Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


ČLÁNKY

Huitoto murui a bora, amazonské ohrožené jazyky, v sociolingvistické perspektivě

Vydáno dne 31. 07. 2014 (1646 přečtení)

Nová stránka 1

Sandra Satrapová (1988); Filozofická fakulta Univerzity Karlovy; obor španělština; problematika nativních jazyků v Peru ze sociolingvistického hlediska

Recenzenti:

Doc. PhDr. František Vrhel, CSc.,Ústav etnologie FF UK - ZDE

Doc. Mgr. Lic. Lenka Zajícová, Ph.D.,Filozofická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci - ZDE


Abstrakt:

Celosvětové globalizační tendence směřující k uniformitě jsou patrné i v Amazonii, kde velké části nativních jazyků hrozí zánik. Tento článek má za cíl přiblížit danou situaci na případě jazyků huitoto murui a bora, a to na základě dat získaných při terénním sociolingvistickém výzkumu v nativní osadě Pucaurquillo v Peru. V první části je představen profil osady, respektive zkoumaných komunit Huitoto a Bora, společně s některými extralingvistickými faktory, které se podílely na současném stavu ohrožení. Stěžejní část práce analyzuje oblast jazykového chování, konkrétně mezigenerační přenos nativních jazyků huitoto murui a bora. Přerušení bezprostředního přenosu na nejmladší generaci je jasným dokladem ohrožení jazyků. V této souvislosti se zkoumá vliv smíšených svazků, migrace obyvatel a vzdělání, v neposlední řadě se akcentuje postoj mluvčích vůči jazyku.

Abstract:

The worldwide tendency of globalization which is heading for uniformity is also evident in the Amazonian area where the big part of indigenous languages is endangered of extinction. The article is meant to give an idea about the situation by providing the examples of huitoto murui and bora, it is based on the data obtained during a sociolinguistic field research in the native settlement Pucaurquillo in Peru. The first part introduces a profile of the settlement, or rather of the examined communities Huitoto and Bora, and also some extralinguistic factors which have participated in the present state of endangerment. The main part analyzes the area called "behaviour towards language", focused on the intergenerational transmission of indigenous languages huitoto murui and bora. The disruption of the intimate transmission to younger generation proves the endangerement of the languages. In connection with this issue we consider the influence of the mixed couples, migration and education and last but not least it emphesises the attitude of the speakers towards the language.

Klíčová slova:

Huitoto; bora; murui; ohrožené jazyky; jazykový posun; mezigenerační přenos; bilingvní; mluvčí


Obsah:

Teoretický model mezigeneračního přenosu jazyka

Profil komunit Bora a Huitoto

Mluvčí a mezigenerační přenos jazyka

Postoj obyvatel vůči bora a huitoto murui

Závěr


Huitoto murui a bora, amazonské ohrožené jazyky, v sociolingvistické perspektivě

Ohrožené jazyky se jako celosvětový fenomén dostávají do povědomí širšího okruhu lingvistů až v devadesátých letech minulého století. Od té doby vznikají na toto téma obecné studie[1], ale především se dokumentují jednotlivé jazyky, z nichž velká část je v procesu zániku.[2] Terminologie, nikoli náhodou, čerpá z oblasti biologie. Poslední výzkumy dokonce dokazují vzájemnou souvislost mezi oblastmi s větší biologickou a jazykovou rozmanitostí. Jazyk je tedy chápán jako součást ekosystému. Tzv. ‚biojazykovou diverzitu‘[3] můžeme charakterizovat jako: „the rich spectrum of life encompassing all the earth´s species of plants and animals along with human cultures and their languages.“ Globální tendence celkového úbytku živočišných a rostlinných druhů jsou tedy úzce spjaty s vymíráním jazyků. Amazonská nížina je nejméně probádanou a zároveň lingvisticky nejvíce komplexní oblastí světa. Ročně je zde zaznamenáno vykácení 0,4 % deštného pralesa,[4] současně je 27 % nativních jazyků Jižní Ameriky v procesu zániku.[5] Z odhadovaných 300 jazyků dnešní Amazonie bude aktivně užíván i za sto let pravděpodobně pouze malý zlomek z nich.[6]

Cílem tohoto článku[7] je upozornit na alarmující stav nativních jazyků Amazonie na příkladu jazyků huitoto murui (dále jen murui) a bora v Peru.[8] Většina studií zabývajících se problematikou ohrožených jazyků zdůrazňuje fakt, že lingvistická různorodost je rapidně na ústupu. Jedním ze sociolingvistických jevů, jež provází tuto situaci a jež je i charakteristickým rysem celé amazonské oblasti, je jazykový posun do španělštiny, ke kterému dochází v rámci jazykového kontaktu. V případě jazykového posunu se jedná o komplexní fenomén, při jehož analýze je třeba brát v potaz nejrůznější extralingvistické i sociolingvistické faktory.[9] Vzhledem k omezenému rozsahu následujícího textu se zaměřuji především na oblast jazykového chování, tj. sociolingvistické hledisko, konkrétně na mezigenerační přenos jazyků, který je ve zkoumané problematice klíčový.[10] Ačkoli k přerušení přenosu jazyka na potomky dochází vlivem mnoha vnějších i vnitřních okolností, v této práci se zaměřuji pouze na postoj mluvčích vůči jazyku a vliv smíšených svazků, migrace a školy. Některé extralingvistické faktory jsou stručně přiblíženy v kapitole, jež se věnuje profilu zkoumané oblasti jazyků. Článek čerpá z dat získaných během terénního výzkumu v nativní komunitě Pucaurquillo v povodí Ampiyacu v Peru, který jsem za podpory finančních zdrojů grantového oddělení Karlovy Univerzity provedla v roce 2013. Výzkum jasně prokázal, že jazyky murui i bora jsou nahrazovány španělštinou ve všech doménách užití a k posunu dochází téměř u všech generací mluvčích.[11] Článek užívá terminologii sociologie jazyka.

Teoretický model mezigeneračního přenosu jazyka

Nenahraditelnou úlohu přenosu jazyka v rodinách vyzdvihl J. A. Fishman (1991, 2001), když ve své práci o obrácení jazykového posunu Reversing language shift[12] vypracoval stupnici GIDS[13] popisující stupně narušení mezigeneračního předávání jazyka, a inicioval tak novou oblast studia jazyků v kontaktu – tzv. ‚jazykovou revitalizaci‘, škála umožňuje klasifikovat míru užívání (minoritního) jazyka za pomoci osmi stupňů a následně vypracovat plán na revitalizaci jazyka, respektive na obrácení směru jazykového posunu. V této souvislosti je podle Fishmana zcela zásadní stupeň číslo šest, kdy se jazyk užívá v rodinném prostředí jako prostředek mezigeneračního předávání tradic a sám je takto předáván.[14] Protože ačkoli může jazyk sloužit jako komunikační prostředek v rozličných doménách, ve chvíli, kdy je přerušen jeho bezprostřední přenos na mladší generaci, je pokládán za ohrožený.

