Penzion StrmilovChata v České KanaděPenzion v KunžakuUbytování větších skupinRybařeníChata u rybníkaChata Jižní ČechyChataStrmilovUbytování ve StrmilověChata u KomorníkaUbytování Česká KanadaPenzion v Jižních Čechách
ČLOVĚK je odborný elektronický časopis, vydávaný Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. Je orientován na mladé a začínající badatele, zvláště na studenty doktorského studia. Snaží se přitom dát konkrétní obsah pojmu interdisciplinarita – jak obsahem studií, článků a recenzí, tak obsahem rozhovorů. Přejeme inspirativní čtení.


ČLÁNKY

Stereotypizace nizozemské kolonizace v románech Madelon Lulofsové: analýza barev aplikovaných na účastníky kolonizačního procesu

Vydáno dne 10. 08. 2015 (1171 přečtení)

Eva Kubátová je studentkou doktorského programu Historické vědy - iberoamerikanistika na Středisku ibero-amerických studií Univerzity Karlovy v Praze. Vystudovala magisterský dvojobor španělské a nizozemské filologie na Univerzitě Palackého v Olomouci a magisterské studium iberoamerikanistiky na Filozofické fakultě UK. V současnosti se věnuje výzkumu španělsko-nizozemských vztahů v Karibské oblasti 17. století.

Recenzenti

Martina Vitáčková, PhD., University of Pretoria, South Africa - ZDE

Mgr. Zuzana Vaidová, Katedra nederlandistiky FF UPOL - ZDE


Abstrakt

Článek se věnuje otázce mezietnických vztahů v období kulminace plantážního systému v Nizozemské Východní Indii v první třetině 20. století. Jávská „bílá enkláva“ a Východní Sumatra byly místem střetu evropské a asijské kultury a hodnot, proměňujících se v průběhu pobytu na kaučukových plantážích. Spisovatelka Madelon Lulofsová popsala na základě osobní zkušenosti život v nizozemských koloniích ve svých prvních dvou románech: „Guma klesá“ a „Kuli“. Při popisu plantážní reality využívá ve značné míře barevné příměry (především pak binární opozici hnědá vs. bílá). Cílem kvantitativní analýzy užitých barev je pak prokázat stereotypizaci jednotlivých segmentů obyvatel plantáží a vysledovat kulturní proměny účastníků kolonizačního procesu. Román „Guma klesá“ se věnuje pohledu nizozemských plantážníků a „Kuli“ naopak životu sběračů gumové šťávy. Pojícím prvkem mezi oběma pohledy pak zůstává právě využití barev, které odlišuje, ale i spojuje kolonizátory a kolonizované.

Abstract

This paper deals with the question of inter-ethnical relations during the culmination of the plantation system in Dutch East India in the first third of the 20th century. Javanese “white enclave” and East Sumatra were the places of encounter of cultures and values, which change during the stay at the rubber plantages. The writer Madelon Lulofs described the life in the Dutch colonies in her first two novels, based on personal experience: "Rubber" and "Koeli". While describing the life at the plantations, she makes an extensive use of color metaphors (primarily the opposition brown versus white). The aim of the quantitative analysis of the applied colors is to show the stereotyping of particular segments of the plantations population, and to trace the cultural transformations of the colonization participants. The novel "Rubber" is dedicated to the view of the Dutch planters and "Koeli" on the life of rubber collectors. The connecting element between both views is the employment of colors, which distinguishes and also connects the colonizers and the colonized.

Klíčová slova

Lulofs, kolonie, kuli, plantáže, stereotypizace, analýza barev.


Obsah

Kaučuková šťáva cílem nizozemských kolonizátorů

Nizozemské pronikání do Asie

Madelon Székely Lulofsová a okolnosti vzniku jejích prvních děl

Guma klesá

Kuli

Společné motivy obou románů

Kvantitativní analýza využití barev

Závěr

Bibliografie


Stereotypizace nizozemské kolonizace v románech Madelon Lulofsové: analýza barev aplikovaných na účastníky kolonizačního procesu

Tento článek je věnován analýze situace na nizozemských kaučukových plantážích v první třetině 20. století v literárním pojetí spisovatelky Madelon Lulofsové.[1] Lulofsová věrně popsala dění v Nizozemské Indii jak z pohledu kolonizovaných, tak z pohledu kolonizátorů, a to především ve svých románech „Guma klesá“ a „Kuli“, ze kterých vychází zde prezentovaná analýza.  

Kaučuková šťáva cílem nizozemských kolonizátorů

Nejen Nizozemci toužili po poznávání nových krajů, jak je patrné z deníků cestovatelů a objevitelů, kteří se vydávali do zámoří. Kolonie byly všeobecně spojovány s něčím novým, exotickým, neznámými vůněmi, barvami či zvuky, a to nezávisle na tom, o jaké území a koloniální velmoc se jednalo. Všechny tyto vjemy pak měly neoddiskutovatelný vliv také na Evropany, kteří přišli hledat nové příležitosti a štěstí. Dá se říci, že tato „objevitelská teze“ je aplikovatelná po celá století - tedy od snahy o získání co nejvíce nových kolonií, až po moderní dějiny, kdy především touha po rychlém bohatství vedla nejen Nizozemce, ale i domorodé obyvatelstvo z oblastí náboru pracovníků např. za kaučukem, jemuž jsou věnovány následující odstavce.

První gumovníky byly v Asii vysazeny na Malajském poloostrově[2], a to v roce 1876, později se dále rozšířily do oblasti indonéského souostroví.[3] Rozmach pěstování kaučuku pro komerční účely nastal na sklonku 19. století[4] v souvislosti s rychlým industriálním rozvojem především v oblasti automobilového průmyslu,[5] který vyžadoval stále větší přísun této komodity. Cena kaučuku na burzách neustále stoupala, a to až prakticky do první světové války,[6] můžeme tedy říci, že koloniální velmoci v něm nalezly novodobé „El Dorado“. [7] Nizozemci se velmi rychle na kaučuk přeorientovali a stali se silným konkurentem Velké Británie, která v daném období trhu s gumou dominovala. Strmý vzestup této „bílé komodity“ byl pozastaven až celosvětovým propadem ekonomiky v důsledku Velké hospodářské krize. K obnově pak došlo až mezinárodní smlouvou o regulaci kaučuku z roku 1934, která omezila produkci drobných rolníků a propojila Velkou Británii, Indii, Nizozemsko, Francii a Thajsko[8] v monopolní exportéry kaučuku a znovu jim tak poskytla příležitost pro absolutní dominanci cen na světových burzách.[9]

Nizozemské pronikání do Asie

První nizozemský kontakt s asijskými územími navázal v roce 1582 Jan Huygen van Linschoten při své plavbě po Východních a Západních Indiích. Publikace jeho deníku z cest Itinerario povzbudila další plavce k výpravám na východ. Společenství devíti nizozemských kupců vbrzku založilo Společnost dálkových výprav (v nizozemštině Compagnie der Verre, založená roku 1594), která pod vedením Cornelise de Houtmana přistála po patnácti měsících plavby v Bantamu na Jávě a byla tak první nizozemskou výpravou u břehů indického souostroví.[10] Nizozemci však příliš neuspěli - většina námořníků (včetně samotného De Houtmana) cestou zemřela na kurděje a střety s jávskými domorodci donutily zbytek posádky urychleně vyplout na zpáteční cestu.[11]

