Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


ČLÁNKY

Románová tvorba Jurije Andruchovyče a její recepce ve světle ukrajinské literární kritiky

Vydáno dne 09. 11. 2012 (3666 přečtení)

Mgr. Alexej Sevruk (1983) vystudoval kombinaci oborů ukrajinistika – slavistika všeobecná a srovnávací na ÚSVS FF UK v Praze. V současné době je interním doktorandem Ústavu východoevropských studií FF UK v Praze (obor slovanské literatury). Věnuje se ukrajinské soudobé literatuře v kontextu středo-východoevropského areálu, překládání a literární kritice.

 

Posudky:

Mgr. Tereza Chlaňová, Ph.D., Ústav východoevropských studií FF UK v Praze - ZDE

PhDr. Petr Kalina, Ph.D., Ústav slavistiky FF MU v Brně - ZDE


Abstract 

The world of Yuri Andrukhovych’s novels shows considerable internal cohesion through common places, appearing in all his novels. These places create a system, which became the subject of literary critics. The author updates the pre- novel literary genres, which implies the plot of initiation novel scheme. The characters of Andrukhovych’s novels meet the requirement of so-called " initiation triangle”, which, combined with the theatricality and carnivality of characters, gives Andrukhovych’s postmodern novels intersemiotic dimension. 
Carnival is a fundamental issue of Andrukhovych’s development and attracts the meanings relative to this cultural phenomenon. Carnivality also reflects post-modern practices of textual creation, such as metatextuality and intertextuality of literary work. References to other texts put Andrukhovych’s works in the context of analogous historical literary practices and genres.

On a more general level, the initiation motif operates as a dedication of Ukrainian literature into the world cultural heritage. The carnival restoration of the world is related to the need for renewal of Ukrainian literature, it’s cleansing from pathos, idle sentiment and other historical burden. The use of original poetry, humor, or mystification is the way Andrukhovych’s works seek to bridge the gaps in Ukrainian literature, gaps made because of artificially inducing discontinuity of its development.

Klíčová slova

současná ukrajinská literatura, postmoderna, literární kritika, próza, román, karnevalovost, intertextualita, iniciační schéma


Obsah

Úvod

Reflexe Andruchovyčovy prozaické tvorby

Tvorba Jurije Andruchovyče: pokus o systematizaci

Shrnutí románové struktury Ju. Andruchovyče

Prameny a literatura


Románová tvorba Jurije Andruchovyče a její recepce ve světle ukrajinské literární kritiky

 

Úvod

Na Ukrajině patří Jurij Andruchovyč (1960) k nejvýznamnějším současným literátům. Začátek jeho literární činnosti je spojen s osmdesátými lety, kdy spolu s Oleksandrem Irvancem (1961) a Viktorem Neborakem (1961) založil neformální literární uskupení Bu-Ba-Bu (Бурлеск-Балаган-Буфонада)[1], jež svým pefrormativně – karnevalovým charakterem určilo směr, kterým se vydala ukrajinská postmoderní literatura. Jurij Andruchovyč je rovněž ústředním představitelem tzv. „stanislavského fenoménu“, ukrajinského literárního (a obecně uměleckého) proudu, který vznikl v Ivano-Frankivsku (někdejší název města je Stanislav) a který tvoří autoři, „[…] v jejichž textech nachází výrazné uplatnění postmoderní znakový a hodnotový systém, přenesený do ukrajinských reálií.“[2] Dosavadní Andruchovyčova tvorba zahrnuje poezii, prózu, esejistiku a jedno drama. Jeho povídková sbírka z 80. let, Зліва, де серце (Vlevo, tam, kde je srdce)[3] posloužila jako předloha pro scénář k filmu „Kyslíkový hlad“[4]. Některé z jeho básní byly zhudebněny rockovými a alternativními hudebními skupinami[5]. V roce 2007 kyjevské Mladé divadlo (Молодий театр) zinscenovalo hru „Nelegál Orfejs´kyj“[6]. Jako předloha posloužil Andruchovyčův román Perverze. Andruchovyč je známý také díky své překladatelské činnosti.[7]

Jádrem jeho prozaické tvorby jsou čtyři romány[8]: Rekreace (1992), Moskoviada (1993), Perverze (1996), Dvanáct obručí (2003). Tyto prózy jsou exemplárním příkladem uplatnění postmoderních metod, koncepcí a textotvorných postupů. Především se jedná o využití masových žánrů (dobrodružný a detektivní román, thriller, horor, umělecký rozhovor, anekdota, apod.) pro ozvučení vážných, pro současného čtenáře zásadních témat.[9] Dalším rysem je hra s kulturněhistorickými reáliemi; Andruchovyč, jako postmoderní autor, vykazuje značný rozhled a orientaci v kultuře a zejména v literatuře. Pomocí zjevných a skrytých citací (jak skutečných, tak i fiktivních textů) se v těchto románech projevuje metatextovost a intertextualita, další rys charakteristický pro postmoderní literaturu. V důsledku střídání vyprávěcích strategií dochází k tematizaci procesu psaní. Na syžetové úrovni je tento jev zdůvodněn tak, že hlavní postavou všech jeho románů je básník, literát. Karnevalové a apokalyptické motivy sugerují nehistorické, předhistorické, archaické vnímání času, rovněž typické pro postmodernu. Ryze ukrajinským (ukrajinské postmoderně imanentním) rysem je její „západnictví“, orientace na evropský prostor a spolu s tím na evropské hodnoty[10]. Jurij Andruchovyč je zastáncem koncepce „středoevropanství“, jeho dílo tak lze vnímat v kontextu kánonu jiných děl podílejících se na vytváření středoevropského mýtu.

