Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


ČLÁNKY

Vztah literatury a společenské situace: postkolonialismus v pojetí Edwarda Saida

Vydáno dne 30. 10. 2013 (2233 přečtení)

Nová stránka 1

PhDr. Lucie Núñez Tayupanta (1982) studuje doktorský studijní program Románské literatury na Ústavu románských studií FF UK.

Posudky:

prof. Anna Housková, Ústav románských studií FF UK v Praze - ZDE

Mgr. Daniel Nemrava, Ph.D., Katedra romanistiky FF UP v Olomouci - ZDE


Abstract 

This article deals with the theory of post-colonialism and its relationship with literary criticism. The starting point is Edward W. Said’s study Orientalism and Michel Foucault’s theory of discourse which influenced Said. The article primarily examines the relationship between post-colonialism theory/orientalism and literary criticism and, consequently, their role in society. The main part is devoted to Foucault's theory of discourse and the way how Said applied this theory in his work; the influence of post-structuralism is also subject of this chapter. Furthermore, the paper also discusses the common and distinctive features of post-colonialism and postmodernism, especially in the concept of Edward Said, who emphasizes the role of oppressed groups and a need to find a solution to their situation, in contrast with the concept of Homi Bhabha, who is closer to the idea of ​​mixing cultures, a hybridity. The last part summarizes Edward Said’s ideas about the position of literary criticism (especially the postcolonial theory) in the society, whose role is irreplaceable, although it may be problematic.

Klíčová slova: postkolonialismus, orientalismus, teorie diskursu, poststrukturalismus, postmodernismus

Key words: post-colonialism, orientalism, post-structuralism, theory of discourse, postmodernism


Obsah

Teorie postkolonialismu a orientalismus

Postkolonialismus a literární teorie

Teorie diskursu v pojetí E. Saida

Postkolonialismus a postmodernismus

Úloha literární vědy ve společnosti

Bibliografie


Vztah literatury a společenské situace: postkolonialismus v pojetí Edwarda Saida

1. Teorie postkolonialismu a orientalismu

Postkolonialismus se ve svém širším významu zabývá tématy kulturní a národní povahy kolonizovaných skupin a jejich vztahem s mocensky silnějšími skupinami. V rámci literární vědy můžeme postkolonialismus chápat jako způsob čtení, který vychází z dekonstrukce, a jehož předmětem zájmu jsou obvykle díla kolonizovaných, podřízených národů, společenství, skupin apod. Záměrem této teorie je poukázat na způsob, jakým jsou v textu pojímány kategorie jako například civilizace, spravedlnost, rasa a jak tyto texty odhalují často nevědomé koloniální ideologie a procesy.[1] Tento přístup se pokouší reflektovat kolonialismus (ve smyslu národního, politického, kulturního podřízení) často z pohledu kolonizovaného subjektu a zdůraznit jeho vnímání dané skutečnosti, které je nezřídka odlišné od postoje kolonizátora. Tímto způsobem postkolonialismus prezentuje pluralitu možných pohledů na skutečnost a nemožnost existence jediné pravdivé a univerzální interpretace. Předmětem zkoumání postkolonialismu bývají díla kolonizovaných skupin, avšak není vyloučené (a u Saida naopak tento přístup spíše převládá) tento způsob čtení aplikovat také na díla kolonizátorů.  