I přesto se však Nizozemci nevzdali a díky Portugalci prověřené plavební cestě kolem mysu Dobré naděje do konce 16. století k asijským břehům vyplulo na patnáct dalších výprav, které daly potřebný základ vzniku institučně organizovanější Nizozemské Východoindické společnosti (v nizozemštině Vereenigde Oost-Indische Compagnie, dále VOC) v roce 1602. Tato první akciová společnost zaměřila své úsilí právě na oblast Asie (kde ovládla trhy s nejžádanějšími komoditami v Evropě - vedle obchodu s kořením, čajem a porcelánem z východní Asie také s bavlněnými látkami z Indie) a postupným zakládáním obchodních stanic převzala kontrolu nad původně portugalskými koloniemi.[12]

Již o pět let později, tedy v roce 1607, Nizozemci plně ovládali obchod s kořením,[13] který patřil původně Portugalsku. O dva roky později pak VOC dobyla přístav Ambon[14] na Molukách,[15] který představoval ve své době významný strategický bod pro další výpravy.[16] Spojené provincie následně roku 1619 upevnily svou pozici založením Batávie,[17] která se stala jejich prvním městem mimo evropské území[18] a vbrzku též i centrem nizozemské koloniální moci v Asii.[19]

Republika Spojených nizozemských provincií prodělala svůj největší hospodářský rozvoj v letech 1590-1670.[20] A s tímto obdobím také úzce souvisí největší koloniální rozmach země. Sedmnácté století se celkově neslo v postupném získávání všech velkých obchodních přístavů ve Východní Indii. Plošné zavádění pěstování bavlny a její směna za koření (především pepř, muškátový oříšek, hřebíček a skořice) v rámci indonéského souostroví pak poskytovaly zisk potřebný pro udržení zámořských kolonií. Ani nizozemský monopol na obchod s Východní Indií však nezabránil postupnému úpadku VOC, jež byla k poslednímu kalendářnímu dni roku 1799 poslána do likvidace z důvodu finančního krachu. Nizozemské Generální stavy se pak staly přímými vládci zámořských území a nastolily nový systém fungování, který vládě poskytoval finanční výnosy z exportu zámořské zemědělské produkce.[21]

Již od samého počátku byla nizozemská kolonizace vedena odlišným způsobem než například kolonizace španělská. Zatímco Španělé usilovali o kulturní integraci zabraných území a zaváděli na nich křesťanství a španělský jazyk, Nizozemci vždy mířili takřka výhradně za ekonomickými cíli. Namísto systému složitých koloniálních struktur zakládali pouze obchodní stanice, které díky své poloze napomáhaly dalším koloniálním výbojům v oblasti. Menší zájem o akulturaci domorodého či otrockého obyvatelstva pak dopomohl k zachování původních kulturních vlivů včetně náboženství či jazyka.[22] A právě na soužití jednotlivých skupin Madelon Lulofsová vystavěla svá nejoceňovanější literární díla.

Madelon Székely Lulofsová a okolnosti vzniku jejích prvních děl

Madelon Lulofsová se narodila roku 1899 na Jávě v Soerabaja, která tehdy byla stále ještě součástí Nizozemské Východní Indie,[23] a prožila zde dětství. Mezi lety 1913-1915 se krátce vrátila zpět do Evropy a v Nizozemsku studovala na střední škole, do Asie se však musela v roce 1915 vrátit z rodinných důvodů. Zde se také seznámila se svým budoucím manželem Hendrikem Doffegniesem, který byl plantážníkem v Deli,[24] a z každodenního života na plantáži začala čerpat inspiraci pro svou tvorbu.  

Své první prózy publikovala při svém pobytu na Sumatře v časopise Groot Nederland. Svůj první román „Guma klesá“ vydala v roce 1931,[25] o rok později pak následoval román „Kuli“. Právě těmito dvěma díly se stala ceněnou autorkou nizozemské koloniální literatury právě díky jejímu osobnímu vhledu do života na asijských plantážích.[26]

Oba romány se věnují období “poledne imperialismu”, kdy kolonie dosahují svého vrcholu.[27] Tato fáze byla charakterizována dobře naplánovanou strategií výdělku peněz díky práci kontraktantů, přičemž zisky z plantáží byly získávány zaměstnáváním malého počtu Evropanů a velkého počtu Asiatů, kteří dozírali nad kvalitou a kvantitou produkce komodity dané plantáže. V rámci tohoto systému byly role rozděleny následovně:[28] 1 nizozemský hlavní administrátor (vrchní tuan), 5 nizozemských asistentů tuana, 20 asijských dozorců (mandurů) a 800 čínských a javánských pracovníků (kuliů), ubytovávaných v centrálním komplexu plantáže, obklopeném obrovskými plochami kaučukovníku, ohraničenými tropickým pralesem.[29]

Vzhledem k velmi detailnímu stylu popisu reality kaučukových plantáží byl především román „Kuli“ v Nizozemské Indii přijat velmi vlažně, ne-li dokonce negativně.[30] Naopak v Nizozemsku byl vychvalován jako „oprávněné obvinění koloniálního vykořisťování, kterému je nutno s rozhořčením a bojovností čelit“.[31] „Praní špinavého prádla“ na veřejnosti bylo Lulofsové vyčítáno i v případě románu „Guma klesá“ a od úplného zavržení tohoto románu ji dělil pouze fakt, že ho koncipovala z pohledu zasvěceného pozorovatele, nikoli přímého účastníka dění, a tudíž dbala spíše na pocitovou linku než na faktografické údaje.[32]

Madelon Lulofsová k románovému popisu fungování plantáží přidává lokální terminologii, ale také specifika soužití jmenovaných vrstev pracovníků na plantážích, a to nejen z pohledu příslušníka „bílé enklávy”,[33] ale také z pozice řadového sběrače gumové šťávy - kuliho. Život na plantážích pak popisuje se vší monotónností denního režimu, určovaného údery na dutý kmen stromu - tongtongem. 

Už sem nepřicházelo moc nových kuliů, jen tu a tam nějaký, aby vyplnil uprázdněné místo, protože práce už nepřibývalo. Zůstávala stejná. Začínala tam, kde končila, a končila začátkem. Kuliové konali každý den svou práci: sbírali latex, pleli, sbírali latex, pleli… Zvykli si na komandování, na tongtong. Zestárli přitom. A byli jako zkrocená zvířata, která už ani nedovedou žít na svobodě. (Kuli, s. 139) 

Guma klesá

„Guma klesá“[34] (v originále Rubber, roman uit Deli, první vydání z roku 1931) pojednává o kaučukových plantážích na Východní Sumatře mezi lety 1920-1929, tedy v době, která měla tragické následky mimo jiné právě pro obchod s gumou z východu.  

