Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


STUDIE

Zemská správa v Čechách a veřejnost v letech 1890 až 1908

Vydáno dne 25. 10. 2010 (3761 přečtení)

Mgr. Jaromír Patočka (1980) je absolventem a doktorandem Ústavu hospodářských a sociálních dějin na FFUK. Zabývá se vývojem v Čechách na počátku 20. století.

Posudky:

PhDr. Ing. Milan Vojáček, Ph.D., Národní archiv Praha - ZDE

PhDr. Hana Svatošová, Archiv hlavního města Prahy - ZDE


Abstract 

At the beginning of the 20th century, the Kingdom of Bohemia was a statutory corporation which, within the political system of Cisleithania, participated in a rather extensive range of public service. While it played a significant role in the system of self-government and partly legislature, it also managed agriculture, public health, national education, social services, etc. Consequently, it also influenced the economy. Also during this time, land administration faced several complications caused primarily by the growing nationalist conflict between the Czech and German population. The Czechs controlled most of the land institutions, but were not able to utilize them well. Meanwhile, the representatives of the German citizen-politics used the political system imperfections to delay the work of land administration. They wanted the Czech side to step back and accept German interests. The state authorities were another group who wanted to promote their interests in Czech and German politics. They were also unable to object to the German politicians pleas against land administration. As such, the general public perceived the development of land politics mainly in terms of nationalist conflict. However, they also reacted sensitively to particular steps like increasing rates, for example.

Klíčová slova

Korunní země, Zemská správa, Česká/německá politika, Státní správa, Zemské finance


Obsah

Úvod

1. Korunní země a České království v rámci politického systému Předlitavska

2. Jednotlivé agendy veřejné správy

2.1 Obecní a okresní záležitosti

2.2 Železniční stavby, vodní díla, veřejné stavby

2.3 Zemědělství

2.4 Průmysl

2.5 Zdravotnictví a humanita

2.6 Bezpečnost

2.7 Vojenství

2.8 Národní školství a další vzdělávání

2.9 Věda a kultura

3. Veřejné finance v Čechách, zemské rozpočty

4. Faktory omezující zemskou politiku

5. Cíle a nástroje zemské politiky

6. Problém zemských financí

7. Zemská správa a veřejnost

Závěr

Bibliografie


Zemská správa v Čechách a veřejnost v letech 1890 až 1908

Úvod

Problematika vývoje zemské správy v Českém království představuje zdánlivě jednostranné téma spojené především s popisem kompetencí příslušných zemských orgánů. S vývojem zemské správy ve sledované době jsou však spojeny otázky kulturní povahy v nejširším smyslu (sociální, hospodářské a politické). Vše navíc probíhalo na pozadí česko-německého sporu, který se postupně stával stále větší brzdou nejen vývoje zemské správy v Čechách. Zemskou správou v Čechách se rozumí realizace té části agendy veřejné správy, kterou na základě zemského zřízení prováděly orgány zemské správy Českého království. Tyto orgány, především Zemský sněm Království českého a Zemský výbor Království českého, jsou obvykle chápány jako subjekty samosprávy. Důležité je však zdůraznit, že se vzhledem k rozdělení státní moci v Předlitavsku v některých případech podílely i na legislativě. Orgány zemské správy byly kvalitativně různým způsobem příslušné ve velice širokých oblastech veřejné správy. V mnoha ohledech byla patrná jejich úzká závislost na státní správě. Tato skutečnost měla v mnoha ohledech kořeny v monarchistickém pojetí moci, kdy lid nebo jeho vybrané společenské skupiny byly pouze jedním ze zdrojů zákonodárné moci, zatímco druhý představoval panovník. V praxi to znamenalo široké propojení zemských orgánů se státní správou, přičemž oba subjekty často sledovaly rozdílné zájmy, respektive hrály nebo musely hrát různé úlohy. Protagonisté zemské správy byli v konečném důsledku tři. Na prvním místě se jednalo o zástupce české a německé politiky a dále hrál významnou roli i stát. Aktérů zemské správy bylo však v konečném důsledku mnohem víc a do hry vstupovali také jednotlivci z nejrůznějších společenských vrstev. Ti v mnoha ohledech sledovali zcela jiné zájmy než představitelé jak české, tak německé zemské politiky, které si ovšem volili.

Ve svém příspěvku se chci zabývat následujícími okruhy problematiky. V první řadě a vlastně stále na úvod chci naznačit základní pravidla politického systému Předlitavska ve vztahu k zemské správě v Čechách. Jedná se o základní popis ústavního vývoje, vymezení vztahu země a státu a popis jednotlivých zemských orgánů a jejich kompetencí. Zásadní je i posouzení místa Českého království v systému samosprávy a jeho již zmíněný podíl na legislativě, tj. státní moci. Druhou část představuje vymezení jednotlivých okruhů agendy veřejné správy, kterou orgány zemské správy v Českém království vykonávaly. Jedná se o následující oblasti veřejné správy: veřejné stavby, zemědělství, záležitosti malých živností, úvěrová politika, vojenství, národní školství a kultura. V mnoha ohledech samostatnou kapitolu představuje vztah zemské správy a nižších orgánů samosprávy a otázka problematiky zemských veřejných financí. Ve třetí části se zabývám otázkou realizace jednotlivých projektů v rámci naznačených dimenzí veřejné správy a představením některých dlouhodobých trendů. Mimo to bych chtěl představit některé problémy, které vnímám z hlediska vývoje zemské správy jako velice významné. Za prvé se jedná o otázku mantinelů možností jednotlivých zemských orgánů. Jde především o to, jak se realizovala zemská politika v rámci daného politického systému na pozadí probíhajících společenských změn, a především stále sílícího národního konfliktu. Dále je to otázka krize a krachu zemských veřejných financí a jejích příčin; do roku 1908 lze mluvit stále ještě o krizi, pohroma nastala až posléze. Třetí moment představuje otázka vztahu veřejnosti k zemské správě. Jednotlivé společenské skupiny měly vzhledem k realizaci zemské politiky různé zájmy, které byly schopny prosazovat podle svých možností. Různé politické subjekty držely navíc mocnou zbraň, kterou byl stranický tisk, přičemž jeho prostřednictvím ovlivňovaly širší skupiny obyvatelstva. Problematikou vztahu zemské správy a veřejnosti se zabývám dvěma způsoby. První představuje otevření otázky prezentace zástupců zemské politiky vzhledem k veřejnosti, tj. jedná se o to, která témata související se zemskou správou a s jejím každodenním vývojem byla veřejnosti prezentována a jakým způsobem. Druhý rozměr je prezentace zájmů jednotlivců, různých spolků atd. vyjádřených např. různými peticemi. V rámci této dvojí optiky se zároveň nabízí otázka, jaké byly styčné body mezi oběma pohledy. 

Pramennou základnu mého příspěvku představují v první řadě archiválie fondů Národního archivu České republiky Český zemský sněm 1789–1913 a Zemský výbor v Čechách 1874–1928. V případě fondu zemského sněmu se jedná o návrhy zákonů, petice veřejnosti, stenografické zápisy z jednání; mimořádně zajímavý pramen představují zemské rozpočty a opět jejich návrhy. Archiválie fondu Zemský výbor v Čechách 1874–1928 představují produkt činnosti jeho jednotlivých referátů, takže jsou rozděleny tematicky. Vedle archiválií, které jsou výsledkem jeho běžné agendy, je opět možné zmínit z badatelského hlediska významné petice, jimiž jednotlivci nebo subjekty, které je zastupovaly, reagovaly na aktivitu zemské správy. Další pramennou základnu důležitou zejména s ohledem na ohlasy na vývoj zemské správy představují dobová periodika jako např. Národní listy nebo Právo lidu.[1]

1. Korunní země a České království v rámci politického systému Předlitavska

Postavení Českého království v rámci politického systému Předlitavska na počátku 20. století bylo výsledkem dlouhého vývoje. České království bylo jednou z takzvaných korunních zemí. Korunní země byly relikty starých státních celků, ze kterých habsburský stát postupně vznikal. Jejich definitivní místo v rámci politického systému státu (tj. nejprve Rakouského císařství a pak západní poloviny Rakouska-Uherska) bylo ovšem především výsledkem ústavního vývoje v šedesátých letech 19. stol. a dalších následných zásahů do ústavního systému. Na základě tohoto vývoje byly v korunních zemích zřízeny orgány zemské správy, které se podílely na legislativě a prováděly samosprávu. K nejdůležitějším z nich vždy patřilo zemské zastupitelstvo a jeho výkonný orgán. Korunní země však byly i územně správními celky státní správy.[2]

Poměr státu (říše) a orgánů zemské správy stanovily především základní zákony z roku 1861 a jako jejich přílohy zemská zřízení. V další řadě pak základní zákony z roku 1867, které reagovaly na rozdělení Rakouského císařství na dva státy.[3] Posléze následovalo několik dalších jednotlivých zásahů, které budou zmíněny níže. Zavedení ústavnosti přineslo zásadní změny. Panovník rezignoval na výlučné vedení legislativy a na té se začaly vedle státu podílet také země.[4] Význam zemské legislativy byl ovšem zpočátku velice malý a význam zemských orgánů stoupal především v systému samosprávy. Situace se změnila po zavedení základních zákonů z roku 1867 tím způsobem, že oblasti, které mohly země regulovat svým zákonodárstvím, nabyly většího rozsahu.[5] Na základě tohoto vývoje se orgány zemské správy účastnily výkonu veřejné správy následujícím způsobem. 1) V první řadě se podílely na legislativě. V některých oblastech veřejné správy bylo postavení zemského zákonodárství výhradní a příslušná agenda byla regulována jedině zemskými zákony. V dalších oblastech korunní země spolupůsobily se státem. Stát vydával rámcové zákony, které zemská legislativa dále rozvíjela. V první skupině se obvykle uvádí následující oblasti veřejné správy: obecní a okresní záležitosti (např. revize obecního zřízení, a v případě, že byla zřízena okresní samospráva, okresního), zdravotní služba, čelední řády, bezpečnostní agenda (do bezpečnostní agendy spadaly některé oblasti veřejné správy, které se také mohou chápat v rámci sociální péče, jako např. postrk), chudinství, některé daňové záležitosti (zavádění dávek), školství (mimo národního – tj. základního) a zemědělství. K druhé skupině patřily především záležitosti vojenství a národního školství. 2) Orgány zemské správy prováděly na základě říšské a zemské legislativy správní agendu. V oblastech veřejné správy, kde prováděly správu na základě říšské legislativy, vystupovaly jako subjekty samosprávy. Tyto oblasti vzhledem k nastavení politického systému nejprve v Rakouském císařství a pak v Předlitavsku jednoznačně dominovaly. Zemská správa ovšem také vykonávala dohled nad orgány samosprávy v nižších instancích. 

Ve skutečnosti ovšem ani v rámci takzvaně výlučného zemského zákonodárství situace tak jednoznačná nebyla a v mnoha případech je možné pozorovat spolupůsobení říšského zákonodárství. Samostatnost zemských zastupitelstev v legislativě klesala také v důsledku toho, že v rámci politického systému Předlitavska (stejně jako říšské zastupitelstvo) nebyly jediným zdrojem státní moci (tj. té, která náležela zemím), ale sdílely ji s panovníkem.[6]

Přes to, co bylo řečeno, byly oblasti veřejné správy, které orgány zemské správy různým způsobem řídily, velice široké a to, že jejich význam mnohdy klesal, bylo důsledkem jiných vlivů. Obecně lze říct, že země byly kvalitativně různým způsobem činné v oblastech chudinství a bezpečnosti (tj. i oblasti sociální péče), zdravotnictví, různým způsobem ve školství, nižší samosprávě, hospodářství, dopravě a vojenství.

Zemským zastupitelstvem byl v Čechách Zemský sněm Království českého a jeho výkonným orgánem Zemský výbor Království českého. Jak již bylo řečeno, zemský sněm nebyl chápán jako jediný zdroj státní moci, panovník ho svolával a rozpouštěl. Zemský sněm byl na něm závislý. Sněm přijímal návrhy zemských zákonů, které byly předkládány panovníkovi k sankci. Záležitosti správní povahy byly přijímány na základě sněmovního usnesení a také v jejich případech byla někdy nutná císařská sankce. Zemský výbor byl na jedné straně výkonným orgánem zemského sněmu a na straně druhé nejvyšší institucí samosprávy. Kompetence zemských orgánů byly stanoveny na základě zemského zřízení a podobaly se úpravě v ostatních korunních zemích. Odlišovat se začaly až na základě vlastního vývoje. Volby do zemského sněmu probíhaly na počátku 20. století prostřednictvím kuriálního volebního systému v celkem čtyřech kuriích.[7] V čele zemského sněmu stál v Čechách zemský maršálek, kterého z řad zemských poslanců jmenoval panovník. Práce zemského sněmu probíhala na základě jednacího řádu.