„Language are at risk when they are no longer transmitted naturally to children in the home by parents or other caretakers. Even languages with older, but not younger, children in a community have acquired are at risk.[15]

Stupeň či míra ohrožení jazyků přitom závisí na počtu mluvčích a jejich věku, na doménách užití v rámci komunity i na průběhu mezigeneračního přenosu.

Zajištění předávání jazyka mladší generaci je podmíněno postojem mluvčích vůči jazyku. Ten je ovlivňován nejrůznějšími sociálními, kulturními, ekonomickými i politickými faktory, jejichž výčet se neustále mění a které nelze zobecnit. Příčiny jazykového posunu v jedné oblasti mohou působit ve prospěch jazykového zachování v oblasti jiné. Nicméně vždy záleží především na mluvčích konkrétního jazyka, zda se rozhodnou pro jeho vědomé zachování.

„Ani sebelepší zákony a menšině nakloněná politika nemohou být úspěšné tam, kde chybí dostatek vůle přetrvat jako svébytný etnický celek, hovořící vlastní řečí. Jde především o zajištění toho, co J. A. Fishman nazývá “bezprostřední podpora intimního mezigeneračního předávání jazyka.“[16]

Postoj mluvčích vůči jazyku může být negativní, lhostejný či pozitivní.[17] V situaci ohrožených jazyků se nejčastěji setkáváme s negativním postojem. Nízký status etnické skupiny ve společnosti snižuje prestiž jejich kultury a jazyka, což může vést k zesměšňování, předsudkům a společenské stigmatizaci. Negativní postoj k jazyku vede u rodičů k přesvědčení, že nemá smysl jazyk předávat svým potomkům. Nicméně k jazykovému posunu může docházet i v případě pozitivního postoje, u kterého se rozlišuje jazyková loajalita (Fishman), jazykový purismus a jazykový optimismus.[18] Např. u jazykového purismu mohou mladí lidé upouštět od komunikace v tradičním jazyce, protože si myslí, že mluví ‚chybně‘, nebo jsou za způsob vyjadřování dokonce kritizováni. Lhostejný postoj s sebou nese riziko zanedbání hrozby, že se jazyk vytrácí.

Profil komunit Bora a Huitoto

Etnolingvistické skupiny Bora a Huitoto se nacházejí v Peru v povodí řeky Ampiyacu, nicméně pochází z oblasti dnešní Kolumbie, z povodí řek Cahuinarí, Caraparaná, Igaraparaná, Caquetá a Putumayo. Domovská oblast horního toku Amazonky se dlouhodobě vyznačuje politickou nestabilitou. Traumatickým obdobím byla tzv. ‚kaučuková horečka‘ (el boom del caucho[19]), která v letech 1880–1914 vyvolala masové zotročování domorodých kmenů, jež vedlo k drastickému úbytku mluvčích nativních jazyků následkem brutálního zacházení. Nejvíce postiženou skupinou byli Huitotové.[20] Z etnolingvistické skupiny Bora zbylo asi 10 % původní populace[21], nicméně konkrétní počty všech obětí nebyly dodnes zjištěny. Odhalená genocida se zapsala do dějin jako ‚putumayský skandál‘ a je připisována společnostem Casa Arana a The Peruvian Amazon Rubber Company[22].

Do Peru se dostali Borové a Huitotové v několika vlnách mezi lety 1930–34 společně s mluvčími jazyků ocaina, andoque a resígaro (asi 6700 osob)[23], a to násilným přemístěním pod vedením Carlose a Miguela Loayzů, bývalých zaměstnanců The Peruvian Amazon. Usadili se v povodí Ampiyacu, kde měli i nadále sloužit jako levná pracovní síla. Nové komunity sestávaly z různých etnolingvistických skupin, nově příchozích i původních obyvatel. Ze sociálního hlediska se jednalo o traumatizovanou a rozpadlou společnost.[24] Vytržení z přirozeného životního prostředí a výrazný demografický úbytek obyvatel, později zvýšený vlivem epidemických a endemických nemocí, jednoznačně přispěly k jazykovému posunu v dané oblasti.

V souvislosti s kaučukovou horečkou desítky etnolingvistických skupin peruánské Amazonie zanechaly svého relativního odloučení od ‚národní společnosti‘ a integrovaly se do ´současného světa´.[25] Teprve s přijetím zákona Ley de las Comunidades Nativas de la Selva v roce 1973 došlo k legálnímu uznání komunit a k oficiálnímu přiznání komunální půdy ze strany státu. Do té doby byly komunity pod „patronátem“ rodiny Loayzů.

Řeka Ampiyacu je levostranným přítokem Amazonky a v rámci peruánského území spadá do severovýchodně orientovaného regionu Loreto, který z lingvistického hlediska vykazuje největší jazykovou rozmanitost. V povodí Ampiyacu se nachází jedenáct nativních komunit obývaných devíti etnolingvistickými skupinami a mestici, z nichž početní převahu mají jednoznačně skupiny Bora a Huitoto. V roce 1980 byl zaznamenán podíl těchto skupin v šesti komunitách 94,9 % (celkem 623 Borů ve třech osadách a 604 Huitotů ve čtyřech osadách).[26]

CC. NN. Pucaurquillo[27] je první osada, jež byla novými usedlíky založena ve třicátých letech minulého století. Z administrativního hlediska se skládá ze dvou autonomních celků: komunity Bora a komunity Huitoto. Geografická poloha osady v minulosti přispěla k výrazným akulturačním vlivům, neboť se nachází poblíž ústí řeky Ampiyacu, Amazonky a administrativního centra Pebas, přístavu, který je charakteristický míšenectvím a rostoucím vlivem společnosti západního typu. V rámci tradiční hierarchie stojí v čele obou komunit kuraka (curaca[28]), jehož úkolem je udržovat pospolitost etnika, předávat tradiční vědění a znalosti, reprezentovat komunitu v kulturních otázkách a léčit. Státní organizace sestává z prezidenta (presidente), jehož funkce je srovnatelná s českým starostou, viceprezidenta (vicepresidente), předsedy (secretario) a pokladníka (tesorero).

V komunitě Bora žije 302 obyvatel a v komunitě Huitoto 195.[29] Z kulturního hlediska jsou si obě tyto etnolingvistické skupiny velmi podobné a společně s Ocainy tvoří celek nazývaný Indios del centro. Dnes je jejich podstatná odlišnost od ostatních etnik peruánské Amazonie dána nejen kulturní spřízněností, ale i stejnou historickou zkušeností, a v neposlední řadě společným soužitím v uplynulých desetiletích.