Hlavní linka románu je vyprávěna z pohledu Nizozemců - jejich činů, rozhodnutí, myšlenek a života na plantáži všeobecně. Těch, kteří přišli na Sumatru splnit si svůj ekonomický sen[35] a obětovat mu nejlepší roky svého mládí, přičemž však po celou dobu nezapomněli na svůj hlavní úkol - zabezpečit rodinu. Ústřední dvojicí jsou zde Frank a Marian, kteří přichází do tropů s vidinou lepších zítřků a romantickou představou o životě v tropech. Marian je navíc první nizozemskou ženou na místních kaučukových plantážích společnosti Sumatra Hevea Co. 

Devět let průběhu románu je genezí přizpůsobování se indonéskému klimatu, ale především odklonu od původních evropských civilizačních hodnot - slušného chování, stolování či celkově životního stylu, které se v tropickém podnebí postupně oklešťují až na samotnou dřeň toho, co je ještě lidské. Priorita vidiny výdělku se nově příchozím Evropanům postupně mění na touhu po přežití dne za dnem a jde ruku v ruce s mravním poklesem evropské plantážní společnosti. Nizozemci upadnou do každodenní letargie a pocitu bezpečí, až do prvního smrtelného útoku kuliho na nizozemského pracovníka, kdy najednou začnou mít strach o vlastní život. [36] Čas, který kolonizátoři netráví tvrdou prací na plantážích, pak utápí v místním klubu pro smetánku, kde při bujarých pijatykách utrácí vydělané peníze. 

Co věděli o penězích? Teď, kdy rok co rok dostávali víc peněz, než dovedli utratit v zemi, kde nebylo jiné zábavy než jídlo, pití a tanec? Což se starali o peníze? Jejich život oplýval zlatem! Téměř nikdo nešetřil! … Většina těch peněz zmizela v bláznivém hýření v klubu, v hotelích, v autech a v přepychu pro ženy. (Guma klesá, s. 278)

V románu „Guma klesá“ hraje klíčovou roli právě probíhající Světová hospodářská krize na burze, při které kolaps celosvětové ekonomiky samozřejmě postihl i Nizozemsko a jeho koloniální državy - Nizozemská Indie bývala označována za „největší oběť Velké krize“.[37] Reflexe tohoto krachu je pak hybným motivem románu - spolu s cenami kaučuku se protagonistům bortí poslední zbytky ideálů a již nemají důvod, proč v Asii zůstávat. 

Potom poslední rána: Bankrot v Americe, v Novém Yorku, bankrot ve Wall Street… Kursy se řítily dolů… Telefony drnčely celý den… Prodat!!! Zachránit, co je ještě možno zachránit!!! Statisícové ztráty! Prodat! Prodávat!!! Proč jsme hráli? … Proč jsme kupovali ty zatracené papíry?! Ach ano… abychom dostali zpět své peníze! Abychom získali jmění! Ale život nedovoluje, aby lidé získali, co zratili! Život dovolí, aby člověk vyhrál nebo prohrál. Nikdy neotevře dveře, které zapadly! Ale to jsme přece věděli! Ale nechtěli jsme to vědět… Chtěli jsme si štěstí vynutit… Zkrotit osud! Zkrotit život! (Guma klesá, s. 285-286)

V důsledku Velké deprese pak drtivá většina z nizozemských pracovníků přichází o práci a přichází finální rekapitulace let strávených v tropech, spolu s přechodem od prvotního nadšení k závěrečné deziluzi z nestálého kolotoče koloniálního bohatství. 

A pomyslil si: ještě deset dní práce... práce, kterou koná již devět let... Byl to základ, který si zbudoval, aby na něm stavěl dál: klidný život, zajištěné stáří... slunné mládí pro Treeske... Teď je po všem... Deset dní... potom přijde na jeho místo někdo jiný... Někdo jiný bude chodit podle kaučukovníků... někdo jiný bude sedět v boudě a přepočítávat výplatní listiny, dozírat na odvažování šťávy... Ba, proč by ne? Vždyť byl jen číslem!... Číslicí ve velkém čísle, které psala guma. Čím byly jeho dvě ruce mezi miliony lidských rukou zabývajících se gumou?... Jediný pár rukou proti milionům... (Guma klesá, s. 293) 

Kuli

Za pastvinami se zvedala sopka. Modravá proti modrému nebi. Ale její modř byla jiná. Měla sytý pastelový odstín proti zářivému primitivnímu jasu nebe. Vysoko se tyčící jasně modrý kužel jako by vyrůstal ze zelených vln travnaté krajiny: jako by se tu země kdysi probudila ze své nehybnosti, rozmáchla se ve vzduté velké vlny a pojednou se toužebně vzepjala k obloze špičatým gejzírem: bylo to přání letící do dáli, touha po věčnosti zhmotněná v tmavomodrý sen. (Kuli, s. 9) 

Těmito slovy uvádí Madelon Székely Lulofsová román „Kuli“[38] (v originále Koelie, první vydání 1932) je po „Guma klesá“ druhou nejpřekládanější knihou Madelon Lulofsové. Stejně jako předchozí román se odehrává na Sumatře, tentokrát však s geografickým přesahem na Jávu. Oproti „Guma klesá“ se zaměřuje na odlišný úhel pohledu - hlavní postavou zde není nizozemský plantážník, nýbrž námezdní pracovník (tedy kuli) jménem Ruki, který byl naverbován batávskými náběrčími pracovních sil na Jávě.[39] Ze svého rodného kraje, který nikdy neopustil, se najednou ve svých sedmnácti letech dostává za prací na Sumatru. Iluze o rychlém bohatství, hazardu a řadách žen, čekajících na jeho přízeň, ho rychle přesvědčí o výhodách práce na plantáži. Opouští tedy svou starou babičku a život v poklidném kampongu,[40] aby si splnil svůj sen o lepším žití. 

Kuliové se upisují do kontraktu poprvé na dva či tři roky, posléze ho pak prodlužují vždy o rok a půl. Plynutí doby kontraktu je pro ně po tongtongu dalším určením času - život na plantáži se dělí na segmenty po 18 měsících od podpisu jedné smlouvy k podpisu další. Evropské lineární pojetí času je však kuliům cizí - marně počítají „bělošské“ úplňky, aby se dobrali „skutečné“ doby trvání kontraktu.

Zdalipak on [Ruki] se ještě někdy vrátí [domů]? Až mu skončí doba kontraktu, tak mu to řekli. Za dva roky a jeden měsíc. Za dva roky a jeden měsíc bílých…kolikpak je to asi úplňků? Bylo toho tolik, že nedovedl spočítat a neviděl tomu konce. Jeho trudné myšlenky se ztrácely ve věčnosti nepřehledného toku času… (Kuli, s. 103) 

Na Sumatře pak začíná nový život, který se pojednou nezdá tak růžový, jak slibovali náběrčí, ale spíše je plný tvrdé práce a zklamání. Celá kniha se pak nese v pochmurném tónu vzpomínek na domov v kontrastu s krutou realitou kaučukové plantáže, každodenními monotónními aktivitami sběru gumové šťávy a touhy po vybočení z opakujícího se běhu událostí formou hazardu či nahodilých placených vztahů se ženami, které pak Rukiho opět v rámci začarovaného kruhu vracejí k znovupodepisování kontraktu na další sběračské období, od kterého si už jistojistě slibuje očekávaný finanční výdělek. 

