Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


RECENZE

Češi a jejich komunismus (F. Mayer)

Vydáno dne 10. 07. 2011 (2312 přečtení)

Nová stránka 1

MAYER, Francoise. Češi a jejich komunismus: Paměť a politická identita. Praha: Argo, 2009. 273 s. ISBN 78-80-257-0151-5.

Období přechodu k demokracii zahájené 17. listopadem 1989 se těší stále většímu zájmu politologů, historiků, ale také sociologů a výzkumníků z dalších oborů. Jedná se o téma, které se vyznačuje nedostatkem hodnověrných písemných pramenů a tím nabízí široké pole možností uchopení tohoto tématu. Známy jsou publikace založené na analýze dostupných pramenů uložených v archívech i sociologické práce vycházející z interpretace kvantitativních dat. Rozmach orální historie přinesl další řadu publikací, které popisují zejména přechod k demokracii z pohledu tzv. mlčící většiny.

Kniha Francoise Mayer je v tomto ohledu na české scéně originální. Je psána s patřičným nadhledem, bez předsudků. Patrný je také víceméně sociologický přístup, který je autorce, jež byla ředitelkou Francouzského ústavu pro výzkum společenských věd (CEFRE) v Praze, nejbližší.

Nesnaží se čtenáři vnutit jeden jasný pohled na věc, ale naopak autorka pečlivě mapuje tranzici z pohledu jednotlivých skupin ve společnosti (disidenti, normalizační komunisté, neokomunisté, historici) a ukazuje, jak se tyto skupiny vypořádávaly nebo jak se vypořádávají s komunistickou minulostí v českém prostředí.

Uvádí také příklady a zkušenosti z okolních postkomunistických zemí. Čtenář tady nemůže očekávat jasnou odpověď na otázku, zda se Češi se svou komunistickou minulostí vypořádali dobře nebo špatně.  Můžete si ji ale vytvořit v osmi kapitolách plných zajímavých faktů i  břitkých postřehů.

První část knihy zkoumá různé přístupy k problematice paměti a identity. Autorka se zabývá specifickým modelem vypořádání se s komunistickou minulostí, typickým pro státy střední a východní Evropy. Jak uvádí, Německo spolu s Československem šlo odlišnou cestou než ostatní. Na rozdíl od států bývalého Sovětského svazu se nepokoušejí problém externalizovat, tedy přesunout odpovědnost za socialistickou minulost například na SSSR, jak je typické pro Lotyšsko a ostatní pobaltské republiky.

Česká společnost šla cestou individuální odpovědnosti. Přijala technická lustrační opatření, liberalizovala přístup k archívům Státní tajné bezpečnosti a podporovala instituce zabývající se totalitarismem.

Ve střední Evropě zašli Češi společně s Němci nejdále také v procesu legislativního vyrovnání se s komunistickým dědictvím. Právní systém obou států obsahuje bohatý soubor zákonů k rehabilitaci obětí komunismu, k materiálnímu odškodnění, majetkovým restitucím, pročištění administrativy, odsouzení komunismu jakožto ideologie či stíhání osob, které se provinily „komunistickými zločiny“.

Autorka si však neodpustí otázku, proč jsou Češi, navzdory takto vydané energii, úsilí a penězům, jediní, kdo si na politické scéně ponechal komunistickou stranu, která nejen že se nereformovala, ale ani nezměnila svůj název. Navíc stále disponuje stabilní voličskou základnou, a to i po dvaceti letech od pádu komunismu. Při definování pojmu identita vychází Mayerová z jejího konstruování  jako vztahu jednoho člověka k druhému.

Druhá kapitola čtenáři přibližuje, jak byl transformován oficiální rámec paměti o komunismu. Pro vytyčení linie integrující paměti je zde použit projev Václava Havla, který byl odvysílán Československou televizí 16. prosince 1989, v předvečer jeho zvolení prezidentem. Tento projev měl dle autorky zcela jasný úkol. Sjednotit myšlení občanů Československa napříč společností. Vyzvednout morální hodnoty, povzbudit občany v politické angažovanosti při transformaci společnosti. Tím, že proti sobě nestavěl image disentu a „kompromisnictví“, nestavěl disidenty do šedé zóny ani komunisty proti neokomunistům. Nabízel jednoznačně společenskou syntézu a vytyčoval orientační body národní identity. Navíc explicitně sdělil, jakou cestou se vydat, mají-li být obtíže komunistického dědictví překonány. Toto byl první nástin, jakým směrem by se měla společnost při vypořádání se se svou minulostí ubírat. Tato snaha však byla podle Mayerové v následujících měsících podkopána a Češi se vydali smířlivější cestou.

Ve třetí kapitole je krátce nastíněna problematika kulatých stolů a prvotní postoje komunistických funkcionářů, představitelů komunistické strany zařazovaných mezi tzv. neokomunisty. Autorka si zde zvolila k podrobnějšímu přiblížení Vasila Mohoritu, Jiřího Svobodu a Jaroslava Ortmana, s jejichž profily čtenáře na několika stránkách seznamuje. Kapitolu uzavírá pohledem do 90. let, kdy se komunistická strana úspěšně etablovala na politické scéně mezi ostatní parlamentní strany.

Podobně jako se předchozí kapitola zabývala osudy tzv. neokomunistů, ta následující se zabývá osobnostmi těch, kteří se ujali moci po roce 1968 v průběhu normalizace a jejichž pozice do roku 1989 vypadala neotřesitelně. Věnuje se zde postavám a rolím, jež sehráli tito komunističtí představitelé: Milouš Jakeš, Miroslav Štěpán a Miroslav Vacek.