Andruchovyčovo dílo k sobě poutá velkou pozornost ze strany jak laické, tak především odborné veřejnosti; na ukrajinské poměry je jeho tvorba předmětem nebývalého zájmu literární kritiky. Svědčí o tom mnohé publikace T. Hundorové, T. Denysové, S. Pavlyčkové, H. Syvačenkové, M. Rjabčuka, M. Pavlyšyna, J. Šerecha aj. Nadsazeně se dá říci, že každý, kdo tak či jinak působí v oblasti současné ukrajinské kritiky, považuje za vhodné vyjádřit se k Andruchovyčovu dílu. Všechny badatele, až na pár výjimek, přitom zajímá především jeho prozaická tvorba. Tento fakt vysvětluje R. Charčuk tím, že „[…]právě v próze nachází své vtělení to, pro co se vžilo označení duch doby.“[11]

 

Reflexe Andruchovyčovy prozaické tvorby

Spektrum prací zabývajících se různými aspekty Andruchovyčovy tvorby představuje různorodou škálu textů, počínaje odbornými studiemi, disertačními a diplomovými pracemi, články v novinách, recenzemi a konče specifickými studentskými studiemi a referáty. Namátkou je třeba uvést aspoň některé z nich, např. „Особливості вживання дієслівних категорій у творах Юрія Андруховича“ („Specifika užívání slovesných kategorií v dílech Jurije Andruchovyče“)[12], Феномен творчості в романі Ю. Андруховича “Рекреації („Fenomén tvorby v románě Ju. Andruchovyče Rekreace“)[13], nebo „Пропозиція незумовленої рецепції в романах Юрія Андруховича“ („Propozice nepodmíněné recepce v románech Jurije Andruchovyče“)[14].

Ohlasy kritiků se dají rozdělit do dvou skupin, podle toho, zda kritik Andruchovyčovu tvorbu přijímá či nikoliv.  Do druhé skupiny patří především spisovatelé a badatelé hájící neonárodnické nebo neomodernistické pozice (K. Moskalec, I. Maleňkyj, Je. Baran, B. Bojčuk, O. Uljanenko, aj.). Výrazem nejradikálnějšího nepřijetí je např. tvrzení, že Andruchovyč není ukrajinským, ale pouze ukrajinsky píšícím autorem. Andruchovyč bývá viněn z „haličského separatizmu“, z idealizace Rakousko-Uherské monarchie a postavení ukrajinských zemí v ní, polonofilie a obecně z „modlářského“ uctívaní Evropy. Autorovi je neonárodnickou kritikou předhazováno prznění ukrajinského literárního jazyka užíváním vulgarizmů a nízkých sociolektů (suržyk aj.). Terčem sofistikovanější kritiky bývá nejednotnost, roztříštěnost autorových románů nebo směšování žánrů a stylů v rámci jednoho textu. Podobná tvrzení svědčí o tom, že část ukrajinské kritiky nepřijala postmodernizmus s jeho relativizací poděděného systému (často dost pochybných) hodnot a prozrazuje neschopnost přistoupit na „pravidla hry“ navržená autorem. „Ideologicky“ motivovaná kritika, která se strhla v první polovině 90. let[15], v současné době stále více ustupuje do pozadí. To bezpochyby souvisí s rozvojem ukrajinské literární kritiky jako disciplíny, která si musela po létech „reálného socializmu“ vybudovat svůj instrumentář a svou metodologii fakticky od základů.

Při bližším pohledu na Andruchovyčovu románovou tvorbu je zřejmé, že všechny jeho romány jsou vytvořeny podle analogického schématu, mají analogickou strukturu, u níž lze předpokládat empirické zobecnění a jeho následné abstrahování od textu do podoby jistého vzorce. Jednotnou strukturu přítomnou v Andruchovyčovych prózách potvrzuje řada literárních vědců zabývajících se jeho tvorbou. Například Tamara Hundorová (aniž by dále své tvrzení jakkoliv rozváděla) píše v článku „Бу-ба-бу, Карнавал і кіч“ („Bu-ba-bu, Karneval a kýč“) dokonce o jejich tautologické struktuře[16].  Ljudmyla Berbenec´, na druhou stranu, v souvislosti s intertextuálním charakterem Andruchovyčových románů mluví o pastišové[17] povaze jeho textů, rovněž přitom vychází z předpokladu jejich analogické struktury: „Texty všech románů Ju. Andruchovyče mají podobnou stavbu, všechny se skládají z různorodých fragmentů, jejichž autorství přísluší různým vypravěčům, vypravuje se v první, druhé či třetí osobě.[18] Podle slov L. Berbenec´ „Ju. Andruchovyč „přepisuje“ své romány, všechny texty jeho děl jsou naplněny autocitacemi a autoparodií[19]. Dále se autorka pokouší o výčet některých konstant, společných všem jeho románům: „V každém z nich jsou zmínky o Orfeovi, Benátkách, Čortopoli, jsou zde labyrinty měst, bankety démonických sil, z románu do románu putuje znepokojení tvůrčí osobnosti o osud mladého ukrajinského státu a o jeho rozvoj mezi Východem a Západem; v románech jsou přítomné ženy-agentky, tajné agentury, agenti KGB, kteří sledují hlavního hrdinu (Halja, Saško v „Moskoviadě“, Ada v „Perverzi“, Bilynkevyč v „Rekreacích“) aj. Ve všech textech lze narazit na jména Macapura, Bilynkevyč, doktor Popeľ, Oleľko Druhý /…/, atd.[20]

Jestliže Ljudmyla Berbenec´ hledá prototyp Andruchovyčových próz v imitátorské praxi 16. – 18. století, Oleksandr Bojčenko jde ve svém hledání ještě hlouběji do dějin. Ve svých pracích[21] uvažuje o Andruchovyčových románech v souvislosti s menippeou – literárním žánrem z doby helénské, který byl poprvé popsán M. Bachtinem na základě textů Menippa, Petronia, Apuleia aj. „Nejenom v „Rekreacích“, ale i v „Moskoviadě“ a „Perverzi“ jsou přítomné všechny (nikoliv pouze jeden) rysy, jež Bachtin považoval za příznačné pro menippeu.[22] Bojčenko vyjmenovává rysy menippeje coby žánru karnevalizované literatury,[23] následně konstatuje, že „[…] přítomnost všech těchto rysů v každém z románů Andruchovyče vylučuje možnost náhody a dovoluje hovořit o aktualizaci archaické žánrové paměti.[24] 