Společné motivy obou románů

Ačkoliv jsou oba romány vyprávěny z odlišné perspektivy, při jejich komparaci docházíme k velmi obdobným, ne-li přímo identickým, motivům. Jediný výraznější rys, ve kterém se romány od sebe liší, je popis prostředí a podnebí. Zatímco v románu „Kuli“ je podnebí tím jediným, co hlavnímu hrdinovi Rukimu připomíná jeho rodnou Jávu, v případě románu „Guma klesá“ je právě klima nejproblematičtějším elementem pro Nizozemce. Tropické horko, vlhko a neutuchající šumění deště postupně proměňuje chování nově příchozích Evropanů, jejichž organismus není schopen se dramatickému rozdílu klimatu přizpůsobit.  

John se těšil z jejího svěžího veselí, z její zářivé radosti, v níž nebylo ještě nic umdleného, nic ochromeného… A bránil se soucitu, který v něm vznikal, když si pomyslil: jak to všecko bude záhy otupeno! Jak se unaví a ochromí tlakem věčného horka… [Frank] začal vyprávět o sobě. (…) Uvědomoval si pouze: přišli právě z Evropy, z Holandska! Jsou noví a čerství! Používají čistých holandských slov. Nazvali čínské ‚kede‘ krámkem a místo moskyt říkají komár. Je to tak báječné! Mají červené líce a svěží rty. Mají kolem sebe vůni Holandska. (Guma klesá, s. 69) 

Ústředním motivem obou románů je život na plantážích a jejich protagonistů, jejichž jediným důvodem k pobytu v tropech je finanční zajištění. V „Guma klesá“ se sen Nizozemců rychle plní - ceny kaučuku neustále stoupají a bělošští pracovníci si ani zdaleka neuvědomují prchavost těchto okamžiků a namísto toho tráví volný čas bujarými oslavami v klubu. O to větší je však následná deziluze po strmém pádu cen kaučuku na světových burzách. 

I v románu „Kuli“ jsou hlavním motivem a hnacím motorem skutků peníze - jsou důvodem, proč se Ruki rozhodne opustit Sumatru, důvodem, proč neustále prodlužuje svůj kontrakt na plantážích, protože se tvrdou dřinou snaží vyvážit vášeň pro hazard[41] a neustále tak pracně vydělané peníze prohrává. Závěr románu pak symbolizuje nekončící cyklus života kontraktantů, ze kterého se neumí vymanit - Ruki po devatenácté prodlužuje svou pracovní smlouvu, protože již nemá kam jít a bez peněz se do svého rodného kampongu nechce (a kvůli zbytkům hrdosti ani nemůže) vrátit.  

Prohrál všechno. Peníze. Zlaté mince. Oblečení. S nahým trupem, jen v krátkých kalhotách se vracel zpět do své komůrky. Kráčel pomalu a klidně… Trochu sehnutě, jak chodíval v poslední době… Vyhublý, zchátralý, starý kuli. Tichý stín v noční temnotě, kde se začínal rozbřeskovat první přísvit nového dne. (Kuli, s. 156) 

Stejně jako mohou na pracovním žebříčku plantážní společnosti stoupat běloši, mají tuto možnost i kuliové, kteří se po letech práce mohou stát mandurem či mandurkou a dozorovat tak nad prací ostatních kuliů. Hodný zmínky je v tomto ohledu také kastovní žebříček jednotlivých etnik přítomných na plantážích. Na jeho vrcholu stojí všichni běloši, tzv. blandos, nejčastěji Nizozemci či Američané, kteří jsou dále děleni dle svého pracovního postavení. Za nimi následují manduři, svobodné ženy a kuliové. Nejníže na společenském žebříčku se nachází Číňané, kteří jsou vnímáni jako nejproblematičtější etnikum na plantážích, neboť působí rozbroje mezi jednotlivými výše postavenými skupinami. Číňané se často věnují obchodu a hazardu, což je ale naopak staví do vyššího ekonomického postavení než kulie, a domorodé ženy využívají na sex, což často působí problémy mezi jednotlivými segmenty „nebílých“ obyvatel plantáží, kteří si na tyto ženy nárokují větší právo. Zde se setkáváme s elementem pomsty, kdy kuliové se nemohou vzepřít svým bílým chlebodárcům, ale vraždu osoby, kterou ve své podstatě považují za inferiorní (nejen proto, že Číňané jedí vepřové maso, zatímco muslimští kuliové ne), si užívají: 

O vteřinu později zazněly tupé údery a ječení Číňana v lámané malajštině. Slitování, pomoc, slitování! Jako mravenci se sbíhali lidé ze svých komůrek. Doraz ho! Doraz ho! Tu čínskou svini! Rozsekej ho! My tě naučíme svádět nám ženy! Probudilo se v nich divé šílenství. Nesmyslní radost při pohledu, jak Nur buší do Číňana násadou motyky. (…) Tak ho přeci zab! Jen se neboj, zab ho! (…) Sentono nato zvedl svou hroznou zbraň a zaťal ji do úpějící naříkající postavy. Ze zmítající se postavy vytryskl proud krve. Teď se kolem Číňana shlukli i ostatní. S křikem a řehotem tloukli, sekali motykami, noži, ubíjeli ho jako nějaké obklíčené divoké zvíře. Krev! Krev! Tekla všude. Stříkala ze škubajícího a zachvívajícího se masa. Tekla proudem ze širokých strašných ran. Zem ji nasákla, pila a hltala. Číňan už dávno ztichl, ale oni stále ještě nenasytně sekali, s křikem a jásotem, uchváceni rozkoší z moci. Chtěli zabíjet…za všechny ostatní jednoho…Ne právě tohoto, ale vůbec někoho, kdo patří k jiné rase, která je odlišná, silnější, bohatší než oni. Nechtěli jenom zabít, chtěli zmrzačit, poplenit to žluté tělo ve svých hnědých rukách… Nořili ruce do cukajícího masa, vzývajíce jméno Alláhovo, stavějíce svého boha nad boha své oběti. (Kuli, s. 107-108) 

Dalším velkým společným motivem románů jsou ženy, ačkoliv opět s lehce odlišným úhlem pohledu. V románu „Kuli“ se jedná o ženy, které jsou zde využívány jako ceněné zboží,[42] jelikož muži všech skupin postupem času zjišťují, že potřebují společnost, ženu, která by jim uvařila, vyprala a naplnila sexuální touhy. V žádném případě se tedy zde nejedná o lásku, nýbrž o potřebu proměněnou v následnou nutnost. Naopak v románu „Guma klesá“ je motivem spojeným se ženami jejich samota a nuda z monotónního běhu života, nedostatku rozptýlení a starých přátel. Evropské ženy, které doprovodily své muže na plantáže, nyní nenacházejí zábavu, která by jim dostatečně zaplnila den, čím dál tím více se tedy uchylují ke vzpomínkám na domov či projevují svou nespokojenost výlevy vzteku. 

