Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


ČLÁNKY

Kulturní vztahy mezi Československem a Latinskou Amerikou se zaměřením na Ekvádor ve 2. polovině 20. století

Vydáno dne 31. 12. 2013 (2708 přečtení)

Nová stránka 1

PhDr. Iva Deylová (1978) studuje na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a věnuje se kulturním vztahum Československa a andských zemí ve 2. polovině 20. století

Posudky:

Mgr. Kateřina Březinová Ph.D., Iberoamerické centrum, Metropolitní univerzita Praha - ZDE

PhDr. Vít Rouč, Ph.D. Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha, o.p.s. - ZDE


Abstract 

Many historical documents proove that the first contacts between Central Europe and Latin America were established soon after the discovery of the New World in the late 15th century. However, it took a long time until the official relations with the former Czechoslovaquia could have been initiated, first in the field of diplomacy and trade and later also in science and culture.This article aims to describe primarily a cultural cooperation between Czechoslovaquia and Ecuador during the second half of the 20th century and_at the same time_to point out a close link of such activities with economic and political direction in both countries.As the principal source of information we have choosed the funds available from the National Archive and the Archive of the Ministery of Foreign Affaires.

Klíčová slova: Latinská Amerika, Ekvádor, Československo, kulturní spolupráce, diplomatické styky, politická situace, ekonomika, archivní materiály, Dům ekvádorské kultury


Obsah

1. Úvod

2. Československo a Ekvádor

2.1. Vývoj diplomatických vztahů

2.2. Československo a Ekvádor v 2. pol. 20. století

3. Kulturní vztahy

3.1. Kulturní spolupráce v letech 1950-1957

3.2. Kulturní spolupráce v letech 1960-1962

3.3 Kulturní spolupráce v letech 1969-1983

4. Závěr


Kulturní vztahy mezi Československem a Latinskou Amerikou se zaměřením na Ekvádor ve 2. polovině 20. století

1. Úvod

I přes velkou geografickou a kulturní vzdálenost, která odděluje střední Evropu a Ameriku, došlo k propojení obou regionů poměrně brzy po objevení této, do konce 15. století pro Evropany neznámé, části Země. 

Již během 16. století se čeští čtenáři mohli s novým kontinentem seznámit díky několika spisům v mateřštině. Vůbec první informace o Americe v českém jazyce Spis o nových zemích a o novém světě, o němž jsme prve žádné znalosti neměli, aniž co kdy slýchali vydal tiskem Mikuláš Bakalář pravděpodobně v roce 1506, tedy pouhých čtrnáct let po uskutečnění první Kolumbovy objevné plavby. O necelých padesát let později vydává Zikmund z Púchova Kosmografii českou, jež vychází z díla německého autora Sebastiana Münstera a pojednává nejen o objevných výpravách, ale také o dobyvatelských počátcích v Novém světě. Do konce 16. století vznikl u nás ještě český překlad Histoire d'un voyage fait en la terre du Brésil, autrement dite Amérique (Historie o plavení se do Ameriky, kteráž Brasilia slove) francouzského duchovního Jeana de Léryho.[1] 

Pravděpodobně první reálné seznámení obyvatel českých zemí s novým kontinentem můžeme datovat již do první poloviny 16. století. Jednalo se o skupinu horníků z česko-saského pomezí, kteří se vydali přes Atlantik v rámci nepříliš úspěšné výpravy organizované německým bankovním domem Welserů. Později to byli zejména příslušníci Tovaryšstva Ježíšova a dalších církevních řádů, kterým bylo umožněno vydat se za misijní činností do Ameriky. Během druhé poloviny 17. století a první poloviny století následujícího se v rámci několika misionářských výprav za oceán odebralo více než 150 příslušníků jezuitského řádu z České provincie, z nichž se někteří natrvalo zapsali do dějin zemí své působnosti jako odborníci v různých oblastech - lékaři, učitelé, lingvisté, kartografové, architekti, stavitelé, umělečtí řemeslníci aj.[2] Koncem 17. století několik misionářů z České provincie působilo po určité období mimo jiné také v oblasti dnešního Ekvádoru. Byli to například František Boryně ze Lhoty, Jindřich Václav Richter či Samuel Fritz, který „spolu s podrobnými zprávami o životě amazonských indiánů, o politické situaci v této oblasti a s mapou amazonského veletoku, jež byla v Quitu r. 1707 vydána tiskem, přispěl nemalou měrou k vědeckému poznání jednoho z nejméně přístupných území Jižní Ameriky“.[3] 

Politický vývoj ovšem jezuitskému řádu nebyl příliš nakloněn a jeho činnost na americkém kontinentu byla ukončena roku 1767. Řádoví bratři byli koncem 18. a zejména v 19. století v souladu s duchem doby vystřídáni přírodovědci, cestovateli, obchodníky či specializovanými odborníky. Z českého prostředí se do Ameriky dostal například Tadeáš Haenke, rodák z Chřibské, který se v roli botanika zúčastnil Malspinovy vědecké expedice z konce 18. století a nějaký čas pobyl také na území dnešního Ekvádoru. Z guayaquilského přístavu se vydal do vnitrozemského Bodegas, Quita a dalších menších měst. Před odjezdem do Panamy zdolal také pravděpodobně jako první Čech vulkány Chimborazo a Pichincha.[4] 

Během 19. století přilákal Nový svět celou řadu cestovatelů a také sběratelů, kteří po návratu do vlasti přispěli významnou měrou ke zlepšení informovanosti zdejších obyvatel o životě na americkém kontinentu. Dělo se tak velmi často prostřednictvím významného kulturního a společenského centra, které v domě u Halánků v Praze začal ve druhé polovině 19. století spolu se svou matkou Annou budovat Vojtěch Náprstek. Dnes objekt tvoří součást Národního muzea a od roku 1962 nese název Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur.[5] Mezi mnoha jinými cestovateli jsou s domem u Halánků spjati také cestovatelé, kteří během svých výprav zavítali i do Ekvádoru, např. Enrique Stanko Vráz či archeolog a sběratel orchidejí Antonín Huebsch.[6] 