Pátá kapitola se podrobněji věnuje disentu, jeho formování, složení, ale také myšlenkám a proudům, které se v něm objevovaly. Jak píše sama autorka, Charta 77 je chápána jako kvalitativní posun ve snahách disentu formálně se sjednotit v odporu proti komunistické moci[1]. Charta 77 od počátku hodlala být „ekumenická“, zavedení tří mluvčích jmenovaných na jeden rok mělo formálně zajistit pluralismus. Význam disentu v průběhu celého přechodu k demokracii, ale také postavení disidentů v české společnosti po roce 1989, je zachycen v závěru kapitoly. Autorka hovoří o jakémsi rozčarování, kdy vliv disidentů na dění ve společnosti postupně slábl a nakonec jich velká část politiku nadobro opustila a přesunula se do ústraní.

Šestá kapitola popisuje osudy politických vězňů od samého počátku, kdy se moci po únoru 1948 chopila komunistická strana. Autorka si zde klade otázku, jaký byl vlastně rozdíl mezi postavou oběti a odbojáře. Zaměřuje se na rehabilitaci politických vězňů a celý legislativní proces, ale také na vznik tzv. třetího odboje a jeho faktické uznání. K postavě oběti namítá, že historikové zatím věnují pozornost spíše strohému uchopení popisu událostí v jednotlivých táborech, čerpají většinou z archivních spisů, hlášení, příkazů a statistik z různých institucí[2]. Tím de facto ukazují, jaké místo zaujímal trestní systém v totalitní mašinérii, ale nepředkládají úplné dějiny táborů a jejich obyvatel. Postavu „odbojáře“ popisuje autorka pomocí citací z knih Jiřího Muchy Studené slunce a Karla Pecky Motáky nezvěstnému a Na co umírají muži. Je zřejmé, že odbojářem chápe osobnost vězně, který se se svou rolí tzv. mukla ztotožnil, a i přes možnost získat osobní výhody, či dokonce dosáhnout zkrácení trestu, nadále odmítal spolupracovat s komunistickou mocí či podepsat socialistický závazek. V závěru kapitoly pak hovoří o Konfederaci politických vězňů a jejich snaze strukturovat kolektivní paměť individuálních zkušeností a tím dosáhnout rehabilitace a odškodnění ve specifických podmínkách dekomunizace, a to především s ohledem na potřebu uznání.

Přízrak agenta je název předposlední kapitoly. Je v ní kriticky nazíráno na problematiku odtajnění spisů StB a jejich publikování. Rozebírán je zde také dopad tzv. divokých lustrací z počátku 90. let. Mayerové neunikl fakt, že v konečném důsledku se seznamy StB staly největším postrachem vrstev, které s komunismem apriori nesouhlasily. Za fenomén divokých lustrací považuje disidenta Petra Cibulku, který ve svém periodiku Rudé krávo zveřejnil úplný třísvazkový seznam všech spolupracovníků StB. Tento čin vyvolal sice bouřlivou diskuzi nejen na půdě parlamentu, ale ve skutečnosti nikdo neměl zájem zaujmout jednoznačné stanovisko, snad s výjimkou Václava Havla. Je patrné, že autorka se v této kapitole snaží o názorovou vyváženost, dává prostor jak kritikům zveřejnění, tak i jeho zastáncům.            

Závěrečná kapitola se věnuje minulosti a vztahu historiků k ní. Čtenář se zde dočítá, jaká úskalí musela překonat česká historiografie poznamenaná čtyřiceti lety vlády komunistické strany. Definován je původ české historie od dob Františka Palackého po současnost. Historie je chápána jako nástroj pomáhající zformovat českou národní identitu. Řeší se zde zároveň dilema, zda bylo možné během normalizace vytvářet seriózní práce trvalé hodnoty. S tím souvisí vývoj komunity historiků v prvním desetiletí po pádu komunismu a problém s hledáním historického diskurzu, který by byl legitimní jak ve vědecké, tak ve společenské rovině.           

Hlavním cílem knihy Francoise Mayerové je prozkoumat, jaký je vztah Čechů k jejich komunistické minulosti. Přitom odkrývá jednotlivé pohledy na lidskou paměť a jak a kým je minulost posuzována. V několika kapitolách se může čtenář dočíst o nejrůznějších úskalích české tranzice, jejichž kořeny mají původ spíše ve společnosti samé a sahají svým vznikem před rok 1968 potažmo 1948. Z celé knihy je pak zřejmý jeden důležitý fakt, a sice ten, že Češi nemají stále zcela uzavřenou kapitolu své komunistické minulosti, a i přes všechny snahy se nedočkali konečného a jednoznačného odsouzení komunismu. Spory o interpretaci minulosti, zkoumané v této knize v souvislosti s odpovědností a vinou, jsou někdy velmi silné, jak ale sama autorka uvádí, mimo politickou sféru mobilizují jen marginální část společnosti. Tento fakt může být důvodem, proč se velká část naší společnosti dívá na komunistickou minulost s nadhledem a dochází k banalizování celého období socialismu.

Kniha nabízí velmi zajímavé čtení nejen o komunismu v Československu, ale také o způsobu myšlení celé společnosti. Tvrzení autorky jsou vždy podpořené řadou citací z paralelní literatury, čímž zcela jistě pomůže zájemcům o dané téma získat další informace.


[1] Autorka tím myslí lidi z různých profesí, umělce, dělníky, politiky, eurokomunisty, které spojoval odpor k vládnoucí nomenklatuře.

[2] Policie, soudy, vězeňský systém.


Celá recenze | Autor: Mgr. Stanislav Peš | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout recenzi


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.