Zemský výbor byl, jak již bylo řečeno, výkonným orgánem zemského sněmu, byl však i suverénním orgánem v rámci soustavy samosprávy. V čele Zemského výboru Království českého stál zemský maršálek. Kromě maršálka se skládal z osmi přísedících a osmi náhradníků.[8] Zemský výbor byl kolegiální orgán, rozhodovalo se hlasováním na základě absolutní většiny.[9] Vedle zemského sněmu a zemského výboru prováděla zemskou správu řada dalších orgánů. Jejich soustava ovšem nebyla úplná a zemská správa musela spolupracovat s orgány státní správy. Státní správa tak v mnoha ohledech prováděla zemskou správu, tj. např. v daňové oblasti. Agendu veřejné správy, kterou kvalitativně různým způsobem provádělo České království, lze rozdělit do  následujících několika oblastí.[10]

2. Jednotlivé agendy veřejné správy

2.1 Obecní a okresní záležitosti

České království mělo široké kompetence v oblasti okresní a obecní samosprávy, přičemž jeho činnost měla kvalitativně různý charakter: Některé oblasti upravovala zemská legislativa, jiné usnesení zemského sněmu a další usnesení zemského výboru. Zemská legislativa zaváděla a měnila obecní zřízení.[11] Nejobvyklejší zásah představovaly zejména úpravy systému obecních a okresních financí, který obecní zřízení stanovovalo. V oblasti veřejných financí byly samosprávné obce a okresy na zemi velice závislé. Na základě zemského zákonodárství byly zaváděny větší obecní půjčky, dávky (nápojové, z nájemného, posléze např. poplatky za používání vodovodu) a přirážky k přímým daním. V oblasti přirážek platila zásada, že nižší schvaloval zemský výbor a vyšší zemský výbor s místodržitelstvím. Jestliže tyto orgány nenašly shodu, byly přirážky schvalovány na základě usnesení zemského sněmu. V devadesátých letech nastoupil dlouhodobější trend, který zmenšoval kompetence zemského sněmu ve prospěch zemského výboru.[12] Zemské zákonodárství ovšem upravovalo obecní a okresní záležitosti v mnoha dalších oblastech; zemská legislativa přidělovala nižší samosprávě stále další a další úkoly, přičemž v některých případech přebírala odpovědnost za částečné uhrazení jejich nákladů.[13] Země také podporovala samosprávu na základě zemských subvencí (např. v oblasti výstavby silnic).

2.2 Železniční stavby, vodní díla, veřejné stavby

Aktivita v oblasti výstavby dopravních komunikací byla jednou z dalších výrazných činností Českého království. Zatímco v případě budování a údržby silniční sítě se země angažovala především prostřednictvím subvencí okresům (zemské silnice existovaly v Čechách pouze výjimečně), v ostatních oblastech byla daleko aktivnější. Na základě zemského zákonodárství z počátku devadesátých let byl dán impulz k budování drah nižšího řádu. Země přitom sledovala podobnou politiku jako stát, přičemž používala následující nástroje. Jednotlivým železničním společnostem garantovala úvěry, přebírala jejich kmenové akcie a přidělovala jim subvence.[14] Již hluboko v 19. stol. byla aktuální otázka regulace řek. Zatímco regulace menších toků (tj. zahrazování bystřin) patřila v zásadě do oblasti zemědělství, úprava velkých řek byla samostatnou kapitolou veřejné správy. Největší částky byly investovány nejen na Labi a Vltavě, ale i na Ohři. Zatímco v prvních dvou případech se připravovalo splavnění, v případě Ohře šlo o regulaci. V devadesátých letech byla pro účely řízení těchto prací zřízena Komise pro kanalizaci Vltavy a Labe. Velké investice na základě aktivity státu přišly ovšem až po roce 1900.[15] Ze zemského rozpočtu byly průběžně financovány běžné úpravy – např. úpravy jezů, čištění dna atd. Veřejnými stavbami se rozuměly stavby objektů, které měly sloužit veřejnému zájmu. Týkalo se to např. výstavby objektů jednotlivých zemských ústavů, přičemž v prvním desetiletí 20. století se realizovala například výstavba ústavu pro choromyslné v Bohnicích. V tomto případě se jednalo o investici ve výši několika milionů korun.

2.3 Zemědělství

V rámci zemědělství bylo České království aktivní zejména na poli odborného školství, dále regulovalo a zavádělo různá opatření, která měla podporovat rozvoj a růst tohoto sektoru. Důležitou zemědělskou institucí byla Zemědělská rada pro Království české, která byla zřízena v roce 1873 a reorganizována v roce 1891. Zemědělská rada byla orgánem, jenž sdružoval zástupce státní a zemské správy a delegáty odborných spolků. Rada byla především koordinačním orgánem zemské zemědělské politiky – připravovala návrhy zákonů, koordinovala jednotlivé investiční projekty a organizovala výzkum. Pro přípravu jednotlivých projektů byla následně zřízena technická kancelář.[16]

Jednou z priorit v oblasti zemědělství bylo vzdělávání, přičemž v jeho rámci se mluví o hospodářském školství. Hospodářské školství bylo rozčleněno do tří stupňů. Nejnižší vzdělání  zajišťovaly pokračovací školy, které měly různé zaměření – rolnické, lesnické atd. Střední vzdělání poskytovaly střední hospodářské školy. Třetí stupeň představovaly zemské vyšší hospodářské školy v Táboře a Libverdě, které již stály na pomezí vysokých škol. České království takto organizované hospodářské školství nejenom regulovalo svojí legislativou, ale také podporovalo subvencemi. Některé školy, jak nižšího, tak středního stupně, země převzala do své správy a staly se z nich zemské ústavy. Na počátku 20. století se jednalo o šest rolnických škol a tři střední hospodářské školy. Země také udílela stipendia studentům oborů, které se v Čechách nevyučovaly, na studium na odborných učilištích v dalších korunních zemích.[17] Mimo to byl zřízen učební obor na obou pražských technikách, který se zabýval výukou zemědělství, a země hradila náklady na jeho provoz a udílela stipendia studentům. Země byla aktivní také v oblasti na pomezí osvěty a výzkumu, zemským ústavem byl např. Pomologický ústav v Tróji, který prováděl osvětu, poskytoval vzdělávání a byl činný v oblasti výzkumu. V tomto ohledu země podporovala řadu spolků, které byly činné v oblasti osvěty a výzkumu, subvencemi (např. spolek chmelařů, cukrovarníků atd.). Zřizovatelem dalších osvětových zařízení byla zemědělská rada.

V rámci celostátní zemědělské politiky existovaly určité dlouhodobé trendy, které byly aktuální i v Čechách. Mezi ně patřila především úprava scelování pozemků, úprava dědické posloupnosti a vytvoření zemědělských zájmových spolků, v nichž by účast zemědělců měla být povinná. V obou prvních případech stát přijal příslušné říšské zákony během druhé poloviny 19. století, ale zemská legislativa v Čechách je nestačila do začátku 20. století zavést. Celou otázku navíc provázely nejasnosti, které se týkaly kompetence říšského zákonodárství v této oblasti.[18]

České království bylo velice aktivní v otázce dotací na úpravu zemědělských pozemků. To se týkalo především subvencí na meliorace a úpravy vodních toků, které ohrožovaly blízké pozemky záplavou. Velké subvence byly přidělovány na základě zemských zákonů. I v této oblasti bylo charakteristické propojení říšské a zemské legislativy. Přidělením zemské dotace bylo podmíněno získání státní dotace. Do zemských rozpočtů byly navíc vkládány určité finanční částky, které se operativně přidělovaly žadatelům, jejichž projekty byly méně finančně náročné (tj. opět meliorace a regulace). Dalším nástrojem zemské zemědělské politiky byl Zemský jubilejní fond císaře a krále Františka Josefa I. na podporu malovýrobců zemědělských, který poskytoval levné úvěry.[19]

2.4 Průmysl

Pokud jde o průmysl, spočívalo těžiště činnosti zemské správy jednak v podpoře maloživnostenského podnikání a jednak v aktivním přístupu k úpravě úvěrového systému. Jako poradní orgán zemského výboru byla zřízena Zemská živnostenská komise Království českého. Nástroje zemské politiky v oblasti drobného průmyslu představovala podpora školství, osvěty a adresného úvěrnictví. Zemské zákonodárství regulovalo problematiku odborného školství a ovlivňovalo systém úvěrové soustavy. V rámci odborného školství byla podobně jako v zemědělství na základě zemského zákonodárství zřízena síť odborných vzdělávacích ústavů. Jejich zřizovateli byly jednotlivé subjekty, ale země postupně přebírala některé ústavy do své správy. V rámci běžné činnosti země podporovala např. průmyslová muzea, poskytovala subvence odborným školám a přidělovala stipendia. Příjemců různých zemských podpor byla celá řada, země např. odměňovala mistry, jejichž učni dosahovali vynikajících výsledků. Podobně jako na podporu zemědělství byl i v oblasti hospodářství zřízen Zemský jubilejní fond císaře a krále Františka Josefa I. na podporu malých živnostníků.[20]

Vedle podpory maloživnostenského podnikání byla významná problematika úvěrnictví. Již v šedesátých letech byla zřízena Hypoteční banka Království českého a na konci let osmdesátých  Zemská banka Království českého. Obě instituce měly poskytovat levný úvěr a svým významem byly aktivní nejen v oblasti drobného průmyslu (tj. jako jedné oblasti veřejné správy regulované Českým královstvím), ale také zemědělství a ve světě finančně náročných a nejenom zemských projektů.[21] Dalším nástrojem úvěrové soustavy, kterou České království ovlivňovalo, byly hospodářské záložny.

2.5 Zdravotnictví a humanita

Role korunních zemí v oblasti zdravotnictví byla mimořádná. Základní pravidla ovšem určila opět říšská legislativa.[22] Zemská legislativa v Čechách přiznávala právo veřejnosti jednotlivým zdravotnickým ústavům a regulovala zdravotní službu. Zde zasahovala především do úpravy výše služného a systému odpovědnosti. Země byla zřizovatelem několika zdravotních léčebných ústavů a zdravotních zařízení.

V roce 1900 byly v provozu následující zemské ústavy: Zemská porodnice a nalezinec v Praze, Zemská všeobecná nemocnice v Praze, Ústav pro choromyslné v Praze, v Kosmonosech, Dobřanech, Opařanech a Horních Beřkovicích a tuberkulózní sanatorium v Luži.[23] Ústavům, kterým zemská legislativa přiznala právo veřejnosti v Čechách, stále přibývalo – např. v roce 1883 bylo 56 veřejných nemocnic a v roce 1903 již 79. Ze zemského rozpočtu byla také placena léčba insolventních pacientů s domovským právem v některé obci v Českém království ve zdravotních ústavech s právem veřejnosti v jiných korunních zemích. Z hlediska zemského rozpočtu byly tyto platby významné především ve vztahu k nemocnicím s právem veřejnosti ve Vídni a k některým speciálním ústavům, jako např. Ústavu pro léčbu tuberkulózy v Badenu. Země také podporovala pomocí subvencí různé speciální ústavy, které neměly právo veřejnosti.[24] V další řadě byly instituce  dotovány orgány nižší samosprávy, jež nesly povinnost zřizovat nižší lékařskou službu.

2.6 Bezpečnost

V rámci této kapitoly upravovala zemská legislativa problematiku zprostředkovatelen práce, stravoven a postrku. Zemské zákonodárství opět postupovalo v mnoha aspektech v součinnosti s říšským. Během osmdesátých a devadesátých let říšské zákonodárství upravovalo pravidla postrku. V zásadě se jednalo o otázku migrace pracovních sil a zamezení tuláctví. Do přelomu století ovšem k přijetí zemských zákonů, které by zavedly říšské do praxe, nedošlo. Na základě zemského zákonodárství byly ovšem zřizovány stravovny, jejichž zřizovateli byly okresy. Stravovny měly napomoci regulaci migrace lidí hledajících práci a jejich zavedení vycházelo vstříc požadavkům bezpečnosti, ale mělo také řešit sociální otázku. Jednotlivé regiony měly být pohybem takových lidí méně obtěžovány (tj. snižovala se kriminalita) a současně se lidé v obtížné sociální situaci nemuseli snižovat ke společensky nedůstojnému chování. Země stravovny určitým způsobem podporovala a vyhradila si nad nimi dohled.[25] Kromě toho, že probíhala jednání o přípravě zákonů ohledně postrku, připravovalo se i zavedení zprostředkovatelen práce.

České království provozovalo několik donucovacích pracoven a polepšoven. Jednalo se o tyto ústavy: Zemská donucovací pracovna v Praze, Zemská donucovací pracovna a polepšovna v Kostomlatech a Zemská donucovací pracovna v Pardubicích a dále Zemská polepšovna v Opatovicích a Králíkách.[26] České království v další řadě přispívalo na ubytování četnictva.

