Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


ROZHOVORY

S Michalem Pullmannem o DAAD profesorovi na FF, soudobých dějinách i o ceně hudby…

Vydáno dne 25. 10. 2010 (2029 přečtení)

PhDr. Michal Pullmann, PhD. (1974) vystudoval historii a sociologii na Filosofické fakultě UK. Na zdejším Ústavu hospodářských a sociálních dějin v roce 2003 obhájil svoji dizertační práci na téma Revoluce a utváření nového: Vídeň, Praha a Berlín kolem r. 1918. Od stejného roku byl i odborným asistentem na tomto pracovišti a od ledna 2010 je jeho ředitelem. Mimo mnoha kratších studijních pobytů v zahraničí působil v letech 2008–2009 jako hostující docent na Ludwig-Maxmilians-Univesität v Mnichově. Mezi léty 2007 a 2010 byl členem mezinárodního projektu Socialistická diktatura jako myšlenkový svět. Michal Pullmann se v současné době věnuje moderním sociálním dějinám, dějinám komunistických diktatur a metodologii sociálních dějin obecně. Dokončuje nyní knihu na téma Konec experimentu: přestavba a pád komunismu v Československu, v níž usiluje o nový pohled na zhroucení komunismu.


1. Michale, jsi už více než půl roku ředitelem Ústavu hospodářských a sociálních dějin (dále ÚHSD), překvapilo tě něco po tvém nástupu? Je hodně rozdílná funkce tajemníka, kterou jsi do loňska zastával a ředitele Ústavu, kým jsi byl jmenován k 1. lednu 2010?

Především, Tomáši, díky za oslovení a možnost prezentovat Ústav na stránkách časopisu Člověk. ÚHSD je nejmladším ze tří historických Ústavů, byl založen v r. 1990 a soustředí se zejména na inovativní přístupy historického bádání. Mám za to, že se nám podařilo pevně se etablovat nejen ve struktuře českých historických pracovišť, ale získat i zahraniční uznání. Když navíc vidím, že kromě odborné veřejnosti roste zájem o sociální a hospodářské dějiny také u studentů, mám z toho vždycky radost.

K Tvé otázce. O ředitelské práci – o její náplni i každodenních podobách – jsem myslím měl od začátku poměrně jasnou představu. Zprvu jsem možná neměl dostatečnou sebejistotu, že všechno zvládnu. Funkce je náročná v tom, že kromě starosti za běžný chod Ústavu je spojena i s odpovědností za jeho další rozvoj. Co je atraktivní, mám tím na mysli obsahový rozvoj oboru, možnost zkoušet nové nápady a projekty, je zároveň náročným polem pro vyjednávání: nejtěžší je tady asi odhadnout, co je příliš opatrnické a co naopak může vyznít moc direktivně, a vyvarovat se obou extrémních pozicí. Nechtěl bych ani své kolegy ani studenty lámat do činností, které se jim jakkoliv nezdají věrohodné; zároveň však nechci nechat stav věcí usnout tam, kde je. Zvlášť když se náš obor tak prudce rozvíjí, což je asi jeden z hlavních důvodů jeho atraktivity.

Mou spíš intuitivně zvolenou strategií, která se mi nicméně dosud osvědčila, je kombinace respektu s vytvářením nových příležitostí. Snažím se naslouchat, nevnímat své okolí jen jako ozvěnu toho, co si myslím já. Zároveň však trvám na tom, že historická věda se poměrně prudce rozvíjí a že naše místo je právě v těchto inovacích, které můžeme buď převzít odjinud a rozvíjet dál anebo dokonce sami podněcovat. Určitě máme co nabídnout a měli bychom to také dostatečně jasně ukázat.

2. Když mluvíš o inovacích, přišly nebo chystáš nějaké změny? Jen tak namátkou, z pohledu studenta či doktoranda, se nabízí otázka, zda nezvýšit možnosti zapojování doktorandů do grantových programů Ústavu či výuky. Studenty dále odrazuje od ÚHSD malá a nekomfortní učebna C 117, zarážející v prostředí sociálních studií je i jednolitá genderová reprezentace… Bereš jako podstatné pro rozvoj Ústavu i takové zcela přízemní věci jako třeba nedýchatelný vzduch na hodinách?

