Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


RECENZE

Krize, nebo konec kapitalismu? (J. Pehe ed.)

Vydáno dne 30. 10. 2013 (1198 přečtení)

Nová stránka 1

PEHE, Jiří (ed.). Krize, nebo konec kapitalismu?; Nakladatelství Prostor, Praha 2012, 1. vydání. ISBN  978-80-7419-030-8; 288 (294) stran

Původ prvního slova z názvu  tohoto sborníku příznačně vystihuje, čeho jsou dnešní generace lidí svědky i aktéry, konce jedné éry a prozatím nejistého tápání, na čem založit tu další, která by měla následovat. Krisis v původním významu odděluje, rozhoduje. Odděluje nejen dvě historické epochy, ale i do budoucna nosné přístupy od těch neperspektivních či pomýlených. Rozhoduje , jaké bude paradigma lidského údělu.

Ale to bychom poněkud předbíhali. Diskuse o chybách a slepých uličkách toho současného je doposud velice aktuální.

Jestliže se zprávy o krizi liberální demokracie a neschopnosti jejích vlád přijmout vhodná opatření k dosažení cílů v zájmu společnosti objevují na Západě již v sedmdesátých letech - například ve zprávě Trilaterální komise z roku 1975 - pak u nás ještě poměrně dlouho po pádu komunistického režimu převažuje zcela nekritický obdiv k západnímu modelu kapitalismu a soutěživé neoliberální demokracii s jejími populistickými vůdci, politickým marketingem a stále vlivnějšími lobbistickými a zájmovými skupinami.

V každém případě se začíná situaci věnovat žádoucí pozornost nejen ze strany akademiků a intelektuálů, ale i široké veřejnosti. Z kritické revize převládající společensko-ekonomické ideologie se stává téma vzbuzující širší zájem a různé rozbory současného stavu společnosti, ekonomiky i fáze dějin se v poslední době objevují jako „houby po dešti.“ Slepá ulička současného stavu věcí začíná být zřejmá i těm, kteří ještě včera patřili k nadšeným obhájcům neoliberální demokracie a „rozvinutého kapitalismu.“ Pro akademickou obec toto téma není žádnou novinkou, dlouhou dobu se jí však nedařilo k tomuto tématu přilákat i širší publikum.

Řešením se zdá být vytváření interdisciplinárních týmů a diskusních skupin, které přivedou dohromady vědce a intelektuály z různých oblastí a umožní tak získat náhled na danou problematiku, který přesahuje působnost každého z dílčích oborů. Přenesení kritického diskursu do veřejného prostoru a oslovení větší části společnosti je nezbytným předpokladem pro její aktivizaci a probuzení z pasivní rezignace. Těžko lze očekávat, že by se podařilo cokoli změnit či vyřešit bez aktivní participace či alespoň povědomí řadových voličů.

Jedním z takových příspěvků je i sborník Krize, nebo konec kapitalismu? politologa a spisovatele Jiřího Pehe. Sdružuje úvahy, eseje a polemiky  dvaceti jedna předních českých novinářů, intelektuálů, vědců či představitelů církevního života, kteří mají k tématu co sdělit. Editor vybral skupinu osobností, které považoval za reprezentativní a veřejnosti již dostatečně známé.

Názorové spektrum zahrnuté v knize je dosti široké na to, aby problematiku pojednalo z mnoha zcela odlišných úhlů pohledu zahrnujících levicově ekonomická, ekologická, morálně-etická či alternativní stanoviska a výklady.

O užitečnosti a potřebnosti takových publikací není třeba diskutovat, naopak by si zasloužily mnohem větší publicitu a propagaci.

Úvahy jsou rozděleny do tří sekcí: konceptem krize z nejrůznějších hledisek - či zda vlastně vůbec nějaká krize existuje - se zabývá první z nich, aneb Obecně o krizi.

Znamenají-li všechny tyto změny vznik nového paradigmatu, hlubší proměnu společnosti, historickou slepou uličku, či konec jedné historické epochy lidstva je tématem části Konec kapitalismu?

Obecněji o globální propojenosti "světové vesnice" a jejích problémů a jak to (pokud vůbec) ovlivňuje naši lokální situaci, pojednává závěrečný oddíl Krize západu a krize česká.