Cožpak, probůh, nemůžeš aspoň něco povídat?! Pane Bože, to není možné vydržet, takový život! Celý den s polovičními blbci, se služebníky. Celý den nikdo! … Nikdo… A potom přijdeš domů a neřekneš ani slova!! (Guma klesá, s. 172)

Společnou linkou je také superiorita bílých - ať už v „Guma klesá“, kde se bílí cítí být přímo rasově nadřazeni, anebo v románu „Kuli“, kde jsou bílí jako nadřazení přirozeně vnímáni. S nadřazeností je také často spojená brutalita, a to se znatelnějšími stopami v případě románu „Kuli“, kdy kuliové jsou často tvrdě trestáni za jakýkoliv sebemenší prohřešek, vzhledem k tomu, že brutalita a s ní související insultace byly na plantážích jedním ze základních prostředků udržení kázně.[43]  

Ty proklatý otrapo! Ty zpropadený zelenáči“ Já tě naučím! U sta hromů, jen pěkně do bahna! Tam se můžeš smát, jak se ti jen zachce, ty barevný pse! (Kuli, s. 60-61) 

Dalším výrazným motivem románů Lulofsové je rozdílnost a vzájemné nepochopení. Rozdíl mezi kulii a Evropany (či Američany), ale konec konců také i mezi jednotlivými bělochy, kteří stále více propadají žárlivosti vůči penězům ostatních.  

Javánci uklízeli bez velkých řečí. Snad si při té práci nic nemyslili. Snad si myslili, že běloši se zkrátka takto baví, a obdivovali se pustošení, schvalujíce je po orientálsku, poněvadž nikdo z nich nevěděl, co je chudoba, bída a boj o život. Nanejvýš vrtěli hlavou, neboť nechápali, že běloši jsou tak hloupí a nechávají své ženy ležet v náručí jiných mužů nebo tančit s cizími muži… Ale ani nad tím se dlouho nepozastavovali: bílé plémě má takové zvyky, plémě, přicházející z Evropy a z Ameriky, blandové. (Guma klesá, s. 277) 

Kvantitativní analýza využití barev

V obou románech hrají velkou roli barvy - jejich nadužíváním dává autorka důraz na čtenářovu představivost. Ačkoliv se využití barev může zdát nahodilé, při bližším pohledu na jejich aplikování v různých kontextech je znatelné, že Lulofsová vytvořila velmi vypracovaný systém.  

Předkládaná analýza byla realizována čistě kvantitativní metodou - zaznamenáním kvantity zmiňování barev a kontextu, ve kterém jsou uváděny v románech „Guma klesá” a „Kuli”. V obou románech se objevuje pouze osm barev - pro oba shodné jsou bílá, červená/rudá, hnědá, černá, zelená a modrá. Román „Kuli“ navíc využívá žlutou, „Guma klesá“ pak naopak růžovou.  

Základní barevnou opozicí prolínající se romány je bílá vs. hnědá.[44] Bílé tváře a ruce plantážníků a jejich bílé šaty jsou v románech vždy generalizujícím symbolem nadřazenosti. Bílý je zde také kaučuk, tedy komodita, která dává bělochům ono vytoužené finanční bohatství. Bílá barva ve spojitosti s Evropany má i své rozvíjející tóny, které jsou využívány v průběhu románu pro explicitní situace a popisy k nim se vztahující - růžoví jsou Nizozemci, když na plantáže přijíždějí, růžové jsou také děti. Symbolika světlejších tónů je jasně spojena s čistotou, nevinností, možná i určitou naivitou.  

V románu „Guma klesá“ je barevná škála popisující pleť Evropanů rozšířena právě o růžovou, zatímco v románu „Kuli“ tyto jemné nuance nejsou zohledněny. V průběhu děje bílá či růžová vlivem tropického slunce tmavnou a mění se na červenou. Stávají se tak barevným synonymem pro bělochy, jejichž chování se již vlivem prostředí změnilo a jejich červené nabubřelé tváře pouze udílejí kuliům rozkazy.  

U okna se objevil Evropan. Vyplnil celé okno svou statnou postavou, tlustým, rudým a odulým obličejem, širokými bílými rameny a těžkým břichem, které překypovalo nad okenním rámem. Kuliové se přikrčili, choulili se před silou, která vyzařovala z Evropana. (Kuli, s. 46)

Hnědá barva je pak naopak explicitně spojována s kulii a barvou země, kterou obdělávají. Vysoká frekvence opakování pak podtrhává dojem „jinakosti“ kuliů.[45]  

Ruki pracoval trpělivě na přiděleném úkolu. Hnědé nohy se mu bořily do hnědé země, jeho tělo splývalo v jedno s hnědou půdou, na které pracoval. (Kuli, s. 91)

Tímto způsobem vzniká v průběhu románu stereotyp spojený se dvěma skupinami protagonistů, jasně oddělených barvou pokožky, tzn. „stereotypický dualismus“[46], jehož užíváním s ohledem na danou skupinu vzniká synonymizace barvy pleti s mocí (v případě bílé, růžové či červené barvy) či naopak inferioritou (v případě hnědé či černé).[47] Černá barva pak byla v románech Lulofsové často aplikována jako doplněk hnědé v generalizaci místních obyvatel bělochy (černé vlasy, černé oči dětí, či v oslovení „ty špinavej černej pse“[48]).

Poslední dvě barvy ze škály využívané v obou analyzovaných románech Madelon Lulofsové jsou modrá a zelená, které jsou využívány pro popis přírody a okolí. Jak Ruki v románu „Kuli“, tak Nizozemci v „Guma klesá“, často vzpomínají na domov a srovnávají - modř chrp a čerstvá zeleň trávy v Holandsku oproti temné zeleni listí v Indonésii. Obě strany využívaly těchto vzpomínek jako úniku z jednotvárné reality kaučukových plantáží. Vzpomínky na vzdálený domov jim alespoň na chvíli pomáhaly na krátkou chvíli získat pocit svobody. I námezdní pracovníci plantáží jako Ruki rádi vzpomínali na svůj rodný kampong: 

Celou dobu (…) tam ta hora stála, vysoký modrý kužel… Celý jeho svět byl modrý a zelený, a když rýže dozrála, tak i žlutý. Posvátné barvy úrodnosti. Protože barvy měly pro něj jen dvojí význam: zelená znamenala mladou rýži, žlutá blížící se sklizeň.“ (Kuli, s. 18)

Jak lze vypozorovat z uvedených grafů, kvantita využití jednotlivých barev jasně odkazuje k protagonistům analyzovaných děl Madelon Lulofsové. V případě románu „Kuli“ je největší důraz kladen na binární opozici hnědá vs. bílá, která zde reprezentuje kulie vs. kolonizátory. Červená jako sekundární barva pro Evropany, kteří již delší dobu žijí na plantáži, stejně jako černá jako dodatková barva pro popis domorodého obyvatelstva, pak doplňují primární opozici. Naopak v románu „Guma klesá“ je kvantitativně nejvyužívanější dvojicí barev bílá vs. červená, která reprezentuje proces asimilace evropského obyvatelstva na plantážích a proměnu hodnot v průběhu jejich pobytu lineárně s tím, jak se jejich bílá kůže pod tropickým sluncem mění na rudou. Hnědá a černá barva jsou zde kvantitativně upozaděné, stejně jako v ději jsou kuliové pouze sekundárními protagonisty a utlačovanými hybateli evropské kolonizace a bohatství. 

