Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


RECENZE

Cesta k Wigan Pier (G. Orwell)

Vydáno dne 05. 11. 2011 (2134 přečtení)

Nová stránka 1

ORWELL, George. Cesta k Wigan Pier. 1. vydání. Praha : Argo, 2011. 227 s. ISBN 978-80-257-0385-4

Cesta k Wigan Pier je překladem Orwellovy reportážně esejistické knihy The Road to Wigan Pier z r. 1936, posledního z větších Orwellových děl, které ještě nemělo svou českou verzi.

Kniha je rozdělena do dvou částí. První část má reportážní charakter a podává obraz fenoménu masové nezaměstnanosti v sociálně silně stratifikované společnosti – průmyslových, zvláště hornických oblastech Velké Británie 30. let 20. st. – , přičemž Orwell jde hluboko pod povrch, obrazně i fakticky. Jde dolů do dolů, jde za dělníky do jejich bytů, přespává tam, kde oni, nakupuje tam, kde oni, vyptává se na každodennost jejich života, na jejich výdaje, zvyky, názory a motivace. Orwell touto cestou nekráčí poprvé. Stejný přístup využil již v Out and Down in Paris and London (č. Na dně v Paříži a Londýně), když psal o příležitostných zaměstnancích a životě chudých v Paříži, nebo o londýnských tulácích, využil ho rovněž v reportážních pasážích svých románů jako je A Clergyman´s Daughter (č. Farářova dcera). (Malý kvíz pro čtenáře: došel Orwell až k wiganskému molu?)

Druhá část knihy zužitkovává některé poznatky z části první. Jak říká sám Orwell: „Z dělnických vrstev jsem toho zahlédl dost, abych si je nehodlal jakkoli idealizovat, vím ale, že v dělnických domácnostech se o mnohém poučíte…“ (s. 114). Druhá část jde ale daleko za rámec popisu a obrací pozornost od vrstev nižších k vrstvám středním. Je úvahou o soudobé podobě britského socialistického hnutí, vhodném založení socialistického projektu a vhodném způsobu jeho obhajoby. Orwell se pokládá za socialistu, je přesvědčen o nutnosti změny společensko ekonomického systému tj. odstranění kapitalismu a je rovněž přesvědčen, že socialismus je tím jediným, kdo je schopen zastavit fašismus. O to větší prostor se však cítí být povinen věnovat důvodům, pro něž nenachází socialistické hnutí příznivce ve středních vrstvách. „Myslící člověk, smýšlení levicového, ovšem založení často pravicového, zatím přešlapuje u bran socialistických kruhů.“ (s. 206) Je tomu tak proto, že politické postoje středních vrstev nejsou dány jenom příjmem. Střední vrstvy jsou podle Orwella hluboce zakořeněny v konzervativních myšlenkových stereotypech a každodenních zvycích. Od postoje k národu či náboženství, přes neochotu jednat s nižšími vrstvami doopravdy jako rovný s rovným, až po literární vkus, jazyk, kterým mluví, nebo třeba způsob, jakým kouří, či stolují.

Ve středostavovských socialistech, kteří by teoreticky mohli svým příkladem střední vrstvy k socialismu přitáhnout spatřuje Orwell naopak jednu z hlavních překážek tohoto spojení. Podle Orwella je takový socialista „buď mladistvý bolševik, snob, který se do pěti let docela nejspíš bohatě ožení a přesedlá na římskokatolickou víru, nebo, ještě typičtěji, upjatý panáček, co pracuje někde v kanceláři, zpravidla tajně abstinuje a často tíhne i k vegetariánství, v minulosti to zkusil s nonkonformistickou církví, hlavně však zastává společenskou pozici, které se naprosto nehodlá vzdát. (…) Mimoto se při každém seskupení socialistů objevuje hrozivá – skutečně znepokojivá – převaha potrhlíků. Člověk se skoro neubrání dojmu, že už sama slova „socialismus“ a „komunismus“ k sobě jako magnet přitahují všechny, kdo v Anglii propadli ovocným šťávám, nudismu, nošení sandálů, posedlosti sexem, kvakerství, „lidovému léčitelství“, pacifismu i feminismu.“ (s. 171). V „obyčejném slušném člověku, který schvaluje základní cíle socialismu“ (s. 180) musí podle Orwella v důsledku toho nutně zvítězit přesvědčení, že socialistická strana není nic pro něj a že socialismus se je třeba snažit co možná oddálit.

Orwell proto navrhuje, aby výše zmíněné bylo v obhajobě socialismu bráno v potaz – nejen jako nutné zlo, s nímž se je třeba sžít, ale i jako oprávněný postoj (např. latentní nedůvěra vůči technice, mechanizaci a industriální civilizaci obecně) – , aby se obhajoba socialismu opřela o pojmy svobody, spravedlnosti a odporu vůči tyranii bez ohledu na jemnější filosofické nuance či zvyky. Je podle něj třeba „různé třídy přesvědčit ke společnému postupu a přitom po nich zatím nežádat, aby odvrhly třídní rozdíly.“ (s. 223)

Přestože intuitivně bychom mohli předpokládat, že nadčasový ráz bude mít druhá část, podle mého názoru tomu tak není. Druhá část, jakkoli hovoří o tématu obecnějším, je relativně úzce vázána k prostředí britského socialismu 30. let, s řadou specifických problémů, které se v jiném, než britském prostředí a v jiné době, než mezi válkami neřešily, nebo alespoň ne v této podobě. Je podle mě také silně poznamenána prostředím „nižšího patra vyšších středních vrstev“ (s. 121), v němž Orwell vyrůstal a s nímž se po celý život vyrovnával – Michéa dal v této souvislosti své úvaze o Orwellově politickém myšlení výstižný titul: anarchistický toryovec – a je poznamenána i specifickým prostředím intelektuálů v dělnické straně, v němž se Orwell pohyboval a jež ho vedlo např. k silnému přecenění významu marxismu pro britský socialismus. Nadčasový význam si jistě podržela snaha nalézt jinou, než čistě ekonomickou základnu pro sjednocení socialistických proudů a rozšíření socialistické myšlenky do středních vrstev – ani v jednom ovšem nebyl Orwell ve své době zcela výjimečný – , naopak otázkou je, zda dnešní levice obecně nemá už zcela jiný charakter, než levice meziválečného období a co si počít s Orwellovou zjevnou nechutí k tomu, co se od 60. let 20. st. nazývá kulturní příp. novou levicí.