V souvislosti s počátky teorie postkolonialismu bývá nejčastěji zmiňována studie Edwarda W. Saida Orientalismus (1978), v níž se autor tematicky zaměřuje na oblast, která je mu nejbližší, tedy islámský svět, konkrétně region Blízkého východu. Pojem orientalismus, jenž Said ve svém díle zavedl, používá pro označení způsobu, jakým západní umělci či vědci nahlížejí na orientální kultury. Tento pohled je zjednodušený či zkreslený, mnohdy v závislosti na politickém zájmu západních mocností v daném regionu. Takové pojetí Orientu očima Západu zároveň vytváří obraz nerovného vztahu mezi oběma oblastmi jak v literárních textech, tak v rámci dalších oborů jako je historie, antropologie či filosofie, a to prostřednictvím binárních opozic typu Západ-Východ, civilizovaný-barbarský, nadřazený-podřízený apod. Tato kategorizace v zásadě vychází ze stereotypů vytvořených v průběhu období kolonie z ideologických či politických důvodů coby ospravedlnění koloniální nadvlády, kdy byly tyto stereotypy postupně přijaty a nekriticky uznány jako fakta. Orientalismus v Saidově pojetí je vztažen především k islámským zemím a k oblasti Jihozápadní Asie, avšak v současné době se můžeme s aplikací tohoto termínu a především pak s pojmem postkolonialismus, který ze Saidova orientalismu vychází, setkat i v případě vztahu západní civilizace a dalších (mimoevropských, mimozápadních) kultur. 

 

2. Postkolonialismus a literární teorie

V případě Saidovy knihy Orientalismus nejde čistě o součást literární teorie, dotýká se spíše studia kultury jako celku, avšak lze ji studovat i z pohledu literatury; svou otevřenou povahou pomáhá odhalit propojenost a souvztažnost kulturních a společenských oborů. Terry Eagleton hodnotí postkolonialismus jako významný krok za hranice samotné literární teorie, což ovšem nemusí být chápáno negativně. Předmětem zkoumání je tu samotná kultura, nikoliv jen ve spojení s konkrétním uměleckým dílem, ale s jazykem, společností, společenskými hodnotami a politickým kontextem. „Výsledkem je rozbití úzce vymezeného západního kulturního kánonu a znovuzpřítomnění těžce zkoušených kultur ‚marginálních‘ skupin a národů.“[2] Teorie je aplikována nikoliv pouze na umělecká díla, avšak také (a především) na konkrétní události a společensko-politické dění. Tento krok za hranice teorie, možná zřetelnější než u jiných literárně teoretických přístupů, podle Eagletona nelze hodnotit jako krok „mimo“, neboť většina běžně uznávaných literárních teorií se nevztahuje výhradně k literatuře a není neobvyklé, že samy vycházejí z mimoliterárních oborů.[3] 

Edward Said vycházel z premis literární teorie, a ačkoliv se zabýval analýzou literárních děl, ve svých studiích se snažil převážně o spojení literární vědy s politikou, respektive o hledání možného vztahu mezi literaturou a společensko-politickou situací. Pro Saida bylo přirozené, ne-li nevyhnutelné v rámci analýzy dané situace tento vztah nacházet:  

Criticism cannot assume that its province is merely the text, not even the great literary text. It must see itself, with other discourse, inhabiting a much contested cultural space, in which what has counted in the continuity and transmission of knowledge has been the signifier, as an event that has left lasting traces upon the human subject.[4] 

Obdobnou snahou (hledání společných témat literární vědy a politiky) se vyznačoval hlavně marxismus, například právě Terry Eagleton podporuje myšlenku literární teorie coby součásti politické a ideologické historie naší doby: „Slovem politický nemyslím nic než to, jak organizujeme náš společenský život a jaké mocenské vztahy tato organizace obnáší“.[5] Eagleton dále obhajuje důležitost politické úlohy literatury v takových situacích, kdy je kultura úzce svázaná s lidskou identitou, například v obdobích zápasu národů o osvobození. Ačkoliv Said by proti tomuto přístupu nejspíše mnoho nenamítal, sám se zaměřoval na jiné aspekty úlohy literatury ve společenském dění, nebyl přímým zastáncem marxismu a naopak poukazoval na jeho jistou nepřehlednost: „I have been more influenced by Marxists than by Marxism or any other ism. If the arguments going on within twentieth-century Marxism have had any meaning, it is this: as much as any discourse, Marxism is in need of systematic decoding, demystifying, rigorous clarification.“[6]  