Borové a Huitotové mají ve vesnici početní převahu, nicméně setkáme se zde i s etnolingvistickými skupinami Cocama, Yagua, Andoque, Quechua a Ocaina. Existence dvou početných etnických skupin v rámci jedné osady má svůj počátek v nedávné historii. Tradičně se tato etnika ‚nemísila‘ a žila v patrilineárních exogamních klanech v počtu přesahujícím i sto jedinců pod společnou střechou maloky (maloca[30]), jež tvořila jádro sociální organizace. V současnosti se komunity skládají z několika kmenů (tribus[31]) a celkově je zde vidět obrovský posun k mestické společnosti. Tradiční klanové uspořádání nahradila moderní nukleární rodina obývající vlastní dům tzv. neoamazonského typu (casa del tipo neo-amazónico[32]) a nesoucí španělské jméno.

V Pucaurquillu je v komunitě Bora 68 obytných domů, v komunitě Huitoto 51. V osadě se nachází mateřská a základní škola, evangelický kostel, obvodní lékař (la posta) a tři maloky. V každé komunitě funguje jeden hlavní obchod se základními potřebami. Nadále zde přetrvává tradiční zemědělský způsob života, který je i hlavním zdrojem obživy obyvatel. Každá rodina má svoje pole (chacra[33]), na kterém se formou permakultury pěstuje především juka, banány, ananas, rýže, případně i další plodiny. K dalším důležitým aktivitám patří lov, rybolov, sběr plodů a semen a výroba uměleckých předmětů (artesanía). Od roku 1982 mají obě komunity podepsanou dohodu s agenturou Amazon Camp Turist Service, na jejímž základě v osadě přijímají několikrát do roka americké turisty, ukazují jim tradiční zpěvy a tance a prodávají své výrobky. Celkově je životní úroveň domorodých obyvatel v porovnání se španělsky mluvící populací nižší, i proto zde vláda zavedla systém sociálních dávek pro ekonomicky slabší rodiny s dětmi, které pobírá drtivá většina domácností.

Obyvatelé Pucaurquilla postupně zanechávají kulturních zvyklostí a rituálů spojených s tradičním způsobem života. U některých jedinců se tak děje v důsledku přijetí evangelické víry, již zde v padesátých letech minulého století začali šířit první lingvisté-misionáři organizace SIL[34]. Spolu s přijetím evangelické víry převzaly komunity i další křesťanská pravidla a rituály jako jsou monogamní sňatky mezi mužem a ženou.

Další extralingvistické faktory, jež výrazně přispívají k akulturaci osady, respektive k hispanizaci domorodých komunit, jsou moderní komunikační prostředky, především televize a rádio, které vysílají pouze ve španělštině. Asi nejúčinnějším nástrojem kulturní i jazykové asimilace a celkové homogenizace země však byla a je instituce školství, o jejímž vlivu se zmíním dále.

Mluvčí a mezigenerační přenos jazyka

Ačkoli obě komunity fungují soběstačně a víceméně nezávisle na sobě, sdílí společný geografický prostor. Vzhledem k tomu, že jazyky murui a bora patří do rozdílných jazykových rodin a jejich vzájemná srozumitelnost je velice nízká, funguje zde španělština jako univerzální dorozumívací prostředek a jako takovou ji ovládají všichni obyvatelé osady. Obě komunity jsou bilingvní bez funkčního rozdělení jazyků[35], tzn. užití bora/murui a španělštiny se od sebe nedá oddělit v závislosti na doméně užití jako je rodina, zaměstnání, škola, atd.

Na základě jazykových kompetencí obyvatel osady můžeme rozlišit tři typy mluvčích: bilingvní, monolingvní ve španělštině a pasivní v bora/murui. V Pucaurquillu tedy nežije žádný monolingvní mluvčí nativního jazyka, což jasně dokazuje transitivní bilingvismus[36], jehož fáze zahrnují pasivní znalost nativního (minoritního) jazyka a následně pouze aktivní znalost dominantního jazyka, v tomto případě španělštiny. Kromě etnolingvistických skupin Bora a Huitoto se v osadě dále nacházejí i příslušníci skupin Cocama, Ocaína, Yagua, Andoque, Quechua a několik mesticů.

Komunita Huitoto

Z celkového počtu 171 obyvatel, o kterých byla zjištěna jazyková kompetence, je pouze třetina mluvčích dospělé populace bilingvní. Necelá třetina má pasivní znalost murui a 21% obyvatel komunikuje pouze ve španělštině. V této části žije i několik mluvčích bora. Jazykový posun do španělštiny se eviduje již u nejstarší generace (6090 let), která je převážně bilingvní, nicméně někteří mluvčí po aktivním osvojení španělštiny ovládají murui pouze pasivně. Stejně tak dochází k posunu i u druhé generace mluvčích (40–60 let), která je stále z větší části bilingvní, avšak část již nemá v murui žádné kompetence. Ve třetí generaci (18–40 let) je bilingvní pouze jedna třetina mluvčích, stejná část má pasivní znalost murui a třetina je monolingvní ve španělštině. U nejmladší generace (1–18 let) je posun do španělštiny již téměř dovršen. Ze 72 dětí 42 nemá žádné kompetence v murui. V komunitě nežije jediné dítě s aktivní znalostí tohoto jazyka a pouze jedna třetina mluvčích má znalost pasivní (z nichž drtivá většina rozumí jen částečně nebo umí zpívat tradiční písně). Některé děti mají pasivní či částečnou znalost bora.

První i druhá generace mluvčích potvrdily, že se svými prarodiči, a ve většině případů i s rodiči, komunikovaly pouze v murui, neboť neměly žádné či jen minimální znalosti španělštiny. Jednalo se o první usedlíky v povodí Ampiyacu. V sedmdesátých letech se užívaly oba jazyky, murui i španělština, přičemž stoprocentní znalost murui měli všichni obyvatelé, včetně dětí. V současnosti je jazykový posun registrován od stádia stabilního bilingvismu u nejstarší generace až k jeho dovršení, ke kterému prakticky dochází v rámci tří generací. Někteří obyvatelé si tuto skutečnost uvědomují: „Je důležité, aby se děti učily murui. Musíme si cenit naší řeči, aby se i dál předávala a aby i nadále existoval náš lid“.[37] Situace je kritická i v očích kuraky Dona Alfonsa, který spolupracoval na několika lingvistických projektech. Údajně zbývá posledních pět mluvčích, kteří „drží jazyk“. Jazykové kompetence ostatních jsou jen částečné. Jeden z nejstarších obyvatel komentuje tuto situaci takto: „My, Huitotové, nemluvíme, říkám vám, že jsme ryzí Španělé.“

V současnosti španělština převažuje ve všech oblastech užití, nejvíce v každodenních komunikačních situacích mezi obyvateli. Pouze jeden mluvčí užívá výhradně murui s rodinnými příslušníky. Polovina domácností komunikuje pouze ve španělštině a pouhá třetina užívá kromě španělštiny i murui. S aktivním osvojením španělštiny je murui vytlačován ve všech doménách užití a v osadě dochází k přerušení mezigeneračního předávání jazyka. Je zřejmé, že kompetence v obou jazycích si mluvčí udrží maximálně ve dvou generacích, nicméně ve většině případů dochází k tranzitivnímu bilingvismu již u druhé generace. Ačkoli nejstarší generace přenáší na své potomky oba jazyky, následující generace již ke komunikaci užívá převážně španělštinu. Třetí generace rodičů přenáší na potomky výhradně španělštinu (viz graf).