Největší změna v současné době spočívá asi v tom, že se mi s podporou pana děkana podařilo pro náš Ústav a FF získat DAAD-profesora. Bude učit tři kursy německy a jeden anglicky. Tematicky jsem profesuru vymezil jako „Deutsche und ostmitteleuropäische Zeitgeschichte“, abych co nejvíce podpořil soudobé dějiny na fakultě. Naši studenti budou mít možnost vidět, jaká témata se dělají v Německu a s jakými analytickými nástroji se tam pracuje. Zároveň to i pro německou stranu je, myslím, atraktivní, že mají u nás profesora. Považuji to za jedno své malé vítězství…

Už jen kvůli tomu budu muset provést alespoň minimální opravy a úpravy místností, kde učíme a kde pracujeme. Aspoň třeba vymalovat. Vím, zní to možná divně, že plánuji vymalovat a trochu naše prostředí zkulturnit, zrovna když má přijet profesor či profesorka z Německa. Tady jsem skutečně asi měl zasáhnout dříve a nečekat na podnět, který mě k tomu tak trochu donutí…

Prostředí, v němž učíme, skutečně není ve všech ohledech ideální. Nechci na tomto místě být moc defenzivní, ale platíme tady daň za to, že můžeme působit v centru města. Centrální poloha má přitom podle mě víc výhod, takže pokud by se mi povedlo trochu naše učebny zkulturnit, bylo by to opět perfektní…

3. To docela chápu, polohu má Ústav opravdu výbornou a hold je tomu nutno něco obětovat. Ještě se vrátím k druhé části otázky, kde jsem se ptal, co nabízí Ústav doktorandovi. Má šanci se dostat do pracovního kolektivu ústavního grantu? Pomáháte nějak třeba s pobyty studentů v zahraničí? Když je nyní na Ústavu německý profesor, asi ta situace nebude tak špatná?

Promiň, nechtěl jsem část Tvé otázky obejít – spíš těch otázek je tolik a jsou natolik velké a komplexní, že každá by vydala na dlouhý výklad… Doktorské studium vnímám jako prioritní záležitost – myslím, že je jedním z pilířů rozvoje oboru. Zároveň nebudu předstírat, že by bylo jednoduché ho udržet v jednom celku. Jak jsem zmínil, obor sociálních a hospodářských dějin se v posledních letech dost prudce rozvíjí; a stále častěji se tak stává, že se lidé opřou o úplně odlišné přístupy a koncepty a tím se tak trošku od sebe vzdalují. Asi je to v delším časovém horizontu dobře. Jen vidím možnost jediného velkého projektu, který by stmeloval všechny doktorandy Ústavu, dost skepticky. Jako důležité vnímám spíše rozvíjení dílčích témat a nejnovějších přístupů. Proto bych velmi rád podpořil všechny možné grantové projekty, ať už individuální nebo ve vícero lidech, konkrétní spolupráci se školitelem (sám se o něco takového se „svými“ studenty snažím), zahraniční pobyty atd.

Noví doktorandi mají vědeckou činnost včetně zahraničních pobytů atd. v popisu práce: nejen jako volný apel, ale přímo v individuálním studijním plánu. Je to nová zkušenost, k níž jsem z různých stran slyšel skeptické hlasy. Sám jsem spíš optimista a věřím, že to dobře dopadne.

4. Ale vraťme se, Michale, k výuce a vědě. Jsi známý jako odborník na moderní sociální dějiny – evropské komunistické diktatury, vytváření veřejností, dějiny světového oborového diskursu apod., jaké téma pro současnou českou sociální historiografii bereš ze svého pohledu jako zásadní?

Tady asi platí to, co jsem už zmiňoval: asi bych neuměl postupovat autoritativně. Kdybys po mně žádal nějaký seznam témat, která jsou podle mě důležitá a která už nikoliv, asi bych tě zklamal. Pokud mám vymezit směřování oboru, rozvíjeného Ústavem, pak bych chtěl nejvíce navázat na to, co založil už prof. Štaif: nejzajímavější a nejplodnější jsou podle mého sociální a hospodářské dějiny tam, kde se zabývají různými způsoby, jak se legitimizují mocenské vztahy nebo obecně vztahy mezi lidmi a skupinami lidí. A je lhostejné, jestli se zkoumají různě definované menšiny, občanská společnost v 19. století, rozvoj technologií nebo sociální konsensus v diktatuře. Do diskusí se snažíme vstupovat právě tím, co jsme zdůrazňovali vždy: historické změny se nedají vysvětlit jen z politických strategií nebo z popisu symbolů a obrazů. K tomu, abychom průběh dějin vysvětlili a nejenom popsali, potřebujeme zkoumat jednání lidí – jejich strategie, jejich symboly – teda dívat se na to, jak si dané strategie a symboly lidé osvojovali ve svých životech, v praxi. Co si s tím slibovali. Proti komu je obraceli. S kým se spojovali a proč. Jak se v této praxi dané strategie a symboly měnily atd.