Část první, jakkoli má ráz časové reportáže, se mi zda dnes aktuálnější a představuje větší výzvu k zamyšlení, než část druhá. Jednak pro stránce metodologické: ukazuje, co znamená jít do hloubky sociálního problému, dál, než k útržku statistických dat, který novináři poskytne ministerstvo sociálních věcí a ministr mu ho na tiskové konferenci patřičně interpretuje. Ale v nemenší míře po stránce věcné: přestože povaha sociální zabezpečení je dnes jiná, než byla v době Orwellově, kniha mimoděk ukazuje, jak dlouhodobého rázu jsou ony myšlenkové stereotypy s touto problematickou související (např. hygiena s. 37, bydlení ve „vybydlených“ prostorách s. 63, kdo nemá práci ji nemá proto, že nechce pracovat s. 86 atd.) a zda vůbec mají nějakou oporu v realitě. A ukazuje, jaký efekt má reziduální systém sociálního zabezpečení (např. systém kontroly potřebnosti s. 78-79 nebo debata o životním minimu s. 94-96). Kéž bychom mezi novináři našich velkých deníků a týdeníků našli alespoň jednoho takového Orwella.

V každém případě, překladem The Road to Wigan Pier se završuje příběh „porevolučních“ překladů Orwellových knih. Nyní jsou v češtině k dispozici všechna Orwellova prozaická díla, tedy všechny jeho romány, novely a reportážní knihy. Některé jeho romány vyšly dokonce opakovaně (1984, Animal Farm), většinou ale šlo o reprint původního překladu. Další prostor se tedy nabízí jen v textech esejistických příp. novinářských nebo v textech osobního rázu, kde zatím došlo jen na překlady výběrové (v 90. letech vyšly dva výbory z Orwellových esejů, menší ve Votobii a větší v Atlantis, válečné deníkové záznamy vydaly před dvěma lety Levné knihy (KMa) a Argo čerstvě vydává první svazek Orwellových deníků jako celku).

Kruh Orwellových překladů se tak symbolicky završuje tam, kde začal. Vůbec první Orwellovou knihou v češtině byla totiž sociálně kritická reportáž Out and Down in Paris and London, kterou v r. 1935 pod názvem Trosečníkem v Paříži a Londýně vydalo Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství, nakladatelský podnik sociálně demokratické strany (po r. 1989 vyšel nový překlad s mírně odlišným názvem, viz výše). A myslím, že není náhodou, že ze všech větší Orwellových textů musela právě The Road to Wigan Pier – obraz masové nezaměstnanosti v silně stratifikované společnosti a zároveň úvaha o vhodném založení socialistického projektu – čekat na svůj „porevoluční“ překlad ze všech nejdéle.

Můžeme-li však být spokojeni s dostupností vlastních Orwellových textů, povážlivá mezera zeje v literatuře sekundární. Uvažme jen, že v anglosaském prostředí je Orwellových biografií dlouhá řada (z rozsáhlejších např. Crick, Hitchens, Lewis, Shelden, Meyers, Bowker), velmi inspirativní jsou rovněž některé životopisné studie německé (Büthe). V češtině je dosud k dispozici pouze jeden Orwellův životopis, překlad George Orwell. A Biography (2003) od Gordona Bowkera, který pod názvem George Orwell vydalo Nakladatelství Lidové noviny v r. 2006.

Ale chápu, že pro relativně malý český trh představuje jeden Orwellův životopis na jednu generaci hranici možného a Bowker byl nepochybně dobrou volbou. Nicméně, nestálo by tedy za to obrátit pozornost alespoň k novějším studiím věnovaným politickému myšlení George Orwella, k tématu, které je u nás stále vtěsnáváno do stereotypu odporu vůči autoritářskému režimu před r. 1989 a tím velmi nešťastně zplošťováno? Zkusit místo Orwellových drobných textů přeložit nějakou knihu o něm. Co třeba něco z anglické jazykové oblasti (např. Stephen Ingle. The Social and Political Thought of George Orwell : A reassessment nebo Philip Bounds. Orwell and Marxism. The Political and Cultural Thinking of George Orwell)? Nebo něco z francouzského prostředí (např. Jean-Claude Michéa. Orwell, anarchiste Tory : Suivi de A propos de 1984, nebo Bruce Bégout. De la décence ordinaire : Court essai sur une idée fondamentale de la pensée politique de George Orwell)? V překlady radikálnějších prací, které poukazují na vytváření stereotypu George Orwella a jeho využívání k prosazování konkrétních politických cílů (např. Scott Lucas. The Betrayal of Dissent : Beyond Orwell, Hitchens and the New American Century) si už netroufám ani doufat…


Celá recenze | Autor: PhDr. Martin Polášek, PhD. | Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout recenzi Zobrazit nebo stáhnout text v PDF formátu


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.