Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


RECENZE

Tři sociální světy: sociální struktura postindustriální společnosti (J. Keller)

Vydáno dne 15. 11. 2010 (5648 přečtení)

Nová stránka 1

KELLER, Jan. Tři sociální světy: sociální struktura postindustriální společnosti. 1. vydání. Praha : SLON 2010. ISBN 978-80-7419-031-5

Na jaře letošního roku vydal Jan Keller svou další knihu, Tři sociální světy: sociální struktura postindustriální společnosti. Knihu tak sociálně kritickou – měřeno domácími akademickými i politickými měřítky – , jakou již delší čas žádný domácí akademik nevydal. Knihu, která vzbudila velkou pozornost, nakladatelství SLON již připravilo její dotisk – u domácí akademické práce po půl roce od vydání věc takřka neuvěřitelná – , v politickém a obecně veřejném prostoru začala s Kellerovu argumentací pracovat více či méně otevřeně řada lidí.

Obsah této knihy je v kostce následující: všechny představy o postindustriální společnosti, jež bude individualizovanější a v daleko menší míře společností hierarchické sociální stratifikace, než byla společnost industriální – představy, jejichž akademickým vyjádřením jsou např. starší práce Bellovy, Colemanovy nebo Tourainovy či novější práce Baumana, Lipovetského nebo Reicha – jsou v lepším případě iluzí, v horším případě záměrem a nástrojem ovládání nižších a středních vrstev v rukou vrstev vyšších. Dnešní společnost se vyznačuje nejen vzrůstající sociální nerovností, ale nerovností, jež není ani odstupňovaná ani spojitá a rychle přechází v naprostou nesouměřitelnost. Místo jednoho světa nerovnosti vznikají světy tři. Tři kasty, z nichž je sice možno padat do kasty nižší, ale prakticky nemožné stoupat do kasty vyšší. Postindustriální společnost se tedy principiálně neliší od společnosti industriální – zůstává hierarchickou – , jen některé její rysy výrazně prohloubila. Rovněž základní principy kapitalismu, na nichž industriální společnost vyrostla, zůstávají stejné. Postupy klasické sociologie 19. st. a 1. poloviny 20. st. jsou proto ve svých kombinacích stále nejlepšími analytickými nástroji dnešní situace.

To je však opravdu jen stručným shrnutím obsahu a vynechány jsou nejrůznější odbočky (např. proměna role organizace nebo prostorový rozměr výše jmenovaného rozdělení atd.). Ve své recenzi bych se chtěl na několik problémů s knihou spojených podívat podrobněji. Nejprve se dotknu otázek formy v širším slova smyslu, pak přejdu k metodologickým otázkám, dále vyložím, v čem podle mě dochází k nejzajímavějšímu posunu ve srovnání s knihami předchozími, a uzavřu několika myšlenkami k politické explikaci Kellerova přístupu.

Forma

Keller se dlouhodobě inspiruje ve třech jazykových oblastech – anglické, německé a francouzské. Poznatky v těchto oblastech načerpané potom eklekticky přenáší do svých knih. (Mimochodem, právě z francouzského prostředí je také přebrána velká většina konkrétních příkladů či ilustrací, které Keller ve Třech sociálních světech používá.) Často tak spíše zprostředkovává zahraniční debatu, než že by přinášel nějaký zásadní původní vklad. Poslední Kellerova kniha před vydáním Tří sociálních světů, jeho ve dvou vydáních vyšlý Soumrak sociálního státu, je třeba v tomto smyslu velmi silně ovlivněn čtveřicí autorů, dvěma německými a dvěma francouzskými (Butterwegge, Afheldt, Castel, Gorz), a některé pasáže jsou opravdu spíše volným převyprávěním těchto autorů, než čímkoli jiným. Stejně tak ve Třech sociálních světech např. kap. 2.3. není vlastně ničím jiným než převyprávěním Liesmannovy Teorie nevzdělanosti, stejně jako kap. 3.2. zobecněným převyprávěním prací manželů Pinconových o nejbohatších francouzských rodinách. Samozřejmě s odkazem na zdroj. Zdůrazňuji však, že to nemyslím jako výtku, spíše jako neutrální konstatování. Na eklekticismu jako přístupu není nic principiálně špatného a teoretický eklekticismus může rovněž vytvářet osobitou kvalitu – to je i případ Tří sociálních světů, které dovedně kloubí práce autorů zakotvených na jedné straně v tradici třídní analýzy a na straně druhé v tradici teorie stratifikační a teorie elity. Nemluvě již o tom, že v domácím prostředí je zprostředkovávání zahraniční debaty stále ještě žádoucí. Zejména jde-li o zprostředkovávání z oblastí, kam se většina domácích akademiků dostává jen zřídka, buď pro jazykovou bariéru (frankofonní oblast), nebo pro bariéru myšlenkovou (sociálně kritické, příp. explicitně marxistické přístupy).