K myšlence vzájemného vztahu literatury a společenské situace se hlásí mimo jiné proud kulturního materialismu, který nechápe literaturu jen jako odraz skutečnosti, ale jako prostředek k prosazování společenských a historických změn. Kultura a společnost jsou provázány do té míry, že kulturu je možné chápat jako společenskou a materiální ze své podstaty.[7] Jistou politickou angažovaností, ačkoliv však již v menší míře než kulturní materialismus, se vyznačuje také nový historismus a rovněž se věnuje tématům spadajícím do postkoloniálních studií. Vliv literatury na společenskou situaci nový historismus podporuje spíše nepřímo: čtenář je na základě kritické analýzy textu schopen lépe porozumět vlastní situaci, text mu tak říkajíc „otevře oči“ a může ho podnítit ke změně situace. 

Také Kenneth M. Newton potvrzuje obdobné tendence, ale hodnotí je spíše kriticky, když konstatuje: „[…] jedním z problematických aspektů plánu začlenit literaturu do kulturních studií je otázka politiky. Někteří autoři – zejména marxisté, feministky, kulturní materialisté a stoupenci nového historismu – odtud směřují k obhajobě politicky angažované literární vědy.“[8] Důsledkem tedy je, že se stírá rozpor mezi politickou angažovaností a objektivitou, a ve své podstatě tak literární věda poskytuje útočiště pro politiku.  

V díle samotného Edwarda Saida sice lze vysledovat jistou politickou angažovanost, avšak jeho pojetí propojení literatury a společnosti se projevuje ještě o něco jiným způsobem. Saidova metoda je založená v zásadě na dvojím přístupu: Said jednak aplikuje analýzu určitého textu na konkrétní společenskou situaci a text tak využívá k jejímu objasnění, zároveň však na daném textu odhaluje přítomnost a způsob fungování určité ideologie, pojetí či pohledu na skutečnost. Text zde slouží jako zrcadlo dané ideologie a zároveň má produktivní funkci do budoucna, jelikož umožňuje generovat další obdobně ideologicky zatížené texty, jež takto čerpají z jeho základu a z premis, které poskytuje. Said svou interpretaci dále doplnil o tzv. „kontrapunktické čtení“, s jehož pomocí se soustředí na texty obsahující podporu ideologie (v tomto případě koloniální diskurs či orientalismus), ale také na takové projevy, které byly dříve z vládnoucího diskursu násilím vyloučeny nebo v něm byly potlačeny, avšak jejichž hlas je možné při pozorném zkoumání v daném textu zaslechnout, tedy obecně na projevy podřízených skupin, které jsou v  „nadřazeném“ textu obsaženy, skryty pod povrchem. Podle Saida můžeme tímto způsobem čtení odhalit, podobně jako v polyfonii v hudbě, několik vnitřních tematických rovin a konkrétní literární text tak lze vnímat v rámci všech vlivů, které na něj působily.  

Častým cílem Saidových kritiků byla právě skutečnost, že se – například na rozdíl od stoupenců kulturního materialismu a nového historismu – Said příliš nezabývá rezistentními prvky, příliš nezdůrazňuje samotný pohled kolonizovaných, podřízených skupin a v centru zájmu jeho analýzy se nachází texty kolonizátorů, dominantních skupin. Mezi tyto kritiky patří i Homi Bhabha, který více než Said zdůrazňoval právě úlohu rezistentních prvků. Said však namítá, že tento opomíjený hlas podřízených subjektů je možné slyšet ze samotných „kanonických“ textů, které jsou předmětem jeho zkoumání, a to právě prostřednictvím zmíněné metody kontrapunktického čtení. Saidova žákyně Yumna Siddiqi k tomu dodává:  

He also emphasizes that, in literary texts as in counterpoint, different themes coexists; the critic can reveal the fully complexity of imperial culture by exploring the interplay of metropolitan experience and the experience of the “Other” that can be discerned in the interstices of texts of the colonial era.[9] 