K přerušení přenosu jazyka přispěly i smíšené svazky, ve kterých žije 59 % populace komunity, pouze 22 % má za partnera příslušníka stejné etnolingvistické skupiny, v tomto případě Huitoto. Ačkoli mají někteří jedinci pasivní znalost jazyka svého partnera či partnerky, obecně se užívá ke společnému dorozumění španělština.

V komunitě je zaznamenána velká migrace obyvatel do urbanizovaných center za prací, studiem či obecně za lepšími životními podmínkami, což má negativní dopad na murui především kvůli obecné tendenci migrantů přenášet na potomky výhradně španělštinu. Migranti se do komunity několikrát do roka vrací a tím přispívají k silnějšímu vlivu španělštiny i v domovské oblasti. V uplynulých letech opustilo komunitu přibližně 40 % mluvčích. Z celkového počtu migrujícího obyvatelstva je 8 % z druhé generace a ze třetí 43 %. Pouze u třetí a čtvrté generace je zaznamenáno větší procento monolingvních mluvčích španělštiny na úkor murui, jinak je situace obdobná jako v komunitě. Největší úbytek v komunitě v uplynulých letech je u mluvčích čtvrté generace, jedná se asi o polovinu mladých.

Komunita Bora

Situace v této komunitě je příznivější než u sousedních Huitotů a bora je užíván více než murui, nicméně o jeho posunu do španělštiny není pochyb. Z celkového počtu 234 osob tvoří mluvčí nejmladší generace do 18 let 43 %. Dvě třetiny mluvčích dospělé populace jsou bilingvní, pětina má pasivní znalost bora a 15 % mluvčích je monolingvní ve španělštině. V komunitě žijí i Huitotové s aktivní znalostí jazyka murui a s aktivní či pasivní znalostí bora. Pouze u nejstarší generace nedochází k jazykovému posunu do španělštiny a je registrován aktivní bilingvismus v obou jazycích. Transitivní bilingvismus je patrný až u druhé generace obyvatel, která ztrácí kompetence v bora a 14 % má pouze pasivní znalost jazyka. U mluvčích třetí generace je již očividný výrazný posun do španělštiny a pouze polovina vykazuje aktivní znalost nativního jazyka. Mluvčí nejmladší generace ztratili téměř veškeré kompetence v bora a můžeme o nich říci, že jejich rodným jazykem je španělština. Ačkoli se zde ještě setkáme s aktivními mluvčími bora (5 %), jejich slovní zásoba je velmi omezená. Polovina ze 100 dětí má již pouze pasivní znalost domorodého jazyka a více jak třetina je monoligvní ve španělštině.

Jazykový posun zde pravděpodobně započal později než u sousedních Huitotů, protože se mluvčí všech tří generací, kromě té nejmladší, shodli na tom, že se v období jejich dětství v rodině komunikovalo pouze v bora a většina rodičů měla minimální či nulovou znalost španělštiny. Konkrétně v 60. – 70. letech se v komunitě mluvilo pouze jazykem bora a španělština figurovala především ve škole. Většina obyvatel znala maximálně některá španělská slovíčka. V 80. – 90. letech se bora užíval daleko více než dnes, nicméně v komunitě se už prosazovala i španělština.

V současnosti se užívá jak bora, tak španělština ve všech oblastech užití jazyka. Bora má nejsilnější zastoupení především v komunikaci s přáteli. Dvě domácnosti užívají při komunikaci v rodinném prostředí výhradně bora (v obou případech se jedná o nejstarší obyvatele). Ačkoli většina domácností užívá v každodenní komunikaci oba jazyky a v některých případech bora převažuje nad španělštinou, 22 % rodin komunikuje výhradně ve španělštině. Nicméně v rodinném prostředí se užívá bora spíše v komunikaci s nejstarší generací mluvčích. V komunikaci s dětmi jednoznačně převládá španělština.

Mezigenerační přenos bora dokládá, že mluvčí v této komunitě tíhnou více k užívání domorodého jazyka. První generace komunikuje se svými potomky z 30 % pouze v bora, zbytek užívá i španělštinu, přenos mateřského jazyka v tomto případě není narušen. Ačkoli u druhé generace převažuje užívání bora, třetina mluvčích přenáší na své potomky pouze španělštinu. U třetí generace je to přesně polovina rodičů. Pro nejmladší generaci představuje španělština univerzální komunikační prostředek a některé děti odpovídají ve španělštině i přesto, že v bora rozumí a mohou v tomto jazyce i odpovědět. Jeden z žáků základní školy vysvětluje: „Raději mluvím španělsky, protože mám lepší výslovnost a více se naučím“.

Výjimku tvoří konverzace s nejstarší generací, kde je u dětí vidět snaha užívat bora; někdy jsou k tomu prarodiči i nuceni. Bora jednoznačně převažuje v každodenní komunikaci nejstarších obyvatel. Nicméně s tím, jak postupně ubývá mluvčích této generace, ztrácí i bora své postavení v komunitě. Část domácností je multigenerační a blíží se více tradičnímu uspořádání. V těchto případech je patrný pozitivní vliv nejstarší generace na udržení bora v rodině. Většina domácností je tvořena nukleární rodinou, polovina párů v komunitě je smíšená. Nedokážu si vysvětlit, proč už nemluvíme bora s dětmi…je to také kvůli tomu, že nemáme stejné partnery a rodiny se mísí.

Stejně jako u Huitotů i zde je poměrně vysoká migrace obyvatel, minimálně 33 %, v rámci všech generací, kromě nejstarších mluvčích. U migrujících příslušníků jazykové kompetence klesají v porovnání s obyvateli komunity, ale rozdíl není tak markantní, což může být způsobeno i tím, že někteří obyvatelé míří do okolních komunit. Nicméně migrace má zásadní dopad na přenos bora, neboť u sledovaných rodin téměř všichni rodiče přenášejí na své potomky výhradně španělštinu.[38] Ze všech migrujících osob je opět polovina tvořena nejmladší generací mluvčích.

V obou komunitách v Pucaurquillu byly nativní jazyky předávány v rodinách a jejich osvojení se vázalo výhradně na komunikaci s rodinnými příslušníky, v menší míře pak se sousedy. Na předávání bora a murui se částečně podílela i nejstarší generace mluvčích, proto je přechod od tradičního modelu multigeneračních domácností jedním z faktorů podporujících jazykový posun. Ačkoli i v současnosti mají prarodiče pozitivní vliv na děti, rodina se stala místem, kde si nejmladší generace osvojuje především španělštinu.

