratury okresní politické správě z 12. 1. 1921, čj. 73353.

[151] Srov. TAMTÉŽ, Dopis městské rady okresní politické správě z 24. 1. 1921, čj. 314. (odvolání proti usnesení ze 7. 1. 1921); TAMTÉŽ, Dopis zemské politické správy okresní politické správě z 24. 2. 1921, čj. 5 a 1998/6 ai 1920; TAMTÉŽ, Dopis městského úřadu okresní politické správě z 25. 3. 1921 (odvolání proti rozhodnutí zemské politické správy k ministerstvu vnitra); TAMTÉŽ, Dopis zemské politické správy okresní politické správě v Kolíně z 28. 3. 1922.

[152] Ve fondu SOkA Kolín, f. OÚK, inv. č. 841, sign. 5/2/K/18 se k tomu dochovala tato korespondence: TAMTÉŽ, Dopis zemské politické správy radě starších CČS z 5. 11. 1923; TAMTÉŽ, Dopis Presidia zemské politické správy v Praze okresní správě politické z 3. 10. 1924, čj. 29 670; TAMTÉŽ, Dopis Presidia zemského úřadu v Praze okresnímu úřadu z 30. 9. 1929; TAMTÉŽ, Odpověď okresního úřadu z 19. 11. 1929; TAMTÉŽ, Dopis okresního úřadu v Kolíně radě starších ČCS z 9. 4. 1931; TAMTÉŽ, Dopis Presidia zemského úřadu v Praze okresnímu úřadu z 5. 5. 1931 a odpověď okresního úřadu na něj z 16. 5. 1931; TAMTÉŽ, Dopis Presidia zemského úřadu v Praze okresnímu úřadu ze 3. 11. 1931 a odpověď okresního úřadu z 10. 11. 1931; TAMTÉŽ, Dopis Presidia zemského úřadu v Praze okresnímu úřadu z 3. 5. 1932; TAMTÉŽ, Dopis Presidia zemského úřadu v Praze okresnímu úřadu z 3. 9. 1932.

[153] TAMTÉŽ, Dopis arcibiskupské konsistoře v Praze okresní politické správě z 31. 8. 1923, čj. 11315.

[154] TAMTÉŽ, Dopis děkanského úřadu okresní politické správě z 12. 11. 1929 a odpověď okresního úřadu z 13. 12. 1929; TAMTÉŽ, Dopis děkana Jaroslava Kulače Okresnímu úřadu v Kolíně z 28. 11. 1930.

[155] TAMTÉŽ, Dopis děkanského úřadu okresní politické správě z 12. 11. 1929.

[156] TAMTÉŽ, Dopis okresní politické správy radě starších ČCS z 28. 6. 1928.

[157] HS, Pamětní kniha…, s. 6.

[158] TAMTÉŽ, s. 82.

[159] V radě starších dne 8. 4. 1923 usneseno zakoupit do kostelíka harmonium, protože varhany byly značně chatrné. Srov. TAMTÉŽ, s. 31.

[160] SOkA Kolín, f. OÚK, inv. č. 841, sign. 5/2/K/18, Protokol o prohlídce stavebního stavu a inventáře kostela sepsaný 20. 9. 1932.

[161] HS, Pamětní kniha…, s. 20.

[162] TAMTÉŽ, s. 32.

[163] TAMTÉŽ, s. 32 a 42.

[164] Srov. TAMTÉŽ, s. 12–16, 24 a 25; Jan KUBRT: Vzpomínky na apoštolování po venkovských obcích, in: Památník Sboru…, s. 17–18.

[165] HS, Pamětní kniha…, s. 12.

[166] TAMTÉŽ, s. 28.

[167] TAMTÉŽ, s. 34.

[168] TAMTÉŽ, s. 22.

[169] TAMTÉŽ, s. 44.

[170] V pamětní knize sboru se píše, že stavební fond byl zřízen až na slavnostní valné hromadě dne 9. 12. 1923. Správcem stavební fondu byl po řadu let inspektor finanční stráže Němec. Od rady starších převzal hotovost 23 021 Kč. Srov. TAMTÉŽ, s. 34.

[171] TAMTÉŽ, s. 37–38.

[172] TAMTÉŽ, s. 34, 36, 42 a 44.