S frankofonní oblastí souvisí nejen tendence k sociálně kritickému myšlení – které však má v Německu nemenší tradici než v Francii –, ale patrně i další charakteristický rys Kellerových textů, výrazně formálnější. Keller je jedním z mála domácích akademiků, který ovládl a soustavně používá formu odborné eseje, ve Francii velmi oblíbenou. V odborné eseji klade autor důraz na stylistickou vytříbenost, čtivost, originalitu podání či myšlenky. Širší měřítko, rozsáhlá heuristická základna a opatrnost v závěrech jsou často obětovány anekdotickému případu, ilustraci, která nemusí být ilustrací ničeho jiného než sebe sama, vyhorcené pointě. Krátce, v odborné eseji se občas více tvrdí, než dokládá.

Konečně, Keller je čtivý a přes veškerou odbornost předmětu přístupný široké veřejnosti. Pravda, někdy mám pocit – snad mi to Keller odpustí – , že potěšení ze psaní popouští uzdu příliš a tam, kde by jiní napsali článek, napíše knihu. Ale literárními kvalitami se jeho práce nesporně vyznačují – to souvisí s volbou eseje jako formy – a má schopnost vyjádřit určitou myšlenku pregnatně, ve formě hesla či bonmotu. O tom konec konců svědčí i Kellerův ironický bonomot, pronesený na zářijové programové konferenci ČSSD – Keller jím zakončil část svého výkladu vedeného v intencích Tří sociálních světů – , po kterém intuitivně sáhla řada médií, když o akci referovala. („…myslím si, že pokud bude sociální demokracie trpělivě tyto souvislosti lidem vysvětlovat, tak to nakonec pochopí i vysokoškolsky vzdělaní voliči. http://www.cssd.cz/inews/aktualne/programova-konference-cssd-25-zari-2010-olomouc-0).

Metodologie

Po stránce metodologické je Kellerova práce svého druhu komentovanou čítankou klasické sociologie: spojením třídní analýzy v intencích Marxových, teorie uzavírání v intencích Weberova statusového pojetí, Warnerovy teorie stratifikace a teorie elity, zejména Pareta a Millse. Ostatně, Keller někde tuším přímo řekl, že Tři sociální světy vznikaly jako vedlejší produkt přípravy jeho velké účebnice sociologie a jeho snahy promyslet, co z velkých klasiků zůstalo dodnes živé. Určit přesný poměr mezi těmito tradicemi však není snadné. Problém s postižením tohoto poměru osvětlí následující příklad.