Autorka monografie o ukrajinské postmoderně Roksana Charčuk rovněž konstatuje, že „[…] hlavním principem jeho [Andruchovyčova] psaní jsou opakování na úrovni makrostruktury, např. shody ve fabuli nebo analogické kolize, a mikrostruktury (fonetická opakování, hra se slovy, okázalé rýmy)[25], což jsou postupy vlastní poezii. „Lyričnost“ Andruchovyčovy prózy zdůrazňuje také Ljudmyla Stefanivská[26], která uvádí tropy a figury, pomocí nichž autor této lyričnosti dosahuje. Jedná se zejména o 1) metonymii ve formě synekdochy, 2) amplifikaci, tedy výčet synonymických výrazů ve větě, jejichž účinek je často zesílen hyperbolou, analogií, kontrastem nebo gradací, 3) tautologizmy, 4) mystifikace, 5) interdisciplinárnost (intersemiotičnost), kdy autor apeluje k jiným druhům umění (tematizace hudby, divadla, apod.). Celá Andruchovyčova tvorba je poznačená virtuózní hrou s jazykem, místy přecházející k ornamentálnosti.

Typickým projevem jazykové hry v Andruchovyčových textech je „[…] tematizace způsobu vyprávění, vypovídání, tedy jazyka, řeči a literárních prostředků, kterými se vypovídá[27]. Bezpochyby to souvisí s autorovým literárněvědným vzděláním; Andruchovyč se v určitém období života aktivně věnoval literárnímu bádání (v této souvislosti je znám především jako autor monografie a několika odborných článků o Bohdanu Ihoru Antonyči[28]). „Výsledkem je zdůrazněná sebereflexe, tematizace „psaní o psaní“, metatextovost a intertextualita vztahující vznikající text k jiným textům vlastním i cizím, jakož i značná sémantická hravost při fabulaci a práci s jazykem či kompozicí.[29] Do autorovy jazykové hry patří také střídání vyprávěcích hledisek[30].

Epický amalgam Andruchovyčových textů, jež dává části kritiků záminku k úvahám o Andruchovyčově nezvládnutí formálních náležitostí románového žánru, daleko spíš souvisí s autorovým postmoderním pojetím románu, „[…] v  němž je hybridnost, roztříštěnost chápaná jako odraz necelistvosti epochy, jako výraz nedůvěry k hotovým, završeným strukturám s jediným či mnohoznačným (hlubokým) smyslem.[31]

 

Tvorba Jurije Andruchovyče: pokus o systematizaci

Aplikujeme-li na Andruchovyče tři základní možné klasifikační přístupy, uplatňované v rámci současného ukrajinského literárního života, můžeme říci, že Andruchovyč je historicky osmdesátníkem, geograficky příslušníkem tzv. stanislavské (resp. lvovsko-stanislavské) školy, a z hlediska stylu pak postmodernistou. V použití celé řady literárních postupů a témat byl Andruchovyč mezi prvními ve své generaci[32]. V prozaické prvotině z prostředí sovětské armády „Зліва, там, де серце“(„Vlevo, tam, kde je srdce“, 1989) jako první podal obraz všedních dnů sovětského vojáka základní služby. Upozornil při tom na řadu problémů existujících v armádě (šikana, etnické konflikty a diskriminace podle národnostního principu, nebo všemocnost a sadistická zvůle vyšších hodnostářů ve vztahu ke svým podřízeným). Vrcholem autorových úspěchů, dosažených v žánru krátké prózy, se stala povídka „Самійло з Немирова, прекрасний розбишака“ („Samijlo z Nemyrova, švarný bandita“[33]), parahistorická pověst o fiktivním raně novověkém lvovském loupeživém šlechtici. Povídka se vyznačuje všemi rysy, které se později naplno rozvinou v autorových románech: mnohovrstevnatost, ironie, karnevalová pestrost, hravost, iniciační schéma, parodování historických skutečností apod. Zde je zřejmá inspirace stěžejním dílem ukrajinské novodobé literatury, Enejidou Ivana Kotljarevs´kého (travestie, ironie, burleska apod.).

Současně s prozaickými počátky je spojen také Andruchovyčův vstup do poezie. Svou první sbírku Nebe a náměstí (Небо і площі) vydal v kyjevském nakladatelství Молодь v roce 1985. Následovaly sbírky Středměstí (Середмістя),[34] Exotičtí ptáci a rostliny (Екзотичні птахи та рослини),[35]  Exotičtí ptáci a rostliny s dodatkem „Indie“: Kolekce básní (Екзотичні птахи та рослини з додатком Індія: Колекція віршів),[36] Písně pro mrtvého kohouta (Пісні для мертвого півня)[37]. Ve své poetické tvorbě prodělal vývoj od barvitých, formálně bohatých až zdobných veršů vázaných, hýřících obludami podobně jako středověké bestiáře (např. „Відчинення Балагану“ - „Otevření Potulného divadla“, Самійло Немирич та інші бандити: ґалерея почвар“ - „Samijlo Nemyryč a jiní bandité: galerie potvor“), ve kterých travesticky směšuje ukrajinské a světové reálie („Козак Ямайка“ - „Kozák Jamajka“, „Індія“ - „Indie“), k básním vtipně a barvitě komentujícím ukrajinskou a světovou současnost, každodenní realitu a výjimečné události (cesta vlakem a vyslechnutý rozhovor gastarbeiterů,[38] exhibicionista na pláži,[39] každodenní tlak reklamy a masmédií,[40] ale i útok na WTC[41]), psaných volným veršem, nicméně se stejnou formální bravurou.