Jak již bylo řečeno, stály tyto aktivity z dnešního pohledu na pomezí více sfér veřejné správy, a to vedle bezpečnosti zejména sociální péče, tj. např. stravovny nebo otázka zprostředkovatelen. České království však bylo aktivní i dalším způsobem. Na základě zemského zákona z roku 1888 byla provedena úprava zřizování chorobinců. Na počátku devadesátých let také země provedla pokus podílet se na zajištění stáří chudších jedinců na základě pojištění.[27]

2.7 Vojenství

V rámci veřejné správy, kterou České království provádělo, patřilo vojenství k činnostem, kde země pouze sekundovala říšské legislativě. Na základě tohoto poměru sil se podílela především na přispívání na ubytování vojska, a to poměrně výraznou finanční částkou. Ryze zemskou záležitostí naopak bylo několik stipendií na vojenské školy, která byla přidělována na základě rozhodnutí zemských orgánů.

2.8 Národní školství a další vzdělávání

Významnou otázku zemské správy představuje problematika národního (základního) školství.[28] Vedle vojenství to byla opět oblast, kde zemská legislativa spolupracovala s říšskou v poměru, který byl pro ni zcela nevýhodný. Zemské legislativě byla v podstatě vyhrazena především systematizace učitelských míst a jejich platové ohodnocení, zemi také náležela určitým způsobem úhrada nákladů na tyto platy.[29]

Národní školství vytvářela soustava obecních a měšťanských škol, jejichž zřizovateli byly orgány školské správy, které kombinovaly vliv státní a zemské správy, samosprávy a odborníků. Byly to obecní školní rady, okresní školní rady, které fungovaly v rámci jednotlivých školních obcí a okresů, a Zemská školní rada. Orgány školské správy hradily potřebné finanční náklady na národní školy. Jestliže jejich prostředky nestačily, což bylo obvyklé, hradilo je České království.[30] Trvalou snahou české majority v zemském sněmu bylo zavést menšinové školství, což se ovšem nezdařilo a náklady na takové školy nebyly hrazeny ze zemského fondu.[31] Neúspěchem skončila také např. snaha, aby stát hradil mzdy školních inspektorů, kteří mu byli podřízeni. V rámci národního školství docházelo k úpravám platů učitelů, které vycházely vstříc soustavným steskům učitelstva a dále zatěžovaly zemský rozpočet (v devadesátých letech zákon 36/1894 z. z.). Právo veřejnosti měly ovšem i různé soukromé školy, které země dotovala; formou subvencí navíc přispívala na jednotlivé např. stavební projekty.

2.9 Věda a kultura

Jako zemská instituce byl provozován Zemský archiv Království českého, který postupně přebíral mimo jiné různé archiválie od státní správy. Zemský archiv byl současně vědeckou institucí – vedl některá bádání a vydával odbornou literaturu. Ze zemských prostředků dostávala subvence Česká akademie pro vědu, slovesnost a umění, stejně jako její národně německý protějšek Společnost pro podporu německé vědy, slovesnosti a umění. Ze zemských prostředků byly pořizovány umělecké sbírky. V rámci kultury zaslouží pozornost činnost zemských divadel.[32]

3. Veřejné finance v Čechách, zemské rozpočty

Systém zemských financí v Království českém se principiálně shodoval s úpravou v ostatních korunních zemích a v mnoha ohledech kopíroval systém státních veřejných financí.[33] Zemský rozpočet, který přesně stanovil příjmy a výdaje, byl přijímán zemským sněmem. Příjmy zemského rozpočtu měly několik forem: 1) výnos zemských přirážek k říšským přímým daním, 2) zemské dávky, 3) státní převody, 4) příjmy ze zemského majetku. Obvyklý a nejvýnosnější zdroj příjmu představovaly zemské přirážky k říšským přímým daním, které byly stanoveny procentuálně. Znamenalo to, že jestliže např. přirážka byla 50 %, odvádělo se vedle každé koruny (tj. po zavedení korunové měny) vybrané pro říši (stát) ještě dalších 50 h pro příslušnou zemi. Od konce 19. stol. se  uvažovalo o zavedení zemských dávek, přičemž pozornosti se těšila dávka ze spotřeby piva. Princip veškerých takových dávek spočíval v tom, že spotřeba příslušného množství komodity byla určitým způsobem zdaněna. Dávky obvykle odváděl podnikatel, ale platil spotřebitel. Systém státních převodů spočíval v tom, že když korunní země rezignovala na zavedení svých přirážek k určitým státním daním, dostala od státu kompenzaci. Byl to případ osobní daně z příjmu a posléze kořaleční dávky. Výnos z vlastního zemského majetku byl obvykle vzhledem k celkové potřebě země malý a tvořily ho příjmy zemských ústavů – zde je třeba zdůraznit, že jakýkoli příjem zemských ústavů byl příjmem zemského rozpočtu a jakýkoli výdaj byl zemským výdajem; např. mezi příjmy zemských léčebných ústavů patřily ošetřovací taxy. Země se uchylovaly také k úvěrům, přičemž se tak dělo v případě finanční nouze nebo nutnosti veliké investice.[34] Zemské přirážky byly vybírany na základě usnesení příslušných zemských sněmů, které však v případě, že překračovaly 10 %, schvaloval panovník, a zemské dávky na základě zemských zákonů.[35]

Struktura zemského rozpočtu Království českého na počátku 20. století byla následující:

Tabulka: zemský rozpočet na rok 1902 (v rámci jednotlivých kapitol uvádím pouze nejvýznamnější položky zaokrouhlené na tisíce, celkové příjmy  a výdaje jednotlivých kapitol odpovídají skutečnosti.) [36]

 

 

VÝDAJE

 

PŘÍJMY

 

 

 

 

 

 

 

 

1

Zemský sněm

 

376 722

2

Zemská správa

 

 

2

Zemská správa

 

 

 

příspěvky

 

 

493 000

 

osobní náklady

 

1 625 000

 

úroky z kapitálu domestikálního fondu

227 000

 

2. kapitola celkem

 

1 829 858

 

2. kapitola celkem

 

758 115

3

Zemské statky

 

109 107

3

Zemské statky

 

74 113

4

Zemědělství

 

 

4

Zemědělství

 

 

 

zemědělská rada

 

390 000

 

 zemědělská rada

51 000

 

zemědělské akademie

 

 

199 000

 

zemědělské akademie

 

9000

 

zemědělské střední školy

 

324 000

 

zemědělské střední školy

 

64 000

 

rolnické školy

 

203 000

 

příspěvky

 

 

56 000

 

Pom. ústav v Tróji

 

51 000

 

4. kapitola celkem

 

224 800

 

zimní školy

 

 

205 000

 

 

 

 

 

 

mlékařské školy

 

56 000

 

 

 

 

 

 

kurzy na technice

 

18 000

 

 

 

 

 

 

meliorace

 

 

1 065 000

 

 

 

 

 

 

různé subvence

 

615 000

 

 

 

 

 

 

zemědělské družstevnictví

300 000

 

 

 

 

 

 

4. kapitola celkem

 

3 501 000

 

 

 

 

 

5

Hospodářství/živnosti

 

 

 

 

 

 

 

 

odborné školy, prům. muzea

445 000

 

 

 

 

 

 

různé subvence

 

207 000

 

 

 

 

 

 

5. kapitola celkem

 

635 500

 

 

 

 

 

6

Humanitní ústavy a nemocnice

 

6

Humanitní ústavy a nemocnice

 

 

zemská porodnice

 

295 000

 

zemská porodnice

 

191 000

 

zemský nalezinec

 

969 000

 

zemský nalezinec

 

81 000

 

Ústav pro choromyslné  v Praze

 

954 000

 

Ústav pro choromyslné  v Praze

 

307 000

 

Ústav pro choromyslné  v Kosmonosech

503 000

 

Ústav pro choromyslné  v Kosmonosech

43 000

 

Ústav pro choromyslné  v Dobřanech

 

899 000

 

Ústav pro choromyslné v Dobřanech

 

143 000

 

Ústav pro choromyslné  v Opařanech

279 000

 

Ústav pro choromaslné v Opařanech

12 000

 

Ústav pro choromyslnév Horních Beřkovicích

236 000

 

Ústav pro choromyslné v Horních Beřkovicích

13 000

 

nemocnice v Čechách

 

2 098 000

 

6. kapitola celkem

 

799 395

 

humanitní ústavy mimo Čechy

1 451 000

 

 

 

 

 

 

očkování

 

 

125 000

 

 

 

 

 

 

6. kapitola celkem

 

8 031 000

 

 

 

 

 

7

Veřejná bezpečnost

 

 

7

Veřejná bezpečnost

 

 

 

Zemská don. prac. v Praze

188 000

 

Zemská don. prac. v Praze

113 000

 

Zemská don. prac v Pardubicích

343 000

 

Zemská don. prac v Pardubicích

177 000

 

Zemská don. prac. a polepšovna v Kostomlatech

47 000

 

Zemská don. prac. a polepšovna v Kostomlatech

3000

 

Zemská polepšovna v Opatovicích

147 000

 

Zemská polepšovna v Opatovicích

39 000

 

Zemská polepšovna v Králíkách

100 000

 

Zemská polepšovna v Králíkách

8000

 

hnanectví

 

 

150 000

 

hnanectví

 

 

35 000

 

stravovny

 

 

196 000

 

četnictvo

 

 

116 000

 

četnictvo

 

 

348 000

 

7. kapitola celkem

 

492 392

 

7. kapitola celkem

 

1 551 597

 

 

 

 

 

8

Vojenství

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ubytování

 

 

406 000

 

 

 

 

 

 

přípřež

 

 

60 000

 

 

 

 

 

 

8. kapitola celkem

 

499 000

 

 

 

 

 

9

Vyučování

 

 

 

 

 

 

 

 

 

národní školy

 

26 181 000

 

 

 

 

 

 

soukromé školy s právem veřejnosti

100 000

9

Vyučování

 

 

 

 

střední školy

 

75 000

 

školní poplatky

 

 

862 000

 

9. kapitola celkem

 

26 390 000

 

9. kapitola celkem

 

 

863 440

10

Věda a literatura

 

 

 

 

 

 

 

 

Muzeum Království českého

177 000

 

 

 

 

 

 

zemský archiv

 

37 000

 

 

 

 

 

 

edice

 

 

115 000

 

 

 

 

 

 

10. kapitola celkem

 

364 397

 

 

 

 

 

11

Umění

 

 

 

 

 

 

 

 

 

české zemské divadlo

 

286 000

 

 

 

 

 

 

německé zemské divadlo

 

207 000

 

 

 

 

 

 

subvence spolkům

 

341 000

 

 

 

 

 

 

11. kapitola celkem

 

835 582

 

 

 

 

 

12

Veřejné stavby

 

 

 

 

 

 

 

 

silniční stavby

 

672 000

 

 

 

 

 

 

vodní díla

 

 

276 000

 

12. kapitola celkem

 

 

624 933

 

příspěvek na kanalizaci Vltavy a Labe

625 000

 

 

 

 

 

 

železnice

 

 

3 126 000

14

Zemské daně

 

 

 

pozemní stavby

 

448 000

 

hudebné

 

 

400 000

 

12. kapitola celkem

 

5 147 591

 

školní příspěvky

 

862 000

13

Penzijní záležitosti

 

356 564

 

státní úděly

 

 

5 096 000

14

Zemské daně

 

29 000

 

přirážky ke státním přímým daním

38 182 000

15

Zemský dluh

 

 

 

14. kapitola celkem

 

43 678 452

 

zúročení

 

 

2 275 000

 

 

 

 

 

 

umořování

 

 

447 000

15

Zemský dluh

 

5 000 000

 

15. kapitola celkem

 

2 753 245

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Výdaje celkem

 

52 429 708

 

Příjmy celkem

 

52 515 640

Z uvedeného rozpočtu vyplývají následující fakta: vlastní příjmy země tvořily především příjmy zemských ústavů – tj. humanitních, bezpečnostních nebo příjmy zemských odborných škol. Zemská přirážka se postupně zvedala. V roce 1894 činila již 39 K ke každému zlatému odvedenému říši – tj. 55 %.[37] Po zavedení korunové měny na přelomu století zůstávala přirážka stále stejná, tj. 55 % – 55 h. Jedinou zemskou dávku v té době představovalo hudebné. Stát převáděl na zemi podíl z výnosu osobní daně z příjmu 2 mil. K a kořaleční dávky přes 3 mil. K. Vyjádřeno procenty byla struktura příjmů zemského rozpočtu následující: výnosy z vlastního majetku 2 523 548 K – tj. 4,8 %, školní příspěvky 862 000 K – tj. 1,6 %, hudebné 400 000 K – tj. 0,8 %, státní převody 5 096 000 K – tj. 9,7 %, přirážky 38 128 200 K – tj. 72 % a úvěry 5 000 000 K – tj. 9,6 %.