[173] HS, Pamětní kniha…, s. 33.

[174] SOKA Kolín, f. AM Kolín, bez inv. č., Zápis ze zasedání městské rady 21. 8. 1924; Zápis ze zasedání městské rady 3. 8. 1925; Zápis ze zasedání městské rady 5. 10. 1925.

[175] HS, Pamětní kniha…., s. 44.

[176] SOKA Kolín, f. AM Kolín, bez inv. č., Zápis ze zasedání městské rady 20. 4. 1927 a Zápis ze zasedání městské rady 27. 6. 1927.

[177] HS, Pamětní kniha…, s. 44.

[178] SOKA Kolín, f. AM Kolín, bez inv. č., Zápis ze zasedání městské rady 18. 7. 1927 a Zápis ze zasedání městské rady 19. 10. 1927.

[179] SOkA Kolín, f. OÚK, inv. č. 841, sign. 5/2/K/18, Dopis Stanislava Hůly okresnímu úřadu v Kolíně ze 12. 8. 1931.

[180] TAMTÉŽ, Dopis obecního zastupitelstva Stanislavu Hůlovi z 25. 8. 1931; TAMTÉŽ, Dopis okresního úřadu městskému úřadu z 8. 10. 1927.

[181] Usnesením obecního zastupitelstva ze 11. 7. 1927, které okresní správní komise potvrdila rozhodnutím z 8. 10. 1927, schváleno, aby dolní část Vinařického náměstí ve výměře 875 m2 bylo darováno pro stavbu kostela ČCS. Srov. TAMTÉŽ, Dopis Městského úřadu v Kolíně okresní politické správě z 2. 10. 1928, čj. 8066-Č.

[182] Dle soudního usnesení z 30. 10. 1929 zapsáno do pozemkové knihy, knihovní vložka č. 4561.

[183] Stavěl například kolínský hotel Savoj. Narozen v roce 1883, inženýr. Viz Adresář města Kolína, Kolín 1937, s. 268.

[184] Narozen 1889, stavitel v Kolíně. Srov. Adresář města Kolína, Kolín, 1937, s. 107.

[185] Jan TABACH: Sbor Mistra Jana Husa v Kolíně, in: Památník Sboru…, s. 12.

[186] TAMTÉŽ. Srov. Čeněk BREBIS: Dvacet let východočeské diecéze, Český zápas, roč. 23, č. 1, 4. 1. 1940.

[187] MÚK SA, čp. 273 – Farní úřad Církve československé, stavební plány Ferdinanda Potůčka.

Projekt měl být vypracován za 20 000 Kč, včetně dohledu na stavbu sboru. Srov. Jan TABACH: Sbor Mistra Jana Husa v Kolíně, in: Památník Sboru…, s. 12.

[188] HS, Pamětní kniha…, s. 53.

[189] Vladimír Wallenfels (17. 8. 1895 Svaté Pole – 29. 6. 1962 Praha) - architekt a urbanista. Studoval u Jana Kotěry a Josefa Gočára. Tvořil v duchu purismu a funkcionalismu. Účastnil se celé řady architektonických soutěží (1920 soutěž o typ malých hospodářských statků, 1922 soutěž o malý úřednický či dělnický domek, 1923 soutěž na umělecký pavilon v Moravské Ostravě, 1925 soutěž na projekt na malé byty). Vedle toho vstoupil do urbanistických soutěží: regulace Malé Strany v Praze (cena), částečný zastavovací plán Kolína. Je rovněž autorem projektu slepeckého ústavu v dnešní Vídeňské ul. v Krči (1930–33) či projektant Pírkova sanatoria v Mladé Boleslavi. Srov. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, Praha 2004, s. 706.

[190] HS, Pamětní kniha…, s. 53.

[191] Wallenfels předložil plány na valné hromadě 26. 4. 1931. Viz TAMTÉŽ, s. 65.

[192] Diecézní rada na projekt reagovala z počátku velmi ostře. Považovala ho neúčelný a špatně vyřešený. Srov. ÚAM CČSH, f. Ústřední rada CČS, Korespondence s kolínskou náboženskou obcí, Dopis diecézní rady v Hradci Králové radě starších CČS v Kolíně ze 17. 6. 1931, čj. 4868.