Například ve svých interpretacích románů Jane Austenové Said zdůrazňuje fakt, že by tato díla měla být interpretována na pozadí toho, o čem se v nich nemluví: vykořisťování kolonií britským impériem, které zajišťuje materiální podmínky pro bezstarostný život doma v Anglii.[10] 

 

3. Teorie diskursu v pojetí E. Saida 

V Saidově teorii někteří literární vědci nacházejí spojení Derridova poststrukturalismu a Foucaultova pojetí diskursu a moci.[11] Said se této myšlence nebrání a přiznává vliv zmíněných teorií na své dílo, avšak sám rozlišuje přístup obou badatelů. Zatímco v centru Derridova zájmu stojí pouze samotný text, Foucault se zaměřuje na text z toho důvodu, že v sobě obsahuje prvek moci, ať již zjevné nebo skryté. Derridův přístup tedy podle Saida směřuje dovnitř textu, avšak Foucaultův pohled se pohybuje směrem do textu a opět ven.[12] Podle Kennetha M. Newtona se Saidovi daří spojit tyto dva přístupy především ve zmíněné studii Orientalismus, v níž se Said odpoutává od literatury v úzkém slova smyslu ve prospěch studia historických textů a druhořadých literárních děl.[13]  

Zaměřme se podrobněji na význam Foucaultovy teorie diskursu pro Saidovo dílo. Said zastával názor, že skrze analýzu diskursu je možné odhalit spojení mezi tím, co je zjevné a co je skryté, mezi vládnoucími skupinami a těmi, které stojí na okraji. Skrze analýzu literárních i neliterárních textů, jazyk a kulturu celkově, zkrátka skrze všechny oblasti, kde je pěstován diskurs, je možné nahlédnout, jakým způsobem zasahuje do běžného života prvek moci. Diskurs je slovy Foucaulta nejen tím, čím se projevuje nadvláda, ale také tím, čím se bojuje, „je mocí, které se snažíme zmocnit.“[14] Právě spojení diskursu a moci se významně projevuje v Saidových studiích, když nachází v různých typech textů prvky koloniálního diskursu a jeho prosazování se na úkor diskursů ostatních. Důležitým prvkem v Saidově pojetí orientalismu je také „komentář“, jenž Foucault popsal jako text, který obsahuje určitý pohled na skutečnost a z nějž následně další texty čerpají. Tyto „nové“ komentáře původního textu pak opět slouží jako základ pro další komentáře, čímž se dostáváme do nekonečného sledu komentářů, neustálého opakování. Tohoto jevu si všímá i Said při popisu fungování orientalismu – také texty, které podporují myšlenku orientalismu, vychází z již stanovených jevů, „pravd“, skutečností a stereotypů, které zcela vyhovují ideologii, již mají za úkol potvrzovat. Said tento fakt komentuje slovy: „Orientalism is after all a system for citing works and authors.[15] 

Jak konstatuje Wolfgang Iser, komentář stejně jako další vnitřní mechanismy kontroly nebo „zředění“ diskursu (komentář, autor, disciplína) lze v postkoloniálním diskursu bez problémů nalézt: „Komentář přehlíží, co si o sobě myslí sami obyvatelé kolonií, autor protlačuje vlastní kulturu, a disciplína narativní literatury pojímá domorodce v intencích různých ‚propozic‘.“[16] Obdobným způsobem můžeme v Saidově díle nalézt i další prvky, které Foucault charakterizuje jako vnější vyloučení či vnější kontrolu diskursu, a dále také působení tzv. „společnosti diskursu“, privilegovaných skupin, které produkují, zachovávají a rozšiřují diskursy, stanovují pravidla provozování diskursů a regulují samotný počet projevujících se subjektů tak, aby nad nimi udržely naprostou kontrolu. Tento znak Said nachází v koloniálním diskursu a v pohledu západních mocností na islámské země, tedy v orientalismu, avšak stejně tak dobře můžeme říci, že tento rys platí i pro samotný postkoloniální diskurs, tak jak jej praktikuje Said.  