Struktura společnosti je pro Kellera hierarchická a v podstatě trojdílná. Základem je rozdělení na „ty, kdo jsou v rámci systému skutečnými držiteli moci a vlivu, dále na ty, kdo jsou z hlediska potřeb mocných a celého systému jakkoli využitelní, a konečně na ty, které ti nahoře, ani ti uprostřed prakticky k ničemu nepotřebují.“ (KELLER 2010, s. 196). Nejvýše stojí kasta vyvolených (elita složená z vyšší tzv. diskrétní a nižší tzv. pomocné elity). Uprostřed  stojí střední vrstvy (velmi heterogenní, Keller z nich pracuje především s tzv. servisní třídou a nižšími středními vrstvami). Nejníže pak stojí vrstva deklasovaných (kategorie lidí s neplnohodnotnou prací, sociálně vyloučení a underclass). Klíč, podle něhož bylo rozdělení provedeno, však není jednoznačný. Keller obhajuje třídní analýzu v marxistickém smyslu (KELLER 2010, s. 123) a diskrétní elita tvoří v Kellerově pojetí třídu v marxistickém smyslu (KELLER 2010, s. 78, totéž lze vyvodit ze srovnání charakteristických rysů diskrétní elity a definice třídy KELLER 2010, s. 70–78 a 122, srovnej též definici třídy in KELLER 2005, s. 124–126). To by tedy svědčilo pro marxistickou linii výkladu. Problém však nastává už s pomocnou elitou. S elitou diskrétní tvoří pomocná elita jednu statusovou skupinu elity (KELLER 2010, s. 192, 195) a pro elitu jako celek je podle Kellera hlavním kritériem určujícím její sociální pozici vlastnictví (KELLER 2010, s. 192). Tím se tedy vyděluje elita od obou nižších skupin? Pokud ano, pak to není klíč marxistický, nýbrž statusový a profesní ve weberovském a warnerovském smyslu. Nejistota však ještě stoupá, když chceme zjistit, čím se tedy vlastně pomocná elita strukturálně liší od elity diskrétní. Na základě čeho lze o takovém rozdělení mluvit? Keller nám poskytuje několik klíčů současně: pomocná elita není třídou, dále že rozhodnutí, která její členové činí, nejsou jejich vlastní volbou, nýbrž že jsou determinována systémem, a konečně, že se vyznačuje specifickými statusovými charakteristikami (KELLER 2010, s. 79–85)…

Podobné eklekticismu, který je patrný z uvedeného příkladu a o němž jsem hovořil v předchozím oddílu jako o rysu formy, spatřuji také v tom, že Keller využívá pro potvrzení svých závěrů argumentaci strukturalistickou a holistickou, ale když se mu to hodí, využívá argumentaci metodologicky individualistickou (dobývání renty, převzaté ze skupiny přístupů public choice (KELLER 2010, s. 49–50)). Je opravdu možné, uznávat za stejně platné závěry dvou přístupů, rozdílných epistemologicky a možná i ontologicky? Jako konstruktivista bych proti nebyl, ale může to provádět foundationalista a pozitivista, jako Keller?

Tři sociální světy jako výraz posunu

Zajímavým rysem Kellerovy práce – jak recenzované knihy konkrétně, tak Kellerových názorů obecně – je také určitý posun. Posun, v němž není Keller osamocený a který prodělala či prodělává řada představitelů domácí radikální levice, akademické i politické, stejně jako řada představitelů levice liberální. Posun, jehož výrazem je podle mého názoru hnutí ProAlt nebo postoje Václava Bělohradského či Jiřího Pehe. Hospodářská krize a hlavně prudce zesilující tlak ze strany neoliberální pravice, koncentrovaný v Topolánkově a Nečasově vládě, vedou řadu lidí – lidí názorově odlišných a relativně skeptických k politickým stranám a státu obecně – k obraně welfare state a k podpoře levicových politických stran jako jediných dvou sil, jež je možno proti neoliberální pravici v tuto chvíli postavit.