Esejistika J. Andruchovyče, napsaná pro různé tiskoviny a k různým příležitostem, je shromážděná do knižních publikací Дезорієнтація на місцевості – Спроби (Dezorientace v krajině: Pokusy)[42] a Диявол ховається в сирі: Вибрані спроби 1999 – 2005 років (Ďábel tkví v sýru: vybrané pokusy let 1999 – 2005)[43].  Kromě toho autor napsal a spolu s polským spisovatelem Andrzejem Stasiukem vydal sbírku esejí Моя Європа: Два есеї про найдивнішу частину світу (Má Evropa: Dva eseje o nejdivnější části světa)[44]. Se Stasiukem Andruchovyče spojuje zájem o problematiku střední Evropy. Středoevropanství, řečeno slovy Stasiuka „[…] je naprostou samozřejmostí, přestože nemá politický význam, je pro nás [pro Stasiuka a jemu blízké autory] součást naší identity.[45] Prostor střední Evropy tito autoři situují mezi Rusko, „které nás neustále chtělo začleňovat“ a západoevropský prostor, „kterému jsme byli volní[46]; identita Středoevropana se tudíž zakládá na jiné, odlišné historické zkušenosti. V Tajemství o sobě Andruchovyč říká: „Я вважаю себе мешканцем Центрально-Східної Європи, тобто справді європейцем, але інакшим, з досвідом, суттєво відмінним від того, що прийнято вважати європейським досвідом. Мій досвід є досвідом європейця окупованого, я маю на увазі не тільки ті танки у Празі 68-го, хоч і їх теж.(Považuji se za obyvatele středo-východní Evropy, tedy za Evropana, ale za jiného Evropana, se zkušeností, která se zásadně liší od toho, co se za evropskou zkušenost považuje. Moje zkušenost je zkušeností okupovaného Evropana, a tím nemyslím jen ty tanky v Praze v osmašedesátém, ačkoliv vlastně i je.)[47] Z hlediska takto formulovaného světonázoru se uskutečňují Andruchovyčovy geopolitické a geokulturní úvahy, obsažené v jeho tvorbě. Jde především o hledání alternativ, orientaci na evropskou, resp. předsovětskou estetiku, zdůrazňování sounáležitosti Ukrajiny (přinejmenším její západní časti) a Evropy.[48]

Tato Andruchovyčova tendence (jež je součástí širších evropských a ukrajinských intelektuálních proudů: středoevropanství, západnictví, „stanislavský fenomén“, karpatocentrizmus, apod.) nachází své vtělení také v jeho románech, třebaže zde není (v důsledku beletrizace) tak zřejmá a do očí bijící.

Právě s jeho románovou tvorbou je spojeno uznání, kterého se mu dostalo na Ukrajině a ve světě. To se dostavilo poté, co časopis Současnost (Сучасність) otiskl v roce 1992 Andruchovyčův první román Rekreace[49]. Spolu s tímto románem se do ukrajinské literatury poprvé naplno vedral karnevalový duch a hravost postmoderny. Následovaly další romány: Moskoviada (Московіада)[50], Perverze (Перверзія)[51], Dvanáct obručí (Дванадцять обручів)[52] a Tajemství (Таємниця)[53]. Zatím poslední Andruchovyčova kniha představuje jakousi „subjektivní encyklopedii“; žánrové zařazení je naznačeno také v jejím názvu: Lexikon intimních měst (Лексикон інтимних міст)[54].

Schéma, podle něhož se uskutečňují texty všech Andruchovyčových románů, se dá v hrubých rysech popsat následujícím způsobem: hrdina (hrdinové) podstoupí cestu, která je motivovaná vnějšími okolnostmi (cesta na karnevalové oslavy, útěk před státními orgány, pozvání na konferenci nebo na soustředění). V průběhu cesty zažívá „dobrodružství“, na základě kterých dojde ke změně hierarchie hodnot postavy, resp. k celkové přeměně osobnosti hrdiny. Nastává katarze. Hrdina na své cestě podstoupí řadu zkoušek („[…] prochází několika povinnými mužskými iniciacemi – zkouškou pitím, láskou, bojem […]“[55]), které jsou v daném případě v souladu s postmoderním klíčem „zlehčené“. Významným společným motivem je komunikace se záhrobím, s duchy mrtvých, účast na hostině démonických sil a/nebo sestup do podzemí (podsvětí). Uvedené motivy jsou vypůjčené z pohádek nebo mytologie a jsou (jakožto i celé zde načrtnuté schéma) příznačné pro tzv. iniciační román. Postavení hlavního hrdiny odpovídá adeptovi v iniciačním schématu a motiv cesty, dobrodružství, jimiž je hrdina zkoušen (včetně jeho sestupu do „podsvětí“) naplňuje definici monomýtu.[56]  

 

Shrnutí románové struktury Ju. Andruchovyče

Románový svět Jurije Andruchovyče vykazuje značnou vnitřní soudržnost díky společným místům, objevujících se ve všech Andruchovyčových románech. Tato místa vytváří systém témat a motivů, strukturu imitovaného světa, jež se stala předmětem zájmu literární kritiky. Ve svých postmoderních prózách autor aktualizuje předrománové literární žánry (mýtus, pohádku, epos), což připodobňuje jeho díla k středověkému iniciačnímu románu a implikuje v nich podobné fabulační schéma. Celková nebo částečná proměna psychologie, světonázorových pohledů, morálních, estetických, případně dalších vlastností hlavní postavy (spolu s formálními požadavky na rozsah, dějovou zápletku, větvení syžetové linie, apod.) je vtělením naplnění románovosti v Andruchovyčových dílech. Hrdinové Andruchovyčových románů splňují požadavek iniciačního schématu – tzv. „iniciačního trojúhelníku“, jež se dá najít v řadě jiných beletristických textů; není tedy nijak zvlášť výjimečné. Ve spojení s teatrálností a karnevalovostí románových postav však propůjčuje  Andruchovyčovým románům intersémiotický rozměr, příznačný pro postmoderní literaturu.