Procentuální podíl jednotlivých kapitol v rámci celkových výdajů byl následující: zemská správa 3,4 %, zemědělství 6,7 %, hospodářství/živnosti 1,1 %, humanita/zdravotnictví 15,2 %, bezpečnost 2,9 %, vojenství 0,9 %, národní školství 50 %, věda 0,6 %, umění 1,5 %, stavby / dopravní komunikace 9,7 %, veřejný dluh 5,1 %. Zajímavá byla zejména skutečnost, že náklady na národní školství představovaly přes 50 % veřejných výdajů, ačkoli země měla v této oblasti pramalé kompetence. Důležité je i to, že naprostou většinu výdajů bylo možné označit dnešní terminologií za mandatorní.[38]

4. Faktory omezující zemskou politiku

Efektivita výkonu veřejné správy v Čechách, která náležela zemi, na přelomu 19. a 20. století stále klesala. Tento jev ovšem nebyl omezený pouze na České království a byl důsledkem jak celkového nastavení politického systému, tak specifického politického vývoje. Krize zemské správy se obvykle projevovala omezením činnosti zemského zastupitelstva a tím i zpomalením legislativního procesu, respektive přijímání usnesení. V rámci nastavení celého politického systému bylo problematické, že zemský sněm nezasedal permanentně. Zemští poslanci obvykle drželi i říšský mandát a zemský sněm zasedal pouze tehdy, jestliže nezasedala říšská rada. Čas, který byl vyhrazen na jeho zasedání, byl tedy velice krátký. Z celkové koncepce pojetí politického systému celého státu vyplývala i ta skutečnost, že jednotlivá zastupitelstva (nebo v příslušných správních oblastech zemské výbory) nebyla chápána jako jediný zdroj moci, ale v duchu monarchistické koncepce stála po boku panovníka, který byl původním zdrojem veškeré státní moci. V Čechách to mělo ty důsledky, že i když měla příslušná politická-národní strana v zemském sněmu většinu a přijala návrh zákona, vláda ho nepředložila panovníkovi k sankci, jestliže to nebylo politicky vhodné. Zde byl problém hlavně s česko-německým konfliktem, který byl permanentní. Státní správa po několika pokusech již nechtěla nebo spíše ani nemohla řešit situaci tak, že by pomohla prosadit určitou koncepci proti vůli sněmovní menšiny, kterou byli ve sledované době zástupci německého tábora. Česká většina tak nemohla své převahy využít. Tímto způsobem například c. k. vláda odmítala předložit k sankci na konci devadesátých let sněmem přijaté návrhy zákonů o národnostních otázkách. Bez ohledu na národnostní spory c. k. vláda ovšem také hájila své zájmy  (tj. zájmy státu), chtěla si udržet vliv, a vedle obou národních táborů představovala v Čechách třetí stranu.[39]

Česko-německý spor byl také původcem omezení, nebo spíše likvidace běžné činnosti zemského sněmu, přičemž se projevoval zejména takzvanou obstrukcí. Obstrukce byla opět běžná na všech zemských zastupitelstvech a byla důsledkem nedokonalého jednacího řádu. Protože v Čechách byly národnostní spory permanentní záležitostí (pouze se měnil poměr sil), bylo jasné, že opozice by nikdy nepřipustila jeho zpřísnění a tím i svoji destrukci. Obstrukce se projevovala různým způsobem. Na počátku devadesátých let znemožňovali čeští zemští poslanci (mladočeši) jednání zemského sněmu násilným přerušením jednání. Němci naopak např. v roce 1898 opustili zasedání zemského sněmu, ale po nějaké době se zase vrátili. Kromě násilných jednání (vyvolávání vřavy, urážek atd.) byly obvyklé i další metody jako předkládání velikého množství návrhů (technická obstrukce). Komplikace, které národnostní konflikt přinášel, naznačuje skutečnost, že se obvykle nezdařilo ani včas přijmout zemský rozpočet, který tak byl obvykle přijímán až hluboko v roce, v němž měl platit. Od začátku 20. století bylo běžné i to, že nebylo možné včas zavést přirážky k říšským přímým daním, čímž hrozil kolaps zemských financí. Odborná literatura se však shoduje, že se obě národní strany dokázaly dohodnout v některých hospodářských záležitostech a v době demonstrací za zavedení všeobecného a rovného volebního práva měly také tendenci ustupovat tlaku ulice.[40]

5. Cíle a nástroje zemské politiky

Přestože byla zemská správa nejrůznějším způsobem omezována, byly oblasti veřejné správy, které ovlivňovala, velmi široké. Charakteristické bylo též to, že i na přelomu století se obě národní strany  přece jen ještě dokázaly dohodnout a německá politika připouštěla činnost zemského sněmu. V oblasti bezpečnosti se zaváděly prostředky, které omezovaly některé projevy chudoby, v zemědělství financování meliorací, ve zdravotnictví zavádění nových nemocnic s právem veřejnosti, ve veřejných stavbách regulace řek nebo v devadesátých letech stavby železnic atd. Jednalo se tedy o takové projekty, jejichž význam byl pro příslušné strany takový, že dokázal na čas přehlušit i potřebu obrany národních zájmů, kterou jindy jednotlivé strany prezentovaly svým voličům jako nejdůležitější předmět nejen zemské politiky.[41] V další řadě byly veliké i kompetence zemského výboru, takže činnost zemského sněmu nebyla ve všech případech nutná.

Jestliže by se měly trvalé tendence země v jednotlivých oblastech veřejné správy naznačit alespoň v základních rysech, je třeba zmínit následující hlediska. Jak již bylo řečeno, největší položku výdajů zemského rozpočtu představovaly dotace školním okresům na platy v národním školství. Výše platů byla upravena v roce 1892 a 1894. Náklady na školství stále stoupaly a v roce 1901 dosahovaly již 25 366 142 K, tj. cca 50 % výdajů zemského rozpočtu. Tlak na další zvyšování ovšem stále sílil a v roce 1903 došlo k další úpravě, přičemž náklady se zvýšily na 33 187 113 K, tj. 54 % výdajů zemského rozpočtu.[42] Ve zdravotnictví byla tendence přiznávat stále dalším nemocnicím právo veřejnosti, přičemž i zde byly obě národní reprezentace ochotny najít dohodu; důležité bylo, že díky tomu byly zvýšené náklady v rámci rozpočtu ještě přijatelné. Na přelomu století platilo, že alespoň každý rok dostala některá nemocnice právo veřejnosti. Co se týká zemědělských záležitostí představovala dlouhodobou koncepci podpora odborného školství. Dotování meliorací a úprav vodních toků bystřin znamenalo nejen dlouhodobé zlepšování situace, ale především konkrétní příliv financí do příslušné oblasti, ze kterého mohly těžit tamní podnikatelské kruhy. Příslušný projekt byl také obvykle koordinován místním poslancem. Jednotlivá vodní družstva si tímto způsobem přišla na následující obnosy peněz ze zemského rozpočtu – 22 296 zl. v roce 1897, 198 400 zl. v roce 1898, 60 097 zl. v roce 1899, 257 856 zl. v roce 1900 a v roce 1901 750 904 K.[43] Třetí nástroj podpory zemědělství bylo úvěrnictví. Spíše pomocnou funkci měl Zemský úvěrní fond na podporu malovýrobců zemědělských, který do roku 1904 poskytl úvěry ve výši 654 182 K. Rozhodující roli ovšem hrály veřejné bankovní ústavy pod dohledem země, jako Hypoteční banka nebo Zemská banka. Ta měla jako jednu jejíž z hlavních funkcí poskytování melioračních úvěrů. Daleko méně aktivní byla zemská správa v oblasti hospodářství. Naznačuje to již fakt, že rozpočet této agendy činil pouze několik set tisíc korun ročně. Přesto však byly některé zásahy významné, a to tím spíše, jestliže se do této oblasti zahrne sektor finančních ústavů, který se nacházel pod kontrolou zemské správy. První z nástrojů představovalo subvencování odborného školství, přičemž byly aktuální úvahy, že by se příslušným učilištím přiznalo právo veřejnosti. Podobně jako v zemědělství byl zřízen úvěrní fond. Největší význam měla ovšem regulace některých částí úvěrního systému, jejichž zřizování mělo ovlivnit celkový ekonomický vývoj. Zemská banka Království českého poskytovala komunální, meliorační a železniční úvěry. Do roku 1899 dosáhl objem komunálních úvěrů 166 471 734 K a v roce 1904 320 427 736 K. Objem melioračních úvěrů činil v roce 1904 14 838 800 K a železničních 125 257 400 K. V případě těchto úvěrů je třeba znovu zdůraznit, že jejich splácení bylo garantováno zemí. Důležitá a zajímavá je také skutečnost, že podstatnou část komunálních úvěrů Zemská banka poskytla Českému království, tj. subjektu, který ji zřizoval. Hypoteční banka poskytla do roku 1904 hypotéky v objemu 300 171 056 K. Zemské zákonodárství regulovalo také okresní záložny, jejichž význam naznačuje objem vkladů v roce 1903, který činil přes 100 mil. K.[44]

Velice výrazná byla činnost země v oblasti dopravní infrastruktury, země se dost významně angažovala v takzvané „zemské železniční akci“. Jako cíl podpory výstavby malých tratí byl uváděn ekonomický rozvoj příslušných regionů. Účast země byla mimořádná: Jak naznačuje výše uvedený údaj, České království garantovalo úvěry ve výši více než 100 mil. K, přičemž bylo tímto způsobem postaveno 1121 km tratí, a země převzala kmenové akcie železničních společností ve výši 6,7 mil. K.[45] Velice rychle se ovšem ukazovalo, že příjem většiny železnic nemůže pokrýt náklady na umoření úvěrů, ze kterých se financovala jejich stavba. V letech 1895 až 1905 činily výdaje zemského rozpočtu na všechny zemské závazky v rámci železniční akce 17 523 581 mil. K a 46 h. a celkové výdaje rozpočtové kapitoly „železnice“ např. v roce 1902 dělaly 3 126 000 K. Ekonomických cílů nebylo dosaženo a stavba drah představovala hlavně ten impulz, že se do příslušné oblasti dostaly peníze na její stavbu.[46] V rámci investic do vodních děl mohla země státu spíše jen sekundovat, náklady na megalomanské projekty podle říšského zákona z roku 1901 byly příliš vysoké. V roce 1903 si země vzala dlouhodobý úvěr, ze kterého jí byly každý rok vypláceny 3 mil. K na vodní díla.[47] V rámci bezpečnosti a sociální péče bylo zřejmé, že země opět příliš daleko zacházet nemůže. Zřízení Zemského pojišťovacího fondu císaře a krále Františka Josefa I. bylo spíše projevem dobré vůle, respektive humanity. Do roku 1904 se u fondu pojistilo 21 042 jedinců a  jejich vklady dosáhly výše 3 837 293 K. V té době čerpalo penzi 374 lidí. Vedle zřízení stravoven a zprostředkovatelen práce lze ještě zmínit jako nástroj zemské politiky v této oblasti podporu výstavby dělnických bytů.[48]

6. Problém zemských financí

Již od konce 19. stol. byla problematika zemských financí předmětem nejrůznějších úvah, jejichž původcem byla skutečnost, že v zásadě ve všech korunních zemích vzrůstaly výdaje zemských rozpočtů, ale bylo velice obtížné najít nové příjmy. Krizi zemských veřejných financí muselo čelit i České království, jehož výdaje soustavně rostly a jež stále hospodařilo se schodkem. Největším problémem byly výdaje na národní školství, nárůst byl ovšem zřejmý téměř ve všech sférách. Zatímco probíhala diskuse o trvalém řešení, země si vypomáhala úvěry. V letech 1892–1894 si České království bralo úvěry u České spořitelny, celkem 9 600 000 K, a v letech 1895–1905 u Zemské banky Království českého – celkem 106 000 000 K.[49]

V rámci debaty bylo vidět několik rozdílných přístupů k tomu, jak by se měla situace řešit: státní správa měla obecně zájem, aby byl fiskální systém jednotlivých zemí co možná nejvíc propojen se státním – tj. např. chtěla, aby země postupně rezignovaly na přirážky a zdrojem příjmů zemských rozpočtů se staly především státní převody. Naopak zástupci zemské politiky chtěli spíše opak. Česká národní politika patřila k té straně, která tento princip obhajovala velice vytrvale. V Čechách byly aktuální úvahy, které například předpokládaly převzetí celé státní dávky ze spotřeby piva zemí nebo alespoň zavedení zemské pivní dávky, zavedení zemské dávky ze spotřeby cukru, převzetí státní pozemkové a domovní/činžovní daně a zavedení zemské daně z těžby uhlí.[50] Nespokojenost panovala i s tím, že se země zřekla zavedení přirážky k dani z příjmu a byla odkázaná na státní převody.[51] Ve skutečnosti bylo ovšem reálné především zavedení zemské dávky ze spotřeby piva a zvýšení přirážek, a to až na 75 % nebo 4 K z hl piva. V rámci kořaleční dávky se na počátku století prosadila představa státní správy a země se musela spokojit se státními převody. Pivní dávka byla nakonec zavedena v roce 1903 s ohledem na zvýšení učitelských platů (ve výši 1 K a 70 h z hl), která vynesla 8,5 mil. K, ale přirážka zůstala stejná.[52] Z dlouhodobého hlediska tedy problematika zůstala otevřená a země se dále zadlužovala – v letech 1906–1908 o dalších 35 milionů korun založených dluhů.