V románu „Kuli“ se objevuje nová barva, která v případě „Guma klesá“ nebyla ani jednou zaznamenána - žlutá. Tato barva se vztahuje (kromě několika drobných výjimek v případě popisu tropických květin) k Číňanům, kteří jsou taktéž pracovníky na plantážích, stejně jako kuliové. Důvod je nasnadě - v „Guma klesá“ není vzhledem k lince z pohledu evropského obyvatelstva plantáží zohledněn motiv mezietnických roztržek „inferiorních“ skupin. 

Číňané okopávali zem motykami, hluboko ji rozrývali tímto krutým nástrojem. Neustále, po celý žhnoucí den zvedali paže, ohýbali nahá žlutá záda, po nichž stékal v potůčcích pot. Pichlavé sluneční paprsky, které trýznily holou a vyschlou zem, opalovaly hnědá těla javánských kuliů do černa a běl Evropanů spalovaly v tmavě rudou barvu, jakoby klouzaly po těchto žlutých tělech, v nichž klokotal krutější a tvrdošíjnější a nemilosrdnější život než hrozné vedro, které padalo z nebe, zvedalo se znovu ze země a zůstávalo viset jako tetelící se opar nad touto nelidsky těžkou prací. (Kuli, s. 58) 

Závěr

Při bližší analýze prvních dvou románových děl Madelon Lulofsové „Guma klesá“ a „Kuli“ se setkáváme s obdobnými rysy, ačkoliv každý z románů je věnován jinému segmentu obyvatel gumovníkových plantáží. Dá se říci, že všichni přicházeli za kaučukem jako za vidinou rychlého zbohatnutí, výše tohoto profitu se pak lišila s ohledem na sociální původ protagonistů. Vzájemné nepochopení etnik, rasové motivy nadřazenosti bělochů a půtky mezi „inferiorními“ vrstvami javánských kuliů a Číňanů pak způsobují neustálou tenzi na plantážích, která je postupem času řešena se stále větší brutalitou. 

Lulofsová ve svých románech s vysokou frekvencí užívá selekci barev jako stereotypizující příměr k jednotlivým účastníkům děje. K dokreslení prostředí a jeho protagonistů využívá základní škálu osmi barev - bílé, růžové, červené, hnědé, černé, modré, zelené a žluté. Běloši (tedy Nizozemci či Američané) jsou vždy bílí, růžoví či červení (s ohledem na délku jejich pobytu v Asii a vlivu tropického slunce, které ožehne jejich pokožku do spálené rudé), naopak javánští kuliové jsou vždy hnědí, potažmo černí. Bílá je pak v další rovině i pojicím prvkem, vztahujícím se k moci - bílí jsou Evropané, ale také kaučuková šťáva, která jim poskytuje bohatství. Vzpomínky všech vrstev pracovníků plantáží pak obsahují takřka výhradně modrou a zelenou barvu jako výraz svobody a touhy po domově. 

Oba romány mají stejně propracovaný systém barevných využití, liší se od sebe prakticky pouze kvantitativně, neboť každý z románů je vyprávěn z odlišného pohledu. V případě „Guma klesá“ je větší pozornost zaměřena na Nizozemce pracující na plantážích, což je znatelné právě větším využitím bílé, růžové a červené/rudé barvy, které právě reflektují proces aklimatizace bělochů a jejich přeměnu z „bílých“ na „červené“. Naopak v případě románu „Kuli“, který je zaměřen na řadové pracovníky plantáží, je větší důraz dáván na přímou opozici bílá vs. hnědá, která jasně vymezuje superioritu a inferioritu jednotlivých skupin. 

Vliv nesnesitelného klimatu na Evropany v kombinaci se syrovostí života na plantážích a tvrdou prací, postupně bělochům ubírá životních sil i tradičních hodnot a lze pozorovat rychlou degradaci koloniální společnosti, která jako by pouze potřebovala zapomenout na těžkou dřinu a monotónnost života a cítila nutnost utopit ji v bouřlivých večírcích. Obdobný způsob uvolnění od pracovní únavy pak lze pozorovat i na straně druhé, tedy mezi kulii, kteří prodělávají své tvrdě vydělané peníze v hazardních hrách. 

Ačkoli se Nizozemská Indie, respektive kaučukové plantáže, pro obě skupiny zdály být optimální pro rychlé splnění ekonomických cílů, všechny strany v průběhu let utrpěly velké zklamání. A romantické představy o nedozírných výdělcích, tropickém ráji a zářné budoucnosti byly nakonec pohlceny v absolutní deziluzi všech skupin bez rozdílu.

 

Bibliografie

ALLEN, George C. a DONNITHORNE, Audrey G. Western Enterprise in Indonesia and Malaya: A Study in Economic Development., Londýn: Allen and Unwin, 1962

DOVE, Michael R. 1996. Rice-Eating Rubber and People-Eating Governments: Peasant versus State Critiques of Rubber Development in Colonial Borneo. Etnohistory, 1996, roč. 43, č. 1.

HALL, S. a GIEBEN, B. Formations of modernity. Velká Británie: The Open University, 1992.

HORST, Han van de. Dějiny Nizozemska. Praha: Lidové noviny, 2002.

J. L. 1973. Rubber. - Koelie. Romans door mevr. M.H. Szekely Lulofs. Uitgave Elzevier, Amsterdam [online]. Amsterdam: Van Gennep, 1973 (přetisk z let 1932-1933 časopisu Links richten, plné jméno autora neuvedeno) [cit. 2014-07-05]. Dostupný z WWW <http://www.dbnl.nl/tekst/_lin001link01_01/_lin001link01_01_0076.htm>.

KUIKEN, Kees. Lulofs, Magdalena Hermina [online], Digitaal Vrouwenlexicon van Nederland [cit. 2014-08-01]. Dostupný z WWW: <http://resources.huygens.knaw.nl/vrouwenlexicon/lemmata/data/Magdalena%20Lulofs>.

LULOFSOVÁ, M.H. Székely. Kuli. Praha: Práce, 1978.

LULOFSOVÁ, Madelon. Guma klesá. Praha: Stanislav Plzák, 1941.

MEIJER, Maaike. In tektst gevat: Inleiding tot een kritiek van representatie. Amsterdam: Amsterdam University Press, 2005.

MITMAN, Greg a ERICKSON, Paul. 2010. Latex and Blood. Science, Markets and American Empire. Radical History Review, 2010, č. 107.