Ve 20. století pak pokračovaly, respektive se nadále zintenzivňovaly, procesy započaté ve století předcházejícím a po roce 1918 byly významně posíleny postupným navazováním přímých diplomatických a obchodních vztahů. V této souvislosti je třeba zmínit jméno Vlastimila Kybala a vyzdvihnout jeho zásluhy při formulování zahraničně-politické a obchodní strategie nově vzniklého Československa vůči zemím Latinské Ameriky.[7] Další zajímavou postavou z řad československých představitelů spjatou s Latinskou Amerikou a v tomto případě i přímo s Ekvádorem je Milan Rastislav Štefánik, který byl v roce 1913 pověřen francouzskou společností S. P. E. I., aby pro ni získal zakázku na vybudování bezdrátové telegrafické sítě na ekvádorském území. Štefánik svůj úkol splnil, projekt však z různých důvodů realizován nebyl.[8] Podrobněji se o této Štefánikově misi můžeme dočíst v jeho deníku, který pod názvem Zápisník Dr. M. R. Štefánika z Equadoru z r. 1913 vydal o patnáct let později Štefánikův průvodce na této cestě Vladislav Polívka.[9] 

Velmi zajímavým momentem v historii československo-ekvádorských vztahů je krátké období mezi podepsáním Mnichovské dohody a počátkem roku 1939, kdy honorární konzul Ekvádoru v Praze dr. Ernst Fuchs a posléze dva vicekonzulové Jiří Vondráček a Karel Linhart, kteří doktora Fuchse v úřadě vystřídali, vydávali českým Židům víza do Ekvádoru. I přes výslovný zákaz, který 12. dubna 1939 vydalo Ministerstvo zahraničí v Quitu, pokračovali na vlastní nebezpečí ve vydávání víz, a zachránili tak pravděpodobně více než tisíc lidských životů.[10] 

Válečné události zásadně ovlivnily také život paní Trude Sojka, česko-ekvádorské malířky a sochařky, která se po skončení války a návratu z koncentračního tábora rozhodla odejít právě do Ekvádoru. V roce 1946 se usadila v Quitu, kde si brzy nato založila vlastní ateliér, ze kterého se její dvě dcery rozhodly po smrti umělkyně v roce 2007 vybudovat kulturní centrum s názvem Casa Cultural Trude Sojka.[11] 

Krátce po skončení druhé světové války se na americký kontinent vydávají snad nejznámější českoslovenští cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund, kteří ve slavné Tatře T 87 procestovali Evropu i Afriku a v roce 1948 se přeplavili do Ameriky. Zde byla jejich cesta rozdělena na několik samostatných tras, z nichž jedna vedla také do Ekvádoru, kde navštívili mimo jiné indiánský kmen Šuárů. O tomto dobrodružství se můžeme dočíst v jednom ze čtyř svazků líčících jejich pobyt na americkém kontinentu, v díle nazvaném příznačně Za lovci lebek.[12] 

Ve druhé polovině 20. století postupně sílil i odborný zájem o Latinskou Ameriku, jehož přirozeným vyústěním bylo založení Střediska ibero-amerických studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy roku 1967. Také jiná vědecká pracoviště se zaměřila na tento region a přímo do Ekvádoru bylo během 70. a 80. let vypraveno několik etnologických a geologických expedic. V tomto období došlo také k významnému nárůstu překladů latinskoamerických autorů do českého jazyka a díky tomu i otevření nového pohledu naší veřejnosti do tohoto vzdáleného regionu. Jednotlivé kulturní aktivity, ať už v oblasti hudební, filmové či výtvarného umění probíhaly po dlouhou dobu na obou stranách bez právního rámce, kterého se jim dostalo teprve v průběhu 70.-90. let, kdy Československo podepsalo s většinou latinskoamerických zemí dohody o kulturní a vědecko-technické spolupráci. 

Z předchozího stručného přehledu je tedy patrné, že Latinská Amerika u nás vždy budila zájem a kontakty mezi oběma regiony tu ve více či méně hojné podobě existovaly již od 16. století. Jak už bylo řečeno výše, ve 20. století vzájemné propojení nadále sílí, a to především díky rozvoji nových technologií a v souvislosti s tím i stále rostoucí provázanosti zejména v oblasti ekonomické a politické. Jaká ale byla situace v podstatně méně zmapovaném okruhu vzájemných vztahů na poli kultury? Existuje v tomto ohledu přímý či nepřímý vliv již zmíněných politicko-ekonomických faktorů? V jakém kulturním odvětví byla tato spolupráce nejintenzivnější? A nakolik byla kulturní kooperace pouze záležitostí metropolí a nakolik se rozšířila i do ostatních regionů? 

Domnívám se, že této problematice nebyla doposud věnována náležitá pozornost. Kulturních aktivit na obou stranách oceánu bylo ve výše vymezeném období jistě nespočet, ale jejich průběh bývá často zpracován samostatně v podobě cestopisných knih, rozhlasových reportáží, dokumentárních filmů či odborných článků. Stručné zmínky najdeme také v některých historicky zaměřených dílech, zcela ovšem chybí jakýsi souhrnný průřez či přehled kulturních počinů jak ze strany Československa, tak i Ekvádoru či dalších států Latinské Ameriky. Zajímavou publikací na toto téma je kniha Jitky Pušové z roku 1967 Encuentros con la América Latina, která nabízí poměrně obsáhlé informace převážně ke staršímu období, ale novodobé vztahy jsou zde popsány jen částečně a vzhledem k roku vydání knihy a rozsahu tématu nepokrývají celé období našeho zájmu. Pro umožnění detailnějšího pohledu jsem tedy využila možnosti prostudovat dostupné materiály v Archivu Ministerstva zahraničních věcí a v Národním archivu (seznam prostudovaných fondů viz Prameny), které mi posloužily jako hlavní informační zdroj. Je ovšem nutno zmínit, že v těchto pramenech se podrobnější zprávy o kulturní spolupráci objevují až zhruba v polovině 50. let a naopak končí v polovině let 80. Pokusila jsem se také kontaktovat významnou ekvádorskou kulturní instituci (Dům ekvádorské kultury), která se aktivně zapojovala do organizování kulturních aktivit a udržování vzájemných vztahů, ale mé opakované žádosti o spolupráci zůstaly prozatím nevyslyšeny. 