7. Zemská správa a veřejnost

V případě vazby zemská politika – veřejnost byla charakteristická národnostní problematika a soustavná prezentace otázky česko-německého sporu. V tomto ohledu bylo zřejmé úzké propojení zemské a říšské politiky. Akcentace zlovolnosti druhého národa byla konstantním nástrojem indoktrinace voličů při volbách jak do poslanecké sněmovny říšské rady, tak do zemských sněmů. Podobně tomu bylo i při zasedání sněmů, které bylo obvykle vyhrocené také vinou nějakého národně motivovaného a záměrně provedeného útoku na druhou národnost, jenž měl za následek další boje ve sněmu (násilná nebo technická obstrukce, tj. např. interpelace zemských poslanců, kteří žádali vysvětlení). Ten pak nezvládal vyřídit ani základní úkoly. V roce 1905 doprovázely zasedání zemského sněmu ohlasy násilností v Brně a v roce 1908 např. v Kašperských horách. V obecné rovině veřejnost vnímala především nízkou aktivitu sněmu a potíže zemských financí – to vše opět v důsledku německé obstrukce (tj. z českého pohledu, německý naopak zdůrazňoval snahu Čechů upřít jim jejich práva). Obvyklý byl také požadavek volební reformy (tj. především na straně české národní politiky a dále požadavek jak české, tak německé levice).[53]

Některé konkrétní kroky nebo nečinnost zemské správy ovšem vyvolávaly specifické reakce určitých společenských, profesních a zájmových skupin nebo jedinců, z nichž bych některé pro názornost zmínil. Charakteristický byl například tlak učitelů národních škol a jejich profesních organizací, kteří požadovali zvýšení platů. Jak bylo řečeno, v popisovaném období přistoupilo České království k úpravě dvakrát – na počátku devadesátých let a v roce 1903. Tyto úpravy ovšem nestačily a tlak po dalším zvyšování byl trvalý. Soustavně se přitom zdůrazňovaly sociální ohledy. Zatímco ovšem ještě v roce 1903 byla německá strana ochotna ustoupit od obstrukce, po roce 1908 tak již neučinila a vzala i své pedagogy jako rukojmí. Podobné zájmy sledovali i zemští úředníci, ale jejich úsilí nepřineslo ovoce.

Dalším případem jsou reakce na zvyšování daní. V případě zavedení zemské dávky z piva nastaly pochopitelně kritické ohlasy ze strany vlivné skupiny hostinských; v diskusi o zvýšení přirážky byl odpor širší. Kritika možnosti zvýšení zemské přirážky gradovala v roce 1904, přičemž velice aktivní byla sdružení majitelů domů.[54] V rámci německé politiky/veřejnosti bylo obvyklé tvrzení, že německé části Čech přispívají do zemského rozpočtu poměrně mnohem více, ale že dostávají méně, a že německá menšina je ze strany české politiky jako majority znevýhodněna.[55]

Terčem kritiky širokých vrstev se stával systém voleb do zemského sněmu, kde se objevoval požadavek zavedení všeobecného, rovného a tajného volebního práva spočívajícího na poměrném systému, na který nakonec přistoupily i zavedené české strany.[56] Reforma volebního systému byla populárnější v českém národním táboře než v německém, mimo jiné proto, že stávající princip nebyl pro představitele české politiky výhodný. Předmětem nejrůznějších dohadů se pochopitelně stávala národnostní jednání jako taková; volební reforma byla pouze jednou ze sporných otázek.[57]

Závěr

Orgány zemské správy řídily v Českém království velice široké oblasti veřejné správy. Přestože měla zemská správa především povahu samosprávy, podílela se i na legislativě. Zákonodárná moc Zemského sněmu Království českého byla ovšem omezená. Byl to jednak důsledek rozdělení oblastí legislativy (totiž které upravoval stát a které země) a dále nastavení politického systému, kde hrál významnou roli panovník. České království bylo současně územně správním celkem orgánů státní správy.  

Vzhledem k významu jednotlivých okruhů veřejné správy, které jsem naznačil v textu, bych zmínil některé následující aspekty. Mimořádně významná byla otázka národního školství, které postupně spotřebovávalo více jak polovinu zemských finančních prostředků. Země ho nemohla v některých významných otázkách ovlivňovat, ale nesla břemeno nákladů. Přenesení části finančních nákladů na stát nebo naopak převzetí některých kompetencí neskončilo pro zemi úspěšně. České království zastávalo vlivné postavení v rámci hospodářství, a to jak v případě zemědělství, tak i průmyslu, který (i zemědělství) mohlo do určité míry ovlivňovat především pomocí zemských finančních ústavů. Zákonodárná moc zemského sněmu byla sice v průběhu vývoje politického systému i v agendě hospodářství soustavně napadána (stát upravoval svojí legislativou např. i jednotlivé oblasti zemědělství), ale zemi obvykle náleželo široké pole působnosti v její realizaci. Důležitá byla otázka odborného školství a výzkumu. Velice významná byla především problematika veřejnoprávních finančních ústavů. Jejich zřízením (tj. ve sledované době Zemské banky Království českého) se České království a jeho politická (národně česká) reprezentace stala vcelku významným hráčem v rámci finančního systému nejen Čech, ale i Předlitavska. Zřízením Zemské banky se do ruky zemské politické reprezentace dostal nástroj, kterým mohla realizovat a usměrňovat finančně náročné projekty. Z prostředků Zemské banky navíc mohl být a ve sledované době býval sanován zemský rozpočet, tj. veřejnoprávní finanční ústav úvěroval svého zřizovatele. Dluhopisy zemské banky byly velice bonitní vzhledem k tomu, že je garantovala země. Z prostředků zemské banky byly úvěrovány zemědělské a železniční projekty a také projekty samosprávních subjektů, které taktéž mnohdy bývaly investiční povahy (např. stavby vodovodů). Již ve své době byla ovšem rentabilita především železničních projektů zpochybňována (a tím i jejich smysl). Tok peněz do příslušného regionu ovšem v každém případě znamenal kladný finanční impuls pro ty, kdo je realizovali, a vždy je podporovali místní poslanci. V dalších oblastech veřejné správy byl význam země menší, přestože její angažmá představovalo z hlediska zemského rozpočtu ne bezvýznamné výdaje. Jedná se především o zdravotnictví a sociální oblast. Země sama provozovala jen jednotlivé ústavy, další pouze podporovala. Zejména v sociální oblasti, tj. např. v otázce pojištění (např. starobního), i největší idealisté chápali, že realizace takových projektů je zcela mimo možnosti země, a pouze vyzývali zemský sněm, aby přijal rezoluci c. k. vládě, aby se těmito problémy zabývala.[58]

Akceschopnost zemské správy v Čechách významným způsobem omezoval ve sledované době česko-německý konflikt. Ten se projevoval na půdě zemského sněmu obstrukcí, a to nejprve stoupenců mladočechů a posléze během devadesátých let a v prvním desetiletí 20. století představitelů německé menšiny, přičemž obstrukce znamenala především zpomalování legislativního procesu. Německá strana ovšem postupovala případ od případu a v hospodářských záležitostech od obstrukce upouštěla. Zvrat nastal v roce 1908. Od této chvíle byla obstrukce již trvalá. V důsledku toho byla znemožněna realizace nejrůznějších projektů (škála těchto projektů byla poměrně široká: jednalo se např. o další investice do meliorací, nemocnice nemohly dostat právo veřejnosti nebo byl zastaven proces slučování jednotlivých obcí s Prahou). Události roku 1908 byly především vyvrcholením dlouhodobých konfliktů a z německé strany měla být důsledná obstrukce nástrojem definitivního prosazení jejich zájmu.[59]

Zvláštní roli vzhledem k zemské správě v Čechách sledoval stát. C. k. vláda se ve sledované době na jedné straně neodvažovala v některých případech postavit proti zájmům německé menšiny a nedoporučila panovníkovi k schválení-sankci některé zemským sněmem přijaté návrhy zemských zákonů. Na druhé straně měl stát své vlastní zájmy, které se snažil prosazovat. Jeho poměrně úzký, ale maximálně využívaný manévrovací prostor mezi českou a německou politikou se projevoval například v otázce zemských financí, konkrétně v problematice převodů výnosů daní.

V případě veřejných financí Českého království bylo zřejmé, že vzhledem k nárůstu výdajů bude třeba získat nové zdroje příjmů. Na straně výdajů byly významné především náklady na národní školství, přičemž bylo zřejmé, že ještě porostou. V další řadě země také platila stále větší sumy na garance železničních dluhopisů zemské banky. Rozhodující problém byl ovšem opět v česko-německém sporu. Německá strana sice připustila zvýšení učitelských platů v roce 1903 a zavedení zemské dávky z piva, ale pouze v nízké výměře. Za vším stála snaha udržovat trvalý tlak na českou většinu. V důsledku nezavedení nových příjmů v dostatečné míře si České království prakticky celé první desetiletí vypomáhalo úvěry především od Zemské banky. I díky její existenci se mohlo poměrně dlouho oddalovat finální řešení problému.

Mimořádně významný informační kanál, kterým byla veřejnost seznamována s aktuálním vývojem (tj. zde v souvislosti s vývojem veřejné správy vykonávané zemí), představoval tisk, jenž byl stranický a obvykle respektoval zájmy svých vlastníků. V jeho případě byla s výjimkou Práva lidu charakteristická snaha maximálně akcentovat národnostní konflikt. Veřejnost tak byla v době voleb i v době zasedání zemského sněmu informována především o ústrcích, které prováděli jejich soukmenovcům příslušníci druhého národa. Z nejrůznějších petic zaslaných zemskému sněmu a zemskému výboru ovšem vyplývá, že jednotlivci z různých zájmových a společenských skupin a jejich spolky atd. z obou národních táborů zdaleka nehleděli na vývoj zemské správy pouze očima národnostního konfliktu. Jeho gradace v prvním desetiletí dvacátého století však řešení jejich aktuálních potřeb odkládala stále více na neurčito.

Bibliografie

DRAHOVSKÝ, J., Přehled finančního hospodářství v Rakouském státu. Praha 1911.

FASORA, Lukáš, HANUŠ, Jiří, MALÍŘ, Jiří, (eds.), Moravské vyrovnání z roku 1905. Brno 2006.

FIEDLER, František, Ozdravení financí zemských. In: Obzor národohospodářský, ročník XI., 1906.

GALANDAUER, Jan, František kníže Thun, místodržitel Českého království. Praha 2007.

HLAVAČKA, Milan, Zlatý věk české samosprávy, Samospráva a její vliv na hospodářský, sociální a intelektuální rozvoj Čech 1862–1913. Praha: Libri 2006.

HODAČ, František, Xaver, Finanční účast království a zemí při zřizování vedlejších železnic předlitavských. Brno 1910. HODAČ, František, Xaver, Zemská hospodářství Království a zemí na říšské radě zastoupených. Brno 1912.

HYE, Hans, Peter, Das Politische System in der Habsburgermonarchie: Konstitutionalismus, Parlamentarismus und politische Partizipation. Prag: Karolinum 1998.

Jiří kníže z Lobkowicz a samospráva v Království českém. Praha 1905.

JAKUBEC, Ivan, JINDRA, Zdeněk, (eds.), Dějiny hospodářství českých zemí od počátku industrializace do konce habsburské monarchie. Praha: Karolinum 2006.

KAZBUNDA, Karel,  Otázka česko-německá v předvečer Velké války. Praha: Karolinum 1995.

KŘEN, Jan, Konfliktní společenství Češi a Němci 1848–1918. Praha: 1990.

LIŠKOVÁ, Marie. Slovník představitelů zemské samosprávy v letech 1861–1913. Praha: Státní ústřední archiv v Praze 1994.

MALÝ, Karel, Dějiny českého a československého práva do roku 1948. Praha 2005.