Karneval, ať už doslovný či podaný metaforicky (alegoricky), představuje základní téma Andruchovyčovy tvorby a poutá k jeho dílu významy, jež jsou tomuto kulturnímu fenoménu vlastní. Cyklicky se opakující sváteční mystérium iniciuje prvotní chaos, reprodukuje (imituje) akt tvoření a zapříčiňuje obnovení struktur, jejichž prostřednictvím je lidská bytost schopná vnímat svět a přiblížit se metafyzickým tajemstvím vlastní existence. Hravost a tabuizované motivy (alkohol, drogy, erotično) v Andruchovyčových dílech jsou prostředky pro zobrazení karnevalu. V karnevalovosti nacházejí svůj odraz takové postmoderní textotvorné praktiky, jakými jsou metatextovost a intertextualita literárního díla. Nesčetné odkazy na jiné texty dávají Andruchovyčovu tvorbu do kontextu analogických literárních praktik a žánrů, jež jsou známé historii literatury. Autorova díla vykazují pastišové prvky a povahu menippeje. Textový amalgam představuje v kostce pestrý, mihotavý, nejednoznačný obraz světa, slouží coby jeho literární imitace. Nejednoznačnost románových makro- a mikrostrukturních prvků problematizuje úlohu básníka / literáta, jeho postavení ve společnosti.

Stěžejním topologickým motivem v Andruchovyčově díle je prostor města. Autor prostřednictvím beletristických děl, ale také bezprostředně ve svých esejích klade důraz na důležitost města jako kulturního a kulturotvorného činitele. Pouť Andruchovyčových hrdinů je spojená s „dobýváním“ městského prostoru. Andruchovyčovy romány-zasvěcení tedy lze vnímat jako zasvěcení ukrajinské literatury (spojované tradičně s rustikálním diskurzem) do diskurzu urbanizmu.

Městské či přírodní toposy, spojené s iniciací Andruchovyčových postav, tvoří paradigma klasických žánrových (tajemný dům, palác, věž, zahrada) nebo archetypalních (les, řeka, kopec) míst. Autor pracuje s těmito toposy v souladu se sobě vlastní ironií a podle postmoderního klíče zpochybňuje některé významy, jež se k nim vážou.

Motiv iniciace, příznačný pro tvorbu Jurije Andruchovyče, v obecnější rovině funguje jako zasvěcení ukrajinské literatury do světového kulturního dědictví. Karnevalové znovuobnovení světa je usouvztažněno s potřebou obnovení literatury, její očisty od patosu, jalového sentimentu a jiných zátěží, zděděných po socrealizmu či národnictví. Svou originalitou a poetičností, ale také prostřednictvím živelného humoru, jemné ironie nebo mystifikace usilují Andruchovyčova díla o překlenutí četných (nikoliv nevýznamných) mezer ukrajinské literární historie, vzniklých kvůli opětovné, umělé navozované vývojové diskontinuitě ukrajinského literárního procesu. Svou tvorbou autor vystavuje ukrajinské literatuře propustku do dospělosti a celkem zdárně usiluje o začlenění ukrajinského literárního procesu do předních evropských a světových trendů. Andruchovyč je nejen autorem ukrajinským, ale také především evropským.

Hlubší pozornost by si jistě zasloužily prvky mikrostruktury Andruchovyčových románů, tedy rozbor jejich poetiky, nebo autorovy textotvorné praktiky i jednotlivé textové prvky.  Za podrobnější analýzu by jistě stála urbanistická dimenze autorovy tvorby v kontextu ukrajinské a světové literatury. Na místě by byla rovněž detailní komparativní studie, vnášející světlo do sítě příbuzenských vztahů, panujících mezi romány Jurije Andruchovyče a podobnými současnými beletristickými texty jiných autorů, zkoumající jejich případné vzájemné vlivy a společné vzory. Uvedené aspekty mohou posloužit jako námět pro další práce, věnované tvorbě Jurije Andruchovyče.

 

Prameny a literatura

АНДРУХОВИЧ, Юрій: Дванадцять обручів. Київ : Критика, 2007.

АНДРУХОВИЧ, Юрій: Дезорієнтація на місцевості. Івано-Франківськ : Лілея – НВ, 2006.

АНДРУХОВИЧ, Юрій: Московіада. Івано-Франківськ : Лілея – НВ, 2006.

АНДРУХОВИЧ, Юрій: Перверзія. Львів : ВНТЛ-Класика, 2004.

АНДРУХОВИЧ, Юрій: Таємниця. Харків : Фоліо, 2007.

АНДРУХОВІЧ, Юрый: Уводзіны ў геаграфію. Пераклад А. Хадановіч, М. Шода. Мінск : Логвінаў, 2006.

АНДРУХОВИЧ, Юрій, ІРВАНЕЦЬ, Олександер, НЕБОРАК, Віктор:  БУ-БА-БУ: вибрані твори. Лвів : Піраміда, 2007.

ANDRUCHOVYČ, Jurij: Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha. Přel. T. Vašut. Olomouc: Burian a Tichák, 2006.

ANDRUCHOWYCZ, Jurij: Diabeł tkwi w serze. Przełożyły O. Hnatiuk, K. Kotyńska, R. Rusnak. Wołowiec : Wydawnictwo Czarne, 2007.

 

БЕРБЕНЕЦЬ, Людмила: Текст – пастиш у творчості Юрія Андруховича. Слово і час [online]. [cit. 2-7-2009]. Dostupný z WWW: <http://slovoichas.in.ua/_private/arhiv/2007/2008-2.6.htm>

БОЙЧЕНКО, Олександр: І сонце сходить (Фієста) Ернеста Хемінгуея та Рекреації Юрія Андруховича: дві реалізації одного архетипу. Вікно в світ, 1999, č. 6, str.27-38.

БОЙЧЕНКО, Олександр: Московіада Юрія Андруховича як мономіфологічна меніппея. In.: Питання літературознавства: Науковий збірник. – Вип. 10. – Чернівці, 2003.