Tento článek si tedy klade za cíl nejen pokusit se částečně a pouze na základě místních zdrojů přiblížit charakter i obsah kulturní spolupráce mezi Československem a Ekvádorem ve výše vymezeném období, ale také odhalit nakolik byla tato aktivita ovlivňována politickou či ekonomickou situací v obou zemích. 

2. Československo a Ekvádor

2.1. Vývoj diplomatických vztahů

V novodobé historii samostatného Československa mají diplomatické styky s Ekvádorem poměrně dlouhou tradici. Jejich počátek můžeme datovat do roku 1926, kdy byla navázána spolupráce na úrovni honorárních konzulátů, povýšených v roce 1935 na velvyslanectví. Další vývoj vzájemných vztahů je poznamenán jednak druhou světovou válkou, ale také následným politickým vývojem obou zemí. Ihned po obsazení Československa nacistickými vojsky 15. 3. 1939 došlo k přerušení styků a k jejich obnovení až po skončení války v roce 1945. V roce 1957 byli zaměstnanci československého zahraničního úřadu pro údajné zasahování do vnitřních záležitostí ze země vyhoštěni. O tři roky později bylo velvyslanectví v Quitu znovu otevřeno, ovšem pouze do konce roku 1962, kdy Ekvádor diplomatické styky na nátlak USA přerušil. Dohodě o obnovení konzulárních styků z roku 1968 předcházelo zřízení stálé československé obchodní mise o rok dříve. Její deklarace jako samostatného subjektu mimo náš zahraniční úřad v Quitu byla přislíbena ekvádorskou stranou v rámci dohody o obnovení diplomatických vztahů na úrovni velvyslanectví. Ta byla sjednána v Ekvádoru v květnu roku 1969 během návštěvy československé mise dobré vůle a naplněna zřízením zastupitelských úřadů v Praze a Quitu. 

V 70. letech došlo také k prohloubení ekonomických vztahů, ošetřených mezivládní obchodní dohodou z června roku 1971, která navázala na v té době již neplatnou smlouvu z roku 1937. Ovšem ani v době přerušených diplomatických styků či absence oficiálních dohod k reálnému přerušení obchodních styků nikdy nedošlo. K postupnému rozvoji vzájemných vztahů přispěl také podpis vládní dohody o vědecko-technické spolupráci ještě v roce 1971 v Praze.[13] Na počátku 80. let byla smluvní cestou posvěcena rovněž spolupráce v oblasti vědy a kultury. Dohoda mezi ČSAV a Polytechnickou univerzitou v Quitu byla podepsána v roce 1982 a následujícího roku, po dlouhém usilování ze strany Československa, rovněž dohoda o kulturní a vědecké spolupráci.[14] Poslední jmenovaná a dohoda o vědecko-technické spolupráci jsou dodnes platné. 

2.2. Ekvádor a Československo ve 2. pol. 20. století

Kulturní dění je spolu s mnoha dalšími sférami nedílnou součástí veřejného života každé země. Jako takové tedy není uzavřeno do pomyslné „věže ze slonoviny“, naopak bývá ovlivňováno a často také podněcováno vnějšími okolnostmi. Domnívám se, že politický vliv či ekonomickou situaci můžeme v otázce mezinárodních kulturních vztahů zařadit mezi významné činitele. Pro ucelený pohled na dané téma uvádím tedy alespoň v hrubých obrysech politické směřování obou států a rovněž několik poznámek o jejich hospodářské situaci. 

Podobně jako ve většině latinskoamerických zemí byla druhá polovina 20. století v Ekvádoru poznamenána poněkud neklidným politickým vývojem. Konec 40. let přináší po dvou dekádách vnitropolitických turbulencí i vážných zahraničních sporů[15]  období stability související s tzv. banánovým boomem. Ekvádor se díky vnějším okolnostem, ale také významnému úsilí vlastních vlád dostává do vedoucí pozice vývozce banánů, které vedle kávy a kakaa představují více než polovinu veškerého exportu země. Následující desetiletí se tak odehrává ve znamení hospodářských a sociálních změn, které s sebou ekonomický růst přináší. Dochází k významné migraci venkovského obyvatelstva do měst a také k přesunu z horských oblastí na pobřeží, kde již v roce 1950 žilo 40% celkové populace. V následujících letech pak bude tato část území poskytovat domov většině Ekvádorců. Země se také zapojuje do tzv. ISI programu (Import Substitution Industrialization), který si klade za cíl podporovat rozvoj místního průmyslu na úkor dovozu hotových výrobků ze zahraničí. Již v polovině 50. let se příjmy z exportu začínají snižovat, což s sebou přináší sociální nepokoje, které vyvrcholily začátkem roku 1959 v Guayaquilu, kde byly tvrdě potlačeny armádou. 

Následující období je pak ovlivněno agro-exportní krizí, ale také dopady kubánské revoluce na celý kontinent. Země se dostává do stále větší závislosti na zahraničním kapitálu, zejména severoamerickém, což se odráží v politické situaci na domácí, ale i mezinárodní úrovni. Přerušení diplomatických styků s Kubou a dalšími socialistickými zeměmi včetně Československa či podpora pravicových sil a armády jsou ukázkou zahraniční politiky USA vůči Latinské Americe jako celku v tomto období. 