MORRISON, Toni. Playing in the Dark. Whitness and the Literary Imagination. New York: Vintage Books. A Division of Random House, INC., 1992.

NIEUWENHUYS, Rob. Oost-Indische spiegel. Wat Nederlandse schrijvers en dichters over Indonesië hebben geschreven vanaf de eerste jaren der Compagnie tot op heden <>[online]. Amsterdam: Querido's, 1978 <>[cit. 2014-07-15]. Dostupný z WWW: <><http://www.dbnl.org/tekst/nieu018oost02_01/nieu018oost02_01_0052.htm>.

PADFIELD, Peter. Maritime supremacy and the opening of the western mind: naval campaigns that shaped the modern world. Woodstock and New York: The Overlook Press, 2000.

PUSZTAI, Gábor. 2010. De ‚schrijfster van de Javaanse slaven‘. De receptie van Madelon Székely-Lulofs in Hongarije [online]. Indische Letteren, Werkgroep Indisch-Nederlandse Letterkunde, Alphen aan den Rijn. 2010, roč. 25, s. 4 [cit. 2014-09-11]. Dostupný z WWW: <http://www.dbnl.org/tekst/_ind004201001_01/_ind004201001_01_0002.php>.

RICKLEFS, M. C. 1984. Cultural Encounter. Islam in Java. History Today, Listopad 1985, roč. 34, č. 11.

ROSKIES, D. M. Imperial Perceptions: Examples of Colonial Fiction from the Netherlands East Indies. Canterbury: University of Kent, 1988.

SKLENÁŘOVÁ, Sylva. Nizozemsko. Praha: Libri, 2006.

STILLSON, Richard T. 1971. The Financing of Malayan Rubber, 1905-1923. Economic History Review, Listopad 1971, roč. 24, č. 4.

STOLER, A. 1985. Perceptions of Protest: Defining the Dangerous in Colonial Sumatra. American Ethnologist. Listopad 1985, roč. 12, č. 4.

STOLER, A. Rethinking Colonial Categories: European Communities and the Boundaries of Rule. Comparative Studies in Society and History, roč. 31, č. 1, Cambridge University Press, Leden 1989.

VRIES, Jan de a Ad van der WOUDE. Nederland 1500-1815. De eerste ronde van moderne economische groei. Amsterdam: Balans, 1995.

WANNER, Michal. Zrození impéria. Východoindická společnost a britský stát (1600-1773). Praha: Dokořán, 2003.


[1] Tento článek vznikl v rámci projektu číslo 540813 (Španělsko-nizozemské soupeření v Karibské oblasti 17. století), řešeného v letech 2013-2014 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze z prostředků Grantové agentury UK.

[2] Malajský poloostrov byl tehdy britskou državou, nicméně geografická blízkost nizozemských kolonií, od nichž ho dělil pouze úzký průliv, na sebe nedala s přeorientováním se právě na kaučuk dlouho čekat.

[3] Především pak na Jávu a Sumatru.

[4] První komerční využití kaučukových plantáží je datováno k roku 1898, viz STILLSON, Richard T. 1971. The Financing of Malayan Rubber, 1905-1923. Economic History Review, Listopad 1971, roč. 24, č. 4, s. 589-597.

[5] Ve dvacátých letech 20. století vytvářely největší poptávku po kaučuku Spojené státy, které v tu dobu vlastnily 85% veškerých automobilů na světě a spotřebovávaly 75% světové produkce kaučuku. Velká Británie v tomto období kontrolovala až 77% těžby kaučuku a byla tak hlavním dodavatelem Spojeným státům.  Viz MITMAN, Greg a ERICKSON, Paul. 2010. Latex and Blood. Science, Markets and American Empire. Radical History Review, 2010, č. 107, s. 47.

[6] STILLSON, Richard T.: The Financing of Malayan Rubber, 1905-1923, s. 589. Největšího rozmachu se kaučuk dočkal v letech 1909-1910 a posléze po první světové válce v letech 1919-1920. Tamtéž, s. 595.

[7]El Dorado“ či „Eldorado“ je mýtus o pozlaceném městě plném blahobytu a bohatství, za jehož nalezením se evropské koloniální mocnosti znovu a znovu vypravovaly na zámořské plavby. V přeneseném významu ho využívá pro označení latexu právě MITMAN, G., c. d., 50.

[8] Tyto země byly nejsilnějšími exportéry kaučuku do celého světa, smlouva o regulaci malopěstitelů kaučuku z roku 1934, a tedy mezinárodní propojení velkoplantážních mocností vytvořily celosvětový monopol, ve kterém menší zemědělci neměli šanci k uchycení se na trhu.

[9] DOVE, Michael R. 1996. Rice-Eating Rubber and People-Eating Governments: Peasant versus State Critiques of Rubber Development in Colonial Borneo. Etnohistory, 1996, roč. 43, č. 1, s. 33-63.

[10] SKLENÁŘOVÁ, Sylva. Nizozemsko. Praha: Libri, 2006, s. 77. Také HORST, Han van de. Dějiny Nizozemska. Praha: Lidové noviny, 2002, s. 159-161.

[11] VRIES, Jan de, WOUDE, Ad van der, Nederland 1500-1815. De eerste ronde van moderne economische groei. Amsterdam: Balans, 1995, s. 451

[12] SKLENÁŘOVÁ, S., c. d. 77.

[13] PADFIELD, Peter. Maritime supremacy and the opening of the western mind: naval campaigns that shaped the modern world. Woodstock and New York: The Overlook Press, 2000, s. 60.

[14] Ambon bývá někdy uváděn také jako Amboina.

[15] Moluky, případně Molucké ostrovy - také nazývány Ostrovy koření.

[16] To byl velký problém v očích Filipa II., který v tu dobu vládl nejen Španělsku, ale i Portugalsku, a jeho zámořským državám. Viz SKLENÁŘOVÁ, S., c.  d., 76. Také WANNER, Michal. Zrození impéria. Východoindická společnost a britský stát (1600-1773). Praha: Dokořán, 2003, s. 32.

[17] Batávie, resp. Batavia - dnes hlavní město Indonésie Jakarta.

[18] SKLENÁŘOVÁ, S., c.d., 77-78.

[19] Stručný přehled nizozemských zámořských aktivit nabízí např. publikace: HORST, H., c. d., 156-179.

[20] SKLENÁŘOVÁ, S., c. d., 76.

[21] Tzv. „cultuurstelsel“, do češtiny přeložitelné jako „kulturní systém“, nicméně přesnějším ekvivalentem by mohl být anglický překlad „Cultivation System“, jelikož jeho fungování je založeno v zásadě pouze na profitu z agrární produkce.

[22] Původní vlivy se zachovaly také díky nizozemskému nezájmu o vzdělávání domorodé populace. Edukativní tendence lze pozorovat v malé míře od počátku nizozemské přítomnosti pouze v Karibské oblasti, zatímco v Nizozemské Východní Indii se o vzdělávání zasloužila až tzv. etická politika na počátku 20. století.

[23] Nizozemská Východní Indie bylo koloniální uskupení zřízené nizozemskou Východoindickou společností v oblasti dnešní Indonésie.