Tato tendence je dobře patrná i v recenzované knize. V Soumraku sociálního státu je Kellerův pohled na smysl a budoucnost welfare state velmi skeptický. Odráží jak neomarxistickou kritiku welfare state, tak levicovou kritiku projektu Třetí cesty, spojeného především s britskou Labour Party, ale postihující zároveň některé společné rysy či tendence většiny sociálně demokratických stran 90. let 20. st.. Budoucnost sociálního státu se pro Kellera odvíjí pouze od použitelnosti tohoto státu k maximalizaci zisků kapitálu. Sociální demokracie podle něj ztratila raison d´etre a v projektu Třetí cesty už se stává jen nástrojem, jímž si kapitál skrze instituci sociálního státu podřizuje práci (KELLER 2005, s. 147-151). Žádný z návrhů řešení stávající krize – Keller označuje situaci za krizi, byť ji přisuzuje jinou povahu a příčiny než pravicoví neoliberálové – autora neuspokojuje. Necháme-li stranou projekty neoliberální, které pro Kellera nejsou ani legitimní ani reálné, zbývají jen projekty, které situaci zhoršují (Giddens), jsou pouze dílčí a krizi mohou přinejlepším okrajově zmírnit (Rosanvallon, Esping-Andersen), nebo nejsou v dnešní situaci politicky reálné (Afheldt) (KELLER 2005, s. 133 a dále).

Naopak dnes se Keller domnívá, že jakkoli je welfare state i nadále nástrojem, kterým se mají pracující přizpůsobovat tržním nahodilostem (KELLER 2010, s. 43), je třeba jej hájit. Právě kolem zachování a posílení welfare state se mají sjednotit střední vrstvy s nižšími (KELLER 2010, s. 198), právě kolem welfare state je nutno vystavět obranu levicové politiky (viz např. Kellerovo politické krédo http://www.denikreferendum.cz/clanek/4092-proc-se-hlasim-k-levici)

Podobně ve Vzestupu a pádu středních vrstev, kde Keller nevkládá ani tu nejmenší naději ve střední vrstvy. Celá kniha je vlastně souvislým řetězem pochybností o všech předpokládaných pozitivech středních vrstev, jak z hlediska společnosti, tak z hlediska středních vrstev samých. Závěr je v tomto směru vyloženě zdrcující a odráží opět klasický marxistický pohled na společenskou strukturu: střední vrstvy jsou ambivalentní a rozervané, nemají vlastně žádnou z pozitivních vlastnosti, jež jsou jim obvykle přisuzovány, jsou zároveň obětmi i komplici postupujícího rozkladu sociálního státu (KELLER 2000, s. 93). Jejich modelování jako specifické a přitom relativně široké vrstvy vede k tomu, že vzniklý agregát nemůže mít vůbec ambice sociálního aktéra (KELLER 2000, s. 108). Nelze ani očekávat, že by střední vrstvy jako celek posílily jeden či druhý pól společenské úspěšnosti a zároveň je zcela vyloučeno, že by vytvořily nějakou novou společenskou sílu (KELLER 2000, s. 109).

Ve Třech sociálních světech už ale tvrdí, že rozhodující pro další vývoj celého systému bude právě to, jak se vyvine situace v rámci středních vrstev, a pokud se právě střední vrstvy nedokáží sjednotit ve společném postupu, společném jak v rámci sebe samých, tak společeném s nižšími vrstvami – jinak řečeno, pokud se ze středních vrstev nestane homogenní sociální aktér a nepodpoří vrstvy nižší –, dojde k sociální polarizaci třídní společnosti a doplatí na to i střední vrstvy jako celek (KELLER 2010, s. 198–199). A úkol sjednocovat v tomto směru střední vrstvy, budovat spojenectví středních vrstev a welfare state, je úkolem pro…sociálně demokratické strany (viz Kellerova vystoupení na programové konferenci ČSSD http://www.cssd.cz/inews/aktualne/programova-konference-cssd-25-zari-2010-olomouc-0).

Závěr

Probrali jsme různé aspekty Kellerovy knihy, jaké je však její hlavní poselství? Na první pohled by se dalo říci, že jím je formulace obsažená již v prvé kapitole knihy: „Opouštíme společnost spojitě odstupňované nerovnosti a zapadáme stále hlouběji do naprosté majetkové, mocenské a sociální nesouměřitelnosti.“ (KELLER 2010, s 9). To je však formální akademický závěr, nikoli poselství knihy. Ono hlavní poselství je podle mě politické a je obdobné, k jakému dospěl nedogmatický marxismus mezi světovými válkami (v ČSR např. skupiny intelektuálů kolem Dělnické osvěty), byť Keller ho nepodává přímo marxistickou terminologií: střední vrstvy stojí svými objektivními zájmy na straně proletariátu a reálně se mu také stále přibližují. Nechtějí si to však připustit a vývoj je k tomu nedotlačí, kulturní přehrada je příliš velká. Jedinou cestou je získat střední vrstvy na stranu proletariátu uvědomovací prací – umožnit středním vrstvám prozřít, pochopit jeho objektivní zájmy, stát se z třídy an sich třídou für sich.