БОЙЧЕНКО, Олeксандр, САНДУЛ, О.: Рекреація жанру меніппеї у творчості Ю.Андруховича. In.: Питання літературознавства. Науковий збірник. – Чернівці, 1998. – Вип. 5 (62). – С. 76-86.

ГУНДОРОВА, Тамара: «Бу-Ба-Бу», Карнавал і Кіч. Критика, 4, 2000, č. 7 - 8, str. 13-18.

МАЗІН, Дмитро: „Пропозиція незумовленої рецепції в романах Юрія Андруховича“. In.: Маґістеріум, Київ 1999. Vyd. 2.

ПІЗНЮК, Ігор: «Бу-Ба-Бу». In memoriam. Критика, 4, 2000,  č. 7 - 8, str. 18-19.

Плерома – Глосарій. [online]. [cit. 2-7-2009]. Dostupný z WWW: <http://www.ji.lviv.ua/ji-library/pleroma/gk-av.htm>.

РОДИК, Костянтин: Література проти літературної мови. Хроніка бойових дій. Україна молода 2006, č, 161 [online]. [cit. 22-08-2009]. Dostupný z WWW: <http://www.umoloda.kiev.ua/number/747/164/27186/>.

ХАРЧУК, Роксана: Сучасна українська проза – Постмодерний період. Київ : Академія, 2008.

ЦАПЛІНА, Ірина: Феномен творчості в романі Ю. Андруховича «Рекреації». Літературознавча сторінка [online]. [cit. 2-7-2009]. Dostupný z WWW: <http://www.zsu.zp.ua/99/l-article.php?item=38>

GREGOROVÁ, Bára: Kritika je dobrá pro debutanty (Rozhovor se spisovateli Andrzejem Stasiukem a Jáchymem Topolem). A2 [online]. [cit. 2-8-2009]. Dostupný z WWW: <http://www.advojka.cz/archiv/2008/8/kritika-je-dobra-pro-debutanty>/.

HAVRYLIV, Tymofij: Touha po románu – Ukrajinské literární perspektivy. HOST, 2009, č. 4. Přel. M. Neradová. Str. 103 – 108.

HRBATA, Zdeněk: Prostory, místa a jejich konfigurace v literárním díle. In.: Na cestě ke smyslu. Poetika literárního díla 20. století. Červenka, M. a kol. Torst 2005. Str. 315-511.

HODROVÁ, Daniela: Místa s tajemstvím (kapitoly z literární topologie). Praha : KLP, 1994.

HODROVÁ, Daniela a kol.: Poetika míst. Praha : H&H, 1997.

HODROVÁ, Daniela: Román zasvěcení. Jinočany :  H&H,1993.

PASSIA, Radoslav: Domov, cesta, sebaporozumenie. Slovenská literatúra, 2008, roč. 55, č. 4, str. 295 – 306.

TOMÁŠEK, Martin: Hledání poetiky města. Host do školy 2007, č. 9.


[1] BU-BA-BU. (Бурлеск-Балаган-Буфонада) Burleska-Balahan (výraz pocházející ze starohebrejštiny, v níž označuje chaos; v případě ukrajinštiny je to „jarmareční bouda, v níž se odehrávají zábavné scény“) -Bufonáda. Literární (v první řádě) uskupení, které tvoří Jurij Andruchovyč (Patriarcha), Viktor Neborak (Prokurátor) a Oleksandr Irvanec (Pokladník). Skupina byla založená 17. dubna 1985 ve Lvově. Období nejaktivnější činnosti Bu-Ba-Bu (23 koncertních poetických večerů) připadlo na období mezi lety 1987-1991. Apoteózou Bu-Ba-Bu se stal festival „Vykloubení, Vybočení-92“ („Вивих-92“), jehož hlavní akcí byly čtyři inscenace (1. – 4. 10. 1992) poezoopery Bu-Ba-Bu „Chrysler Imperial“ (režisér S. Proskurnja). V roce 1996 tištěný projekt „Chrysler Imperial“ (časopis Четвер-6 / Čtvrtek-6), ilustrovaný Jurijem a Olhou Kochovými, fakticky završil „dynamické období“ existence Bu-Ba-Bu. V roce 1995 lvovské vydavatelství „Kameník“ („Каменяр) vydalo antologii Bu-Ba-Bu. Díla (Бу-Ба-Бу. Т.в.о.[…]ри). Literární skupina se stala v ukrajinském kulturním „Gestalt“ vtělením karnevalového neobarokního diskurzu, který je příznačný pro metahistorickou karnevalovou kulturu lidstva (M.Bachtin). Jako sociální podklad pro metahistorický karneval na Ukrajině posloužil podvědomý masový syndrom zlomu, který doprovázel rozpad impéria a dal vzniknout dvojici metapsychických složek: společenské depresi a masové karnevalové smíchové reflexi systémových kataklyzmat. Tvorba účastníků Bu-Ba-Bu v mezích literární skupiny se stala situačně-konceptuální uměleckou odpovědí na společenskou reflexi. Bu-Ba-Bu založilo vlastní Akademii.ЄШКЛІЄВ, Володимир: heslo „Бу-Ба-Бу“. Плерома – Глосарій. [online]. [cit. 2-7-2009]. Dostupný z WWW: <http://www.ji.lviv.ua/ji-library/pleroma/gk-av.htm>.

[2] Heslo „СТАНІСЛАВСЬКИЙ ФЕНОМЕН“, Плерома – Глосарій. [online]. [cit. 2-7-2009]. Dostupný z WWW: <http://www.ji.lviv.ua/ji-library/pleroma/gk-ps.htm>.

[3] Зліва, де серце (Прапор. 1989, č.1.).

[4]Кисневий голод (Україна – Канада, 1991,  režisér Andrij Dončyk).

[5] Např. Jeremiášův pláč (Плач Єремії), Mrtvý kohout (Мертвий півень). J. Andruchovyč je rovněž autorem dvou hudebně-poetických alb: Andruchoïd (Kilogram Records, Polsko, 2005), kde autor recituje básně ze sbírky Písně pro Mrtvého kohouta za doprovodu polské jazz-rockové skupiny Karbido. Spolu se stejnou skupinou natočil dva další alba: Samogon (Biuro Literackie, Polsko 2006) a Cynamon (Hermetyczny Garaż, Polsko 2009).