Každý z autorů toto téma pojednává po svém a z jiného úhlu či kontextu a právě tato pestrost je výrazným kladem předkládaného sborníku. Společné mají navzdory své oborové i názorové rozrůzněnosti především kritické postoje k ekonomickému neoliberalismu, či lépe řečeno k jeho politické aplikaci.

Editor Jiří Pehe současnost považuje spíše za počátek nové etapy, která může zcela změnit svět přinejmenším v té podobě, v jaké jsme ho znali od nástupu modernity v době osvícenství. Rozhodně jde o dobu hektičtější než kdykoli předtím, proměňující se doslova za pochodu před našima očima a kladoucí na nás stále větší nároky z hlediska flexibility, vstřebávání informací a jejich efektivní selekce. Současnost se vyznačuje "principem červené královny": chceme-li zůstat alespoň na místě, musíme běžet. Cílem nám je dnes úspěch v soutěži bez vymezených cílů či mezí, jak trefně uvádí ve svém příspěvku Jan Sokol.

Spíše do vlastních řad střílí Jiří Přibáň, když se zaměřuje na krizi expertního vědění a její selhávání v reálném světě pragmatické politiky "smyslu zbavené." Politiku vnímá jako neustálé riziko politizace a depolitizace a současnou krizi lze dle jeho mínění maximálně mírně politicky regulovat. Dnešní stav bychom měli přijmout jako výzvu k ochraně evropských politických institucí a tradic, nejen ekonomické svobody, ale i občanské rovnosti a solidarity principů, které v globálním světě ještě zdaleka nejsou univerzálními. O to více bychom je měli chránit.

Podle dalšího autora však v nepořádku nejsou jen politické instituce či společenské struktury, ale i my sami. Tomáš Halík svou esej pojímá jako otázku individuální morálky. Za příčinu současné ekonomické krize pokládá fatální absenci zodpovědnosti. Peníze sloužící za všeospravedlňující cíl namísto pouhého prostředku k dosahování jiných bohulibých cílů. Novým náboženstvím dneška je kapitalismus a dochází ke "zbožštění" peněz. Krize je ale i příležitostí růst a zrát. Nesmíme však ztratit naději, kterou Halík vnímá jako ctnost.

To Stanislav Komárek pojímá současnou krizi z jiné náboženské perspektivy - z pohledu východní filosofie buddhismu. "Žízeň po životě" je dle ní zdrojem veškerého utrpení a jeho ukončením je naopak nirvána, vyhasnutí všech vášní a tužeb. K té dle autorova provokativního názoru možná, byť nevědomě, směřuje západní civilizace, která upouští od rozmnožování lidského pokolení či náročné a energeticky neefektivní péče o rodinu a věnuje se stále intenzivnější míře konzumu.

Václav Bělohradský zmiňuje čtyři významné body proměny společnosti v posledních deseti letech, která se postupně stala "politikou Dluhu," anticivilizačním výdobytkem jdoucím proti všem velkým pravdám minulosti.

Společnost je podle něj posthegemonická (anomická), postsekulární, postdemokratická a "posttauratická", tedy v éře své vlastní technické reprodukovatelnosti, kdy mizí lidská jedinečnost.

Michael Hauser se ptá, zda a jak je možné vůbec reformovat politický neoliberalismus jakožto nevědeckou ideologii v době, kdy prožíváme zároveň rozsáhlou krizi odporu a reálné neschopnosti protestovat proti politickému jednání, které považujeme za neudržitelné či nepřijatelné. Znevýhodnění jednotlivců jsou všeobecně vnímaná jako jejich vlastní zavinění či nedostatek štěstí na pracovním trhu i v životě a podle neoliberalismu tak vlastně problém "nátlaku" neexistuje. Řešením je přeci větší píle a pracovitost postižených jedinců. Nebo se alespoň tváříme, že tomu tak je.