Narušení mezigeneračního přenosu je patrný u Borů v posledních desetiletích, kdy rodiče v reprodukčním věku formují převážně rodilé mluvčí španělštiny. V komunitě Huitoto byl přenos narušen již dříve. Kompetence nejmladší generace v nativních jazycích jsou téměř nulové a v komunitách neexistuje iniciativa, která by na stávající situaci záměrně pracovala. Ačkoli se velká část rodičů spoléhá na školu, výuka nativního jazyka se omezuje na dvě hodiny týdně.

Dalším problémem je nedostatečná kvalifikace bilingvních učitelů, jejichž jazykové kompetence jsou neadekvátní potřebám osady. Škola byla zpočátku jediným místem, kde bylo možné si osvojit španělštinu. V padesátých letech zavedli v Pucaurquillu výuku misionáři SIL, v roce 1992 se otevřel i druhý stupeň školy.[39] Celkově koncept vzdělávání ponechával stranou indiánský způsob myšlení. Domorodci museli potlačit tradice a zvyky, které nebyly v rámci evangelia přijatelné. Jako důsledek je označováno znehodnocení jazyka, diglosie, částečné upuštění od tradičních rituálů a praktik.[40] Někteří mluvčí vzpomínají, že v 60. a 70. letech nebylo dovoleno užívat nativní jazyky ve škole a žáci byli za porušení trestáni.

Škola jednoznačně přispěla k šíření španělštiny v oblasti a uspíšila jazykový posun u nativních jazyků. Aktivní znalost španělštiny vedla postupem času k tranzitivnímu bilingvismu, jak je patrné z mezigeneračního předávání jazyka. Nejstarší generace Huitotů a Borů si španělštinu osvojila ve škole, někteří i při pobytu ve městech, pouze jedna čtvrtina se jazyk naučila částečně od rodičů, částečně ve škole. Necelá polovina mluvčích druhé generace v komunitě Huitoto má znalost španělštiny ze školy; třetí generace jazyk přejímá pouze od rodičů. Nicméně u této generace pochází dvě třetiny informátorů z rodin, kde každý z rodičů patří k jiné etnolingvistické skupině, což je další z faktorů operujících ve prospěch jazykového posunu. V komunitě Bora je vliv školy u druhé generace obdobný jako u generace nejstarší, u třetí generace má již polovina mluvčích znalost španělštiny z rodinného prostředí.

V současnosti si velká část rodičů, obzvlášť v komunitě Huitoto, není ochotna připustit zodpovědnost v otázce předávání murui či bora svým potomkům a spoléhá na školu. Zároveň si rodiče stěžují na nekvalitní výuku. Bilingvní učitelé nejsou kvalifikovaní…neumí psát, špatně vyslovují, to je to, co nám nejvíc schází. I dnes je škola místem, kde si žáci zdokonalují kompetence v dominantním jazyce, namísto prohlubování dovedností v bora či murui.

 

Postoj obyvatel vůči bora a huitoto murui

Několik staletí vykořisťování a útlaku zanechalo zvlášť v Amazonii v povědomí obyvatel hlubokou stopu. Ačkoli se dnes stát snaží nativní obyvatele podpořit a vyzývá je, aby si cenili vlastní kultury a byli hrdí na to, že jsou indiáni, negativní vzpomínky jsou příliš čerstvé. Mluvčí si ještě pamatují výsměch za zkomolené vyjadřování ve španělštině i opovržení ze strany obyvatel měst, kterého se jim dostávalo ještě v 80. letech minulého století.

Dnes jsem hrdý na to, že jsem Bora. Také jsem měl období, když mi bylo dvanáct…překládal jsem babičce, aby mohla prodávat na trhu ovoce, protože neuměla ani slovo španělsky. Od ní jsem se naučil bora, protože máma nás opustila…několik dětí se mi posmívalo, když jsem mluvil bora. Mnoho let jsem se cítil méněcenný a diskriminovaný. Postupem času jsem se z toho vzpamatoval (…) Stejně tak dnes se někteří mladí stydí za to, že jsou indiáni.

Negativní zkušenosti Borů a Huitotů se podepsaly na skutečnosti, že současná generace mladých rodičů už téměř neumí nativní jazyk. Jejich rodiče je nechtěli vystavit stejné hanbě, jaké se dostávalo jim, a snažili se především o to, aby je naučili co nejlépe španělsky. Dříve jsem neuměla mluvit španělsky a cítila jsem se špatně, proto jsem mluvila španělsky se svými dětmi. S tím souvisel i odpor rodičů vůči bilingvnímu vzdělávání ve školách.

V posledních letech stát začal podporovat vzdělání v nativních komunitách v rámci nové jazykové politiky. Ačkoli prvotním cílem je zvýšit gramotnost země, rodiče i budoucí studenti jsou motivováni k většímu zájmu o nativní jazyky. V současnosti tak v Pucaurquillu studuje mnoho studentů na univerzitě díky znalosti mateřského jazyka. Povědomí o společenském stigmatu pomalu mizí a je postupně – především ze strany dospělé populace – nahrazováno pozitivním postojem ke kultuře.

Pozitivní postoj k jazyku souvisí s vědomými projevy mluvčích v otázce zachování jazyka. V zásadě se jedná o „skupinovou vůli zprostředkovat identitu a jazyk dalším generacím[41].

V obou komunitách se obyvatelé shodují na tom, že je důležité nativní jazyky zachovat, neboť představují část identity a kultury mluvčích. Je to jazyk rodičů, respektive předků, a to je dostatečný argument. Jazyk je možná to nejcennější, co máme. Nechápu, proč se vytrácí. Pro starší generace Borů je navíc zárukou srozumitelné komunikace, neboť ve španělštině všemu nerozumí. Je pro ně nepředstavitelné, že by byl kompletně nahrazen španělštinou, protože stále převažuje v jejich každodenním užívání. S bora se ztotožňuji, nemohu zapomenout…V bora je moudrost i porozumění. Konverzujeme ve španělštině a podobáme se papouškům, co napodobují bez hlubší znalosti. Jedna z posledních mluvčích murui charakterizuje aktivní užívání jazyka slovy: „Člověk cítí klid, je to skutečnější svět…je to jako duchovní potrava“.

Díky státní podpoře se v posledních letech začaly nativním jazykům přisuzovat i ekonomické výhody. Mnozí rodiče dokonce považují znalost bora a murui za záruku lepší budoucnosti pro své potomky. Studenti se mohou snáze dostat na univerzitu, případně mít v rámci povolání bilingvního učitele či překladatele dobrý plat. Na druhou stranu, jazyk tvoří základ osobnosti a souvisí se sebeúctou a hrdostí Indiánů. Fakt, že je v současnosti uznána hodnota nativních jazyků ze strany široké veřejnosti a státu, dává dětem možnost opět se ztotožnit se svojí kulturou a jazykem, aby si mohly více vážit samy sebe a: „Aby je jednoho dne nikdo nemohl oklamat. Aby se mohly bránit!“ Podle obyvatel komunit je tedy důležité jazyk předávat nejmladší generaci. Někteří Huitotové dokonce vkládají do svých potomků naděje na „vzkříšení“ murui.