[6]Нелегал Орфейський. Režie Anna Badora a Jurij Andruchovyč.

[7] Andruchovyč se dlouhodobě zaměřuje na překládání Rilkeho, Shakespeara a poezie amerických beatniků.

[8] Andruchovyčova předposlední kniha Tajemství (Таємниця, Харків : Фоліо, 2007) má sice podtitul „místo románu“ a svým rozsahem tomuto prozaickému žánru odpovídá, jedná se však spíše o beletrizované autobiografické vzpomínky, paměti, psané navíc formou rozhovoru. Podobně žánrově nevyjasněným dílem je zatím poslední autorova prozaická kniha Lexikon intimních měst (Лексикон інтимних міст, Чернівці : Meridian Czernowitz, 2011).  V rozhovoru pro český časopis Plav autor o této knize říká: „Formální strukturou tohoto textu je abeceda, tedy jediná možná a na mně nezávislá posloupnost písmen. Jinými slovy, píši encyklopedii. Ale spíše parodickou a velmi osobní. V této knize bude 111 kapitol a každá z nich bude věnovaná jednomu z měst našeho světa. Samozřejmě ta města nevybírám náhodně. Především to musí být „moje města“, tedy s každým z nich mě musí pojit osobní příběh. Nebo dokonce několik příběhů.“ (Kultuře netřeba ministerstva (Rozhovor se spisovatelem Jurijem Andruchovyčem). Plav 1/2011, str. 2 – 5).

[9]Obracejíce se k masovým žánrům, tato literatura se snaží mluvit o složitých věcech lehce přístupným jazykem.“ (ХАРЧУК, Р.Б.: Сучасна українська проза – постмодерний період. Київ : Академія 2008, str. 127. Dále v textu: Харчук).

[10] Харчук, str. 126. Opozičními vůči postmodernímu „západnictví“ v současné ukrajinské literatuře jsou neonárodnické a neomodernistické směry, tvořící tzv. testamentárně-rustikální diskurz (pojem Volodymyra Ješklijeva).

[11] Tamtéž, str. 129.

[12] КАМІНСЬКА, Марія: Особливості вживання дієслівних категорій у творах Юрія Андруховича. Віртуальна Русь.[online]. [cit. 2009-08-10]. Dostupný z WWW: <http://ruthenia.info/txt/kaminskm/dieandr.html>.

[13] ЦАПЛІНА, Ірина: Феномен творчості в романі Ю. Андруховича «Рекреації». Літературознавча сторінка [online]. [cit. 2009-08-10]. Dostupný z WWW: <http://www.zsu.zp.ua/99/l-article.php?item=38>

[14] МАЗІН, Дмитро: „Пропозиція незумовленої рецепції в романах Юрія Андруховича“. In.: Маґістеріум, Київ 1999. Vyd. 2.

[15] Poprvé se tak stalo v souvislosti s časopiseckým vydáním románu Rekreace. Vydání každého dalšího románu mělo ve větší či menší míře skandální příchuť, což vysloužilo autorovi pověst jakéhosi „agenta světového spiknutí proti veřejnému pořádku.“

[16] Stejný [jako v Rekreacích] démonický podtext „velkého spiknutí“ lze snadno najit také v „Perverzi“ a v „Moskoviadě“, vzhledem k tomu, že strukturně jsou všechny tři romány tautologické.“ ГУНДОРОВА, Тамара. „«Бу-Ба-Бу», Карнавал і Кіч“. Критика, 2000, roč. 4, č. 7-8, str. 16. (Zde i dále, pokud není uvedeno jinak, překlad A.S.).

[17] Z francouzského pastiche – od italského  pasticcio – […] „metoda organizace textu coby programově eklektické konstrukce […] sémanticky, žánrově-stylisticky a axiologicky různorodých fragmentů, jejichž vzájemné vztahy (s ohledem na hodnotové orientace) nemohou být jednoznačně definované“. (Cit. podle БЕРБЕНЕЦЬ, Л.: „Текст – пастиш у творчості Юрія Андруховича“. Слово і час [online]. [cit. 2-7-2009]. Dostupný z WWW: <http://slovoichas.in.ua/_private/arhiv/2007/2008-2.6.htm>.

[18] Tamtéž.

[19] Tamtéž.

[20] Tamtéž.

[21] БОЙЧЕНКО О.В: Московіада Юрія Андруховича як мономіфологічна меніппея. In.: Питання літературознавства: Науковий збірник. Чернівці, 2003. Vyd. 10.; a БОЙЧЕНКО О.В., САНДУЛ О.В.: Рекреація жанру меніппеї у творчості Ю.Андруховича. In.: Питання літературознавства. Науковий збірник. – Чернівці, 1998.  Vyd.. 5 (62), str. 76-86.

[22] БОЙЧЕНКО, О.: Московіада Юрія Андруховича як мономіфологічна меніппея. In.: Питання літературознавства: Науковий збірник. Чернівці, 2003. Vyd. 10, str. 5.

[23] Jedná se o tyto rysy: 1) odstranění epického nebo tragického distancu při zobrazování vážných předmětů, 2) ironické přehodnocení historie a mytologie, 3) záměrná rezignace na stylistickou jednotu textu, 4) směšování vysokého a nízkého, 5) parodické citování, 6) užití nenormativní lexiky.

[24] БОЙЧЕНКО, О.: Московіада Юрія Андруховича як мономіфологічна меніппея. In.: Питання літературознавства: Науковий збірник. Чернівці: 2003. Vyd. 10, str. 5.

[25] Харчук, str. 130.

[26] СТЕФАНІВСЬКА, Людмила: Громадянин країни, якої немає. Критика 2002, č. 9 [online]. [cit. 2009-08-10]. Dostupný z WWW: <http://krytyka.kiev.ua/articles/s4-9-2002.htm>.