Střídání civilních vlád s vojenskými či osobními diktaturami trvá až do konce 70. let. Mezi léty 1972-9 se datuje nejdelší období diktatur v Ekvádoru, ale současně také doba nebývalé ekonomické prosperity spojené s těžbou a vývozem ropy. Tato etapa je charakterizována celou řadou významných sociálních a hospodářských změn a také snahami o zavedení nezbytných reforem, které ovšem zůstávají nenaplněny vzhledem k postupnému snižování příjmů z ropy. Neustále rostoucí nepokoje vedou k předání moci civilní vládě v roce 1979, kdy ve volbách vítězí levicový kandidát s heslem „fuerza del cambio“ (síla změny). Naplnit toto heslo se ovšem ukázalo jako nemožné, neboť obsazení Kongresu opozičními pravicovými stranami to jednoduše neumožňovalo. V podstatě celá následující dekáda je poznamenána spory mezi jinak smýšlejícími prezidenty a zástupci parlamentu. K těmto problémům se postupně přidává také sílící ekonomická krize spojená s poklesem těžby ropy a několik přírodních katastrof v podobě rozsáhlých záplav či velkého zemětřesení. Tyto faktory mají za následek nový nárůst sociálních nepokojů a posílení levicových stran ke konci 80. let.[16] 

Domnívám se, že situaci v Československu není potřeba pro čtenáře tohoto článku dlouze představovat. Připomeňme pouze, že nezaznamenává tolik výrazných zvratů, ale již od konce druhé světové války a zejména pak od roku 1948 sleduje v podstatě jednu vývojovou linii. Československo je v tomto období plně v područí Sovětského svazu, dochází pouze ke střídavému utužování či uvolňování zavedeného režimu. 

3. Kulturní vztahy

Pro účely tohoto článku jsem se po zvažování několika dalších možností rozhodla pro chronologický popis kulturních vztahů a rozdělení této kapitoly na tři podkapitoly podle období plně funkčních diplomatických vztahů. Ty byly ve 2. pol. 20. stol. několikrát přerušeny (viz kap. 2.1). 

Nejdříve však považuji za vhodné zmínit dvě důležité instituce, které se velmi aktivně podílely na kulturní výměně v námi sledovaném období. První z nich je Dům ekvádorské kultury - Casa de la Cultura Ecuatoriana, založený významným představitelem ekvádorského kulturního života Benjamínem Carriónem ještě během druhé světové války - 9. 8. 1944.[17] V oblasti kulturních vztahů nejen s Československem hrála tato instituce poměrně významnou úlohu, neboť v podstatě nahrazovala roli ministerstva kultury, které bylo v Ekvádoru zřízeno až za vlády Rafaela Correy v roce 2007.[18] Dům ekvádorské kultury měl proto ve svém popisu práce, kromě činnosti na domácí úrovni, také reprezentaci Ekvádoru na mezinárodním kulturním poli a zastřešení spolupráce se zahraničními organizacemi v oblasti kulturní výměny.  

Počátkem roku 1973 založil v Quitu tehdejší chargé d'affaires Karel Budka ve spolupráci s ekvádorskými studenty Sportovní a kulturní klub ČSSR, který se o dva roky později změnil na Československo-ekvádorský kulturní institut. Ten je pak od roku 1975, často spolu s Domem ekvádorské kultury, pravidelně zmiňován jako jedna z pořádajících institucí nejrůznějších kulturních či společenských aktivit.

3.1. Kulturní spolupráce v letech 1950-1957

Na základě dostupných archivních materiálů můžeme první zmínky o kulturní výměně v období poloviny 20. století datovat do konce 40. let. V roce 1948 se v rámci návrhu a projednávání obchodní smlouvy objevil také článek XIV upravující zásady kulturní výměny obou zemí. Jednotlivé kulturní počiny jsou v následujících letech zdokumentovány jen sporadicky, spíše se jedná o informace týkající se spolupráce mezi univerzitami či kulturními institucemi a také oficiálních delegací vysílaných oběma stranami. 

Vůbec první zdokumentovanou kulturní aktivitou v tomto období bylo uspořádání výstavy československých školních učebnic a dětských knih v roce 1956 v Ekvádoru. V témže roce ekvádorský velvyslanec José Vicente Trujillo navštívil československé Ministerstvo školství a kultury, aby zde získal informace o možnostech kulturní spolupráce. Na jeho popud byl do Prahy pozván zakladatel Domu ekvádorské kultury Manuel Benjamín Carrión. 

V roce 1957 byl založen ekvádorský Národní symfonický orchestr se sídlem v Quitu, kterému československý zahraniční úřad věnoval velké množství partitur našich i cizích děl klasické hudby, což bylo z ekvádorské strany oceněno veřejným poděkováním československé vládě v quitském deníku El Comercio ze dne 28. 2. 1957. 

3.2. Kulturní spolupráce v letech 1960 - 1962

Po tříletém přerušení diplomatických styků bylo navázáno na započaté aktivity a první zpráva z tohoto období dokládá, že radiová stanice Domu ekvádorské kultury obdržela od Ministerstva školství a kultury dar v podobě gramofonových desek s nahrávkami české klasické i moderní hudby. Ta pak byla pravidelně zařazována do vysílacího programu zmíněné stanice v rámci pořadu nazvaného „Poselství z Československa“, který kromě hudby přinášel také informace o kulturním dění u nás. Pro velký zájem posluchačů především o koncerty z Pražského jara musela stanice vysílací čas věnovaný české hudbě prodloužit. 

V lednu roku 1961 navštívila Prahu první oficiální kulturní delegace, která k nám dorazila v následujícím složení: malíři Diogénes Paredes, Oswaldo Guayasamín a spisovatelé Jorge Icaza a Pedro Jorge Vera. Vzhledem k tomu, že do Československa přijeli po několikaměsíční cestě po Čínské lidové republice a Sovětském svazu, kde je osobně přijali Mao Ce Tung a Nikita Chruščev, dostalo se jim i u nás přijetí na nejvyšší úrovni. Jmenovaní umělci přicestovali jako reprezentanti Domu ekvádorského umění, s nímž tak byla navázána oficiální kulturní spolupráce. Členové delegace navštívili během svého pobytu důležité kulturní instituce (Svaz spisovatelů, Svaz výtvarných umělců, Akademii výtvarných umění, Československý rozhlas) a výsledkem uskutečněných jednání bylo stanovení poměrně ambiciózního návrhu na prohloubení spolupráce, který byl později naplněn jen částečně. Jeho součástí byly např. výměna publikací mezi příslušnými institucemi, výměna kulturních delegací, uspořádání výstav výtvarného a lidového umění, poskytování stipendií, literární překlady, uvedení ekvádorského filmu Temná řeka na MFF v Karlových Varech, vyslání československých filmařů do Ekvádoru atd. 