Další ekonomické výhody, které nativní jazyky skýtají, souvisí s turismem, jenž paradoxně v malé míře přispívá k zachování jazyků. Návštěvníci komunit vyžadují po tamních obyvatelích, aby mluvili původními jazyky, v opačném případě hrozí, že bude zrušena dohoda a turisté přestanou osadu navštěvovat. Kvůli turistům se údajně stále ještě organizují kurzy tradičních tanců a zpěvů. Na druhou stranu, ze stejného důvodu někteří rodiče i děti pokládají za důležité učit se angličtinu.

Celkově můžeme rozdělit mluvčí na dvě zhruba stejně početné skupiny: jedna považuje domorodý jazyk na prvním místě za součást vlastní identity a jako takový by ho ráda zachovala i dalším generacím; ekonomické a jiné výhody jsou až na druhém místě, případně je vůbec nezvažuje. Druhá skupina si uvědomuje především ty výhody a možnosti, které dnes přináší státní podpora, turismus atd. První skupina je jednoznačně více motivovaná jazyk užívat a snažit se ho revitalizovat či zachovat. Nicméně praktické kroky k jazykové revitalizaci či zvrácení jazykového posunu prozatím nebyly učiněny. V komunitě Bora je zápal mluvčích upřímnější a některé mladé matky hledají způsoby, jak podpořit užívání nativních jazyků. Ačkoli si uvědomují nezbytnost znalosti španělštiny či angličtiny, jsou pro ně nativní jazyky na prvním místě.

Mluvčí nejmladší generace obecně pokládají za důležité zachovat nativní jazyky murui a bora. Abychom neztratili naši kulturu…abychom nezapomněli naše zvyklosti. Ačkoli 72 % spatřuje ve znalosti nativních jazyků výhody, jen necelá polovina je schopna určit jaké. Na rozdíl od dospělé populace nepociťují pouto k jazyku a jako hlavní argument udávají snadnější přístup na univerzity. Pro některé je zásadní komunikace s ostatními obyvateli, zvláště pak s prarodiči. Větší procento, celkem 86 %, si uvědomuje výhody skýtané španělštinou, jako je snadná komunikace s ostatními (především vrstevníky), a to jak v osadě, tak i ve městech. Ve španělštině se snáz vyjadřují, a proto jí dává polovina mluvčích přednost. Lepší je španělština, aby z nás něco v životě bylo.

Někteří mluvčí nejmladší generace se stydí nebo mají strach mluvit nativním jazykem mimo osadu. Důvodem je nekorektní výslovnost, která by mohla způsobit výsměch ostatních nativních mluvčích, nebo opovržení vůči indiánskému obyvatelstvu ze strany mesticů. V prvním případě se jedná o určitou formu jazykového purismu, kdy se mluvčí obávají výsměchu za nekorektní vyjadřování, a proto jazyk raději neužívají. Bilingvní učitel murui komentuje svoji dlouholetou praxi: „Děti se často stydí mluvit. Ty, co jazyk umí lépe, se chtějí učit víc, ty s menší znalostí se stydí“. Ačkoli se učitelé nepotýkají s tím, že by se žáci ostýchali mluvit v hodinách, zkušenosti rodičů z domova jsou odlišné. Děti v útlejším věku často reagují na snahu rodičů procvičovat domorodý jazyk výsměchem. I to je důvod, proč od těchto praktik rodiče upouštějí. Některé matky se stydí, když se jim potomci vysmívají, některé jsou zmatené, když převážně dospívající generace neodpovídá a ignoruje jejich otázky.

Závěr

Vnějších i vnitřních faktorů, které se zasloužily o současný kritický stav nativních jazyků komunit Huitoto a Bora, je poměrně mnoho. Mezi ty nejdůležitější patří drastický úbytek obyvatel v nedávné minulosti a vytržení skupin z jejich přirozeného prostředí. Rozptýlenost mluvčích komplikuje i skutečnost, že se rozprostírají na území dvou států a k jejich vzájemnému kontaktu dochází jen zřídka. Koexistence dvou početných etnolingvistických skupin v jedné osadě přispěla k vysokému stupni míšenectví, a to především díky vzájemným sňatkům mezi etniky a v některých případech i s mestici. Dále se jedná o zavedení systému vzdělávání, migraci obyvatel za prací a vzděláním do městských oblastí, vliv náboženství, modernizace osady atd. V neposlední řadě nízký status obou etnolingvistických skupin v peruánské společnosti a s ním související komplex méněcennosti vedly v minulosti ke stigmatizaci jazyků bora a murui a k preferenci španělštiny.

Obyvatelé Pucaurquilla si uvědomují, že jazyky bora a murui se nachází v situaci zániku a že v této problematice hraje zásadní roli nejmladší generace. I přesto si v komunitě Huitoto většina rodičů nepřipouští zodpovědnost v otázce předávání jazyka mladší generaci a jen zlomek pokládá domácí prostředí a komunikaci s potomky za nezbytnou podmínku zvrácení jazykového posunu. Pro rodiče je konverzace s potomky v nativním jazyce vyčerpávající, a proto volí snazší variantu komunikace ve španělštině. Někteří spoléhají na školu a dokonce v této instituci vidí klíčový faktor pro zachování nativních jazyků. V komunitě Bora je ze strany rodičů patrná daleko větší aktivita a snaha mluvit s dětmi. Zásadní je výchova doma, nejde o bilingvní učitele…my, rodiče, musíme mluvit, potom následuje škola.

Nabízí se otázka, zda je možné stávající situaci změnit a, slovy Fishmana, zvrátit jazykový posun. Aktivní činnost mluvčích je patrná pouze v individuálních případech, což je z hlediska zachování jazyků nedostačující. V případě, že se neuskuteční radikální změny v přístupu rodičů a nejmladší generace, která spatřuje výhody především ve španělštině a komunikaci v nativních jazycích často ignoruje, španělština pravděpodobně v blízké době definitivně nahradí nativní jazyky ve všech oblastech užití. Vnější vlivy proměňují postoje tamní společnosti, mění její priority i celkový způsob života. Kulturní a jazyková asimilace je jednou z největších hrozeb současné uniformní společnosti, neboť se s ní ztrácí i část identity jedince, což si bohužel uvědomují jen nejstarší obyvatelé…

Děti ztrácí důležitou hodnotu, sebeúctu, protože s odmítnutím vlastní řeči přichází o obrovské bohatství. Také jsem si všiml, že se vytrácí naše kultura a jednota. Když jsem byl malý a potkávali jsme se s krajany z Brilla Nueva nebo z jiných komunit, oni mluvili jen bora. Neuměli španělsky. Objímali jsme se půl hodiny i hodinu a plakali jsme štěstím, že se opět setkáváme. Neexistoval obchod, vše se sdílelo…ten kdo měl, nabízel ostatním. Příprava tradiční slavnosti trvala celý rok, abychom mohli společně slavit. Mezi námi byla větší jednota i bratrství…

Bibliografie:

CAMINO, Alejandro. Pasado y presente de las estrategias de subsistencia indígenas en la Amazonía peruana : problemas y posibilidades. Amazonía Peruana, 1984, sv. 5, č. 10.