[27] TOMÁŠEK, Martin: Hledání poetiky města. Host do školy 2007, č. 9, str. 5.

[28] Andruchovyč obhájil disertaci na téma Bohdan-Ihor Antonyč a literárně-estetické koncepce modernismu. Dále je autorem statí „Євангеліє від Антонича або Зелена книга прощання“ (Радянське літературознавство. 1989. Ч.11.) a „Велике океанічне плавання Б.-І. Антонича (Всесвіт. 1990. Ч.2.).

[29] TOMÁŠEK, M.: Hledání poetiky města. Host do školy 2007, č. 9, str. 5.

[30] Andruchovyč např. nezřídka vystupuje jako epizodická postava svých textů – coby básník, citovaný hrdinou, jeden z četných účastníků maškarního průvodu, čímž dosahuje epického distance.

[31] HODROVÁ, D.: Místa s tajemstvím (kapitoly z literární topologie). KLP: Praha, 1994, str. 142.

[32] Jako první například porušil tabu spojené s užitím nenormativních jazykových prvků v literatuře, tedy, pokusil se překlenout propast mezi „[…]„slavičím jazykem“ [солов'їною мовою] ukrajinské literatury, neodpovídajícím drsné existenci ukrajinské ulice.“ РОДИК, Костянтин: Література проти літературної мови. Хроніка бойових дій. Україна молода 2006, č, 161 [online]. [cit. 22-08-2009]. Dostupný z WWW: <http://www.umoloda.kiev.ua/number/747/164/27186/>.

[33] Перевал 1991, č. 1; česky vyšla v: EXPRES UKRAJINA – Antologie současné ukrajinské povídky. Ed.: Rita Kindlerová. Kniha Zlín 2008, str. 21-32. Přel. Tomáš Vašut. Před tím také časopisecky: Aluze 2007, č. 1. [online]. Dostupný z WWW: <http://www.aluze.cz/2007_01/02_Proza_-_Andruchovyc.php >

[34] Київ :  Радянський письменник,  1989.

[35] Київ : Молодь, 1991.

[36] Івано-Франківськ :  Лілея-НВ, 1997.

[37] Івано-Франківськ : Лілея-НВ, 2004.

[38] Seven-Eleven.

[39] I Wanna Woman.

[40] The News of the World.

[41] Bombing New York City.

[42] Івано-Франківськ : Лілея-НВ, 1999, 2006.

[43] Київ : Критика, 2006.

[44] Львів : Класика, 2001. Chystá se české vydání.

[45] GREGOROVÁ, Bára: Kritika je dobrá pro debutanty (Rozhovor se spisovateli Andrzejem Stasiukem a Jáchymem Topolem). A2 [online]. [cit. 2-8-2009]. Dostupný z WWW: <http://www.advojka.cz/archiv/2008/8/kritika-je-dobra-pro-debutanty>/.

[46] Tamtéž.

[47] АНДРУХОВИЧ, Ю. : Таємниця. Харків : Фоліо, 2007, str. 400.

[48] Pro ilustraci Andruchovyčových úvah o evropském prostoru lze uvést citaci z eseje Erc-Herc-Perc: „Představte si, že bývaly časy, kdy moje město patřilo do jednoho státního útvaru nikoliv s Tambovem a Taškentem, ale s Benátkami a Vídní! Toskánsko a Lombardie se nacházely ve stejných hranicích spolu s Haličí a Transylvánií. Na počátku století bych nepotřeboval vízum k tomu, abych se mohl potkat, dejme tomu s Rilkem nebo Gustavem Klimtem, a k tomu, abych mohl vystoupit z vlaku v Krakově, Praze, Salcburku nebo Triestu, by mi stačila pouhá jízdenka na příslušný vlak.“. (АНДРУХОВИЧ, Ю.: ЕРЦ-ГЕРЦ-ПЕРЦ. In.: Дезорієнтація на місцевості. Івано-Франківськ : Лілея – НВ, 2006, str. 8).

[49] 1992, č. 1. Román Rekreace se dočkal několika knižních vydání: Київ : Час, 1997; Івано-Франківськ : Лілея-НВ, 1997; Львів : Л.А.Піраміда“, 1999, 2000, 2001, 2002, 2004. Román byl přeložen do polštiny, angličtiny, maďarštiny, slovenštiny a češtiny.

[50] Івано-Франківськ : Лілея-НВ, 2000, 2006.

[51] Івано-Франківськ : Лілея-НВ, 1996; Лвів : Класика, 1999, 2000, 2001, 2002, 2004.

[52] Київ : Критика 2003, 2004, 2005, 2006.

[53] Харків : Фоліо, 2007.

[54] Чернівці : Meridian Czernowitz, 2011.

[55] БОЙЧЕНКО, О.: Московіада Юрія Андруховича як мономіфологічна меніппея. In.: Питання літературознавства: Науковий збірник.Чернівці : 2003. Vyd. 10.

[56]Schéma monomýtu vypadá přibližně takto. Ze své nebo z cizí iniciativy hrdina opouští domov a vydává se na hledání čehosi, jehož absence ohrožuje hrdinovu existenci: jeho vlastní, nebo společnosti, kterou reprezentuje, nebo dokonce celý kosmický řád. Na své cestě hrdina potkává „stín“ (alter ego, trickstrer, apod.), bohyni, nepřátelsky a přátelsky nakloněné síly. V každém případě hrdina prochází řadou zkoušek, z nichž hlavní se uskutečňuje v chronotopu, stojícím mimo každodenní životní rytmus (většinou jde o tu či jinou modifikaci pekla, onoho světa, podzemního království, aj.). Po dosažení konečného cíle cesty se hrdina vrací domů, vybavený novou silou nebo novým chápáním sebe a světa.“ (Tamtéž).


Celý článek | Autor: Mgr. Alexej Sevruk | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout článek Zobrazit nebo stáhnout text v PDF formátu


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.