[24] NIEUWENHUYS, Rob. Oost-Indische spiegel. Wat Nederlandse schrijvers en dichters over Indonesië hebben geschreven vanaf de eerste jaren der Compagnie tot op heden [online]. Amsterdam: Querido's, 1978  [cit. 2014-07-15]. Dostupný z WWW:

<http://www.dbnl.org/tekst/nieu018oost02_01/nieu018oost02_01_0052.htm>. Také KUIKEN, Kees. Lulofs, Magdalena Hermina  [online], Digitaal Vrouwenlexicon van Nederland  [cit. 2014-08-01]. Dostupný z WWW: <http://resources.huygens.knaw.nl/vrouwenlexicon/lemmata/data/Magdalena%20Lulofs>.

[25] Po osmi letech manželství s Hendrikem Doffegniesem se Lulofsová rozvedla a roku 1927 se provdala podruhé, tentokrát za Lászlóa Székelyho, se kterým se v roce 1930 přestěhovala do Maďarska. Později je v roce 1938 cesty zavedly zpět do Nizozemska., viz PUSZTAI, Gábor. 2010. De ‚schrijfster van de Javaanse slaven‘. De receptie van Madelon Székely-Lulofs in Hongarije [online]. Indische Letteren, Werkgroep Indisch-Nederlandse Letterkunde, Alphen aan den Rijn. 2010, roč. 25, s. 4 [cit. 2014-09-11]. Dostupný z WWW: <http://www.dbnl.org/tekst/_ind004201001_01/_ind004201001_01_0002.php>.

[26] ROSKIES, D. M. Imperial Perceptions: Examples of Colonial Fiction from the Netherlands East Indies. Canterbury: University of Kent, 1988, s. 5-6.

[27] HALL, S. a GIEBEN, B. Formations of modernity. Velká Británie: The Open University, 1992, s. 282.

[28] Tento příklad platí pro Deli - území na severovýchodní Sumatře.

[29] STOLER, A. 1985. Perceptions of Protest: Defining the Dangerous in Colonial Sumatra. American Ethnologist, Listopad 1985, roč. 12, č. 4, s. 648.

[30] MEIJER, Maaike. In tektst gevat: Inleiding tot een kritiek van representatie. Amsterdam: Amsterdam University Press, 2005, s. 152. Tato kritika koloniálního systému přišla jako druhá literární rána koloniálnímu zřízení. První takovou kritikou byl román Max Havelaar (popré publikováno 1860 pod názvem „Max Havelaar, of de koffi-veilingen der Nederlandsche Handel-Maatschappy“) je románem Eduarda Douwese Deckera, známého pod pseudonymem Multatuli. Rovněž pojednával o poměrech v na plantážích v Nizozemské Indii (konkrétně na Jávě) a především o korupčním zneužívání koloniálního systému.

[31] J. L. 1973. Rubber. - Koelie. Romans door mevr. M.H. Szekely Lulofs. Uitgave Elzevier, Amsterdam [online]. Amsterdam: Van Gennep, 1973 (přetisk z let 1932-1933 časopisu Links richten, plné jméno autora neuvedeno) [cit. 2014-07-05]. Dostupný z WWW: <http://www.dbnl.nl/tekst/_lin001link01_01/_lin001link01_01_0076.htm>.

[32] ROSKIES, D. M., c. d., 6.

[33] „white enclave“: STOLER, A., c. d., 135.

[34] LULOFSOVÁ, Madelon. Guma klesá. Praha: Stanislav Plzák, 1941. Vyšlo v edici „Nesmrtelní našeho věku“. Do češtiny přeložila Lída Faltová. Román „Guma klesá“ vynesl Lulofsovou do řad světově ceněných spisovatelů - byl vydán v 15 jazycích.

[35] DOVE, Michael R., c. d., 36-43.

[36] Zde se Lulofsová opírá o fakt, že ve dvacátých letech 20. století vzrůstala tendence antikoloniálního hnutí a útoky na bělochy ze strany kuliů byly čím dál častější. Viz STOLER, A. Perceptions of Protest: Defining the Dangerous in Colonial Sumatra, s. 651-653

[37] ALLEN, George C. a DONNITHORNE, Audrey G. Western Enterprise in Indonesia and Malaya: A Study in Economic Development., Londýn: Allen and Unwin, 1962, p. 34.

[38] LULOFSOVÁ, M. H. Székely. Kuli. Praha: Práce, 1978. Vyšlo v překladu Josefa Zlámala.

[39] Právě Jáva a jihovýchodní Borneo byly místy největšího náboru pracovníků na kaučukové plantáže. Viz ROSKIES, D. M., c. d., 5.

[40] Kampong je obecným názvem pro rodnou vesnici.

[41] Hazard a půjčky od koloniální kaučukové společnosti s vysokým úrokem cílily na nevzdělané kulie, kteří se svými dluhy dále zavazovali k podepsání kontraktu na další období, právě aby dané dluhy splatili. Viz ROSKIES, D. M., c. d., 5.

[42] Jedná se o tzv. svobodné ženy, tedy domorodkyně, které nejsou vázány pracovním kontraktem pro plantážní společnost. Svými „službami“ pak kulie vykořisťují.

[43] STOLER, A., c.d., 648.

[44] Tuto binární opozici charakterizuje jako zásadní také MEIER, Maaike, c. d., 153.

[45] Meijer se v části své práce věnované právě románům Madelon Lulofsové Kuli a Guma klesá opřela o literární analýzu Toni Morrisson (MORRISON, Toni. Playing in the Dark. Whitness and the Literary Imagination. New York: Vintage Books. A Division of Random House, INC., 1992.) Fenomén „jinakosti“ („othering“) spojený s hnědou barvou popisuje Morrison jako „metonymický odsun“, kdy hnědý protagonista není v příběhu vnímán jako neutrální, ale současně je čtenáři jakoby vzdálený. MEIJER, Maaike, c. d., 158.

[46] HALL, S.; GIEBEN, B., c. d., 308.

[47] Nutno však dodat, že i javánští muslimové sami sebe mnohdy nazývali „hnědými“ či „červenými“. Viz RICKLEFS, M. C. 1984. Cultural Encounter. Islam in Java. History Today, Listopad 1985, roč. 34, č. 11, s. 28.

[48] Meijer upozorňuje na „evoluční vizi“ přístupu bílých kolonizátorů ke kuliům jako ke stádu zvířat, kdy výsledným efektem je přirozené vnímání kontraktantů jako obětí brutálních koloniálních praktik. Tímto však současně vzniká dvojznačná interpretace - ačkoliv je román Kuli vnímán jako kritika společnosti, Lulofs primitivním popisem domorodého obyvatelstva nevědomky legitimizuje kolonizační proces. MEIER, Maaike, c. d., 154-155.


Celá studie | Autor: Mgr. Eva Kubátová | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mail Vytisknout studii


Všechny zveřejněné texty podléhají autorskému zákonu a je ze zákona zakázáno je publikovat bez svolení jejich autora.