DIXON, R.M.W.; AIKHENVALD, Alexandra, Y. The Amazonian Languages. Cambridge : Cambridge University Press, 1999.

FISHMAN, Joshua A. (ed.). Reversing language shift : theoretical and empirical foundations of assistance to threatened languages. Clevedon; Philadelphia; Adelaide : Multilingual Matters, 1991.

FISHMAN, Joshua A. (ed.). Can threatened languages be saved? reversing language shift, revisited : a 21st century perspective. Clevedon [England]; Buffalo: Multilingual Matters, 2001.

FISHMAN, Joshua A. Bilingualism with and without diglossia; diglossia with and without bilingualism. Journal of Social Issues, 2003, sv. 23, č. 2.

FRANCO, Roberto (ed.). Testimonios y Relatos para la Historia de los Mirañas y Boras del río Cahuinarí (1710–2008). Bogotá: AATI Pani, 2009.

GALINDO VERGARA, Edith Marcela. Formación de maestros indígenas especializados en educación intercultural bilingüe : una opción para nuestra región amazónica. Forma y función, agosto 1997, č. 6.

GASCHÉ SUESS, Jorge. Las comunidades nativas entre la apariencia y la realidad. Amazonía indígena.1982, sv. 3, č. 6.

GASCHÉ SUESS, Jorge; VELA MENDOZA, Napoleón. Sociedad Bosquesina. Sv. I. Iquitos : IIAP, 2001.

KRAUSS, Michael. The world's languages in crisis. Language 68, 1992, sv. 1.

NEKVAPIL, Jiří. Mnohojazyčnost v České republice : základní informace. Praha : NLN, 2009.

NETTLE, Daniel; ROMAINE, Suzanne. Vanishing voices : the extinction of world's languages [elektronický archiv]. Oxford; New York : Oxford University Press, 2000 [cit. 2013-12-10]. Dostupný z WWW: http://site.ebrary.com/lib/cuni/doc

OCHOA SIGUAS, Nancy. Niimúhe : Tradición oral de los Bora de la Amazonía Peruana. Lima : CAAAP, 1999.

RUNCIMAN TUDELA, María Luisa. Diagnóstica de las CC. NN. de la cuenca del río Ampiyacu : Bajo Amazonas. Iquitos : Ordeloreto, 1980.

SATRAPOVÁ, Sandra. Jazykový posun u minoritních jazyků v Peru: případ komunity Bora-Huitoto [diplomová práce]. Praha : Univerzita Karlova v Praze, 2014.

SASSE, Hans-Jürgen. Theory of language death. In Language death: Factual and theoretical exploration with special reference to East Africa. (Ed.) Matthias Brenzinger. Berlin; New York : Mounton de Gruyter, 1992.

SOLÍS FONSECA, Gustavo. Lenguas en la Amazonía peruana. Lima : Autor, 2003.

SORIA CASAVERDE, María Belén (coord.) Fiestas tradicionales de los Boras. Lima : UNMSM, 2001

ŠATAVA, Leoš. Jazyk a identita etnických menšin : Možnosti zachování a revitalizace. Praha : Sociologické nakladatelství, 2009.

TSUNODA, Tasaku. Language endangerment and language revitalization : an introduction. Berlin; New York : De Gruyter, 2006.

VLKOVÁ HINGAROVÁ, Vendula. Vitalita současného nahuatlu [diplomová práce]. Praha : Univerzita Karlova v Praze, 2003.

VLKOVÁ HINGAROVÁ, Vendula. La administración del lenguaje del nahuatl in México [disertační práce]. Praha : Univerzita Karlova v Praze, 2010.

WEINREICH, Uriel. Languages in contact : findings and problems. The Hague : Mounton, 1976.


 

[1] ZAJÍCOVÁ, Lenka. Ekolingvistika vs. důsledky jazykových kontaktů. In Tzv. základní výzkum v lingvistice – desideratum, nebo realis? (Ed.) Petr Pořízka a Vladimír P. Polách. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006, s. 319–324; ZAJÍCOVÁ, Lenka. La decadencia de las lenguas en el siglo XXI. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis: Facultas Philosophica: Philologica 92: Romanica Olomucensia XVIII, 2007, s. 355–364, dostupné na http://www.upol.cz/fileadmin/user_upload/Veda/AUPO/AUPO_Philologica_92_Romanica_XVIII.pdf

[2] SOLÍS FONSECA, Gustavo. Lenguas en la Amazonía peruana. Lima : Autor, 2003; DIXON, R.M.W.; AIKHENVALD, Alexandra, Y. The Amazonian Languages. Cambridge : Cambridge University Press, 1999; CAMPBELL, Lyle. American Indian languages: the historical linguistics of native America. Oxford : Oxford University Press, 1997; DERBYSHIRE, Desmond C.; PULLUM, Geoffrey K. Handbook of Amazonian Languages. Berlin; New York : Gruyter, 1998.

[3] NETTLE, Daniel; ROMAINE, Suzanne. Vanishing voices : the extinction of world's languages [elektronický archiv]. Oxford; New York : Oxford University Press, 2000 [cit. 2013–12–10]. Dostupný z WWW : http://site.ebrary.com/lib/cuni/doc.

[4] GASCHÉ SUESS, Jorge; VELA MENDOZA, Napoleón. Sociedad Bosquesina. Sv. I. Iquitos : IIAP, 2001, s. 10.

[5] KRAUSS, Michael. The world's languages in crisis. Language 68, 1992, sv. 1, s. 16.

[6] DIXON, R.M.W.; AIKHENVALD, Alexandra, Y. The Amazonian Languages. Cambridge : Cambridge University Press, 1999, s. 7.

[7] Výstup projektu Vnitřních grantů Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze 2013. (VG149)

[8] Inspirací k tomuto článku byl výzkum ke zkoumání vitality současného nahuatlu viz VLKOVÁ HINGAROVÁ, Vendula. Vitalita současného nahuatlu [diplomová práce]. Praha : Univerzita Karlova v Praze, 2003.

[9] Striktní definice jazykového posunu podle Weinreicha: „The change from the habitual use of one language to that of another.“ WEINREICH, Uriel. Languages in contact : findings and problems. The Hague : Mounton, 1976. s. 68.

[10] SASSE, Hans-Jürgen. Theory of language death. In Lexical retention in language shift. Ed. Matthias Brenzinger, 1992, s. 7–30.