V témže roce byla dvěma českým hispanistům Eduardu Hodouškovi a Věře Prokopové udělena stipendia na letní kurz pořádaný univerzitou v Quitu. V Ekvádoru strávili téměř dva měsíce a kromě přednášek na nejrůznější témata měli také možnost zúčastnit se poznávacích zájezdů mimo hlavní město či návštěv mnoha kulturních a společenských akcí. Za všechny jmenujme přijetí u prezidenta republiky, kterému bylo všech padesát čtyři účastníků kurzu osobně představeno. Výsledkem cesty našich představitelů bylo kromě obohacení o cenné poznatky také navázání osobních vztahů se zástupci ekvádorských kulturních a vzdělávacích institucí, které následně přislíbily výměnu odborných knih a časopisů. Byla také navržena výměna univerzitních lektorů a zorganizování obdobného letního kurzu v Praze pro stipendisty z latinskoamerických zemí. 

Výše zmíněné zahraniční cesty našich i ekvádorských představitelů napomohly spolu s tehdejší politickou orientací obou zemí vytvořit příznivé podmínky k dalšímu rozvoji kulturních vztahů. V rámci koncepce zahraniční politiky vůči Latinské Americe byl Ekvádor v roce 1961 československými představiteli považován za jednu ze zemí, se kterou by bylo vhodné pokračovat v prohlubování vzájemných styků, a to také díky kladnému postoji Ekvádoru k politickým změnám na Kubě. Když proto tehdejší ekvádorský chargé d`affaires v Praze Teodoro Bustamante předložil našemu Ministerstvu školství a kultury žádost o pomoc při zajištění potřebného vybavení nově otevřenému Národnímu institutu folkloru při Domu ekvádorské kultury v Quitu, bylo navrhováno této žádosti alespoň částečně vyhovět.

3.3. Kulturní spolupráce v letech 1969-1983

Slibně se rozvíjející kulturní spolupráce byla současně s diplomatickými styky přerušena v roce 1962. V dostupných archivních materiálech se objevuje výzva ke zhodnocení nových možností kooperace na tomto poli teprve v roce 1969, tedy v roce opětovného navázání diplomatických vztahů. Během návštěvy československé mise dobré vůle projevila i ekvádorská strana zájem o obnovení kulturní, ale také vědecko-technické spolupráce. Jedinou zdokumentovanou akcí z tohoto roku je návštěva československého souboru historického šermu „Mušketýři a bandité“ v Ekvádoru. 

Počátek 70. let je poznamenán velmi slabou aktivitou ze strany Ekvádoru i Československa, což lze patrně přičítat vnitropolitické situaci v obou zemích, ale také změnám v obsazení našeho zastupitelského úřadu v Quitu. V Praze byl v dubnu roku 1970 a 1971 Latinskoamerickým výborem při Československé společnosti pro mezinárodní styky a za účasti ekvádorského velvyslance uspořádán kulturní večer, jehož součástí byla také přednáška o Ekvádoru. V září 1970 se v rámci kulturních akcí Československo-latinskoamerické společnosti uskutečnila přednáška ekvádorského konzula Dr. Romana Bartuse na téma Ekvádor - současná situace a čs. - ekvádorské vztahy. 

Teprve na podzim roku 1972 se pod vedením Mnislava Zeleného vydala do Ekvádoru expedice „Cotopaxi 72“, která byla zaměřena na průzkum ekvádorských And a na jejímž základě bylo v Praze i Ekvádoru uspořádáno několik souvisejících kulturních akcí. V Quitu byla během jara roku 1973 uspořádána o průběhu expedice výstava, jejíž součástí byla také vůbec první fotografická expozici většího rozsahu o životě v tehdejším Československu nazvaná „Checoslovaquia de hoy“. Úspěšná instalace putovala také do města Lacatunga, které se nachází v blízkosti zkoumaného objektu expedice, vulkánu Cotopaxi a přilehlého Národního parku. Obě výstavy byly zorganizovány ve spolupráci s Domem ekvádorské kultury, který za tímto účelem poskytl náležité prostory. Tato instituce také v roce 1973 projevila zájem o navázání spolupráce s Československým rozhlasem, jehož vedení nabídku ochotně přijalo, jak vyplývá z dochovaného dopisu tehdejšího ředitele zahraničního odboru Československého rozhlasu adresovaného řediteli Domu ekvádorské kultury. 

V pražském Obecním domě byla 28. března 1973 zahájena výstava ekvádorského malíře Oswalda Guayasamína, který Československo navštívil již v roce 1961 v rámci první oficiální kulturní delegace z Ekvádoru. Umělec na této putovní výstavě, která byla s velkým úspěchem prezentována nejprve v Barceloně a Madridu a z Prahy pak zamířila do západoevropských metropolí - Berlína, Paříže, Londýna, Říma, ale také do Moskvy a Polska, představil více než sto obrazů a grafik rozdělených do několika cyklů. Nebývale rozsáhlé expozici byla také věnována poměrně velká pozornost v domácím tisku. Snad ve všech denících vyšly obsáhlé články o autorově životě a díle. Lidová demokracie otiskla rozhovor, který s malířem připravil Pavel Štěpánek, historik umění zabývající se kulturou Španělska a Latinské Ameriky. 

Náprstkovo muzeum koncem roku 1973 uspořádalo výstavu nazvanou „Pralesní indiáni Ekvádoru a Peru“, jejíž vernisáže se zúčastnil také tehdejší ekvádorský velvyslanec E. Sánchez Baron. 

Až téměř v polovině 70. let se opět začíná ve větší míře rozvíjet také spolupráce v oblasti hudební. V dubnu roku 1974 navštívil Prahu dirigent ekvádorského Národního symfonického orchestru Luis Gerardo Guevara. Cílem jeho návštěvy bylo navázat kontakty s československými hudebníky a pozvat případné zájemce, aby hostovali v  Quitu buď jako členové tamního symfonického orchestru, nebo jako pedagogové v hudební škole, jež ke zmíněnému orchestru náležela. Československé Ministerstvo kultury škole věnovalo několik hudebních nástrojů. V létě tohoto roku byl ve spolupráci se společností Pragokoncert zorganizován zájezd Československého komorního orchestru do Latinské Ameriky, jehož součástí byl také koncert uspořádaný 17. 6. v Quitu. Pod vedením Otokara Stejskala vystoupili českoslovenští hudebníci v Teatro Sucre, kde koncert vyslechlo přibližně 500 osob. 