A protože je hlavní poselství recenzované knihy politické, dovolím si uzavřít svou recenzi ve stejném duchu. Jsem s Kellerem zajedno, že střední vrstvy, ať už je budeme chápat jakkoli, jsou pod silným tlakem, že jsou spolustrůjcem svého pádu a že pokud nezačnou střední vrstvy ve své velké většině nazírat situaci jinak, než ji nazírají dnes, doplatí na to dalším zhoršením své situace. A jsem s ním také zajedno, že střední vrstvy – zvláště v ČR – je možno a třeba trpělivě přesvědčovat, že problém nespočívá v těch pod nimi, ani ve welfare state.

Na rozdíl od Kellera však nevěřím na objektivní zájmy, tím méně objektivní zájmy celých společenských skupin, které by bylo možno odhalit a v jejichž intencích by bylo možno tyto skupiny uvědomovat. Zájmy jsou podle mého názoru vždy konstruovány a jejich konstrukce jde ruku v ruce s představou o jejich naplnění. V zájmech skupin se neprobojovávají analýzy objektivního postavení, ale projekty a představy různých aktérů. Uvědomění pro mě není uvědoměním si něčeho reálného, ale skrytého pod povrchem, nýbrž intelektuální konstrukcí. Keller je bezpochyby sociologem moderny, foundationalistou a pozitivistou, sociální svět je pro něj principiálně stejný, jakým byl pro Marxe. Mé uvažování je zakotveno v přístupech postmoderních, jsem antifoundationalistou a konstruktivistou. V postupu samém nebude mezi mnou a Kellerem žádný zásadní rozdíl, rozdíl však bude spočívat ve zdůvodnění tohoto postupu a v představě možností, které se obecně nabízejí.

Je tu však ještě jedna věc, o níž mám pochybnost a jež souvisí s výše zmíněným rozdílem mezi mnou a Kellerem. Keller mlčky předpokládá, že nižší vrstvy jako sociální aktér jednají a že je tedy třeba uvědomovat vrstvy střední, aby nižší vrstvy získaly partnera. To je myslím ozvěna marxistické představy uvědomělého dělnictva jako jádra proletariátu, k němuž se budou postupně přidávat další a další vrstvy. Já si myslím, že nižší vrstvy, ať už je definujeme jakkoli, nejsou dnes o nic větším sociální aktérem a nejsou o nic uvědomělejší než vrstvy střední. Sám Keller na to mimoděk naráží, když konstatuje, že mezi dělníky klesá pocit přináležitosti k dělnické třídě, dělnictvo se jako kategorie rozpadlo a jeho část je součástí středních vrstev (KELLER 2010, s. 92–95). Nejsem marxistou, ale být jím, trochu bych se bál, že až se mi podaří uvědomit střední vrstvy a ty se budou chtít spojit s nižšími vrstvami, nebudou se mít vlastně s kým spojit…

Použitá literatura

KELLER, Jan. Tři sociální světy : sociální struktura postindustriální společnosti. 1. vydání. Praha : SLON 2010.

KELLER, Jan. Soumrak sociálního státu. 1. vydání. Praha : SLON 2005.

KELLER, Jan. Vzestup a pád středních vrstev. 1. vydání. Praha : SLON 2000.


Tento výstup vznikl v rámci projektu číslo 261105/2010 řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze z prostředků specifického vysokoškolského výzkumu v roce 2010.


Celá recenze | Autor: PhDr. Martin Polášek, PhD. | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout recenzi


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.