Postkolonialismus v Saidově pojetí tedy ukazuje obecné fungování diskursu a aplikuje tyto metody na konkrétní období a společenskou situaci a zároveň odhaluje vlastní zakotvenost, vlastní „uvěznění“ v diskursivní situaci. 

Saidovy studie jsou Foucaultovými myšlenkami značně ovlivněny, avšak je patrné, že Said se v teorii diskursu inspiroval především „vnějšími“ prvky fungování diskursu nebo ještě pravděpodobněji ve Foucaultově teorii diskursu nacházel myšlenky, které jeho vlastní teorii podporovaly. Alespoň ve zmíněné knize Orientalismus tak ponechává stranou „vnitřní“, hlubší povahu diskursu, kterou Foucault spojoval například s otázkami označování a pojmenovávání, jež jsou nejspíše pro hodnotu a novost Foucaultových myšlenek důležitější. Týká se to například Foucaultovy úvahy o snaze člověka podřídit si diskurs tím, že ho svážeme a uzamkneme slovy; podle Foucaulta se naše zdánlivé uctívání diskursu, jeho pojmenovávání a vymezování slovy děje jen proto, že se ve skutečnosti bojíme jeho síly, toužíme po zorganizování jeho neuspořádanosti, a tím ho chceme udržet pod kontrolou. Tento strach z „neustálého a neuspořádaného bzučení diskursu“[17] Foucault dále analyzuje a navrhuje metody, jak s ním bojovat. Ve své studii The World, the Text, and the Critic Said analyzuje tyto a další Foucaultovy myšlenky hlubším způsobem a do značné míry i kritickým pohledem, avšak zdá se, že v knize Orientalismus z teorie diskursivních praktik využívá jen takové prvky, které jsou v dané situaci pro něj nejvhodnější a nenutí ho vstupovat do hlubší polemiky. 

 

4. Postkolonialismus a postmodernismus 

Jak již bylo řečeno v úvodu této práce, zdůrazňováním nového a odlišného pohledu na skutečnost postkolonialismus podrývá ideu existence jediné univerzálně platné pravdy, jediné správné interpretace, v čemž se do určité míry shoduje s  postmodernismem.[18] U postkolonialismu můžeme zaznamenat tuto pluralitu pohledů ve zpochybnění nekriticky přijímaného úhlu pohledu kolonizátora na úkor opomíjeného pojetí kolonizovaných skupin. Postmodernismus dodává, že jakékoliv poznání je závislé na kulturním kontextu, a tedy představa poznání světa v jeho celistvosti je iluzorní. S poznáním je pak úzce spjata i otázka vlivu nadřazené moci: „Pravda je výsledkem interpretace, fakta konstruuje diskurs, objektivita může znamenat jakoukoliv pochybnou interpretaci, jež je zrovna u moci“.[19] S touto definicí lze Saidův přístup poměrně bez obtíží spojit, avšak nikoliv už s negativním nebo ironickým přístupem charakteristickým právě pro postmodernismus. Said se nesnaží o dosažení celistvosti a objektivity, nicméně nezastírá touhu alespoň „napravit“ pokřivený pohled na skutečnost, který ve svém pojetí nazývá orientalismus. Said se nepouští do dekonstrukce západní kultury a historie za účelem relativizace našeho zdánlivě nezpochybnitelného pohledu na skutečnost; poukazuje spíše na neplatnost určitých ideologií, na fungování diskursu a na jeho vliv a moc, jíž působí. Said nechce jen bořit a nakonec prohlásit, že vše je relativní, pouhá hra; do jisté míry radikálním způsobem odhaluje, co je špatné, a ukazuje možnost hledání a formování lepšího řešení, kterým by měla být pluralita názorů, pluralita kultur. 