V první polovině roku 1974 byla v Ekvádoru uspořádána výstava „Československé lidové umění“. 

Kulturní aktivity spojené s prezentací československé filmové produkce se v Ekvádoru na rozdíl od jiných zemí Latinské Ameriky (Mexiko, Argentina, Chile) objevují až v polovině 70. let. Ke kvalitnějšímu zásobení československého zahraničního úřadu v Quitu filmovým materiálem došlo až v letech 1974/75, a to převážně dokumentárními filmy, které ovšem nebyly příliš vhodné pro širší distribuci. Pouze několik dokumentů o naší zemi a výtvarném umění bylo promítnuto v Domě ekvádorské kultury a filmovém klubu Státní univerzity v Quitu. Zásadním problémem ve snaze seznámit ekvádorské diváky s československou filmovou tvorbou byl jednak nedostatek kvalitních filmů a také komplikace technického rázu, respektive absence promítacího přístroje, což veškeré snahy o prezentaci naší kinematografie odkazovalo do rukou institucí, které byly ochotny vlastní promítací zařízení k tomuto účelu poskytnout. 

V roce 1975 byl oficiálně založen Československo-ekvádorský kulturní institut, který ovšem pracoval již v dřívějších dobách, ale nyní mohl bez jakýchkoli omezení navazovat kontakty s ekvádorskými kulturními institucemi. V tomto roce to byly Národní symfonický orchestr a Státní konzervatoř, které spolu s dalšími organizacemi kulturního či pedagogického zaměření nabízely našemu institutu pomoc zejména v podobě poskytování vhodných prostor, kterými institut zpočátku nedisponoval. Jeho hlavní hybnou sílu představovala tehdejší místopředsedkyně, paní profesorka Matilde Suárez. 

Na podzim tohoto roku byl ve spolupráci s ekvádorským Národním symfonickým orchestrem uspořádán koncert československé hudby v Quitu. 

V roce 1976 můžeme za významnější kulturní počin považovat jen uspořádání fotografické výstavy „Československo v roce 30“, jejíž vernisáž proběhla v budově Svazu ekvádorských novinářů a posléze byla instalována také v prostorách Katolické univerzity v Quitu, kde ji dle dostupných informací navštívilo přibližně 3000 diváků, především studentů a profesorů. 

Dům ekvádorské kultury pak během celého roku poskytoval možnost pořádat hudební a filmové večery za účasti významných představitelů ekvádorského kulturního života, např. zakladatele zmíněné instituce Benjamína Carrióna či profesora Státní konzervatoře Claudia Aziagy. I přes stále nedostatečné vybavení našeho zahraničního úřadu v Quitu kvalitním filmovým materiálem - zejména odbornými filmy z oblasti zdravotnictví či zemědělství, o které ekvádorská strana jevila největší zájem - se v tomto roce podařilo uspořádat promítání i mimo hlavní město. Opět ve spolupráci s Domem ekvádorské kultury byly u příležitosti zájezdů do provincií promítány také československé filmy, které tak mělo možnost shlédnout až několik tisíc diváků. Několik filmů bylo rovněž promítnuto na středních a vysokých školách v Quitu a Guayaquilu a také v televizním vysílání na stanici Canal 8. 

Československá strana se ke konci 70. let rozhodla vykonat zásadní kroky v otázce právního ošetření kulturní a vědecké spolupráce a v lednu roku 1977 předložil tehdejší velvyslanec Pištora ekvádorskému Ministerstvu zahraničních věcí návrh kulturní dohody, který ovšem zůstal dlouhou dobu bez odezvy. Tehdejší vojenská Nejvyšší vládní rada vydala v této záležitosti negativní stanovisko s doporučením vyčkat rozhodnutí civilní vlády. Následujícího roku byl návrh dohody odevzdán také ekvádorským zastupitelům v Praze, kteří přislíbili doporučit jeho brzké schválení; k tomu nakonec došlo o pět let později. 

Československo-ekvádorský kulturní institut nadále pokračoval v organizování kulturních akcí, z nichž za rok 1977 jmenujme dvě, uspořádané spolu se zástupci dalších socialistických zemí. Byl to jednak Týden socialistických filmů, v jehož rámci byly promítnuty také dva československé filmy, a dále fotografická výstava v Muzeu koloniálního umění v Quitu. Seznámit se s naší filmovou produkcí mělo v tomto roce možnost stále více diváků, a to díky užší spolupráci s ekvádorským Ministerstvem školství, s televizní stanicí Canal 8 a také s Domem ekvádorské kultury, který začal organizovat tzv. „kulturní karavany“ do provincií. Jen za první pololetí roku 1977 bylo promítnuto celkem 22 dlouhometrážních a 64 krátkometrážních filmů. Největší úspěch sklidil dokument „Československá spartakiáda 1975“, dále byly hojně využívány filmy odborné (např. lékařská fakulta celoročně promítala jako učební pomůcku film o operaci srdce), populárně vědecké a hudební. 

Samostatná přehlídka československého filmu se poprvé v Latinské Americe uskutečnila právě v roce 1977 v Mexiku, Argentině a Brazílii. Pro úspěšnost této akce bylo v následujícím roce naplánováno rozšířit seznam zúčastněných zemí o Ekvádor a uspořádat tzv. Týden čs. filmu také v Quitu. Použité filmy by poté byly promítnuty i v dalších ekvádorských městech, v rámci jednotlivých kulturních akcí. Československo se také připojilo mezi účastníky mezinárodního filmového festivalu uspořádaného v Quitu a dodalo za tímto účelem vybranou veselohru režiséra Stanislava Strnada z roku 1975 „Můj brácha má prima bráchu“. 