[11] Data jsou podrobně zpracovaná v diplomové práci, jež je podkladem k tomuto článku viz SATRAPOVÁ, Sandra. Jazykový posun u minoritních jazyků v Peru: případ komunity Bora-Huitoto[diplomová práce]. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2014. Vedoucí práce Vendula Vlková Hingarová.

[12] FISHMAN, Joshua A. Reversing language shift : theoretical and empirical foundations of assistance to threatened languages. Clevedon; Philadelphia; Adelaide : Multilingual Matters, 1991.

[13] Graded intergenerational disruption scale, s. 395.

[14] Překlad čerpám z NEKVAPIL, Jiří. Mnohojazyčnost v České republice : základní informace. Praha : NLN, 2009.

[15] NETTLE, Daniel, op. cit., s. 8.

[16] ŠATAVA, Leoš. Jazyk a identita etnických menšin : Možnosti zachování a revitalizace. Praha : Sociologické nakladatelství, 2009, cit. d., s. 57.

[17] TSUNODA, Tasaku. Language endangerment and language revitalization : an introduction. Berlin; New York : De Gruyter, 2006, s. 64.

[18] Tamtéž, s. 65–66.

[19] Původní španělské názvy jsou uvedeny v závorce kurzívou.

[20] SOLÍS FONSECA, Gustavo. Lenguas en la Amazonía peruana. Lima : Autor, 2003, s. 182.

[21] Před kaučukovou horečkou v oblasti dnešní Kolumbie byl počet Borů asi 10–12 000. OCHOA SIGUAS, Nancy. Niimúhe : Tradición oral de los Bora de la Amazonía Peruana. Lima : CAAAP, 1999, s. 18.

[22] Podrobná historie kaučukové horečky je velmi dobře popsaná v knize Testimonios y Relatos para la Historia de los Mirañas y Boras del río Cahuinarí (1710–2008). Ed. Franco, Roberto. Bogotá: AATI Pani, 2009.

[23] Údajně bylo přesunuto 200 mluvčích jazyka andoque, ze kterých v roce 1998 zůstal v komunitě Brillo Nuevo jediný mluvčí, jehož potomci už jazyk neznali ani pasivně. Mluvčí resígaro ztratili téměř všechny jazykové kompetence, jazyk se jako nástroj komunikace nepoužívá a je považován za vymřelý (ačkoli povědomí o jazyku a jeho užití stále existuje).

[24] GASCHÉ SUESS, Jorge. Las comunidades nativas entre la apariencia y la realidad. Amazonía indígena.1982, sv. 3, č. 6., s. 26.

[25] CAMINO, Alejandro. Pasado y presente de las estrategias de subsistencia indígenas en la Amazonía peruana : problemas y posibilidades. Amazonía Peruana, 1984, sv. 5, č. 10, s. 87.

[26] RUNCIMAN TUDELA, María Luisa. Diagnóstica de las CC. NN. de la cuenca del río Ampiyacu : Bajo Amazonas. Iquitos : Ordeloreto, 1980, s. 25.

[27] Termín osada více odpovídá danému sociopolitickému útvaru než termín vesnice. V Peru existuje oficiální označení CC. NN. (Comunidades Nativas), se kterým se setkáme i v odborných publikacích a který lze přeložit jako „domorodé/nativní komunity“. Vzhledem k tomu, že Pucaurquillo je složeno ze dvou nativních komunit, užívám termín osada, pokud jde o obě komunity; termín komunita odkazuje ke konkrétní části bora nebo huitoto.

[28] Původní význam „náčelník“ (z kečuánštiny).

[29] Údaj byl poskytnut zdravotním střediskem v Pucaurquillu a zakládá se na posledním regionálním sčítání obyvatel z roku 2013. Terénní výzkum potvrdil počet značně nižší, což je pravděpodobně důsledek sezónní migrace obyvatel za prací a studiem.

[30] Maloka, nebo-li „patio de la coca“, je považovaná za společenský a ceremoniální prostor, kde se diskutují všechny důležité události týkající se tradičních kulturních záležitostí komunity. Dnes je funkce této kruhové stavby především poskytovat společný posvátný prostor celé komunitě. SORIA CASAVERDE, María Belén (coord.) Fiestas tradicionales de los Boras. Lima : UNMSM, 2001, s. 18.

[31] Termín tribu používají mluvčí jazyka bora v případě, že se ztotožňují se svým klanem. OCHOA SIGUAS, op. cit., s. 24.

[32] Typ domu postaveného na vysokých kůlech ze dřeva se střechou z listů z banánovníku, který je velmi rozšířený v Amazonii v nativních osadách. SATRAPOVÁ, op. cit., s. 44.

[33] V peruánské Amazonii se tak označuje pralesní políčko nebo zahrada (z kečuánštiny). GASCHÉ SUESS (2001), op. cit., s. 23.

[34] Summer Institute of Linguistics je dceřiná společnost náboženské organizace Wickliffe Bible Translators ve Spojených státech. Primárním zájmem SIL je zpřístupnit Bibli všem lidem, a proto je překládána do všech světových jazyků i jejich vzájemně nesrozumitelných variant. Bližší informace dostupné z: http://www.sil.org/

[35] FISHMAN, Joshua A. Bilingualism with and without diglossia; diglossia with and without bilingualism. Journal of Social Issues, 2003, sv. 23, č .2, s. 29–38.

[36] VLKOVÁ HINGAROVÁ, Vendula. La administración del lenguaje del nahuatl in México [disertační práce]. Praha : Univerzita Karlova v Praze, 2010. s. 190.

[37] Příspěvky respondentů jsou uvedeny v textu kurzívou, přeložené do češtiny a bez originálu.

[38] Více jak 75 % migrujících osob žije bez partnera, ze zbylých 25 % je 80 % párů smíšených. Osoby opouští komunitu s aktivní znalostí jazyka, kterou si podle informátorů ve většině případů uchovávají. Naopak rodiče žijící ve smíšených svazcích v rámci společné komunikace volí španělštinu, ktará se tak stává i jediným komunikačním prostředkem s jejich potomky. Je tedy logické, že výsledky týkající se jazykových kompetencí migrantů jsou srovnatelné s kompetencemi obyvatel komunit narozdíl od mezigeneračního přenosu, kde migrace zcela zjevně podporuje jazykový posun. Musím zde podoknout, že je nepravděpodobné, aby si většina migrantů udržela jazykové kompetence na stejné úrovni jako v době pobytu v osadě, a proto pokládám zprostředkovaná data za lehce zavádějící.

[39] SATRAPOVÁ, op. cit., s. 92.

[40] GALINDO VERGARA, Edith Marcela. Formación de maestros indígenas especializados en educación intercultural bilingüe : una opción para nuestra región amazónica. Forma y función, srpen 1997, č. 6., s. 148.

[41] ŠATAVA, Leoš, cit. d., s. 63.


Celá studie | Autor: Mgr. Sandra Satrapová | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout studii


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.