K pluralitě kultur a k otázce jejich mísení, jakési „hybridity“ se vyjadřoval především Homi Bhabha, jenž zdůrazňoval například úlohu nových přistěhovalců z tzv. „třetích zemí“, roli menšin v novém, povětšinou městském prostředí a jejich umělecké působení, které vytváří novou formu kultury a do důsledku i alternativní podobu postkoloniálních dějin.[20] Zatímco Said chce poskytnout větší prostor marginalizovaným skupinám, Bhabha prosazuje ideu mísení, z něhož vzniká nový pohled na skutečnost. V souvislosti s Bhabhovým pojetím kultury se však dostáváme k otázce autenticity tohoto nového pohledu, jinými slovy můžeme se ptát, jak moc mohou přistěhovalci reprezentovat tolik chtěný „pohled zvenčí“, když sami jsou již zakotveni v západní kultuře? Je to ostatně případ i samotného Bhabhy, Saida nebo mnohých úspěšných spisovatelů (jako příklad bývá zmiňován Salman Rushdie), kteří jsou také ovlivněni výchovou či odborným formováním v Anglii či USA, tedy baštách koloniálního potažmo imperiálního diskursu. Otázkou pak zůstává, zda není zpochybňování západní civilizace a její kultury z jejich strany jen pokusem o marný boj. Jinými slovy a optikou postmoderního přístupu můžeme říci, že zakotvenost ve vlastní kultuře téměř znemožňuje jakékoliv radikální zpochybnění této kultury z naší strany.  

Je-li toto případ stoupenců postkoloniální teorie, pak u Saidova orientalismu lze pozorovat ještě další odlišnost: zdůrazňuje sice různorodost pohledů, která zpochybňuje myšlenku jediné pravdy, zároveň ale věří v potenciál lidského rozumu a přikládá velký důraz kritickému uvažování, které vede k poznání pravdy a do důsledku také k osvobození a pokroku. Dále trvá na tom, že je třeba oceňovat univerzální hodnotu děl a nadání umělců; nutno však podotknout, že právě kanonická díla, která Said vyzdvihuje, často sama přispívala k produkci nebo přinejmenším k udržování myšlenky orientalismu. Mnozí kritici Saidovi vyčítají, že jeho pohled je příliš jednostranný, příliš omezený na výběr konkrétních textů; na druhou stranu se však Said svou metodou odlišoval od poststrukturalistického přístupu, jenž je silně textualistický, dává přednost studiu textu na úkor kontextu a který v rámci postkoloniální teorie reprezentoval například Homi Bhabha se svou koncepcí textové politiky transformace v jazyce a upřednostňováním teorie před politikou.  

 

5. Úloha literární vědy ve společnosti

Jak již bylo řečeno, Bhabha kritizoval Saida také za to, že se nezabývá pohledem utlačovaných a že jeho přístup ke skutečnosti a k možnosti její změny je v podstatě pasivní: „By doing so, he promotes a static model of colonial relations in which ‘colonial power and discourse is possessed entirely by the colonizer’ and therefore there is no room for negotiation or change.[21] Pro Saida však byla samotná literární teorie nástrojem v celospolečenském boji. Ve své studii The World, the Text, and the Critic Said definuje literární vědu v kontrastu k dalším studiím, jež se zabývají kulturou, nebo myšlenkovým systémům a metodám. Literární vědu, kterou nelze redukovat ani na doktrínu nebo na politické stanovisko ke konkrétní otázce, pak lze chápat jako jedinečnou právě vzhledem k jejímu charakteru odlišnosti: 

In its suspicion of totalizing concepts, in its discontent with reified objects, in its impatience with guilds, special interests, imperialized fiefdoms, and orthodox habits of mind, criticism is most itself and, if the paradox can be tolerated, most unlike itself at the moment it starts turning into organized dogma. […] criticism must think of itself as life-enhancing and constitutively opposed to every form of tyranny, domination, and abuse; its social goals are noncoercive knowledge produced in the interests of human freedom.[22] 