Jak vidíš: snažím se orientovat spíš na nejnovější přístupy. Konkrétní témata bych ti neřekl, to je vždycky otevřená věc…

5. Spoustu času jsi strávil studiemi i výukou v zahraničí. Myslíš, že lze dnes mluvit o specificky národních akademických prostředích se svými přístupy nebo jsou rozdíly jen v "geografickém umístění" témat?

Vždycky jsem byl „venku“ překvapen, jak hladce jsem „zapadl“ do daného diskursu. Na nějaké výrazné pocity odcizení, nějaké jinakosti si moc nevzpomínám. Akademická kultura se samozřejmě na různých místech liší, nikde jsem ale neměl pocit, že by se způsoby myšlení zásadně míjely. Co mi na českém akademickém provozu ve srovnání třeba s německým nebo americkým někdy chybí, je jistá otevřenost či přesněji připravenost jít s kůží na trh. Mám někdy pocit – a týká se to žel bohu studentů i učenců – že jsme možná zbytečně obezřetní nebo uzavření. Lidé jakoby se za své myšlenky styděli nebo se jen báli je říct, aby na sebe nepřivolali kritiku. Mám za to, že kritika není zahanbující, pokud se formuluje civilizovaně. Myslím, že je to naopak. Pokud kritika stimuluje myšlení a umožňuje zpřesnit analytické nástroje, je dokonce nezbytnou součástí naší práce.

6. Tím se dostáváme k Tvému pohledu na současnou českou vědu. Jak hodnotíš českou historiografii, třeba v rámci středovýchodní Evropy? Jsme na dobré úrovni ve srovnání s Maďarskem, Polskem, Slovenskem a doháníme, jestli to lze takto posuzovat, západní Evropu? Jsi mimo jiné známý i jako dlouhodobý kritik fungování Ústavu pro studium totalitních režimů (dále ÚSTR). Už jsi se s jeho existencí „smířil“? Co ti na něm vlastně vadí?

To je opět velká spousta otázek! Co se týče „dohánění“, asi bych byl opět skeptický, zda můžeme myslet v jedné lince – na Západě jsou vpředu, my je doháníme, zatímco sami jsme doháněni těmi méně znalými tam někde dál na Východě. Asi jsi to ani nechtěl takto přísně říct, byť máš určitě pravdu v tom, že nejvíce nových intelektuálních podnětů dnes asi přichází ze Spojených států. A to i v tak tradičním oboru, jakým je historie.

ÚSTR je podivná instituce. Na straně jedné se těžko asi smířím s tím, že existuje ministerstvo pravdy. Je mi vždycky líto, když si lidé myslí, že mohou z nějakého výkladového modelu historie udělat státní doktrínu a potvrdit ji paragrafy. Povýšit „totalitní“ výklad komunismu za nějakou závaznou vyšší pravdu mi připadá podobně problematické jako prohlašovat staré Rakousko za „žalář národů“ a tvářit se, že v tuto floskuli musí všichni uvěřit. Navíc, ačkoliv bych asi neměl soudit z toho, „co se povídá“, skládám si jejich interpretační prázdnotu a nedávné skandály s pracovní atmosférou, která u nich prý vládne, a mrazí mě z toho všeho v zádech… Prostě ministerstvo pravdy…

Na druhé straně mi vrtá hlavou jiná věc: řada lidí, jichž si vážím, v ÚSTRu pracovala nebo pracuje (zmíním Vítka Sommera nebo Kamila Činátla). Ať už byly jejich motivace jakékoliv, to, že tam vydrželi, by svědčilo o možnosti, že to tam třeba není úplně vyprázdněné a odcizené… Nevím… Asi to ani nebudu řešit…

7. Určitě vnímáš, že akademická sféra se mění. V posledních letech se uvolňují kritéria pro přijetí ke studiu a studentů přibývá. Na druhou stranu jsou v konkurenci s exaktními vědami humanitní disciplíny odepisovány a více absolventů hledá těžko práci. Jsi zastáncem teorie, že by měl tlak na přijímání studentů ustat a měly se vytvářet elitní studijní instituce nebo jsi spíše příznivcem „demokratizace“ vzdělání? A jak vůbec čelit inflaci humanitních disciplín ve veřejnosti?