RUMPLER, Helmut, URBANITSCH, Peter, (eds.), Die Habsburgermonarchie 1848–1918, Band VII., Teil 2.Wien 2000.

TOBOLKA, Zdeněk, Česká politika, díl II., část 1. Praha 1907

TOBOLKA, Zdeněk, Česká politika, díl V.. Praha 1913.

ŠOUŠA, Jiří, Česká zemědělská rada. Praha 1981.

URBAN, Otto, Česká společnost 1848–1918. Praha: Svoboda 1982.

 

SBÍRKY ZÁKONŮ:

 

Zemský zákoník pro Království české. Ročník: 1890, 1892, 1893, 1895, 1896.

Zákoník říšský pro Císařství rakouské. Ročník: 1896, 1901.


Tento výstup vznikl v rámci projektu číslo 261101/2010 řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze z prostředků specifického vysokoškolského výzkumu v roce 2010.



[1] Orgány zemské správy mnohdy samy realizovaly výzkum, který měl přiblížit stanoviska jedinců zainteresovaných na příslušné problematice. Zajímavý pramen představují také různé ankety, které měly zachytit konkrétní stanovisko subjektů zúčastněných v příslušné problematice. Ankety organizoval zemský výbor a prováděly je subjekty nižší samosprávy. V případě tisku je nutné zdůraznit skutečnost, že v první řadě prezentoval zájmy svých vlastníků, kterými byly jednotlivé politické subjekty. V případě Národních listů byla ovšem situace složitější. Ty často zastávaly vlastní politiku a mnohdy byly v rozporu se zájmy předáků Národní strany svobodomyslné. Vybraný tisk, se kterým jsem pracoval, představuje v první řadě pouze výběr, zatímco škálu zájmů jednotlivých politických subjektů spíše naznačuje. V případě tisku jsem se zabýval především souvislostmi s volbami do zemského sněmu a jeho zasedáním.

[2] Idea samosprávy spočívá v tom, že stát neprovádí veškerou veřejnou správu, ale v míře, kterou stanovil, ji přenechává samosprávním orgánům. Samosprávní orgány jsou veřejnoprávní korporace, které vznikají na základě příslušné legislativy. Určité oblasti veřejné správy vykonává přímo stát svými orgány. V tomto ohledu se mluví o státní správě. V rámci Českého království bylo nejvyšším představitelem státní správy místodržitelství v čele s místodržitelem.

[3] Tj. zákony 20–22/1861 ř. z.; zemská zřízení byla přílohou zákona 20/1861 ř. z. II a II p. 141–145/1867 ř. z..

[4]Návrhy některých zákonů přijímá státní (říšské) zastupitelstvo a jiných zemská zastupitelstva, tj. v jednotlivých korunních zemích. Panovník návrhy zákonů buď přijímá anebo nepřijímá. Jednotlivé říšské zákony (vedle dalších právních norem) jsou publikovány v  říšském zákoníku a zemské v zemských zákonících.

[5] Hovoří se o negativním vymezení moci. Na základě zákonů 20–22/1861 ř. z. byly v zemských zřízeních vyjmenovány kompetence zemských zastupitelstev. Ty byly poměrně úzké. Zákon 141/1867 ř. z. o říšském zastupitelstvu naopak vyjmenovával kompetence říšské rady; vše ostatní mělo tedy spadat do pravomoci zemí – tj. zemských zastupitelstev. O tom: TOBOLKA, Zdeněk, Česká politika, díl II., část 1, Praha 1907, s. 734–755.

[6] Panovník byl původce veškeré státní moci; ústavní zákony byly poslední akty jeho moci jako suveréna a podle zákona zaváděl ústavu pouze ze své vlastní vůle.

[7] Kurie byly volební sbory, v kterých byly oprávněné volit vybrané skupiny obyvatel. Každá kurie volila určený počet zemských poslanců. V Čechách byly volební kurie čtyři: deskových statků, obchodních a živnostenských komor, městských obcí a venkovských obcí. Kuriový systém měl chránit zájmy těch společenských skupin, které byly na základě tradice, politického vývoje atd. vnímané jako oprávněné zabývat se veřejným životem. K vývoji politického systému: HYE, Hans Peter, Das politische System in der Habsburgermonarchie, Praha 1998. PRAŽÁK, Jiří, Rakouské právo ústavní, část II., Ústava zemská, Praha 1902. URBAN, Otto, Der böhmische Landtag in: RUMPLER, Helmut, URBANITSCH, Peter, (eds.), Die Habsburgermonarchie 1848–1918, Band VII., Teil 2, Wien 2000, s. 1991–2055. TOBOLKA, Zdeněk, Česká politika, díl II., část 1, Praha 1907, s. 734–755.

[8] Náhradníci „nahrazovali“ přísedící v případě jejich dlouhodobé indispozice nebo úmrtí. Nový přísedící a náhradníci byli voleni až s volbou nového zemského výboru.

[9] Úřad zemského výboru se skládal z osmi odborů-referátů, které vyřizovaly jednotlivé oblasti veřejné správy. V čele každého odboru stál jeden přísedící. Jednotlivé referáty zemského výboru se zabývaly následující agendou: I. nadační fondy, správa zemských statků, II. vodní stavby, silniční záležitosti, vojsko, hnanectví, III. okresní záležitosti, hospodářské záložny, IV. národní školství, kultura, V. zemědělství, železnice, VI. obecní záležitosti, odvolání proti rozhodnutí okresních výborů, VII. zdravotnictví, VIII. zemský fond a další fondy – tj. především zemské finance.

[10] Zde je možné vycházet z rozdělení, které používala odborná dobová literatura, dále podle referátů zemského výboru Království českého nebo také kapitol rozpočtu. K tomu např. opět: TOBOLKA, Zdeněk, Česká politika, díl II., část 1, Praha 1907.

[11] Systém samosprávy v Předlitavsku byl formován na základě rámcového říšského zákona z roku 1862, jenž stanovil pravidla systému; v jednotlivých korunních zemích byla samospráva zavedena na základě zemského zákonodárství. V Čechách byla přijata příslušná úprava, která zaváděla samosprávu na úrovni obcí a okresů v roce 1864. TOBOLKA, Zdeněk, Česká politika, díl II., část 1, Praha 1907, s. 310–320. MALÝ, Karel, Dějiny českého a československého práva do roku 1948, Praha 2005, s. 253–256.

[12] Na základě zemských zákonů se v devadesátých letech povolovaly např. veliké půjčky pro Liberec, který stavěl radnici, vodovod a kanalizaci – až 850 000 zl. (26/1894 z. z., 65/1894 z. z.). Podle nich se také zaváděly jednotlivé dávky, tj. za dodávku vody do jednotlivých objektů (např. v Děčíně od r. 1892 za používání vodovodu 1 zl. ročně za každou místnost nad 7 m3), kanalizační dávka nebo dávka z nájmu (např. od r. 1893 v Táboře – 2 K. z každého nájmu). Větší úpravu systému představoval zemský zákon 60/1893 z. z., který upravil systém kompetencí zemských a státních orgánů v oblasti obecních a okresních přirážek a omezil kompetence zemského sněmu v oblasti dávek – např. zmíněná dávka z nájemného se měla zavádět na základě shody zemského výboru a místodržitelství (tj. změna obecního zřízení). Zemský zákoník pro Království české, ročník 1892, Praha 1893, s. 18. Tamtéž, ročník 1894, Praha 1895, s. 33. Tamtéž, ročník 1893, Praha 1894, s. 36, 38.

[13] Na základě obecního zřízení zemská legislativa upravovala slučování obcí, stavební řády (např. v případě asanace židovského města v Praze) nebo rezignovala na vybírání přirážek, aby podpořila stavební boom v některých oblastech.

[14] Vzrůst a význam této agendy si vynutil zřízení speciálního železničního oddělení zemského výboru.

[15] Zahrazování bystřin patřilo do kompetence odboru zemského výboru, který se zabýval zemědělstvím. Podobně tomu bylo na státní úrovni v případě c. k. ministerstva orby. Zemská kanalizační komise vznikla po dohodě zemského výboru a c. k. vlády v roce 1896, stanovy byly publikovány v zemském zákoníku. V komisi zasedali jak zástupci země, tak státu. Veliký krok kupředu znamenal říšský zákon 66/1901 ř. z., který předpokládal investovat do splavnění a regulace řek v Předlitavsku do roku 1912 250 mil. K. Podle tohoto říšského zákona měla být suma 250 mil. K opatřena pomocí státního úvěru, přičemž země, kterých se konkrétní výstavba vodních děl týkala, měly hradit umořování této státní půjčky na náklady příslušné investice z jedné osminy nebo jiným způsobem. Zákon 66/1901 ř. z. také stanovil, že část finančních prostředků ze sumy 250 mil. K bude použita na úpravu přilehlých toků. Mělo se jednat o částku v maximální výši 75 mil. K. České království se do tohoto projektu zapojilo tak, že se zavázalo dotovat úpravy vedlejších řek, a to tak, že zatímco stát přispěl na úpravy vedlejších řek v Čechách 35 mil. K, země 25 mil. K. České království si proto posléze vzalo půjčku u zemské banky ve výši 25 mil. K. Po roce 1912 měly následovat další investice, přičemž postupně měla být splavněna Vltava až do Budějovic a propojena průplavem pro lodě s Dunajem. Podobně měl být vytvořen systém propojení Dunaje s Odrou a Labem. Zemský zákoník pro Království české, ročník 1896, Praha 1897, s. 20. Zákoník říšský pro Císařství rakouské, ročník 1901, Wien 1902, s. 215–217. RUMPLER, Helmut, URBANITSCH, Peter (eds.), Die Habsburgermonarchie 1848–1918, Teil VII., Band 2, Wien 2000, s. 1435. URBAN, Otto, Česká společnost 1848–1918, Praha 1982, s. 512–513. Národní archiv (dále jen NA), Český zemský sněm (dále jen ČZS), Protokoly sněmovních zasedání z roku 1901, kniha 196.

[16] Zemědělská rada byla reorganizována na základě zákona 20/1891 z. z., přičemž byla rozdělena na český a německý odbor. Vzhledem k tomu, že byla smíšeným orgánem, náklady na její provoz hradila jak země, tak stát. K tomu: ŠOUŠA, Jiří, Česká zemědělská rada, Praha 1981.

[17] Např. zvěrolékařství na příslušných školách ve Vídni a Lvově.

[18] Tato opatření měla především zvýšit výkonnost zemědělství. RUMPLER, Helmut, URBANITSCH, Peter, Die Habsburgermonarchie 1848–1918, Teil VII., Band 2, Wien 2000, s. 1400–1425.

[19] Výhodou vložení manipulační částky v rámci všeobecné dotace zemědělské do rozpočtu bylo, že o jejím rozdělení rozhodovala zemská zemědělská rada spolu se zemským výborem (odpadalo zdlouhavé jednání zemského sněmu). Jubilejní fond byl zřízen na základě usnesení zemského sněmu z roku 1896 a země do něj vložila 1 mil. K. Fond poskytoval půjčky s úrokem nejprve ve výši 4,5 %, které na přelomu století klesaly ke 4 %.

[20] Nejvýznamnější průmyslová muzea byla v Praze a Liberci. Byly to instituce, které prováděly osvětu a spolupůsobily v oblasti vzdělání. Pořádaly např. přednášky a odborné kursy, vydávaly odborné publikace. Jejich zřizovatelem byly obchodní a živnostenské komory. Jubilejní fond byl zřízen v roce 1898 na základě usnesení zemského sněmu. Jeho úkolem bylo poskytovat úvěr živnostenským družstvům např. na nákup moderní techniky. Základní jmění fondu činilo 1 000 000 K, tj. 500 000 zl., které mu věnoval zemský sněm. Jiří kníže z Lobkowicz a samospráva v Království českém, s. 50.

[21] Např. na začátku 20. století dostala Hypoteční banka pokyn od zemského výboru, aby se soustředila na refinancování starších hypoték. Zemská banka poskytovala na základě stanov komunální úvěr a meliorační úvěr. Takzvaný komunální úvěr mohly čerpat na základě platné legislativy orgány samosprávy, země a stát, tj. byl určen k financování aktivit veřejnoprávních subjektů. Meliorační úvěr měl sloužit k rozvoji zemědělství. Finanční prostředky na komunální, meliorační a posléze železniční úvěry byly získány na základě emise dluhopisů, jejichž úročení a splácení bylo garantováno zemí. Základní fond zemské banky činil 10 mil. zl., které byly získány emisí dluhopisů. Zemský zákoník pro Království české, ročník 1889, Praha 1890, str. 108–115.

[22] Systém zdravotní péče v Předlitavsku stál na zásadách, které upravoval říšský zákon z roku 1880. Zdravotnictví, respektive zdravotní policie byla veřejným statkem. Péče o postižené jedince se nazývala humanita – viz humanitní ústavy. Zřizovatelem příslušných ústavů byly jak veřejnoprávní korporace, tak soukromé subjekty.