Said chápe literární vědu jako součást myšlení a života ve společnosti, která svou přítomností zastupuje alternativní názory a proudy, jejichž rozvoj je základní lidskou a intelektuální povinností a literární bádání dává do úzkého vztahu s odhalováním praktik moci: „For Said, the aim of an analysis of power is not only to lay bare the pernicious implications of imperialist knowledge practices, but to imagine or, at least, gesture to the possibility of alternative discourses and practices.[23] 

Newton se však k Saidovu pojetí literární vědy staví skepticky a klade si otázku, zda takto negativně definovaná literární věda vůbec může být schopna „zahájit skutečný útok proti zakořeněným politickým a společenským ideologiím,“[24] jinými slovy, zda je tedy schopna plnit svůj cíl, který ji Said takto určil. Newton dále namítá, že Saidovi se ve svých analýzách textů doposud nepodařila prokázat možnost spojení politické a kulturní kritiky a především funkčnost tohoto spojení[25], což podle Saida je, jak jsme zmínili v úvodu, základní funkce literární vědy.

Také Terry Eagleton nachází v Saidově koncepci postkolonialismu a orientalismu slabá místa, a to hlavně v jisté intelektuálské přezíravosti vůči běžným starostem obyčejných lidí. Kultura je dle jeho názoru sice důležitou součástí života, avšak v nezápadních oblastech tzv. „třetího světa“ rozhodně není na prvním místě; mnohem důležitější jsou politické, ekonomické a společenské aspekty života. Postkolonialismus tak Eagleton chápe spíše jako přebujelý kulturalismus.[26] Poukazuje dále na dvojí rozpolcenost postkoloniálního přístupu, který se na jedné straně vyznačuje idealizací a silně romantizujícím pojetím „jiného“ a opovrhuje vším kromě této „jiné“ identity; na druhé straně však vede také k opačnému cíli, tedy redukci opozice mezi „naším“ a „jiným“ a zdůrazňuje vzájemnou propletenost, mísení kultur, čímž však zároveň přichází o svou původní zbraň v podobě antikolonialistické kritiky.[27] 

Přes všechny kritické hlasy však postkolonialismu a orientalismu nelze upřít zásluhy především v tom, že tyto metody posunuly do popředí dlouho opomíjený hlas podřízených skupin a umožnily hlubší zamyšlení nad způsobem vnímání původních či „domorodých“ kultur v kontaktu s tzv. vyspělými západními mocnostmi, který se projevuje jak ve vztahu Orient – Západ, tak ve vztahu tradiční – postmoderní (případně globalizovaná, multikulturní apod.) společnost a kultura.

 

Bibliografie

Ashcroft, Bill, Griffiths, Gareth, Tiffin, Helen. Key concepts in post-colonial studies. London; New York: Routledge, 2001.

Culler, Jonathan. Krátký úvod do literární teorie. Brno: Host, 2002.

Eagleton, Terry. Úvod do literární teorie. Praha: Plus, 2010.

Eagleton, Terry. Edward Said, Cultural Politics, and Critical Theory (An Interview). In Ghazoul, Ferial J., ed. Edward Said and Critical Decolonization. Cairo; New York: The American University in Cairo Press, 2007.

Foucault, Michel. „Řád diskursu“. In Diskurs, autor, genealogie. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1994.

Foucault, Michel. „Diskursivní regularity“. In Archeologie vědění. Praha: Herrmann a synové, 2002.

Greenblatt, Stephen. Podivuhodná vlastnictví. Zázraky Nového světa. Praha: Karolinum, 2004.

Chuaqui, Rubén. Notes on Edward Said's View of Michel Foucault. In Ghazoul, Ferial J., ed. Edward Said and Critical Decolonization. Cairo; New York: The American University in Cairo Press, 2007.

Iser, Wolfgang. Teorie literatury. Aktuální perspektiva. Brno-Praha: Ústav pro českou lit. AV ČR, 2004.

Iser, Wolfgang. Jak se dělá teorie. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2009.

Křížová, Markéta. „Transkulturace: možnosti využití a rozšíření konceptu“. Český lid, 95, 2008, č. 1.