Opět dost těžká otázka. Věci se skutečně mění, ale řekl bych, že jiným směrem! Studenti se na vysoké školy nabírali v 90. letech, jak se mi zdá, teď zas bude trend opačný. Můj názor je takový, že pokud se neomezí šance studovat sociálně slabším lidem, mělo by být studium vázáno co nejvíce principem výkonu a intenzivního rozvoje kompetencí. A to na obou stranách – studenti by měli rozvíjet své „základní“ vědecké kompetence, ale i učitelé by z pedagogické činnosti měli profitovat a posouvat se dál. Počet studentů se má odvíjet od toho, aby to všechny strany zvládaly. Proto se jistému snížení počtu přijatých do budoucna nebráním.

Ty pojmy demokratický a elitní nevyjadřují přesně to, o co nejvíc jde. Čeho se v současné době nejvíc obávám, je možnost, že by se z Univerzity stala velkovýrobna na nějaké základní autoritativní vědění. Že bychom jen učili ohromné kursy a ztratili prostor pro rozvoj kompetencí, které máme předávat dál.

Už dnes se setkávám s poměrně nepříjemným stereotypem, že na Univerzitě se přece učí základní věci, zatímco na Akademii věd se dělá ta špičková věda. Takto si to mezi jiným představoval i Josef Vissarionovič, jistě by měl radost, že jeho myšlenky jsou dodnes živé.

Naproti tomu si myslím, že stojí za to se přihlásit k Humboldtovu ideálu Forschung und Lehre. Bádání a výuka by měly vždy postupovat ruku v ruce, nikdy ne odděleně. Výuka by měla být založena na rozvoji kompetencí všech zúčastněných. Zároveň bádání nesmí být odtrženo od výuky. Ta je přece místem, kde se předávají, testují a vyjednávají kompetence.

Když to tedy vztáhnu zpět k Tvé otázce, klíčem k řešení případných problému dnes není princip „elit“ nebo demokracie“, ale spíše způsob práce při univerzitním vzdělávání. Jde o to, aby se pokud možno nevyučovalo autoritativně (ve smyslu jednostranného předávání nějakých informací v masových přednáškách). A aby poměry na univerzitách bylo možné uspořádat tak, že se posílí intenzivní seminární práce na konkrétních badatelských otázkách. Tedy s omezeným počtem studentů a na konkrétních problémech a textech.

8. Když zvolníme, co pro tebe znamená relaxovat? Četl jsem, že jsi vášnivým milovníkem klasické hudby…

Někdy si kladu otázku, zda bych byl schopen dekonstruovat hudbu podobně, jako to dělám třeba s komunistickým diskursem. A dost se obávám, že bych se do toho nepustil. Ne protože bych to nějak nezvládl, ale protože bych mohl zničit auru, kterou pro mě muzika má.

Ale to je asi jedno. Velkým povzbuzením pro mě byl v tomto ohledu rozhovor s profesorkou Fitzpatrickovou minulý rok; byla tady na pozvání projektu Socialistická diktatura jako myšlenkový svět. Úplně ve mně hrklo, když mi tato slavná historička (pro dějiny stalinismu asi nejvýznamnější) jakoby mimochodem zmínila, že po roce 1999, kdy napsala Everyday Stalinism, se vrátila k houslím a intenzivně cvičí. A pravidelně hraje komořinu i v orchestru. Nechci se ani stylizovat do slavné profesorky (na housle hrát nota bene neumím) ani si stavět vzdušné zámky z krásné hudby, ale muzika pro mě hodně znamená…

Teď když mám víc povinností, jsem žel bohu nejen přestal hrát na klavír, ale přerušil i zpívání ve sboru. Věřím, že si časem (až napíšu všechno, co bude potřeba, a „odsloužím“ úřední povinnosti) nějakou formu hudebního angažmá najdu. Chybí mi teď hodně…

9. Popřál bys něco speciálního studentům, ale i akademikům, kteří budou tento časopis číst?

Rozhodně bych nám všem přál, ať nás nesemelou neoliberální experimenty se školstvím. A nejde jen o to přežít, ale mít možnost dále působit tak, abychom rozvíjeli reflexi. Každý na svém poli. Snad to nedopadne úplně špatně, snažím se být optimista…


Tento výstup vznikl v rámci projektu číslo 261104/2010 řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze z prostředků specifického vysokoškolského výzkumu v roce 2010.


Celý rozhovor | Autor: Mgr. Tomáš Kavka | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout rozhovor


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.