Systém zdravotní a humanitní péče byl následující. Základní lékařskou péči poskytovali obecní a obvodní lékaři, přičemž pacienti s vyléčitelnými nemocemi byli léčeni v nemocnicích. Součástí systému se začaly stávat ústavy pro choromyslné, které odborně pečovaly o ty, o něž se nemohli postarat jejich příbuzní ani nemocnice. Činné byly ovšem i další instituce provozované např. církvemi nebo nadacemi. Úkony ve zdravotnictví obecně nebyly bezplatné, ale insolventní pacienti měli nárok na bezplatnou zdravotní péči v ústavech jakéhokoliv charakteru, které získaly právo veřejnosti. Léčbu takových pacientů pak hradila ta korunní země, ve které měli domovské právo.

[23] Nemocnici, porodnici a blázinec v Praze převzalo na počátku šedesátých let České království od státu. Ústav v Kosmonosech byl zřízen v roce 1864 jako filiálka pražského ústavu a osamostatnil se až roku 1897. Ústavy v Opařanech a Dolních Beřkovicích byly také filiálkami pražského ústavu. Ústav v Dobřanech byl od počátku samostatný a byl zřízen ve velkém stylu. Některé údaje uvádí, že v roce 1900 bylo v ústavech pro choromyslné ošetřováno 2198 lidí. Výhledově se plánovala stavba nového pražského ústavu v Bohnicích, který měl mít v první fázi 1200 lůžek. Viz: Jiří kníže z Lobkowicz a samospráva v Království českém, Praha 1905, s. 77–88.

[24] Velké částky, které se proplácely vídeňským ústavům, byly důsledkem velkého počtu přistěhovalců z Čech, kteří měli z různých důvodů domovské právo stále v některé obci v Čechách. V případě dalších ústavů šlo o to, že se v Čechách nenacházely. Mezi speciální ústavy bez práva veřejnosti patřil např. Ústav pro lidi nemocné rakovinou v Košířích. V některých případech země dotovala konkrétní počet míst v konkrétních ústavech s tím, že zemským orgánům příslušelo rozhodnutí o jejich obsazení (např. 20 míst v Diecézním ústavu pro hluchoněmé v Litoměřicích nebo v Klarově ústavu pro slepce).

[25] Zemský zákon 38/1895 z. z. Zemský zákoník pro Království české, ročník 1895, Praha 1896, s. 62, 63.

[26] Říšská rada přijala zákony o donucovacích pracovnách v roce 1885 (č. 89 a 90/1885 ř. z.). Donucovací pracovny obvykle produkovaly zboží upotřebitelné dalšími zemskými ústavy.

[27] Zřizovateli chorobinců byly podle zákona obce. Podobně jako v jiných případech země hradila jejich orgánům část nákladů. Chorobince byly určeny mentálně postiženým osobám – jestliže neohrožovaly okolí – a nevyléčitelným jedincům. Krok ke starobnímu pojišťování byl učiněn zřízením Zemského pojišťovacího fondu císaře a krále Františka Josefa I. na základě usnesení Zemského sněmu z roku 1892. Pojišťovat se u něj dobrovolně mohli chudší lidé. Zemský fond poskytl pojišťovacímu fondu 500 000 zl. 54/1892 z. z., Zemský zákoník pro Království české, ročník 1892, Praha 1893, s. 25, 26.

[28] Tj. odborné a hospodářské školství bylo chápáno jako součást jiné agendy zemské správy. Příslušné střední a vysoké školy byly státní.

[29] Zásady národního školství byly stanoveny říšským zákonem z roku 1869. Systém byl nastaven tak, že odpovědnost za úhradu nákladů nesly orgány školské správy (např. obecní a okresní školní rady), ale jestliže jejich finanční prostředky nestačily, hradily je země. Národní školství bylo veřejným statkem, takže se sice vybíralo školné, ale pouze od rodičů, kteří na ně měli (tj. stejný princip jako ve zdravotnictví). K tomu: HLAVAČKA, Milan, Zlatý věk české samosprávy, Samospráva a její vliv na hospodářský, sociální a intelektuální rozvoj Čech 1862–1913, Praha 2006, s. 90–107. TOBOLKA, Zdeněk, Česká politika, díl V., Praha 1913.

[30] Říšské zákonodárství rozvíjel zemský zákon z 19. 2. 1870. Zemská školní rada se skládala z české a německé sekce. Každé ze sekcí předsedal místodržitel a skládala se z 5 státních úředníků, 3 zástupců zemského výboru, 4 zástupců konfesí a dvou zástupců učitelů. Obecní školní rady zodpovídaly za provoz objektů, přičemž standardním zdrojem příjmů byly hlavně různé dary. V případě, že nestačily, mohly orgány obecní samosprávy zavést obecní školní přirážku. Okresní školní rady byly zodpovědné za platy pedagogů. Jejich příjem představovalo školné a okresní školní přirážka, kterou zaváděl samosprávný okres. V případě obou školních přirážek byla stanovena horní hranice, přes kterou se nemohly zvyšovat. V Českém království bylo obvyklé, že země nemusela dotovat jedině školy v Praze a Liberci. Rozdělení povinností stanovil zákon 22/1873 z. z. Zemský zákoník pro Království české, ročník 1905, Praha 1906, s. 66.

[31] Jeden z takových návrhů byl podán v roce 1889 a další v roce 1899, který přijal Zemský sněm, ale c. k. vláda ho nepředložila panovníkovi k sankci, protože byl politicky neprůchodný. Jiří kníže z Lobkowicz a samospráva v Království českém, Praha 1905, s. 63–68.

[32] Tj. české zemské divadlo (Národní divadlo) a německé. V obou případech byl provoz divadel svěřen uměleckým společnostem na šest let. Země pak hradila jednak provoz divadel jako takových a dále subvencovala umělecké společnosti. V rámci německého divadelnictví existovalo v této souvislosti jednak Zemské německé divadlo, posléze bylo ovšem zřízeno další, které nebylo zemské, ale příslušná divadelní společnost, která byla jeho provozovatelem, dostávala zemskou subvenci. Jiří kníže z Lobkowicz a samospráva v Království českém, Praha 1905, s. 77.

[33] Státní fiskální systém se skládal ze systému přímých a nepřímých daní, výnosů monopolů, cla nebo různých poplatků a tax. Z hlediska vývoje v korunních zemích je třeba zmínit především problematiku přímých státních daní. Ve sledované době byl systém přímých státních (říšských daní) upraven nejprve v roce 1896 a pak roku 1914 a sestával z následujících daní: 1) pozemková daň, 2) domovní daň – činžovní daň, 3) daň ze zisku, 4) daň podniků veřejně účtujících, 5) rentová daň, 6) osobní daň z příjmu – daň z vyššího služného. Pozemkovou daní bylo zatíženo vlastnictví pozemků stanovené podle jejich odhadnutého výnosu (tj. především zemědělská půda), domovní daní vlastnictví budov a činžovní daní výnos z činží. Daň ze zisku zdaňovala výnos živností a daň z podniků veřejně účtujících např. zisk akciových společností. Tento systém ovšem zatěžoval pouze některé zdroje příjmů, a navíc ještě nerovnoměrně. Proto byla v roce 1896 pokusně zavedena osobní daň z příjmu, kterou se zdaňoval jakýkoli příjem občanů. Charakteristické bylo, že daň z příjmu byla poměrně nízká a soustavu přímých daní pouze doplňovala, představovala ovšem krok k dnešní praxi. (Osobní daň z příjmu byla progresivní, její sazby nebyly stanoveny procentuálně, ale tak, že přesně stanovený příjem – tj. daňový základ – byl zdaněn přesně stanovenou částkou. Např. daňový základ ve výši od 625 zl. (tj. 1250 K v korunové měně) do 650 zl. byl zdaněn 4 zl. Od placení daně byl na jedné straně osvobozen např. panovník, na druhé jedinci, jejichž daňový základ nepřesahoval určitou částku. Daňový základ se stanovil tak, že se příjem zmenšoval např. o pojistné nebo o další přímé daně a přirážky – zemské, okresní atd. –, viz níže. Daň byla v podstatě velice nízká. Na základě zákona z roku 1896 nečinily nejnižší sazby ani 1 % z příjmu a vyšší, např. pro příjem 47 000 zl. ročně, okolo 4 %). Daň z příjmu doplňovala daň z vyššího služného tak, že od určitého ročního přijmu zvyšovala sazbu osobní daně z příjmu. Vzhledem k podobné praxi je třeba zmínit i systém nepřímých daní. Stát vybíral různé dávky, např. daň ze spotřeby piva, cukru, lihovin atd. Zákon č. 220/1896 ř. z., Zákoník říšský pro Císařství rakouské, ročník 1896, Praha 1897, s. 673–683. Zákon č. 13/1914 ř. z., Zákoník říšský pro Císařství rakouské, ročník 1914, Praha 1915, s. 62–65. K daním obecně: DRAHOVSKÝ, J., Přehled finančního hospodářství v Rakouském státu, Praha 1911. JAKUBEC, Ivan, JINDRA, Zdeněk, Dějiny hospodářství českých zemí, Praha 2006, s. 70–81.

[34] Úvěry představovaly na jedné straně příjem zemského rozpočtu, ale na druhé i výdaje – tj. jejich splácení a úročení. Většinu úvěrů ve sledované době poskytovala Českému království Zemská banka.

[35] Orgány zemské správy neměly k dispozici instituce vlastní finanční správy, které by zvládly samostatně spravovat agendu zemských financí. K určitým účelům byla zřízena pouze zemská účtárna a zemská kasa, ve většině případů však bylo třeba spolupracovat se státními orgány, které prováděly finanční správu. Charakteristické bylo, že bylo stanoveno, které položky zemského rozpočtu se vyplácejí z příslušného příjmu: z výnosu přirážek se platily školní záležitosti a náhrady za pacienty nemocnicím. Ze státních převodů byly hrazeny potřeby zemského dluhu nebo např. příspěvky na ubytování četnictva. Zemské přirážky byly vybírány spolu s říšskými daněmi a státní orgány také prováděly příslušné platby v intencích zemského rozpočtu. Zemská kasa disponovala státními převody.

[36] Viz sněmovní tisk návrhu zemského rozpočtu, sněmovní tisk DLVII, 1903. NA, Zemský výbor 1874–1928 (dále ZV), karton 2051. Položka v rámci výdajů „nemocnice v Čechách“ představuje náklady na ošetřovací taxy za léčení insolventních pacientů a položka „humanitní ústavy mimo Čechy“ stejné náklady, ale na ošetřování pacientů především ve vídeňských nemocnicích. V rámci jednotlivých zemských ústavů platí to, co bylo řečeno výše, tj. jejich hospodaření bylo zahrnuto do zemského rozpočtu celým obratem. Každý jejich příjem (např. výnos z ošetřovacích tax, školné atd.) byl příjmem zemského rozpočtu.

[37]1 zl. = 60 krejcarů, 1 K = 100 haléřů.

[38] Objem českého zemského rozpočtu byl ve srovnání s ostatními korunními zeměmi největší (např. rok 1901 podle výdajů): Morava 20,5 mil. K, Slezsko 3,9 mil. K, Čechy 50 mil. K., Halič 25,8 mil. K, Dolní Rakousko 30,7 mil. K, Horní Rakousko 6,2 mil. K, Salcburk 1,8 mil. K., Korutansko 5,1 mil. K., Kraňsko 3,6 mil. K, Istrie 2,3 mil. K, Hradištka 0,9 mil. K, Bukovina 2,7 mil. K, Dalmácie 1,4 mil. K, Tyrolsko 3,7 mil. K, Vorarlberg 0,5 mil. K, Štýrsko 22,6 mil. K – tj. celkem 181,7 mil. K. Pro srovnání státní – tj. předlitavský – rozpočet např. na rok 1896 počítal s příjmy ve výši 646 514 306 zl., tj. cca 1 mld. 293 mil. korun. Výdaje činily 519 308 075 zl.. Z hlediska struktury výdajů je zajímavé, že kapitola státního dluhu se podílela na státních výdajích 32 %, ministerstva železnic 14 % a financí také 14 %. V roce 1908 byly výdaje 2 120 000 000 K. Z toho připadalo na státní dluh 19 %, na ministerstvo železnic 19,4 % a na společné záležitosti Rakouska-Uherska 13,3 %. Zde je třeba zdůraznit, že stejně jako v případě zemského rozpočtu, obrat státních podniků (v této souvislosti říšské dráhy) byl obratem státního rozpočtu. I v důsledku toho se výrazně měnila struktura příjmů a výdajů – viz státní dluh. Vzhledem např. k pokračujícímu výkupu železnic státem se mimořádným způsobem zvětšoval obrat státních drah a tím i rozpočet ministerstva železnic. Zákoník říšský pro Císařství rakouské, ročník 1896, Praha 1897, s. 174–182. Entwurf des Finanzgesetzes für die im Reichsrate vertretenen Königreiche und Länder für das Jahr 1908, Wien 1907. NA, ZV 1874–1928, karton 2052.