Útlak je však v liberální demokracii, která je dnes neoddělitelně spjata s kapitalismem samotným, přímo součástí jejich vlastních struktur a tedy systémový. Stále větší nefunkčnost a počínající anomie společnosti je zdrojem rostoucí frustrace občanů. Problémem je, že dosud nejsme schopni najít či nabídnout žádný alternativní systém či způsob fungování, který by mohl získat podporu většiny a šanci na prosazení. Proto se může zdát, jako bychom uvízli na mrtvém bodě. Ondřej Slačálek proti nebezpečné efektivitě kapitalismu vedoucí k mnoha nežádoucím jevům nabízí alternativu nového socialistického projektu. Vracíme se tím však k výše zmíněné otázce, zda by vůbec demokratickými prostředky, prostřednictvím svobodných voleb, mohl být vůbec kdy ustanoven.

Následuje druhá část sborníku, ve které se věnuje sedmero autorů problémům a krizi současné fáze kapitalismu, jak z hlediska probíhajících změn na trhu práce, tak dalších nešvarů, jako je například tlak na devalvaci či odstranění výdobytků sociálního státu. Řešení a obranu proti nim je dle autorů třeba hledat mimo jiné v znovu objevené a posílené roli občanské společnosti, která se z masy atomizovaných izolovaných jedinců přetransformuje do kooperujícího společenství za cílem obhajoby sdílených vitálních zájmů občanů. Namísto toho však dochází ke stále většímu přizpůsobování národních politik a ekonomik globálnímu kapitálu a jeho požadavkům na odstraňování jakýchkoli překážek a omezení, která mu stojí v cestě v neomezeném působení volného trhu- především v podobě sociálních jistot a zákonných opatření chránících zaměstnance.

Současná krize je pak vyústěním nerovnováhy mezi prací a kapitálem, která se vyvíjí v nejvyspělejších zemích světa již od sedmdesátých let. Alespoň takto ji zdůvodňuje ekonomka Ilona Švihlíková. Cestu nachází v transformaci pracovního trhu směrem k důrazu na práci pro společnost za hranicemi systému v oblastech, které nepřináší masové zisky, jako je sociální sféra, věda, kultura či lokální produkce.

Důvodem oslabování států a národních vlád je i oslabení systému zpětné vazby od jednotlivých občanů vůči státnímu aparátu. Tím dochází pohledem Jana Šterna k narušení základních pilířů stability států a k omezené schopnosti jejich sebekontroly. Bez zpětné vazby postupně ztrácejí kontakt se skutečnými zájmy či problémy svých voličů a výrazně se tím zpomaluje transformace české společnosti ve vyspělou západní společnost.

Závěrečný oddíl knihy popisuje specificky české reálie a problémy, jako je systémová korupce ve všech vrstvách státní správy a politiky, či nedokončená transformace režimu, která zůstala, zdá se, někde na polovině cesty.

Zajímavým odchýlením od převládajících specializací ostatních autorů je esej historičky umění Mileny Bartlové o podílu kýče na budování českého neokapitalismu, který považuje za jasný politický nástroj pro oslabení kritického myšlení veřejnosti. Hlavním problémem doby je podle ní zpochybnění legitimity ideje evropské modernity 20. století, která je odmítána jakožto levicový projekt.

Že se vše netočí jen kolem liberalismu či neoliberalismu, který dnes považujeme prakticky za "vítěznou ideologii" 20. století ve své eseji Konec Klausovy éry, soumrak sociálního státu a demokratické vyhlídky uvádí Milan Znoj. Dvacáté století bylo po větší část svého trvání spíše stoletím sociálního státu a jeho výdobytků, které jsou však v posledních letech opět kus po kuse odbourávány a rušeny jako nežádoucí a příliš nákladné překážky pro globální kapitál.

Ideály humanitní, sociálně reformistické či koncept občanské společnosti zdá se zůstal pochován v propadlišti dějin a jediné hodnoty, které jsou dnes zmiňovány, jsou ty ekonomické. Ty však s sebou přináší celou řadu negativních jevů, které již delší dobu prosakují na světlo a zdají se být neodmyslitelně spjaty s postmoderní dobou.