Loomba, Ania. Colonialism - Postcolonialism. London: Routledge, 1998.

Lotman, Jurij M. Text a kultúra. Bratislava: Archa, 1994.

Macura, Vladimír, ed. Průvodce po světové literární teorii. Praha: Panorama, 1988.

McRobbie, Angela. „Ohlédni se v hněvu: Homi Bhabha a jeho rezistentní subjekt kolonialismu“. In Aktuální témata kulturálních studií. Praha: Portál, 2006.

Newton, Kenneth M. Jak interpretovat text. Olomouc: Periplum, 2008.

Said, Edward W. The World, the Text, and the Critic. Cambridge: Harvard UP, 1983.

Said, Edward W. Orientalism. London: Penguin Books, 2003.

Siddiqi, Yumna. Edward Said, Humanism, and Secular Criticism. In Ghazoul, Ferial J., ed. Edward Said and Critical Decolonization. Cairo; New York: The American University in Cairo Press, 2007.

Yacoubi, Youssef. Edward Said, Eqbal Ahmad, and Salman Rushdie: Resisting the Ambivalence of Postcolonial Theory. In Ghazoul, Ferial J., ed. Edward Said and Critical Decolonization. Cairo; New York: The American University in Cairo Press, 2007.


[1] Ashcroft, Bill, Griffiths, Gareth, Tiffin, Helen. Key concepts in post-colonial studies. London; New York: Routledge, 2001, s. 192.

[2] Eagleton, Terry. Úvod do literární teorie. Praha: Plus, 2010, s. 275.

[3] Ibid, s. 278.

[4] Said, Edward W. The World, the Text, and the Critic. Cambridge: Harvard UP, 1983, s. 225.

[5] Eagleton, Terry. Op. cit., s. 229.

[6] Said, Edward W. Op. cit., s. 29.

[7] Eagleton, Terry. Op. cit., s. 267.

[8] Newton, Kenneth M. Jak interpretovat text. Olomouc: Periplum, 2008, s. 226-227.

[9] Siddiqi, Yumna. Edward Said, Humanism, and Secular Criticism. In GHAZOUL, Ferial J., ed. Edward Said and Critical Decolonization. Cairo; New York: The American University in Cairo Press, 2007, s. 67.

[10] Culler, Jonathan. Krátký úvod do literární teorie. Brno: Host, 2002, s. 77.

[11] Viz např. Eagleton, Terry. Op. cit. nebo Newton, Kenneth M., Op.cit.

[12] Said, Edward W. Op. cit., s. 183.

[13] Newton, Kenneth M. Op. cit., s. 133.

[14] Foucault, Michel. „Řád diskursu“. In Diskurs, autor, genealogie. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1994, s. 9.

[15] Said, Edward W. Orientalism. London: Penguin Books, 2003, s. 23.

[16] Iser, Wolfgang. Jak se dělá teorie. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2009, s. 204.

[17] Foucault, Michel. Op. cit., s. 26.

[18] Podrobněji ke vztahu postkolonialismu a postmodernismu např. Loomba, Ania. Colonialism - Postcolonialism. London: Routledge, 1998, s. 245-254.

[19] Eagleton, Terry. Op. cit., s. 271.

[20] McRobbie, Angela. „Ohlédni se v hněvu: Homi Bhabha a jeho rezistentní subjekt kolonialismu“. In Aktuální témata kulturálních studií. Praha: Portál, 2006, s. 126.

[21] Loomba, Ania. Op. cit., s. 49.

[22] Said, Edward W. The World, the Text, and the Critic. Op. cit., s. 29.

[23] Siddiqi, Yumna. Op. cit., s. 76.

[24] Newton, Kenneth M. Op. cit., s. 134.

[25] Ibid, s. 133.

[26] Eagleton, Terry. Op. cit., s. 276.

[27] Ibid, s. 277.


Celá studie | Autor: PhDr. Lucie Núñez Tayupanta | Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout studii


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.