[193] Konkurz byl vypsán 17. 5. 1931. Jan TABACH: Sbor Mistra Jana Husa v Kolíně, in: Památník Sboru…, s. 13.

[194] Poskytla nejvýhodnější nabídku (491 741 K 65 h). Srov. HS, Pamětní kniha…, s. 65.

[195] ÚAM CČSH, f. Ústřední rada CČS, Korespondence s kolínskou náboženskou obcí, Pozvání ke slavnostnímu kladení základního kamene pro stavbu sboru – čj. 2617; TAMTÉŽ, Dopis CČS Kolín ústřední radě ze 17. 6. 1931, čj. 70.

[196] HS, Pamětní kniha…, s. 66.

[197] TAMTÉŽ, s. 66.

[198] TAMTÉŽ, s. 68.

[199] ÚAM CČSH, f. Ústřední rada CČS, Korespondence s kolínskou náboženskou obcí, Dopis rady starších CČS v Kolíně ústřední radě ze 4. 10. 1930, čj. 76/30.

[200] HS, Pamětní kniha…, s. 68.

[201] TAMTÉŽ, s. 69.

[202] Poprvé se začala kolínská náboženská obec zajímat o možnost půjček v roce 1929. Srov. ÚAM CČSH, f. Ústřední rada CČS, Korespondence s kolínskou náboženskou obcí, Dopis rady starších náboženské obce církve československé v Kolíně Ústřední radě v Praze ze 4. 2. 1929, čj. 11; TAMTÉŽ, Dopis Ústřední rady radě starších CČS v Kolíně z 8. 2. 1929, čj. 778/29; TAMTÉŽ, Dopis rady starších CČS v Kolíně ústřední radě z 18. 3. 1929, čj. 11/2.

[203] Schválení půjčky: TAMTÉŽ, Výpis ze zápisu schůze ústřední rady konané 14. 10. 1931 v Praze – Dejvicích.

[204] Žádost rady starších v Kolíně ústřední radě o schválení půjčky u Zemské banky v Praze ve výši 296 000 Kč, které nezbytně potřebuje na zaplacení řemeslných prací a vnitřního zařízení právě postaveného sboru. Srov. TAMTÉŽ, Dopis rady starších CČS v Kolíně ústřední radě z 22. 4. 1932, čj. 59/32. Schválení půjčky srov. TAMTÉŽ, Opis usnesení Ústřední rady z 11. 5. 1932. K tomu dále např. TAMTÉŽ, Dopis rady starších CČS v Kolíně ústřední radě z 27. 9. 1932, čj. 151/32; Dopis rady starších CČS v Kolíně ústřední radě z 11. 10. 1932., čj. 157/32.

[205] Srov. TAMTÉŽ, Dopis rady starších CČS v Kolíně diecézní radě v Hradci Králové z 25. 3. 1931, čj. 34/1931; TAMTÉŽ, Usnesení ústřední rady z 15. 4. 1931.

[206] TAMTÉŽ, Dopis náboženské obec CČS v Kolíně ústřední radě z 29. 10. 1931, čj. 110/31; TAMTÉŽ, Dopis rady starších CČS v Kolíně ústřední radě z 8. 12. 1931, čj. 130/31; TAMTÉŽ, Dopis rady starších CČS v Kolíně ústřední radě z 9. 1. 1932, čj. 2/1932.

[207] Popis sboru srov. Drobné zprávy, in: Věstník Klubu československých turistů odbor Kolín, roč. IX, č. 5, 25. 5. 1932, s. 61.

[208] TAMTÉŽ, s. 59–62.

[209] TAMTÉŽ, s. 61.

[210] TAMTÉŽ, s. 59.

[211] HS, Pamětní kniha…, s. 80.

[212] Popis slavnosti viz TAMTÉŽ, s. 78–82.

[213] Srov. například František PLECHATÝ: 30 let..., s. 1–2; Karel FARSKÝ: Český problém..., s. 19.

[214] Srov. Sčítání lidu, domů a bytů k 1. 3. 2001 – základní informace o obcích. Okres Kolín, Praha 2003, s. 18.

[215] TAMTÉŽ, s. 14.

 

 

 


Celá studie | Autor: Mgr. Hana Kučerová | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout studii


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.