[39] V celé řadě oblastí výkonu veřejné správy byl nutný konsensus vlády a zemských orgánů. Těch by bylo možné jmenovat celou řadu: např. shoda zemského výboru a místodržitelství při schvalování ošetřovacích tax, propojenost státní a zemské správy v rozhodování o přirážkách, dávkách a půjčkách nižší samosprávy atd. Příslušná pravidla byla zaváděna zemskými zákony, ale ty musely být opět kompromisem mezi zájmem zemského sněmu a panovníkem, respektive mezičlánku mezi nimi, kterým byla c. k. vláda a jako její zástupce v Čechách místodržitelství. Státní zájem stál také např. v pozadí otázky revize zemských financí..

[40] Obstrukce byla přítomná i v korunních zemích s národně homogenním obyvatelstvem. Jednací řád, který ji omezoval, byl přijat např. v Dolním Rakousku. Násilná obstrukce měla svůj debut v roce 1893. Poslanci Národní strany svobodomyslné čelili většině složené z německých stran, aristokracie a několika poslanců staročechů. Obstrukce měla nejprve charakter protestů a pokřikování, ale když si někteří poslanci všimli, že stenograf stále zapisuje řeč místodržitele, rozmetali jeho pult. Stejné obstrukci musel místodržitel hrabě (posléze kníže) František Thun čelit v roce 1895. Česká strana prosazovala jeho odvolání tím, že znemožňovala jednání zemského sněmu. V nepřehledných poměrech na počátku roku 1898 obstruovaly obě národní strany – obě byly nespokojené s politikou vlády. Obstrukce jednak spočívala v předkládání velikého množství návrhů a jednak měla „obvyklý“ násilný průběh. Na obou stranách vynikali zejména poslanci G. Wolf a K. Baxa. V dalších letech na přelomu století byli v opozici Němci a obstrukce se stala opět oblíbeným prostředkem boje. Vynikal v ní ovšem opět i český poslanec K. Baxa. URBAN, Otto, Česká společnost 1848–1918, Praha 1982, s. 460–480. GALANDAUER, Jan, František kníže Thun, místodržitel Českého království, Praha 2007, s. 68–71, 124–125. RUMPLER, Helmut, URBANITSCH, Peter, (eds.), Die Habsburgermonarchie 1848–1918, Teil VII., Wien 2000, s. 2040–2050.

[41] Zájem o dohodu respektive o krátkodobé příměří rostl tím spíše, že v jednotlivých projektech šlo o veliké peníze a jednotliví poslanci mohli prosazením projektu pro svůj region získat politický kapitál. V rámci celého státu používá Georg Schmitz, který přispěl do publikací Die Habsburgermonarchie 1848-1918, termín Giesskannenprinzip (princip nalévací konve, tj. neefektivní používání veřejných prostředků v rámci populistické politiky). Zájem jednotlivých zemských poslanců získat finanční prostředky pro svůj volební obvod ovšem také jednoznačně vyplývá z průběhu jednotlivých jednání zemského sněmu. RUMPLER, Helmut, URBANITSCH, Peter, Die Habsburgermonarchie 1848-1918, Teil VII., Wien 2000, s. 1506. NA, ČZS, protokoly sněmovních zasedání z roku 1900 a 1904 knihy 190-200.

[42] Nárůst výdajů o 8 mil. K si ovšem vyžádal další příjmy – viz dále.

[43] Obvykle stejně, ale někdy i více přispíval stát. Samosprávné okresy přispívaly mnohem méně. V roce 1901 byla největší dotace (na regulaci Rokytky, přiznaná zemským zákonem 46/1901) sumou 298 604 K, což bylo 30 % – stát přispíval stejnou částkou. Ze zemského rozpočtu byly dotovány i menší projekty, které nepotřebovaly zavedení cestou zemského zákona. Charakteristické také bylo, že v uvedených letech náklad nepřetržitě stoupal.

[44] Jiří kníže z Lobkowicz a samospráva v Království českém, Praha 1905, s. 50–60.

[45] Příslušná společnost si mohla půjčit pouze 70 % předpokládaného nákladu, minimálně 25 % si musela obstarat sama, dost často dostala subvenci od státu.

[46] Např. M. Hlavačka cituje paměti Eduarda Baziky, který kritizoval jednotlivé projekty a mezi nimi např. stavbu tratě do Bochova, kterou prosadil zemský poslanec z Karlových Varů Dr. Knoll (v zemském sněmu zasedali celkem tři Knollové, patrně se jedná o MUDr. Filipa Knolla). Možné je ovšem zmínit i další projekty. Ještě po přelomu století, kdy již byl neúspěch některých tratí zřejmý, jednotliví poslanci podávali na zemském sněmu návrhy na zřízení dalších tratí (např. A. Hackel na zřízení trati Ústí nad Labem-Tisá, poslanec Ungermann trať Štětí-Doksy nebo Stein Vrchlabí-Lánov; je třeba podotknout, že stavbu těchto železnic se již zmíněným německým poslancům prosadit nepodařilo). HLAVAČKA, Milan, Zlatý věk české samosprávy, Samospráva a její vliv na hospodářský, sociální a intelektuální rozvoj Čech 1862–1913, Praha 2006, s. 116–131. Jiří kníže z Lobkowicz, Praha 1905, s. 61. LIŠKOVÁ, Marie, Slovník představitelů zemské samosprávy v Čechách v letech 1861–1918, Praha 1994, s. 144–145. Zemskou železniční akci kritizoval také F. Hodač: HODAČ, František, Finanční účast království a zemí při zřizování vedlejších železnic předlitavských, Brno 1910. NA, ČZS, protokoly sněmovních zasedání z roku 1901, knihy 194, 195, 196.

[47] Na úpravu vedlejších toků v Českém království stát na základě zákona 66/1901 ř. z. vyčlenil 35 mil. K s tím, že země přispěje dalšími 25 mil. K. České království financovalo svůj závazek prostřednictvím úvěru, který byl uzavřen na základě zákona 31/1903 z. z. (úvěr poskytla Zemská banka).

[48] Objekty s dělnickými byty byly na určitou dobu na základě zákona 50/1892 z. z. osvobozeny od zemských přirážek. Zemský zákoník pro Království české, ročník 1892, Praha 1893, s. 88–89.

[49] Jednalo se o takzvané založené dluhy. Byly splatné v půlročních annuitách v rozmezí mezi 68 až 78 lety, kurs byl 99 %–92,5 % a úrok u spořitelny přes 4 % a u Zemské banky též 4 %. Z jednotlivých úvěrů se platily „obvyklé“ schodky zemského rozpočtu, ale půjčka uzavřená na základě schválení zemský zákonem 31/1903 byla určena k dalekosáhlé hospodářské investici, kterou země nemohla opominout, protože by přišla o státní dotaci.

[50] Jestliže by stát rezignoval na dávku z piva, mohla by ji zavést země, přičemž by nedošlo k dalšímu daňovému zatížení obyvatelstva. Jestliže by ji vybíral stát i jednotlivé země, zatížení obyvatelstva by pochopitelně vzrůstalo.

[51] Tak např. Fr. Fidler uváděl, že pro rok 1906 vynese státní daň z příjmu 11,4 mil. K, takže 55% přirážka by vynesla po srážkách 5 mil. K., ale státní převod činil pouze 1,4 mil. K. I odborníci z českého národního tábora se ovšem shodovali na tom, že zavedení většiny uvedených přirážek by zapříčinilo buď ekonomické nebo sociální problémy. Vládní stanovisko odpovídalo dlouhodobé koncepci udržet si nějaký manévrovací prostor, protože i ona musela dlouhodobě čelit různým zcela protichůdným požadavkům jednotlivých národních táborů, které ji stále vydíraly. Daňová politika vlády sledovala koncepci, že jestliže jsou státní a zemské fiskální systémy propojené, může vláda v poslanecké sněmovně říšské rady prosazovat zvýšení státních daní pod tou záminkou, že se tím pomůže i všem korunním zemím. FIEDLER, František, Ozdravení financí zemských. In: Obzor národohospodářský, ročník XI., 1906. Dále k problému zemských financí: HODAČ, František, Xaver, Zemská hospodářství Království a zemí na říšské radě zastoupených, Brno 1912. NA, ZV 1874–1928, karton 2051, 2052, 2138.

[52] Zavádění nepřímých dávek bylo obecně pro liberální politiku problémem z politických důvodů, protože by vedlo k zainteresování širších společenských vrstev. Ty by mohly tvrdit, že mají z tohoto titulu nárok na účast na zemské politice. V souvislosti se zavedením zemské dávky ze spotřeby piva česká politika obviňovala vládu, že si nepřeje komplexní řešení, aby mohla provádět centralistickou politiku. I přes zavedení zemské dávky z piva byl rozpočet schodkový a k jeho vyrovnání bylo třeba další půjčky ve výši 6 mil. K. Politika vlády se dočkala četné kritiky v tisku: Národní listy, 27. 3. 1908, s. 1.

[53]Např.: Národní listy, 26. 8. 1901, s. 1, Národní listy, 3. 8. 1905, s. 2, Národní listy 4. 8. 1905, s. 2, Národní listy 17. 9. 1908, s. 3, Právo lidu, 1. 1. 1908, s. 1, Právo lidu, 23. 1. 1908, s. 3.  

[54] Odborníci se shodovali v tom, že v oblasti nájmů/činží je zdanění vysoké a velice nepříjemné. Vysoká byla již samotná říšská daň (na rozdíl např. od pozemkové daně). Např. činitel libereckého spolku majitelů domů Anton J. Salomon ve své stížnosti uváděl, že jeho stav platí ze všech poplatníků nejvíce – až přes 50 % z příjmu. ZV 1874–1928, karton 2052.

[55] Kritika německých subjektů představovala velice složitou otázku; šlo samozřejmě také o to, jak se daňová výkonnost počítala. V německém prostředí bylo obvyklé kalkulovat pouze s přímými daněmi, přičemž Němci zdůrazňovali, že jich odvádí proporcionálně víc. Naopak na české straně se poukazovalo na to, že by se měl brát i ohled na plátce nepřímých daní. Akcentovat význam přímých daní v souvislosti s veřejnými financemi Českého království (německý přístup) bylo ovšem na místě, protože největší příjem zemského rozpočtu představovaly jednoznačně přirážky. V obecné rovině např. J. Křen tvrdí, že německé obyvatelstvo přispívalo do zemského rozpočtu procentuálně víc jak české. Další úvaha by ovšem měla směřovat k rozdělení výdajů mezi české a německé oblasti. KŘEN, Jan, Konfliktní společenství, Češi a Němci 1848–1918, Praha 1990, s. 333.

[56] Advokátem všeobecného a rovného volebního práva byla samozřejmě sociální demokracie, která již v devadesátých letech slavila první úspěchy v rámci říšské rady. Vinou složitého vývoje českých stran byla situace značně nepřehledná a např. v případě Národní strany svobodomyslné zaznívaly podle toho, jak se vyvíjela, různé názory.

[57] Problematiku národnostních konfliktů a pokusů o jejich vyřešení v pojetí celého státu sleduje např. sborník Moravské vyrovnání z roku 1905. FASORA, Lukáš, HANUŠ, Jiří, MALÍŘ, Jiří, (eds.), Moravské vyrovnání z roku 1905, Brno 2006.

[58] Viz např. Návrhy rezolucí zemských poslanců c. k. vládě, aby se zabývala sociální otázkou, regulovala trh s uhlím atd. NA, ČZS, protokoly sněmovních zasedání z roku 1901, knihy 195, 196, 197.

[59] Katalyzátorem neústupného stanoviska německé politiky bylo podle některé literatury např. faktické zavádění českého jazyka jako vnitřního jazyka státních úřadů v národně českých oblastech Čech. Jako odpověď na tuto skutečnost z německé strany se uvádí stávka některých okresních soudů v německých oblastech Čech. K tomu: HLAVAČKA, Milan, Zlatý věk české samosprávy, Samospráva a její vliv na hospodářský, sociální a intelektuální rozvoj Čech 1862–1913, Praha 2006, s. 140. KŘEN, Jan, Konfliktní společenství, Češi a Němci 1848–1918, Praha 1990, s. 325–327. KAZBUNDA, Karel, Otázka česko-německá v předvečer Velké války, Praha 1995, xiv–xx, 105–115.

 


Celá studie | Autor: Mgr. Jaromír Patočka | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout studii


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.