Počátek 80. let spolu s obnovenou civilní vládou v Ekvádoru přináší do té doby odkládaná smluvní ujednání na poli kulturní a vědecké spolupráce. V roce 1982 byla podepsána smlouva mezi ČSAV a Polytechnickou univerzitou v Quitu, na jejímž základě byli do Československa vysláni na dva roky dva ekvádorští vědečtí pracovníci. Následně došlo také k uzavření, z naší strany dlouho očekávané, kulturní dohody. Ta byla podepsána 13. září 1983 v Praze během oficiální návštěvy ekvádorského ministra zahraničních věcí Luise Valencii Rodrígueze.  

V roce 1981 odcestovala do Ekvádoru výprava československých geologů a botaniků pod vedením Petra Jakeše, který spolu s Janem Jeníkem popsal výzkum několika největších sopek a jejich okolí v knize Cesty za Hefaistem. Vulkán sopky Pichincha, který se nachází nedaleko hlavního města Quita, zkoumala expedice na požádání ekvádorské geologické služby a za tuto pomoc byla v Ekvádoru oceněna následujícího roku Medailí civilní obrany. 

V Národním muzeu v Praze byla 23. května 1983 zahájena výstava nazvaná „Ekvádor - poklady minulosti“, jež návštěvníkům představila svět domorodých kultur z území dnešního Ekvádoru. Na výstavě bylo k vidění více než pět set exponátů, které představovaly především keramické nádoby a figurky, hudební nástroje či šperky. 

V Ekvádoru v tomto období hostoval Slovenský lidový umělecký kolektiv, který divákům v Quitu a Guyaquilu přiblížil naše folklorní tradice. V těchto městech byla také každoročně k vidění přehlídka československé kinematografie v rámci filmového festivalu Dni československého filmu. 

4. Závěr

Již během studia archivních materiálů se jevilo jako velmi zřejmé úzké propojení kulturních aktivit s aktuální politickou a hospodářskou situací v zemích a obdobích našeho zájmu. Nedostatek finančních prostředků i politické vůle k navazování či udržování kontaktů v oblasti kultury se týkal především ekvádorské strany. Ekvádor v tomto období prošel několika fázemi ekonomické prosperity, vázané na příjmy z exportu zemědělských či surovinových zdrojů, a fázemi hospodářského poklesu, který s sebou přinášel také sociální a politické nepokoje. Je tedy pochopitelné, že kulturní aktivity nebyly pro často se střídající vlády prioritou. Ani koncem 70. let, kdy se československá strana pokoušela dovést do zdárného konce uzavření kulturní dohody, nebyly tyto snahy opětovány. V Ekvádoru se v té době střídaly vojenské diktatury, které podpis takových dokumentů záměrně odkládaly na období, kdy bude moc předána do rukou civilistů. Důležitým faktorem bylo také chybějící ministerstvo, které by kulturní aktivity zaštiťovalo. Ministerstvo kultury bylo v Ekvádoru zřízeno až v roce 2007 a zdá se, že v námi zkoumaném období bylo zastřešení oficiálních mezinárodních kulturních akcí výhradně v kompetenci výše zmiňovaného Domu ekvádorské kultury. Významnou roli rovněž sehrávala politická orientace ekvádorských prezidentů a jejich vlád. O posilování nejen kulturních vztahů usilovali v souladu s tehdejším politickým uspořádáním v Československu především levicově smýšlející představitelé. V tomto ohledu vstupuje do hry také zdánlivě nezúčastněný člen, respektive Spojené státy americké, které se po druhé světové válce stávají nesporným vojenským a ekonomickým hegemonem v rámci celého amerického kontinentu. Jako obránci demokracie vstupují nezřídka do vnitropolitického dění svých jižních sousedů a ve jménu boje proti komunismu se snaží ovlivňovat směřování latinskoamerických zemí tak, aby bylo v souladu s jejich přesvědčením či zájmy. To se zejména v období po kubánské revoluci odrazilo také v otázce zahraničních vztahů, kdy Ekvádor právě na popud USA inicioval přerušení diplomatických styků s Československem i dalšími socialistickými státy. 

Vzhledem k vnitropolitické i ekonomické situaci v obou zemích kladla ekvádorská strana důraz převážně na navazování spolupráce s našimi kulturními a vzdělávacími institucemi a prostřednictvím studijních či pracovních pobytů našich i ekvádorských odborníků usilovala o získání cenných zkušeností a poznatků z různých uměleckých i odborných oblastí. Naopak oficiální stanovisko československé strany pojímalo uskutečněné aktivity nejen jako prezentování našich kulturních hodnot ve světě, ale také jako propagaci socialistických idejí a „úspěchů“ díky nim dosažených. Zejména v 70. a 80. letech se československý zastupitelský úřad snažil naši kulturu představit co nejširšímu okruhu diváků či posluchačů. Radiové vysílání bylo proto považováno za ideální prostředek, neboť pokrývalo v podstatě všechny sociální vrstvy. Již v 60. letech byla navázána spolupráce s rozhlasovou stanicí Domu ekvádorské kultury, která pravidelně vysílala pořad, jehož náplní byla především hudba a kulturní informace. Významným médiem byla rovněž filmová produkce, prezentovaná během filmových večerů či později na filmových festivalech a prosazovaná převážně v podobě dokumentárních filmů také do televizního vysílání. Odborné filmy pak byly často využívány jako pedagogické pomůcky zejména na vysokých školách. V Ekvádoru bylo uspořádáno rovněž mnoho fotografických výstav, několik koncertů vážné hudby i vystoupení slovenských lidových tanců. Poměrně překvapivý je fakt, že o divadelních představeních, jinde v Latinské Americe tolik oblíbených, se v dostupných archivních materiálech nevyskytují žádné zprávy. 

Vezmeme-li v úvahu geografickou vzdálenost a také ne vždy příznivou politickou a ekonomickou situaci v obou zemích, můžeme konstatovat, že aktivit na poli vědy a kultury bylo uskutečněno poměrně mnoho. Období intenzivnější spolupráce byla několikrát vystřídána etapou přerušení diplomatických styků, a tedy i oficiální kulturní spolupráce. Zda byly udržovány kontakty na osobní úrovni i mimo rámec oficiálních vztahů zůstává předmětem dalšího bádání. 