Naše republika pak vedle nešvarů globálně-ekonomických trpí i katastrofální situací všudypřítomné strukturální korupce, kdy se morálka deformovaná léty nesvobody a poklonkování vyprázdněným ideologickým poučkám transformací režimu změnila v honbu za vlastním prospěchem za každou cenu. K žádné "morální očistě" tu nedošlo, pouze se prospěcháři přizpůsobili pravidlům nového systému. Vládnoucí elity tu Vladimíra Dvořáková označuje za vládu kleptokracie a korupční jednání za základní rys fungování současného českého systému, s čím se bohužel nedá než souhlasit.

V několika úvahách se za hlavní zdroj současných českých problémů nepovažuje ani tak ekonomika, jako spíše selhání elit vedených a personifikovaných osobou Václava Klause, ztělesňujícího celou jednu dekádu končícího 20. století. Jméno v českých krajích natolik zvučné, že se bez něj neobejde žádná diskuse o naší domácí cestě přechodu k demokracii a dosud vzbuzuje vášnivé emoce. 

Opomíjeny nejsou ani ekologické aspekty udržitelného rozvoje, kterým se věnuje především Vojtěch Kotecký z hlediska energetické problematiky, jedné z klíčových oblastí korupce v Čechách, čímž se nám kruh opět uzavírá.

Témat mnoho, stejně jako úhlů pohledu. Pro naprostou většinu z autorů zdaleka nejde o první setkání či zamyšlení nad současným stavem společnosti a světa, právě naopak. Mnozí již tématu krize věnovali samostatné publikace, přednáškové cykly či řadu novinových článků. Jeden z přispěvatelů, Petr Drulák, nedávno uspořádal takovýto cyklus diskusí a přednášek u příležitosti vydání své knihy „Politika nezájmu: Česko a Západ v krizi", ve které pokračuje v rozboru započaté problematiky kolapsu symbiózy demokracie a trhu. Akutně se mu pak dnes nedostává přítomnosti kdysi vlivných hodnot společenské sounáležitosti, bratrství, svobody a rovnosti.

Sborník představuje reprezentativní výtah či seznámení s hlavními premisami autorů na poměrně limitovaném prostoru. Uvedení do problematiky pro zájemce z řad veřejnosti či možnost nahlédnout pestrou šíři kritických komentářů z jediného místa. Jako takový si rozhodně zaslouží plnou pozornost čtenářů a naplňuje svůj záměr.

Vydání sborníku bylo doprovázeno jeho představením na otevřených přednáškách s autory na akademické půdě či v rozhlase, přesto se můžeme ptát, zda jsou tyto hlasy dostatečně silné, aby se jim dostalo skutečně významné pozornosti z řad veřejnosti.

V ideálním případě by se mohl stát impulsem pro širší celospolečenskou diskusi různých zájmových skupin, organizací i jednotlivců poukazující na to, že má smysl usilovat o změny a koordinovat své občanské aktivity směřující k tlaku na systémová opatření, bez kterých není možné problémy aktuálního rozsahu vůbec řešit. Kritické diskuse jsou vhodným prvním krokem, jak začít současnou situaci reflektovat a hledat i jiné alternativy.

Vymyká se dnes již globální kapitalismus a jeho tlak na demokratické vlády možnostem naší kontroly? Nejsme jím již ve skutečnosti dávno ovládáni?  A skutečně odbourávání sociálního státu a zákonných ochran občanů napomůže většímu přílivu zahraničních investic, které udrží domácí ekonomiku konkurenceschopnou na globálním trhu? Provokativní otázky, které jsou však aktuálnější, než se může zdát.

Jestliže je dnes očekávaná míra občanské participace vtěsnána do volebního aktu, který umožňuje odvolat či potvrdit ve funkci volené zástupce (hájící dnes téměř pouze vlastní zájmy), začíná se zdát nevyhnutelné tuto představu rozšířit a opět oživit větší kooperaci a občanskou angažovanost, využít moc „tlaku zdola".  Interdisciplinarita a větší  zapojení vědců a intelektuálů napříč obory do reálných problémů a celospolečenských diskusí je vítaným krokem, který vrací společenským vědám jejich nezastupitelnou úlohu spoluformovat a motivovat společenské změny.


Celá recenze | Autor: Mgr. Jana Kočišková | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout recenzi


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.