Použité zdroje 

Prameny:

Archiv Ministerstva zahraničních věcí - následující fond:

AMZV, DTO 1945-89, Ekvádor, knihy č. 1-9

Národní archiv - následující fondy:

NA, MŠK, karton 99, desky 35 - Ecuador

NA, MZV - VA III, karton 1765, 5147, 6670

Sekundární literatura:

BAĎUROVÁ, Monika a kol. Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur. Praha : Národní muzeum, 1999.

BARTEČEK, Ivo. Jezuité zemí koruny české v Latinské Americe. Ostrava : Scholaforum, 1997.

BETHELL, Leslie. The Cambridge History of Latin America. Vol. VIII. Latin America since 1930. Spanish South America. Cambridge : Cambridge University Press, 1991.

BINKOVÁ, Simona; POLIŠENSKÝ, Josef. Česká touha cestovatelská : cestopisy, deníky a listy ze 17. století. Praha : Odeon, 1989.

HRDLIČKA, Jaroslav. Vlastimil Kybal doma a v exilu. Praha : Seriprint, 2001.

CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye a Chile. Praha: NLN, 1999.

JAKEŠ, Petr; JENÍK, Jan. Cesty za Hefaistem. Praha : Panorama, 1989.

KUNSKÝ, Josef. Čeští cestovatelé II. Praha : Orbis, 1961.

KYBAL, Vlastimil. Po československých stopách v Latinské Americe. Olomouc : Univerzita Palackého, 2003.

LARA, Jorge Salvador. Breve historia contemporánea del Ecuador. México : Fondo de Cultura Económica, 2000.

OPATRNÝ, Josef. Amerika v proměnách století. Praha : Libri, 1998.

POLIŠENSKÝ, Josef a kol. Dějiny Latinské Ameriky. Praha : Svoboda, 1979.

PUŠOVÁ, Jitka. Encuentros con la América Latina. Praha : Orbis, 1967.

ROEDL, Bohumír. Dějiny Peru a Bolívie. Praha : LN, 2007.

ROUČ, Vít. Ekonomicko-politické vztahy Československa a andských států Latinské Ameriky v letech 1918 - 1975 v československé diplomatické korespondenci. Praha : Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů, 2008.

ŠTĚRBA, Francisco Carlos. Češi a Slováci v Latinské Americe. Olomouc : Erbum, 2008.

Sborníky:

Československo a Latinská Amerika po druhé světové válce : sborník materiálových studií.  Praha : Orientální ústav ČSAV, 1977.

Internetové zdroje:

http://www.cce.org.ec/index.php?id=27

http://www.crespial.org/Es/Content2/index/0010/NF/1/ecuador-enlaces-interes

http://www.diccionariobiograficoecuador.com/tomos/tomo10/h1.htm

http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/jizni_amerika/ekvador/smlouvy/index.html

http://www.trude-sojka.com/Trude-Sojka/Casa-Cultural-02.htmhttp://www.zeleny.blog.ihned.cz/c1-48049930-i-cesi-zachranovali-zidy-ve-velkem-aneb-tri-cesti-wintonove

 

[1] Cf. PUŠOVÁ, Jitka. Encuentros con la América Latina. Praha : Orbis, 1967, s. 7-13.

[2] Cf. BARTEČEK, Ivo. Jezuité zemí koruny české v Latinské Americe. Ostrava : Scholaforum, 1997, s. 10.

[3] BINKOVÁ, Simona; POLIŠENSKÝ, Josef. Česká touha cestovatelská : cestopisy, deníky a listy ze 17. století. Praha : Odeon, 1989, s. 454.

[5] Cf. BAĎUROVÁ, Monika a kol. Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur. Praha : Národní muzeum, 1999.

[6] Cf. ŠTĚRBA, Francisco Carlos. Češi a Slováci v Latinské Americe. Ivo Barteček (ed.) Olomouc : Erbum, 2008, s. 34.

[7] Podrobněji o osobnosti Vlastimila Kybala viz HRDLIČKA, Jaroslav. Vlastimil Kybal doma a v exilu. Praha : Seriprint, 2001.

[8] Cf. KYBAL, Vlastimil. Po československých stopách v Latinské Americe. Olomouc, Univerzita Palackého, 2003, s. 46-47.

[9] Cf. ibid., s. 72.

[10] Cf. http://www.zeleny.blog.ihned.cz/c1-48049930-i-cesi-zachranovali-zidy-ve-velkem-aneb-tri-cesti-wintonove. [online]. [cit. 2013-04-28]

[11] Cf. http://www.trude-sojka.com/Trude-Sojka/Casa-Cultural-02.htm. [online]. [cit. 2013-04-28]

[12] Cf. KUNSKÝ, Josef. Čeští cestovatelé II. Praha : Orbis, 1961, s. 477-479.

[13] Databáze Evidence mezinárodních smluv mezinárodněprávního odboru MZV [online]. [cit. 2013-04-28]. Dostupné z: <http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/jizni_amerika/ekvador/smlouvy/index.html>.

[14] ibid.

[15] Válečný konflikt z let 1941 - 42 s Peru o příhraniční oblast v povodí řeky Putumayo. Výsledkem byla ztráta 40% ekvádorského území a další konflikty již menšího rozsahu v pozdějších letech. (Podrobněji viz OPATRNÝ, Josef. Amerika v proměnách století. Praha : Libri, 1998, s. 637.)

[16] Cf. BETHELL, Leslie. The Cambridge History of Latin America. Vol. VIII. Latin America since 1930. Spanish South America. Cambridge : Cambridge University Press, 1991, s. 697-725. 

[17] http://www.cce.org.ec/index.php?id=27. [online]. [cit. 2013-04-28]

[18] http://www.crespial.org/Es/Content2/index/0010/NF/1/ecuador-enlaces-interes. [online]. [cit. 2013-04-28]


Celý článek | Autor: PhDr. Iva Deylová | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout článek


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.